Draša k šabatu Hošana raba - Šmini aceret

   Prošli jsme teď svátky jako je  Roš hašana, náš nový rok 5781, bez ohňostrojů a přípitků – jen jako začátek těch deseti „hrozných“ dní pokání směrem k Jom kipur – Dni smíření. Za ten rok se v životě člověka nashromáždí tolik věcí. Na některé z nich může být každý hrdý, jinými se pyšnit nemůže. Nejraději bychom byli, kdyby se určité věci nikdy nestaly. Kdyby se daly vymazat, tak jako na počítači stisknutím tlačítka DELETE- šup, a je to pryč. V životě to však tak nefunguje. S jedinou výjimkou – Dne smíření. Ten den se může stát novým začátkem ve vztahu s Bohem. Když k tomu upřímně přistoupíme, Pán Bůh s radostí zmáčkne tohle kouzelné tlačítko a řekne: „pojď ke mně, ty ťunťo“. A pokud jsme si dali do pořádku i vztahy s lidmi, kterým jsme ublížili, je to ten nejlepší začátek.

  Tím nejčastějším židovským svátkem je ale šabat. Písmena slova šabat jsou stejná jako u slova tšuva – pokání, návrat. Čím pro nás je šabat? Malá ilustrace:  Dnes jsme se v Německu na nákupu v supermarketu potkali se svými starými známými. Jen stěží jsme se tedy v rouškách poznali, spíš po hlasech. Bylo to radostné setkání a přátele jsme okamžitě pozvali aspoň na chvíli k nám domů. Uteklo pár let, co jsme se viděli. Vyprávěli jsme jim o vnoučatech a že už čekáme páté. Oni tak dobré zprávy neměli. Jejich dcera se rozhodla pro život bez dětí a syn jim před rokem náhle zemřel. Jsou starší než my, tak si ty věci o to víc berou. A přichází i různé zdravotní problémy. Pán nám vykládal, jak mu bylo doma hrozně těžko, ale přesto usedl  sám za volant a manželku nechal sedět vedle sebe. Z Hejnic dojel do liberecké nemocnice a tam mu naměřili takový tep, že byl div, že vůbec žije. Nejsem doktor, tak to budu popisovat tak nějak lidově, jak mi to líčil on. V podstatě mu tam sdělili, že ho musí zastavit, vypnout – způsobit mu vlastně smrt, aby ho pak znovu oživili s takovou tepovou frekvencí, která by nebyla k smrti, ale k životu.  To ho trochu vyděsilo a začal se po telefonu loučit s dcerou. Ta si mezitím opatřila nějaké informace o tomhle zákroku a začala ho uklidňovat- že to je běžný postup a že se nemusí bát. Když tedy nakonec dal k zákroku souhlas, vše probíhalo jako na drátkách. Krátký, plánovaný, snad minutový výpadek, a nový začátek. A tak manželka , která seděla vyděšená za dveřmi, najednou znovu viděla manžela stát ve dveřích, s obvyklým úsměvem na tváři.

  A mně došlo, že přesně tohle je jedna z definic, z funkcí šabatu. Ten spadlý řetěz na kole, na kterém zoufale dupeme, abychom stihli všechno to důležité, co musíme stíhat ve svém všedním životě. Všechny ty starosti, které s sebou vláčíme, že už ani dýchat nejde. Šabat, šabatový klid a odpočinek, to vysazení z tempa je přesně to, co moc a moc potřebujeme – nabrat dech, chytit ten správný rytmus. A taky to, že člověk nasměruje svoje myšlenky jinam. Fascinuje mně, jak všechny ty naše židovské svátky jsou zdánlivě určeny Bohu, ale v podstatě slouží především nám, našemu formování, našemu dobru.

  Teď je taková ta divná covidová doba. Mysleli jsme si, že to svinstvo přes léto odezní a zase budeme žít své normální životy. No, nestalo se. Spoustu lidí to už otravuje a mě samozřejmě taky. Všechna ta nejistota a omezení, ani zazpívat si tu nemůžeme. Na některé lidi to doléhá až tísnivým způsobem.  A pak přijde svátek Sukot. Dnes jsme slavili jeho poslední den – Hošana raba. A o čem je Sukot? Proč stavíme ty provizorní stánky, tak jako Izraelci při svém putování na poušti? To nejzákladnější na těch sukách je to, že musí mít nedokonalou střechu, děravou, tak, aby skrze ni bylo vidět nahoru na nebe. Poselství svátku Sukot je prosté – život není a nikdy nebyl ideální, jednoduchý. Vždycky tu bude něco, s čím se budeme muset poprat. O šabatu víme přinejmenším to, že je pro náš odpočinek, o svátku Sukot opouštíme naše trvalé obydlí a stěhujeme se do dočasného, chatrného, s mizernou střechou. Tam se učíme hledět nahoru, kde tušíme milujícího Boha, který dává smysl našim dočasným životům. To je ta víra, vertikála. Deprimující horizontálou je kanape a neustálé sledování  covidového zpravodajství v televizi. O Hošana raba je taky zvykem sedmkrát obejít synagogu a tlouct v ní o podlahu  vrbovými proutky, z nichž je vytvořen lulav. Proč to? Symbolicky to znamená odmítnutí a zavržení hříchů. A v samotném lulavu, který je tvořen i dalšími rostlinami,  samotné vrbové větvičky symbolicky představují  tu nejsmutnější skupinu lidí – ty, kteří ani nestudují Tóru, ani nekonají dobré skutky.  A to je výzva pro nás. Správný šabatový odpočinek je i tím správným naladěním na Boží notu. Naladěním, které přináší skutky pomoci a otevřenost, chuť k učení. To nás učí naše svátky.Opakem je totiž nečinnost, egoismus, hloupost a negativní myšlení. 

Sukot bez suky

Bydlíme v bytě, nad naším balkónem je další balkón a na dvoře vjezd do garáží, takže nemáme kde stavět vlastní suku. Každý rok jsme tedy micvu suky splnili alespoň při komunitním brunchi v suce postavené na zahradě jednoho z členů komunity. Letos ale tahle možnost padla a my tedy máme svátek sukot kompletně bez suky. A to ještě chvíli vypadalo, že budeme i bez arba minim (čtyř druhů-lulavu a etrogu), protože když Eli dorazil k prodejci v pátek během obědové pauzy, byly tam takové davy, že to vypadalo, že odejde s prázdnou. Naštěsí pak dorazila posila v  podobě dalšího prodavače a Eli rychle nakoupil. A jako každý rok, prodavač byl velmi zklamán, že Eli nemá v úmyslu půl hodiny zkoumat kvalitu a barvu etrogu, čtyřikrát ho poslat pro jiný a tak podobně. Eli, jako každý rok, jen zkontroloval. zda má etrog pitom (stopku), zaplatil a šel. Je fakt, že náš letošní etrog připomíná spíš přerostlou hrbolatou limetu :-)

Šmuliho arba minim zajímají. Vloni propadal záchvatům smíchu, když jsme s nimi třásli, letos s drží v bezpečné vzdálenosti, ukazuje na ně a říká "to je etrog" "to je lulav" a asi mu přijde naše počínání vcelku zábavné.

Já jsem člověk, co doma nedělá žádné dekorace, nebaví mě to. Ale teď, když jsme kompletně bez suky, jsem si říkala, že by se nám nějaký sukotový dekor asi docela hodil, aby ten svátek byl pro Šmuliho nějak čitelnější. Letos už to teda fakt nestihnu, ale asi se nad nějakou sukotovou výzdobou, nebo nějakým modelem suky na domácí použití na příští rok zamyslím...kdybyste měl někdo nějakou inspiraci, tak se s ní!

Jom kipur v otázkách

Mám já tohle vůbec zapotřebí?

Když jsem něco slíbila sama sobě, tak se to taky počítá?

Jak je možný, že už mám hlad?

Nemohli bychom spát ještě trochu déle?

Proč všichni s takovým zápalem a radostně zpívají "kdo bude žít a kdo zemře...kdo ohněm a kdo vodou..."? A ta melodie je tak krásná?

Kdy si budu moct alespoň na chvilku sednout?

Kdo je to ten Azazel?

Stačí si kleknout do pozice dítěte  nebo si mám úplně lehnout jako chazan?

Skončí ten musaf někdy?

Dám si šlofíka nebo se půjdu projít?

Nejsem někdy jako ten Jonáš na útěku?

Hm, copak si dám dobrého na ukončení půstu?

Už zase slichot?

Kdes byl, když upalovali, vraždili, zavírali do koncentráků? Bude to mít někdy konec?

Proč mám při Viduji husí kůži?

Kde je Al chet?

Jestli je Nejvyšší náš Otec a my bychom se měli snažit imitovat Nejvyššího, co z toho pro mě plyne?

Počkat, to už budeme končit? Mě zrovna začaly napadat nějaký dost důležitý myšlenky...nezavírejte ještě tu bránu!!!

Avi: Parašat Haazinu (Devarim 32, 1- 52)

   V dnešním čtení z konce V. Knihy Mojžíšovy  najdeme i tohle Mojžíšovo ujištění o Hospodinu: „On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý.“ (Devarim 32,4)

  Tady ten verš je základem židovské víry. Hospodinovy cesty jsou dokonalé, přestože je třeba momentálně vůbec nechápeme a zdá se nám, že jen ztěžka klopýtáme a naše omezené lidské vnímání by bez této emuna = víry, bylo beznadějné.  Skvělí „baalei musar“- velikáni židovské etiky, jako je rabín Jehuda Zev Segal a rabín Nosson Wachtfogel každému doporučovali, abychom si vedli ve svém životě osobní deník hašgacha pratit - deník takových osobních doteků Boží prozřetelnosti. Tím se pak báječně posiluje emuna a člověk potom snáz počítá s tím, že je s ním Hospodin v každé situaci.

  Nemusí hned jít o život, jako při přežití pekla holocaustu, to pak musel být nepřetržitý tok zázračných „náhod“.  Ale i u drobných věcí, nebo životních zlomů můžeme vidět ty zázraky všedních dní.

  Jeden takový příběh jsem vyčetl nedávno a velmi se hodí k tomuto tématu:  Byl to takový chladný, jasný večer v Jeruzalémě a rabín Noach Seretsky se svou paní a jejich dcerou Leou se vydali na autobusovou zastávku  u jejich domu. Dcera Lea se měla příští den vdávat a Seretsky se chtěl pomodlit u Kotel HaMaaravi, aby Hospodinovo požehnání přebývalo v domě mladého páru.

  Jenže když dorazili na zastávku, zjistili, že ten autobus, který je tam měl dovézt, tu noc nejede. Seretsky se pokoušel sehnat taxíka, ale spousta lidí se pokoušela o totéž. Skupina mužů, kteří zastavili taxi a jeli také ke Kotelu, poznala rabína Seretského a nabídli mu jedno volné místo. Po konzultaci       s manželkou to místo přijal a odjel . Nyní se snažila paní Seretsky s dcerou o stejný úspěch. O chvíli později zastavilo u chodníku taxi s manželským párem uvnitř. Když paní Seretská řekla, že jejich cílem je Kotel, paní z taxíku řekla: „To je místo, kam máme i my namířeno. Prosím, sedněte si ke mně dozadu a manžel bude sedět vepředu u řidiče.“

  Pár byl z USA. Když se paní Seretsky zeptala, jestli existuje nějaký zvláštní účel jejich návštěvy Izraele, žena odpověděla: „ No, Žid nepotřebuje důvod, aby přišel do Erec Jisrael. Ale, po pravdě řečeno, jedním z důvodů je pomodlit se tu, aby naše dcera našla toho pravého partnera do manželství. V rozhovoru, který následoval, popsala žena typ bachura, který hledali pro svou dceru. Paní Seretsky odpověděla: „Myslím, že o takovém bachurovi vím. Je z Ameriky a nedávno se tam vrátil poté, co se tu nějakou dobu učil. Byl často naším hostem o šábesu a můj manžel si ho velmi vážil.“ Zmínila i jméno mladého muže a některé jeho vlastnosti. Dospěla k závěru: „Tady je moje telefonní číslo. Prosím, zavolejte mi a jestli budeme moci, jakkoli vám pomůžeme.“

  O čtyři týdny později paní Seretsky přijala telefonát od této ženy. „Paní Seretsky, tomu nebudete věřit – naše dcera je zasnoubená s chlapcem, o které jste mluvila!“ Jak k tomu došlo, je neuvěřitelné. „Víte, než jsme s manželem odjeli do Erec Jisrael, navrhli jsme naší dceři tři úžasné bachurim. Nemohli jsme se mezi nimi rozhodnout a mezitím jsme zamířili do Izraele. Můj manžel i já jsme plánovali pomodlit se u Kotelu a na dalších místech za „sijata diŠmaja“. Dohodli jsme se předem, že pokud uvidíme cokoli, co by mohlo být považováno za nebeské znamení, které nás nasměřuje k jednomu z těch tří adeptů, budeme podle toho jednat. No a jeden z těch tří bachurim byl ten, o kterém jste mluvila v taxíku. Můj manžel a já jsme nemohli uvěřit vlastním uším. To pro nás bylo znamením z Nebes.“

  Zajímalo by mě, který matematik- statistik by dokázal vypočítat tu možnost pravděpodobnosti, aby se tohle všechno mohlo v reálném čase uskutečnit, když tam bylo ve hře tolik proměnných veličin: tři adepti na ženění na druhé straně zeměkoule, a právě jeden z nich studoval ve správné čase v Izraeli a ještě se stal takovým oblíbencem, že byl zván právě k této rodině na šábes, dále: nejedoucí autobus a střetnutí těchto dvou světů v jednom, konkrétním taxíku. Ta pravděpodobnost, že se něco takového stane a zaklapne to všechno do sebe, je  bez hašgacha pratit prakticky nulová.

  A vzpomněl jsem si přitom i na jednu epizodu z vlastního života.  Začátky každého manželství jsou obtížné. Je třeba se zařídit, sehnat byt, nějak ho zaplatit. Měli jsme už jedno dítě, manželka byla na rodičovské. Když někdo nostalgicky vzpomíná na tu dobu komunismu, musím se pousmát. Maso k obědu jsme měli jen když nás rodiče o víkendu pozvali na oběd a počítali jsme doslova každou korunu. Přes nějaké známosti jsme se stali členy bytového družstva a měli jsme zaplatit částku, o které jsme mohli jen snít. Zařídili jsme si půjčku a stále nám ještě chybělo. Naštěstí jsme měli vkladní knížku po dědečkovi. Byla na částku, která na korunu přesně odpovídala zbývající sumě, takže jsme ji museli celou vybrat a knížku zrušit. Byla zima, nevlídno, plno bahna a mokrého sněhu. Stáli jsme ve dlouhé frontě i s malým Filípkem, uprostřed davu nevrlých lidí. Když jsme konečně přišli na řadu, vyplnili heslo- vkladní knížka byla na heslo – bylo to špatné heslo. Nervozita stoupala. Když jsme se konečně trefili, po pár nápovědách úřednice,  tak ta najednou ztuhla. „A kolik si myslíte, že tam máte?“ Teď už jsme propadali panice- copak tam není tolik, co potřebujeme? Co se vlastně stalo, co jen budeme dělat? Paní za přepážkou se usmála a ukončila naše trápení. „Vážení, vaše knížka je výherní a vy jste vyhráli nejvyšší možnou výhru- 250 %  z uložené částky.“ Ani si neumíte představit, jaký kámen nám spadl ze srdce a jak jsme se z těch nečekaných peněz těšili. A jaká to byla „náhoda“  v té nejkritičtější chvíli. Naše vděčnost Bohu neznala mezí...

  Kdybych měl nějaký ten deníček hašgacha pratit, určitě by tam tahle událost měla své čestné místo.  A věřím, že i vy byste mohli navázat a přidat taky něco, co by ilustrovalo ten dnešní verš: „On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý.“ (Devarim 32,4).

Roš hašana s rouškou

 Mám za sebou první část svátečního maratonu měsíce Tišri. Test na covid jsem měla (podle předpokladu) negativní, byla to taková pojistka pro mě i pro ostatní účastníky bohoslužby, protože oni sice seděli v rouškách a ten nejbližší ode mě byl tak 3 metry, ale i tak, já ani druhý chazan jsme roušku neměli a tak bylo lepší si ten test nechat udělat (zvlášť, když Šmuli přinesl domů rýmu...).

Konfigurace židlí v synagoze připomínala spartakiádu-všichni na značkách. Měli jsme i dva pulty-pro každého chazana jeden. A šofar obalený v roušce...myslím, že víc už jsme toho pro zajištění bezpečnosti udělat nemohli.

S takovou konfigurací a maskovanými účastníky nebylo úplně jednoduché dosáhnout žádoucí kavany, ale první den se mi to celkem podařilo, do keduši jsem vyždímala všechno, co ve mně bylo a za mnou (byla jsem čele k Aronu) bylo takové ticho, že by bylo slyšet i spadnutí špendlíku. Čtení z Tóry už bylo slabší, přeci jen bylo znát, že čtení pro první den čtu první rok a ještě to není usazené. Ale zvládli jsme to a mám nějaké nápady co a jak udělat příští rok jinak. Také jsem měla možnost, v rámci minimizace počtu osob, které se dotýkají svitku Tóry udělat hagbaha (zdvihnutí svitku Tóry po skončení čtení, rozvinutého tak, aby byly vidět tři sloupce textu, na místě, kde se četlo). Nikdy před tím jsem hagbaha nedělala, měla jsem z toho velký respekt a brala jsem to tak, že tohle je pocta jen pro silné chlapy (už jen proto, že jsem viděla, jak s tím občas bojují). Takže když jsme došli k tomu, že by bych měla udělat hagbaha, chtěla jsem si to nejdřív zkusit, naše svitky mi přišly vždycky hodně těžké. Ve středu jsme měli generálku s naším pianistou a já jsem také přerolovala svitky na správné místo (čteme i tradiční maftir, který se týká obětí na Roš hašana a je v paraše Pinchas). A s údivem jsem zjistila, že ty svitky nejsou vůbec těžké a zvednu je nad hlavu jako nic. No, mateřství a zvedání, teď už patnáctikilového, dítěte, ze mě udělalo silnou ženu :-D

Druhý den už jsem byla unavená a cítila jsem, že kavana není, co by měla být (určitě hrálo roli, že Šmuliho hlídala kamarádka, u které byl na hlídání poprvé), ale čtení z Tóry proběhlo v pohodě, přeci jen, už jsem Akedu četla po čtvrté a bylo by smutné, kdyby to nebylo znát. Mimochodem k Akedě napsal zajímavý komentář rabi than Tucker z institutu Hadar (Redeeming the Akeidah, Halakhah, & Ourselves - Rabbi Ethan Tucker, je to asi tak v polovině stránky pdf ke stažení).

Tak snad se situace do Jom kipuru nijak dramaticky nezhorší a budeme moct udělat boholsužby tak, jak máme naplánováno. A držím palce, aby ani v Čechách nedošlo k nějakým dramatickým zákázům a opatřením.

Gmar chatima tova všem!

Halachická minima

 V soukromé diskuzi navazující na jeden můj post jsme se dostali k otázce, jak velká musí být chala na šábes, aby byla "košer". Tak mě napadlo napsat krátký příspěvek o halachickém minimalismu, o tom, že často stačí méně, než bychom si mysleli.

Začneme chalami-chala/barches je sváteční chleba, nic víc. Na šabat a na svátky bychom měli mít něco lepšího, než máme běžně celý týden, proto byla stvořena chala, která je z bílé mouky a trochu sladká (ale pořád by měla být bližší chlebu než buchtě, aby nebylo pochyb, že se nad ní říká požehnání "ha-moci" a ne "borej minej mezonot"). Pokud nemáme z nějakého důvodu chalu, chleba bude fungovat úplně stejně, jen je potřeba mít dva celé chleby (chybět může 1/48 chleba, pokud by to jinak nešlo, jen teda nevím, kdo to bude měřit), takže dvě francouzské bagety budou přeci jen praktičtější než dva bochníky Šumavy. V případě potřeby lze také jeden bochník cheba nahradit jedním celým (neolámaným) macesem. Maces je totiž taky chleba. Nahrazovat oba chleby macesem se mimo Pesach, kdy je to naopak přikázáno, během roku nedělá. Co se rozměrů chal týče, jak řekl Eli-velikost chaly se řídí počtem pozvaných hostů. Na večeři ve dvou nepotřebujete obrovké chaly, velikost housky úplně stačí. Podle Talmudu, za jídlo se považuje, když sníme 1 kezajit chleba (pak jsme povinni odříkat Birkat ha-mazon, pro talmudické rabíny jídlo=chleba). Kezajit je velikost olivy. Ačkoliv během staletí mnohé rabínské autority nafoukly velikost olivy na nějakých 30 g (vyčerpávající historickou analýzu poskytuje Rabi Slifkin), což zejména v souvislosti s konzumací macesu přestává být legrace, neexistuje žádný realný důvod se domnívat, že olivy v talmudických dobách byly jiné, než ty dnešní (ještě stále plodí olivovníky z těch dob a jejich plody se ničím neliší). Takže stačí kouknout do ledničky a hned vidíte, jaký objem chaly na osobu potřebujete...(ve skutečnosti jí budete potřebovat asi trochu víc, málokdo bude spokojený jen s tím kezajitem. Kezajit je minimální dávka, nikoliv doporučená dávka, který by vám měla stačit k jídlu!)

Víno-na kiduš, havdalu a čtyři poháry vína během sederové večeře potřebujeme víno nebo hroznový džus. Ale kolik? Podle Talmudu (Pesachim 108b) potřebujeme čtvrtinu logu (revi´it), který odpovídá 1,5 vajíčka. A jsme zpátky u problému bobtnajících oliv a vajec. Na realistických 75 ml se všichni neshodnou a Chazon Iš to dotáhl až na 150ml, když předpokládá, že dnešní vejce jsou poloviční proti těm, co znali talmudičtí rabíni, hm, hm...Na kiduš také není potřeba víno nebo džus pro všechny u stolu, napít se však musí alespoň jeden. Ale stejně jako u chleba-tohle je minimum, většinou se u stolu najde někdo, kdo by si ke sváteční večeři sklenku vína dal...A když není košer víno ani džus? Večer prostě odříkáme kiduš nad chlebem a jen vyměníme požehnání "borej peri ha-gafen" za "ha-moci lechem min ha-arec". V poledne pak můžeme místo vína použít i pivo, yhisky, slivovici, vodku...jen opět vyměníme požehnání "borej peri ha-gafen" za "šehakol nihje bidvaro" Na havdalu můžeme použít jakýkoliv nápoj (opět s výměnou požehnání), kromě vody. Z ryze praktických důvodů je pivo nebo třeba pomerančový džus mnohem vhodnější než třeba ta slivovice, že...

Nemáme-li spletenou svíci na havdalu, dvě svíčky, které budeme držet u sebe tak, aby se jejich plameny spojily. Francouský masorti rabín navrhuje v nouzi i dvě sirky, nicméně, tady bych spíš použila špejle, aby si člověk nespálil prsty.

Tím nechci řít, že bychom se měli běžně spokojit s bagetou místo chaly a dělat havdalu se špejlema, jen jsem chtěla ukázat, že v případě nouze lze zaimprovizovat a pořád zůstat v halachickém rámci. Velká chala není víc košer než malá, havdala nad pivem není o nic míň havdala než ta nad vínem...

Selichot 2020

 V neděli se v aškenázskýh obcích začnou před ranní bohoslužbou recitovat selichot, kajícné modlitby. Tím zintenzivní duchovní příprava na Vysoké svátky, které pak začnou v pátek 18.9. po západu slunce. Francouzská massorti komunita na svých stránkách nabízí několik melodií různých selichot (hlavně tedy sefardských melodií), i celou, zhruba půlhodinovou recitaci slichot, nahranou v komunitě Adat šalom v Paříži.

Já budu, počínaje nedělí, publikovat na facebookové stránce blogu jednu melodii, která je spojená s Vysokými svátky (nikoliv nutně slichot), jako jinou formu duchovní přípravy na svátky.

Výběr melodií, příprava na vedení šacharitu a čtení z Tóry mě zaměstnaly na tolik, že tentokrát rozhodně nemám pocit, že by mi svátky protekly mezi prsty, i když na formální recitaci slichot leto určitě zase nedojde (sotva zvládám recitaci žalmu 27) a zase je asi budu jen poslouchat v autě z telefonu...ale lepší než nic.

Tak ať se vám příprava na Vysoké svátky taky daří!