Vajechi (Gen. 47:28-50:26)

Paraša Vajechi je poslední parašou knihy Berešit (Genesis). Smrtí Jákoba a Josefa končí příběh jedné aramejské rodiny, protože v kniže Šemot (Exodus) už nejsou židé jen jedna větší rodina, ale národ. Kniha Berešit na rozdíl od zbývajících čtyř knih Tóry obsahuje relativně málo přikázání a spoustu příběhů, které by se nám mohly zdát být i zbytečné. Ale rabíni učí, že ani jedno písmeno v Tóře není navíc nebo zbytečné. Příběhy, které vypráví kniha Berešit nás učí, že jsme součástí veškerého stvoření a všichni lidé mají společného předka a proto jsou si rovni, že i naši praotcové byli lidé z masa a kostí a občas chybovali, že mít děti není samozřejmost, ale zázrak stvoření, že prvorozenství neznamená automatický nárok na cokoliv a také, že víra v Hospodina je často těžká věc, protože to, co vám bylo slíbeno nemusí přijít hned a v té formě, jakou čekáte.

CHAZAK, CHAZAK VENITCHAZEK!

(Buď silný, buď silný a nechť jsme posíleni! Tato věta je tradičně vyřčena po ukončení čtení každé z pěti knih Mojžíšových.)

P.S. omlouvám se, že je to tak krátké, ale tento týden jsem nějak bez inspirace...

židovství a feminismus

V nedávné době jsem přečetla tři velmi zajímavé knihy týkající se ženské otázky v judaismu. Hlavně tedy z ortodoxní perspektivy, protože v progresivním židovství žádná omezení neexistují, alespoň tedy formálně. I tak si ale myslím, že je dobré mít představu, o problémech, které vzniknou, když se střetne halacha s feminismem.

Jako první jsem četla knihu Elizabeth S. Alexander: Gender and Timebound Commandments in Judaism, která se zabývá spíše historickým vývojem zproštění žen povinnosti dodržovat časově vázané micvot. Autorka demonstruje, že důvodem zproštění žen povinnosti nosit talit a tefilin je jejich vyjmutí z povinnosti recitovat Šema, které je prototypem rituálního studia Tóry (v protikladu k instrumentálnímu studiu Tóry-tedy studiu za účelem získání vědomostí, rituální studium je studium pro studium). A rituální studium Tóry je vyhraženo mužům, protože pouze muž jako mohl jako "pater familialis" předat židovské tradice svým synům a ti zase svým synů a zachovat tak kulturní pokračování rodu a židovství (byť židovská příslušnost se dědí po matce). Ač její práce nepřináší současným feministkám žádné snadné řešení, připomíná důležitost mužské role v rodině a také potřebu mužů tvořit nějaká men-only společenství.

Další v pořadí byla kniha Tamar Ross: Expanding the Palace of Torah: Orthodoxy and Feminism, kde autorka vtipně poznamenává, že s feminismem se to má jako s marxismem, ne všechno co hlásá je žádoucí implementovat, ale i přes to ovlivnil naše životy tak, že už se nejde vrátit do dob před feminismem. Autorka je moderně ortodoxní a tak nezbytně musí vnímat halachu jako Bohem zjevený právní systém, jak se tedy vyrovnat s tím, že je tento systém očividně nespravedlivý k polovině židů? Autorka zastává názor, že halacha se vyvíjí a co bylo výhodným rodinným uspořádáním před tisíci lety není nutně vhodným uspořádáním dnes. Její měřítko toho, co je přijatelná halachická inovace, je založeno na akceptování této inovace většinou praktikujících (v jejím podání čti ortodoxních) židů. prostě pozitivisticky věří ve vývoj žádoucím směrem.

Zatímco Tamar Ross se zabývá více teorií, Blu Greenberg se ve své knize On Women and Judaism: A View from Tradition zaměřila na praktické otázky A je také mnohem radikálnější, protože žádá, aby bylo vyjmutí žen z časově vázaných pozitivních micvot zrušeno (a ženy byly počítány do minjanu), snad jen s výjimkou období, kdy má žena malé děti a skutečně není paní svého času. Zároveň žádá větší participaci mužů na rodinném životě. A evidentně ji velmi dráždí neochota většiny dnešních ortodoxních rabínů do problému "říznout" a začít ho skutečně řešit-například v otázce agunot (žen, jejichž manžel zmizel nebo jim odmítá dát rozvodový list a ony jsou tak v situaci, kdy jsou vdané, ale bez muže, bez možnosti se rozvést a začít nový život) jsou řešeny jednotlivé případy individuálně (se střídavým úspěchem), ale jakékoliv pokusy o systémové řešení byly smeteny ze stolu (systémová řešení podle halachy našla uplatnění v konzervativním židovství). Heslem Blu Greenberg je: "Když se chce, tak to jde.", i když to má samozřejmě svoje limity. Na druhou stranu ale netouží po úplném setření rozdílů mezi muži a ženami, naopak chce, aby tyto rozdíly byly vhodným způsobem kultivovány, tak aby na jedné straně nedocházelo k diskriminaci a na druhé straně k popření rozdílů mezi muži a ženami. Její pozice je mi velmi blízká.

Ani jedna z autorek se nedomnívá, že by ryze ženské minjany (t.j. úplná separace mužů a žen s tím, že ženy tvoří vlastní minjan, kde čtou z Tóry atd. v podstatě to, co dělají Women of the Wall každý měsíc u Zdi nářků) byla dlouhodobě funkční odpověď na problémy s postavením žen v (ortodoxním) židovství. Takový minjan funguje výborně jako prostředek k seznámení žen s detailní strukturou bohoslužby, získání schopností bohoslužbu vést a čist z Tóry, a může být vhodný pro oslavu ryze ženských rituálů, ale z dlouhodobého hlediska spíš hrozí, že by propast mezi muži a ženami spíš prohluboval. A ani jedna z autorek není příznivkyní radikálního feminismu, který má potřebu oslovovat Boha v rodě ženském nebo vidět v kdečem šovinistický útlak.

Jak jsem se už zmínila, je mi blízká pozice Blu Greenberg, domnívám se, že muži a ženy jsou rovnoprávní a v tomto směru by na měla pohlížet i halacha. Halachické znevýhodnění žen v minulosti by mělo být chápáno jako nutný historický vývoj a vhodné řešení v dané době, které však v současnosti není ideální. Na druhou stranu se nedomnívám, že muži a ženy by měli mít za každou cenu identické role ve společnosti a v rodině. Kde ale leží ta přesná hranice, to je těžká otázka a myslím, že na ni nikdy nebude existovat jednoznačná odpověď.

Vajigaš (Gen. 44:18-47:27)

V této paraše bych se ráda zastavila u dvou otázek-proč Josef své bratry zkoušel, než jim odhalil, kdo je, a vzniku egyptského státního monopolu na půdu.

Josef donutí své bratry, aby do Egypta přivedli svého bratra Benjamina o kterém ví, že na něm otec velmi lpí a pak to narafičí tak, že je Benjamin obviněn z krádeže poháru a hrozí, že zůstane v Egyptě jako otrok. Jehuda, který se za něj osobně zaručil otci nic takového nechce připustit a žádá, aby místo bratra zůstal jako otrok on. V tu chvíli Josef vidí, že se jeho bratři změnili a odhalí jim svou identitu. Z tohoto příběhu vidíme, že pro úplné odpuštění a usmíření je nutné, aby ten, kdo ublížil, změnil svoje chování  a opravdu se poučil z toho, co spáchal a udělal vše pro to, aby už nikdy nic podobného neprovedl. Jak říká rabi Telushkin, je potřeba odpouštět, ale je hloupé odpouštět někomu, kdo se nezměnil a bude škodit dál.

Josefův nákup veškerého majetku Egypťanů i jich samých za dob hladomoru je z dnešního pohledu velmi problematický a v minulosti posloužil i k antisemitským výpadům. Je ale potřeba vidět věci v souvislostech. Jednak Josef se majetkem hladovějících Egypťanů neobohatil, vše skupoval pro faraona, druhá věc je, že když Egypťané prodali sami sebe a svou půdu, bylo jim uloženo odvátět pětinu výnosu, což je na starověké poměry dost "lidová cena", například židé během řecké okupace odváděli třetinu úrody obilí a polovinu z úrody ovoce (viz Plaut). Plaut také cituje komentář, který říká, že Egypťané prodali sami sebe protože pro ně svoboda neměla velký význam a když se o Egyptu hovoří jako o Micrajim, domu otroctví, je tím myšleno nejen to, že židé byli v Egyptě otroky, ale že v zemi byla i většina obyvatel otroky a svoboda nebyla příliš ceněná.

Tato paraša je vlastně takovým prologem k Exodu-celá Jákobova rodina přijde v době nouze do Egypta a usadí se tam. Díky Josefovi (a nejspíš i díky tomu, že jsou pastevci a nikoliv usedlí zemědělci a tím pádem o něco méně závislí na úrodě, trpí hladomorem méně, i když i je samozřejmě postihne) se jim daří dobře a velmi se rozmnoží, zatímco egyptská společnost prochází hlubokou sociální přeměnou. Ta se židů v tuhle chvíli ještě netýká, ale jen do chvíle, než přijde nový faraon, který nebude znát Josefa...
A je třeba mít stále na paměti, že i když byly v Egyptě židé zotročeni a pak je odtamtud Hospodin vyvedl silnou rukou a vztaženou paží, tak nám Tóra zakazuje Egypťany nenávidět nebo si je ošklivit, protože nám poskytli azyl a obživu v době nouze!

Mikec (Gen. 41:1-44:17)

Toto je draša, kterou Eli napsal pro náš aufruf v Liberci. Já ji přeložila a s jeho svolením publikuji zde na blogu.

Tato paraša, paraša Mikec, patří do cyklu tří parašijot (Vaješev, Mikec a Vajigaš), které vyprávějí jeden příběh: příběh Josefa prodaného do otroctví jeho bratry, jeho život v Egyptě, jeho společenský vzestup a nakonec jeho znovusetkání s bratry.

Jak jsme četli minulý týden v paraše Vaješev, Josef byl vsazen do vězení, ale po dvou letech se faraonovi zdá sen o hubených kravách, které pozřou ty vypasené: A nikdo mu není schopný jeho sen uspokojivě vyložit, až jeho číšník si vzpomene na svého bývalého spoluvězně, který uměl vykládat sny. Josef tedy vysvětlí faraonovi jeho sen: ohlašuje 7 let blahobytu, po kterých přijde 7 let krutého hladu. Josef hned poradí faraonovi, aby během blahobytu vytvořil dostatečné zásoby a zachránil tak svoji zemi před totálním rozpadem. Když hladomor skutečně přijde, Josef je schopný dát potravu nejen obyvatelům faraonovy říše, ale i příchozím z okolních zemí, zejména jeho vlastním bratrům, které vyslal jejich otec Jákob.

Josef je „Hebrejec“, „Ivri“ (Berešit 41:12), který přijal egyptské zvyky, aby mohl sloužit největší civilizaci své doby, Egyptu. V tomto smyslu je Josef skutečným prototypem diasporního žida, který se integruje do společnosti, ve které žije. Josef řídí ekonomiku země a dává obživu všem jejím obyvatelům v dobách nouze, je soukromým poradcem faraona. Navíc je schopen mu i vykládat sny a v tomto směru je jakýmsi předchůdcem Freuda! Ale i přes to, že perfektně splynul s egyptskou společností, nezapomíná na své kořeny: nezapomene na své bratry, a zejména Benjamina, a nezapomene na svého otce Jákoba, Izraele. Tóra říká: „Josef hned poznal své bratry“ (Gen. 42:8) a později: „Jak se má váš starý otec, o kterém jste mi vyprávěli?“ (Gen. 43:27). Jak ale poznamenává Nechama Leibowitz na konci svého komentáře k předchozí paraše Vaješev, pokud Josef nezapomněl tradice, ze kterých vzešel, je to proto, že Jákob předal Josefovi všechny tradice zděděné od Abrahama. Tak to alespoň učí rabíni. A podle nich také Josef může žít jako cizinec v cizí zemi, protože je doslova impregnován tradicí svých předků. A Nechama Leibowitz si na konci svého komentáře klade otázku, zda je možné aby se někdo, kdo k tradici přičichl je možná pár let v dětství během vzdělávacích kurzů pro malé děti, neztratil v většinově nežidovské společnosti, ve které žije? Pro ni, nepochybně, je odpověď záporná. Z čehož plyne, že studium je důležité a nepostradatelné v každém věku, protože umožňuje židům neztratit svou identitu a zároveň být součástí nežidovské společnosti.

Josef tedy představuje možnost plnohodnotného života mezi ostatními národy, možnost se naplno účastnit politického, ekonomického, sociálního, kulturního a intelektuálního života bez ztráty vlastní židovské identity, pod podmínkou, že k nepřerušíme naše vazby k tradici. A když už jsme zmínili Josefa jako vykladače faraonových snů, můžeme vzpomenout krásnou knihu Josefa Chaima Jerušalmiho (další Josef!) Freudův Mojžíš: Judaismus konečný a nekonečný (vyšlo i v češtině), věnovanou vztahu Freuda k židovství, kde Jerušalmi cituje Freudův výrok z roku 1925: „Mohu říci, že židovské náboženství je mi vzdálené stejně jako všechna ostatní náboženství...Nicméně, vždy jsem cítil silnou sounáležitost k mému lidu a tu jsem také vždy kultivoval u svých dětí. Všichni jsme zůstali židy.“

Paraša Mikec je obvykle čtena během svátku Chanuka a tento souběh je zajímavý, neboť během Chanuky oslavujeme také věrnost židů jejich tradici a identitě. Malá lahvička oleje, zázrakem neotevřená a neznesvěcená, kterou Makabejci nalezli v Chrámu  symbolizuje zachování židovské identity. Na druhé straně ale svíčky zapalujeme na chanukíji umístěné v okně našeho domova, tedy na hranici mezi naší židovskou identitou a světem, ve kterém žijeme a zázrak nepřipomínáme jen sobě ale i všem kolemjdoucím, židům i nežidům.

Spojením paraši Mikec a svátku Chanuka tak vzniká silné poselství o nutnosti uchování židovské identity a zároveň plného zapojení do světa kolem nás ať už žijeme kdekoliv.

Šabat šalom!

Chanuka je za dveřmi

Letošní souběh Chanuky a Vánoc (první svíčku na chanukíji zapalujeme 24.12. večer) není úplně obvyklý, od roku 1900 je to teprve počtvrté. Ve chvíli, kdy křesťané budou večeřet u rozsvíceného stromečku budou židé chroupat latkes (bramboráky) u svítící chanukíje. Doufejme, že spojeným úsilím se nám povede přinést trochu světla a naděje do světa. I když každý slavíme něco jiného, měli bychom si připomínat to, co nás spojuje-světlo, které poráží temnotu.

Chanuka sameach a veselé Vánoce!

Vaješev (Gen. 37:1-40:23)

Hlavním příběhem paraši pro tento týden je prodání Josefa do otroctví. Z vyprávění plyne, že Josef byl tatínkův mazánek, který na své bratry donášel a není tedy divu, že na něj měli pifku. Musel jim opravdu hodně ležet v žaludku (a z příběhu o znásilnění Diny víme, že Šimon a Levi byli schopní se krutě mstít), když se nejdříve rozhodli, že ho zabijí, pak že ho nechají zemřít v prázdné studni a nakonec, že ho prodají do otroctví. A tak se Josef dostane do Egypta a po mnohých peripetiích udělá neuvěřitelnou kariéru-z otroka a následně vězně se stane druhým mužem říše hned po faraonovi.
Ale do tohoto příběhu je vložen ještě jiný-o Jehudovi, Onanovi a Tamar. Jehuda po prodání Josefa do otroctví odejde z otcovského domu (teda spíš stanu, asi ho hryže svědomí a dívat se, jak jeho otec trpí je víc, než dokáže unést), ožení se a zplodí 3 syny. Nejstarší Er se ožení s Tamar, ale je to hříšník a zemře mladý a bezdětný. Podle zákonů levirátního manželství se s Tamar ožení druhorozený Onan, který tak má zplodit potomky svého staršího bratra (je to takové "náhradní otcovství"). Onanovi se to moc nezamlouvá a tak praktikuje přerušovanou soulož. A Hospodin ho za to potrestá a Onan zemře. Z biblického textu nevyplývá nic o tom, že by byla zakázaná masturbace nebo přerušovaná soulož, to co Bůh v tomoto případě trestá, je Onanovo podlé jednání-vdovu si vezme za manželku, ale odmítá splnit povinnost, která z levirátního sňatku vyplývá-zplodit potomky. Kdybychom to převedli do dnešní doby, je to, jako kdyby muž své ženě i všem okolo tvrdil, jak moc touží po dítěti a přitom si nechal tajně udělat vasektomii. Příběh má ovšem pokračování. Jehuda už nechtěl nic riskovat a, pod záminkou, že ještě není dost starý na ženění, svého třetího syna Tamar za  muže nedal (evidentně se domníval, že úmrtí jeho synů s ní nějak souvisí). Ale po letech se pořád nic nedělo a Tamar byla stále vázaná levirátním sňatkem (Jehudům třetí syn Šelach si ji buď musel vzít a nebo museli provést obřad vyvázání z levirátního sňatku chalica, do té doby se nemohla vdát za jiného muže) a tak si jednou na Jehudu počíhala v přestrojení za prostitutku. Ovdovělý Jehuda se nedal dvakrát přemlouvat a Tamar dosáhla svého. Protože neměl čím zaplatit, nechal jí zástavu. Po třech měsících se Jehudovi doneslo, že se Tamar spustila a otěhotněla, a hned přikázal, aby ji upálili jako cizoložnici. Tamar mu však poslala jeho zástavu, aby viděl, čí dítě (respektive děti, čekala dvojčata) nosí. Teprve teď se chytil Jehuda za nos...a jedno z dvojčat, které Tamar porodila, Perec je předchůdcem krále Davida a tím pádem i budoucího Mesiáše...zamotaná rodinná historie.

Vajišlach (Gen. 32:3-36:42)

Přiznávám se, že tenhle týden jsem měla dost fofr, takže draša k aktuální paraše je krátká...Chtěla jsem napsat nejen něco k Jákobovu zápasu s mužem/andělem/démonem/Bohem/sebou samým (vyberte si dle svého gusta), ale i k znásilnění Diny a smrti Ráchel, ale nestihla jsem víc, než první část (a dneska večer ani během zítřka už to napravit nezvládnu). Takže se omlouvám, snad to příští týden bude lepší...

Jákob se vrací do země Kenaán a celkem oprávněně se obává reakce svého bratra. Odpustil mu? Když se Jákob a Ezau potkají, Jákob mu doslova vrátí ukradené požehnání, když dá Esauovi dary, sám sebe nazývá jeho otrokem a když Esau řekne, že má dost, Jákob opáčí, že má vše. Esau mu nejspíš již dávno odpustil, bratři se obejmou a dál si jdou po svých. Než se ale Jákob setká se svým bratrem, zápasí v noci s tajemným mužem (Tóra používá slovo iš, které znamená muž)-interpretace jsou různé-šlo o anděla, démona nebo Jákob zápasil sám se sebou...ta poslední možnost se mi zamlouvá nejvíc, protože jen někdo, kdo prošel velkou vnitřní změnou je schopen se omluvit za svoje činy tak, jak se dokázal omluvit Jákob Ezauovi. Z vnitřního zápasu mezi tím, kdo jsme a tím, jak bychom se rádi viděli nikdo nemůže vyjít bez šrámu. Ale pokud z toho zápasu vyjdeme vítězně, pak je z nás skutečně dospělý člověk, který zná své schopnosti i slabá místa a jak se dnes říká, má zdravé sebevědomí. A díky tomu se může skutečně rozvíjet a díky tomu také může budovat zdravé vztahy k ostatním lidem. Jákob po tomto zápase ví, kdo je a proto ví, že nepotřebuje ukradené požehnání...Jméno Izrael, které získá, znamená, že zápasil s Bohem a s muži a obstál (Gen. 32:28)-jeho život po tomto zápase nebude nijak jednodušší, než byl předtím, ale Jákob už bude vědět, že obstál a obstojí i v dalších zápasech.