Avi: Paraša Matot – Masej (Bemidbar 30,2 – 36,13)

   Vybral jsem si k úvaze začátek 31. kapitoly, ve které se odehrává jistá dramatická, i když možná  ne tak nápadná, psychologická zápletka. Na první pohled se neděje nic zvláštního. Bůh přikazuje Mojžíšovi, aby ještě před smrtí vyrazil proti Midjáncům a on Jeho přání splní. Podívejme se na ten text blíže:

  Bůh promluvil k Mojžíšovi: „Vykonáš za syny Izraele pomstu na Midjáncích a pak budeš připojen    ke svému lidu.“ Mojžíš (okamžitě) promluvil k lidu: „Vyzbrojte své muže k boji, aby se vrhli na Midjána“ . (Bemidbar 31,1-3).

  Raši upozorňuje na podstatu tohoto výroku. Říká: „I když Mojžíš věděl, že se splněním tohoto úkolu přijde i konec jeho života, přesto ho vyplnil s radostí a bez otálení.“

  Rychlost a horlivost, se kterými Mojžíš přistoupil ke splnění Božího příkazu, který ho má ale také současně bezprostředně dovést ke smrti, je jistě svým způsobem hrdinská, ale zároveň těžko pochopitelná. Neměli bychom tu jeho chuť k uspíšení vlastní smrti brát trochu s rezervou? Není to tak trochu nedbalý přístup k hodnotě života a nedostatečná vděčnost za jeho dar? My ale víme, že existuje i text, který poukazuje na úplně odlišný vztah Mojžíše k otázce zachování života – jeho života. V parašat Vaetchanan Mojžíš prosí o prodloužení času svého života tak, aby se mohla splnit jeho touha spatřit Svatou Zemi. Úpěnlivě prosil – jak soudí midraš podle gematrie slova vaetchanan – pětisty patnácti modlitbami! Prosil vytrvale a přestal pouze proto, že ho k tomu Bůh sám vyzval: Dost. „Stačí tvých (modliteb). Nemluv už ke Mně o této věci.“ (Devarim 3,26)  Vidíme tu tedy dva rozdílné postoje Mojžíše k jeho vlastnímu životu. Jak si s tím máme poradit?

  Rabín Elijahu Dessler se zabýval tím, čemu se obvykle říká fyzické reflexy člověka. Snažil se vyvrátit názor, že jsou pouze tělesné a tvrdí, že mají svůj zdroj v určitém druhu duchovní citlivosti – v zásadní potřebě duše. Reflex ošklivosti nebo odporu je například jedinou okamžitou a neuvědomělou reakcí na nepříjemnou věc – je to fyzický mechanismus stáhnutí se ze zkušenosti, se kterou nesouhlasíme. Zásadně je tedy podle něj tento reflex produktem duchovnosti, vycouváním z toho, co odpuzuje duchovně. Čím je člověk ušlechtilejší, tím bolestněji pociťuje ošklivost vůči tomu, co narušuje literu a ducha Tóry. A skutečně velký člověk ani není schopen vyslovit něco, co by obsahovalo i jen náznak nečistoty – protože jeho citlivost na morální nesoulad je tak veliká. Z čistě duchovního zdroje je tak i sebezáchovný instinkt. Není pouhým zvířecím lpěním na životě, ale je i upřímným uznáním toho, čím život je, čím se stát může, uznáním jeho podstaty a jeho cíle. Když si to všechno uvědomíme a celý život zasvětíme Tóře a duchovním věcem, tak pro nás bude každá chvíle života svatá a cenná. A nenapadne nás se životem nesmyslně hazardovat tak, jak to občas kolem sebe vidíme. Lidé, kteří si uvědomují duchovní rozměr světa, vědí, že skutečnou hodnotou je život v jeho plnosti. Pud sebezáchovy je tedy instinktem velice pravdivým i duchovním. Život jako nástroj pro vykonávání micvot je třeba náležitě a neustále chránit: péče o něj v situaci ohrožení  dává stranou všechna omezení šabatu.

  Mojžíš se jednou tak trochu neštastně vyjádřil ohledně svého života, nebo spíše smrti. Když si zoufal nad tvrdohlavostí lidu, tak říká Bohu: „Raději mě zabij, jestliže jsem u Tebe nenalezl milost, abych se nemusel dívat na své trápení“ (Bemidbar 11,15). A  Mojžíš obdržel trest za pouhé vyslovení těchto slov, za hraní si se smrtí, i když ve chvíli zoufalství. Podle Šla Hakodoš předpověděli Eldad a Medad (Bemidbar 11,26), že Mojžíš zemře, aniž by vkročil do Svaté Země, a informují ho o tom. Bez ohledu na důvody neměl Mojžíš dovolit, aby z jeho úst zazněla taková slova, protože vyjadřují lehkomyslný vztah k životu. Proto mu přinesla okamžitý trest.

  Když to všechno vezmeme v úvahu, můžeme se znovu důkladně podívat na oba texty, které jsme si připomněli. Nyní nám je jasné, že i když Mojžíš obdržel tak přísný trest za náznak nedostatku úcty k životu, neprojevil přesto nejmenší starost o vlastní život, když pospíchal vykonat poslední příkazy, které od Boha obdržel. Nikdo si necenil života více než právě on, který si uvědomoval všechny jeho možnosti k dosažení svatosti.  Podle midraše vyslovil 515 modliteb, aby si ho o trochu prodloužil. Působil na něj duchovní potenciál života: micva, kterou ještě měl splnit. Také proto, že si uvědomoval, že už mu nezbývá mnoho času, tak celou svoji energii a touhu soustředil na tenhle poslední úkol, který mu Bůh svěřil. Jak říká citát, „Tóra je naším životem a délkou našich dní.“