Avi: Parašat Devarim (Devarim 1,1 – 3,22)

    Dnes začínáme číst V. Knihu Mojžíšovu, Sefer Devarim, které se taky někdy říká Mišne Tora, což je možné přeložit jako opakování, nebo vysvětlení Tóry. Je tak trochu jiná, osobnější, psaná v první osobě, takový Mojžíšův testament, shrnutí a poslední výzvy k lidu, který má zanedlouho vstoupit do Zaslíbené země. Už ale bez něj. To, že je tato kniha trochu jiná, ale vůbec neznamená, že by byla méně svatá, nebo méně závazná.

  Snad proto naši moudří v Sefer Rabbati říkají, že Mojžíš tuto knihu začíná tak: „Ele hadvarim…“ (=toto jsou slova“), protože Tóra je přirovnávána ke včele, jejíž med je sladký a jejíž žihadlo je nepříjemné, pro člověka do určité míry jedovaté. Tóra je také elixírem života pro ty, kteří ji vnímají a dodržují a smrtelným jedem pro toho, kdo na ni nedbá. Moudří přitom vycházejí z podobnosti slov devarim= slova a devorim= včely.

  V šestém verši čteme Mojžíšův příkaz: „Už jste se dost naseděli u této hory (Sinaj)“. A další obrat komentátoři vysvětlují tak: Jděte a obkličte horu Seir, ale neveďte tam válku, protože Seir je dědictvím Ezaua, protože ten si vážil svého otce. Přestože o Ezauovi se moc dobrých věcí nedá říci, rabi Šimon ben Gamliel skromně říká: „Nikdo nikdy nerespektoval svého otce a matku více než já, ale Ezau projevoval svým rodičům větší úctu. Já sloužím svému otci a matce  v obnošeném oblečení a své nejlepší oblečení nosím na trh, ale Ezau nosil své nejlepší oblečení když sloužil svým rodičům. Dokonce se říká, že Rivka oblékla Jákoba do nejlepších šatů Ezaua. Do těch, které nosil Ezau, když sloužil svému otci. A Izák si tak snadněji myslel, že je to skutečně Ezau a dal mu požehnání místo něj. Ale i tak, díky úctě k rodičům, získal Ezau určité požehnání a ochranu, i když o jeho charakteru si jinak můžeme myslet své…

  Midraš Raba o této paraše píše: Žáci rabiho Eliezera se ho zeptali: „Řekni nám, jak velká je odměna toho, kdo ctí svého otce a matku?“ Řekl jim: „Podívejte se, co udělal jistý muž z Aškelonu. Jmenoval se Dama ben Nasina. Jeho matka byla nepříčetná a uhodila ho na trhu před všemi lidmi, ale on mlčel a řekl jen: „Dost, milovaná maminko.“ Kdo se někdy staral o rodiče se stařeckou demencí, ví o čem je řeč. Mně v paměti utkvělo  vyprávění jednoho známého, křesťana. Jeho maminka byla po léta oporou jednoho sboru a ani jedinou neděli nechyběla na bohoslužbách. Pak ale zestárla a stařecká demence se na ní v plné míře projevila. Když pak s ní byli jednou v neděli na bohoslužbě, zasypala kazatele sprškou těch nejsprostších nadávek, které z jejích úst nikdy nezaslechli, natož pak při takové příležitosti. A oni se zachovali tak, jako Dama ben Nasina… „Dost, milovaná maminko.“

  Jindy za naším Damou přišli izraelští mudrci, aby od něj koupili krásný drahokam, který potřebovali do náprsníku velekněze. Nabídli mu za něj tisíc zlatých. Dama přišel ke své truhlici, kde měl kámen uschovaný. Jeho otec ale na tom kusu nábytku spal. Dama ben Nasina ho kvůli tomu nechtěl budit, takovou úctu ke svému otci měl. A mudrci odešli s prázdnýma rukama. Židé si mysleli, že Dama chytračí a chce za ten kámen víc peněz a tak mu poslali zprávu: „Dáme ti deset tisíc zlatých, ale prodej nám ten drahokam.“ Když se Damův otec konečně probudil, vzal Dama ten drahý kámen a šel za izraelskými mudrci. Ty mu chtěli dát deset tisíc zlatých. Dama ale řekl: „Chraň mě od toho Nebesa, abych měl zisk z toho, že jsem projevil úctu svému otci. Neprodám odměnu, která mi náleží za to, že jsem si vážil svého otce! Nevezmu si od vás víc než původně žádaných tisíc zlatých.“

  Bůh se mu za to odměnil a právě toho roku se do jeho stáda narodila jalovice, kterou prodal za více než deset tisíc zlatých (zřejmě tzv. červená jalovice, jejíž popel se používal k rituální očistě). Měli bychom tedy vidět, jakou odměnu Bůh zaplatí za to, že ctíme své rodiče. A věřte mi, že to neříkám jen proto, že jsem se už posunul do té věkové kategorie, kdy už nemám koho uctívat a nezbývá mi než doufat, že jsem své děti k takové úctě dobře vychoval.