Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29,9 - 30,20)

   V parašat Nicavim jsou ty téměř poslední výzvy Mojžíše, včetně té asi nejznámější: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo … vyber si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha a přimknul se k němu.“ Devarim (30, 15 a 19-20) To je v Tóře taková trvalá výzva, ale to slůvko „dnes“ speciálně odkazuje na Roš ha-šana, kdy jsou ti úplně spravedliví zapsáni do Knihy života a úplně zlí do Knihy smrti, zatímco osud nás ostatních je na vážkách až do Jom Kipur, Dne smíření. Ke správnému „zapsání“ je potřeba se sebou řádně zúčtovat, aby ten náš chešbon ha-nefeš= účet naší duše byl v pořádku. K tomu slouží, mimo jiné, i pokání. To není příliš populární slovo a tak se jím moc nezabýváme. Zhruba tak, jak to popsal Woody Allen ve svém citátu: „Prošel jsem kursem rychločtení a přečetl Vojnu a mír za dvacet minut. Je to něco o Rusku“. A tak abych trošku ten pojem rozšířil, seznámím vás se sedmi typy kajícníků podle sbírky midrašů „Cena urena“.

  Nejlepší formou hříšníka je ten člověk, který činí pokání ihned po spáchání hříchu a skutečně toho lituje. O tomto pokání Gemara v perek Chelek píše: Na místě, kde stojí kajícníci v Edenu, nestojí skutečně spravedliví, protože kajícník je větší než spravedlivý člověk. Ten skutečně spravedlivý nikdy neokusil chuť hříchu. Kajícník ale zakusil chuť hříchu a přesto ho opustil, a tak je větší než spravedlivý a má velkou odměnu od Boha. Tady je nutné podotknout, že by spravedlivý neměl experimentovat s hříchem jen kvůli lepšímu fleku v Edenu, protože jak je známo, micva za sebou táhne micvu a hřích zase jen hřích.

  Druhým typem kajícníka je člověk, který hodně zhřešil, ale činil pokání v mládí, kdy jeho zlé sklony byly ještě mocné. Zlý sklon opustí starého muže, ale hoří mocným plamenem v nitru mladého muže. Mnohokrát zhřešil a cítí velkou touhu po hříchu, ale kvůli Bohu se ho zdrží. Přestože k němu má znovu příležitost, rozhodne se nehřešit – tomu se říká kajícník, s uznáním konstatuje rabi Jehuda.

  Třetím typem kajícníka je člověk sice mladý a silný, ale hřích nemá tak snadno na dosah jako dříve, nebo má možná obavu z ostudy před lidmi a tak hřích opouští. I to je forma pokání a Bůh ho přijímá. Na takového člověka Gemara vztahuje verš: „Blaze je muži, jenž se bojí Hospodina“(Tehilim 112,1), dokud je ještě mladý a silný. Slovo „muž“ tu znamená mládí a svěžest.

  Čtvrtým typem je ten, kdo činí pokání kvůli svému strachu z problémů a trápení. Nemá rád, když ho lidé napomínají. Takový je příběh Ninive. Tam lidé nečinili pokání, dokud je Jonáš nevyděsil a neřekl jim, že Bůh zničí město. Bůh ale i jejich pokání přijal. Gemara říká, že oblékání do žíněných rouch a půst je k ničemu, pokud člověk nelituje hříchů a nekoná dobré skutky, jak říká verš, který odkazuje na město Ninive: „I viděl Bůh, jak si počínají“ (Jonáš 3,10) a jak litovali svých zlých činů. Neříká, že Bůh viděl jejich půst.

  Pátý typ pokání je, když si člověk vzpomene na pokání až kvůli svým potížím. Bůh to také přijímá, jak říká verš: „Ve svém soužení … navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu“ (Devarim 4,30). To znamená, že i tehdy, kdy to pro nás bude trpké kvůli našim potížím, ale budeme činit pokání, Bůh nám odpustí.

  Šestým typem pokání je pokání toho, kdo je starý a postrádá sílu hřešit. Lituje hříchů svého mládí a činí pokání z celého srdce. Bůh přijme i toto pokání, jak říká verš: „Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ (Tehilim 90,3)

  Sedmý typ pokání je ten, když člověk po celý život hřeší, nelituje svých hříchů, ale když vidí, že má zemřít, lituje svých hříchů a činí pokání. I když je to ta nejnižší forma pokání, Bůh ji přesto přijímá, jak říká Gemara v perek „Bame Madlikim“: Když si člověk užívá dobrého zdraví, měl by cítit, že je povolán k soudci. A měl by uvažovat nad tím, jak být shledán nevinným při rozsudku. Když onemocní, měl by si myslet, že byl uvězněn do vězení. Když jde do postele, měl by mít pocit, že byl postaven před soud. Bude-li mít mnoho dobrých přímluvců, bude spasen; pokud ne, bude popraven. Stejně tak, když ten člověk musí zemřít a činit pokání a cítí upřímnou lítost, Bůh mu odpouští. Ale pokud zemře, aniž by litoval svých hříchů, svůj osud už nezmění. Král Šalomoun v knize Kohelet říká: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky v říši mrtvých, kam odejdeš“ (9,10). To znamená: Jakékoli pokání, které můžeme v tomto světě učinit, bychom udělat měli, než zemřeme, protože v hrobě už nelze učinit ani pokání ani žádný dobrý skutek…

  Mnoho lidí se snaží nemyslet moc dopředu, ani na to, že se budou jednou za svůj život zodpovídat Bohu. Užívají si svých dočasných radostí a spíš pohrdají těmi zodpovědnými. K tomu by se hodil ještě jeden citát Woody Allena: „Sebevědomí je to, co máte, než pochopíte, kde je problém.“ A ještě jeden jeho, úplně poslední citát: „Na posmrtný život nevěřím, ale pro jistotu si beru rezervní spodní prádlo.“ Tak na to mysleme před nastávajícími Vysokými svátky.

Malý komentář k článku v Die Welt

Židovským Německem hýbe skandál poté, co si kantorka synagogy na Oranienburgerstrasse pustila pusu na špacír v deníku Welt ohledně konverzí a množství konvertitů. Kdo umí německy, může si přečíst přímo článek v němčině, anglický výtah s komentářem je zde. 

Dovolím si k tomu menší komentář. Hned na úvod bych chtěla říct, že nesouhlasím se závěry, které autorka dělá a už vůbec nesouhlasím s tím, že podobné diskuze vede na stránkách celostátního deníku. Nicméně si myslím, že otázku ohledně toho, kolik konvertitů je schopná komunita vstřebat a integrovat, je důležitá. Ale nejen pro komunitu, ale i pro konvertitu samotného. 

Židovství není jen náboženství, je to i příslušnost k lidu (včetně toho, že část toho lidu nebudete mít rádi a jejich zvyky a názory vás budou iritovat), jsou to tradice děděné po staletí. Židovství se nedá naučit jen z knih, byť jich je dnes na trhu přehršel. Důležitá část žitého židovství se učí v rodině nebo od lidí, kteří vám tuhle židovskou rodinu nějak suplují. Dobře to ukazuje historka, kterou ve svém posledním podcastu citoval rav Abensour. Za rabi Auerbachem v Jeruzalémě kdosi přišel a chtěl vědet, jak je možné, že vajíčkový salát, který se připravuje tradičně v židovských rodinách na šabat vůbec můžeme připravovat? Vždyť podle toho, co se píše v knihách to zahrnuje práce o šabatu zakázané, zejména borer (třídení). A rabi Auerbach v klidu odpověděl, že ten salát je naprosto v pořádku, protože ho takhle připravovala jeho babička. A tady se dostáváme k té integrační kapacitě komunity. Jako konvertita potřebujete komunitu, která má kapacitu vás přijmout a učit vás to, co se nemůžete naučit z knih. Která vám předá znalosti svých babiček a jemně vás opraví, když uděláte nějaký přešlap (a ne nutně jen halachický, kdo těsně po konverzi "nešlápl nějakému rodilému židovi na kuří oko" ať hodí kamenem...taky se mi to povedlo). Jako komunita potřebujete, aby kandidátů na konverzi a čerstvých konvertitů (protože konverzí učení nekončí a podle rabína Dalsace plná integrace člověka, který neměl žádné předchozí spojení s judaismem, trvá 10-20 let) nebylo víc, než jste schopní učit a integrovat.

Integrační kapacita komunity není žádné přesné číslo, které by se dalo jednoduše spočítat. Nejde říct, že komunita, která má 50 rodin má integrační kapacitu 1 konvertita ročně. Může to být víc, může to být méně, záleží i na angažovanosti daných rodin, na fungování komunity...Což znamená, že i daná komunita může mít různou integrační kapacitu v čase, podle toho, jaká je aktuální dynamika. Jiná situace je v komunitě, která má nepřerušenou kontinuitu, jiná v komunitách, kde byla kontinuita tvrdě přerušena válkou a pak komunismem. Integrační kapacita komunity je něco, nad čím by správní rada a rabín měli pravidelně přemýšlet a koneckonců nejen v souvislosti s konverzemi. Protože vysoká integrační kapacita komunity znamená i to, že to v komunitě žije.

Když se vrátím k článku-je problém, když se konverité pustí do rabínkých studií? Ne nutně. Jen je důležité, aby měli na paměti limity vlastních zkušeností a toho, co se lze naučit z knih. Na druhou stranu, rabinát není "one-man show" a vedle něj je tu i správní rada, o kterou se rabín může opřít, když na nějaký svůj limit narazí.

Avi: Parašat Ki Tece (Devarim 21,10-25,19)

 Dnešní paraša obsahuje mnoho přikázání a řada z nich má jako společný jmenovatel jednu tolik potřebnou vlastnost – soucit. Všechna ta přikázání, která nám jsou v Tóře dána, mají formativní funkci. Když je studujeme a potom praktikujeme, proměňuje nás to. Ze sobeckého, sebestředného dítěte se může stát dospělý, odpovědný člověk, který dokáže myslet na druhé a bez velké pompy pomůže tam, kde je to zrovna třeba.

  Pojďme se na některá ta přikázání podívat. Například tu čteme: „Nebudeš orat s volem a oslem zapřaženým spolu.“ (Devarim 22,10)  Zdánlivě je to jen jeden úhel pohledu na ten zákaz míchání různých druhů dohromady, protože hned dál se píše o zákazu dělat tkaninu ze směsi vlny a lnu. Ale rabíni z toho podivného spřežení vola a osla vyvozují i etickou stránku věci: Vůl je tím daleko silnějším zvířetem, osel za ním zaostává. Hospodář bude pohánět osla o to víc, aby spřežení bylo vyrovnané, a bude ho bít. Aby se to nestalo, nesmí se zapřahat spolu. Předchází se tím násilí. Při výkladu textu Tóry a Talmudu se často používají určité logické přístupy a jedním z nich je: Když tohle platí v tomto případě, tím spíše v nějakém dalším. Takže když tohle platí v případě jednání se zvířaty, tím spíše v jednání s lidmi. Nebudu například nutit neduživého intelektuála, aby společně s trénovaným kulturistou stěhoval piano do sedmého patra – nedopadlo by to dobře.

  Pak tu máme speciální přikázání ohledně ptačí matky: „Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích… nevezmeš matku od mláďat. Aby se ti dobře vedlo a dlouho jsi žil, odežeň matku a mláďata si vezmi.“ (Devarim 22,6-7) Je to pro nás už trochu nezvyklá představa. Nás by už dneska těžko napadlo hrabat se v ptačím hnízdě, i když i dnes je to v určitých zemích a kulturách stále běžné. O co tu vlastně jde? O pocity ptačí matky, která je také zoufalá, když vidí, co se děje s jejími mláďaty. Aspoň ať je ušetřena těch nejhorších zážitků a pocitů. Určitě jste někdy viděli filmové záběry, co dokáže ptačí matka, když chce ochránit mladé. Jak před dravcem hraje divadlo, aby odpoutala jeho pozornost od hnízda. Dělá, že je zraněná a že bude pro toho dravce snadnou kořistí – poskakuje, napadá na křídlo, pípá jak o život. A taky hraje o život, o život svých potomků, za cenu sebezničení. A jsme u toho – tím spíše – u lidí. Nikdy by nás, nebo alespoň mě, nenapadlo, co se může odehrávat v Evropě, v naší civilizované době, po dvou světových válkách a hrůzách holokaustu. Znovu je tu děsivá válka, kdy si agresor myslí, že může zlikvidovat celý národ, postupuje způsobem spálené země, krade děti a dává je k adopci do svých rodin… Seznámili jsme se s jednou takovou ukrajinskou maminkou. Je tu v Čechách s malým synem. Pracuje ve slévárně, dělá dvanáctihodinové směny, během kterých jí pokaždé rukama projde 5-7 tun železa. Nechce být nikomu na obtíž, dělá práci, které se vyhýbají i chlapi. Myslí neustále na staršího syna, který zůstal doma, aby bránil svoji vlast před nepřáteli. Sháněla pro něj přístroj na noční vidění, aby měl větší šanci na přežití. Spolu s dalšími jsme jí v tom pomohli. Syn měl velkou radost a i s matkou nám byli velmi vděční. Dokonce se ten syn rychle oženil se svojí velkou láskou, protože zítra, kdo ví, co bude. V mobilu matky jsme viděli záběry, kde nám syn děkoval a ukazoval přístroj, který mu měl pomoci, i záběry ze skromné svatby s jeho krásnou nevěstou. Pak jsme se ale dozvěděli, že ten syn je těžce zraněný, šrapnel mu projel několika vnitřními orgány a skončil v játrech. Jen dostat ho z místa bojů do nemocnice by vystačilo na několik akčních filmů. Dnes má za sebou pět operací a taky spoustu následných komplikací. Jeho matka nám opět ukázala video se svým synem. Pomalu kráčel za invalidním vozíkem, který tlačil před sebou, různé hadičky měl propojené z obličeje a břicha k přístrojům na vozíku. „Žije“ komentovala jeho statečná matka a nám se při tom pohledu svíralo srdce. Co prožívají ukrajinské matky si nikdo z nás neumí představit.

  Mně se přitom vybavil jeden člověk, který věděl, co je soucit – Nicholas Winton. Tomu se podařilo za II. světové války na poslední chvíli zachránit 669 převážně židovských dětí před jistou smrtí. Odvezl je do Británie. Rodičům to muselo při loučení trhat srdce, ale ty děti tak dostaly životní šanci. Tenhle člověk, který se je tak urputně snažil zachránit, to nepovažoval za nic mimořádného a jeho zásluhy vyšly najevo po mnoha letech spíše náhodou. Sám něco takového považoval za samozřejmost. Možná jste viděli, stejně jako já, televizní dokument, kdy sir Nicholas Winton sedí v malém, zaplněném kinosále spolu s dalšími lidmi. Promítli tam starému pánovi filmový dokument o jeho akci, která zachránila tolik mladých lidských životů. Pan Winton seděl v první řadě a evidentně nebyl připraven na nějaké pocty. Po shlédnutí dokumentu se pořadatelka zeptala: „Je tu dnes někdo z těch zachráněných dětí?“ V té místnosti vstávali postupně jeden za druhým,už dávno dospělí lidé, až stáli úplně všichni v té zaplněné místnosti. Sedět zůstal jen zaskočený milý starý pán, nevěřícně se ohlížel a občas si utřel slzu, která mu sjela po jeho vrásčité tváři. To přikázání, které vede k soucitu má svojí Bohem slíbenou odměnu: „Bude ti dobře a budeš dlouho živ.“ Laskavý pan Winton zemřel v požehnaném věku 106 let, uprostřed lidí, kteří si ho považovali.

  Pojďme i my na sobě pracovat, aby to uřvané, dětské sobectví v nás mohlo dozrát k tolik potřebnému soucitu.

Avi: Parašat Ree (Devarim 11,6-16,17)

  Dnešní paraša s názvem „Ree“ = „Hleď - je takovou jednoznačnou výzvou Mojžíše, i když to zdánlivě vypadá jako možnost výběru: „“Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji…“ (Devarim 11,26-28).
  Všichni bychom samozřejmě brali spíš ta požehnání než prokletí. Ale aby nás to zároveň nestálo moc úsilí a času, o kterém máme vlastní představy. Jedná se tu o dvě věci, nad kterými bychom se měli zamyslet. Ta přikázání a jejich smysl musíme znát a pak bychom taky měli mít vůli je plnit. Protože jinak se snadno octneme mimo tu dobrou cestu, o které je tu řeč.
  V midraších jsem vyčetl, že ti, kdo věří v Boha, se dělí do dvou kategorií: Je ten, kdo věří v Boha, o kterém mu jeho otec řekl, že je jediným Bohem. Tato víra je dobrá, ale není nejvyššího řádu. Uvádí se k tomu paralela se skupinou slepců, kteří zůstávají na správné cestě, protože je vede vidoucí člověk. Když zůstanou sami, padají přes kameny a do příkopů. Stejně tak je tomu i u toho, kdo jen automaticky přebírá to, co slyšel od starších. Věří povrchně, bez porozumění a dá se snadno zviklat a klopýtne stejně jako slepci, když zůstanou sami.
  Druhou kategorii tvoří ti, kdo věří skrze porozumění. Ti nepřebírají víru bezmyšlenkovitě, třeba se i trápí a mají pochybnosti, ale hledají v Tóře usilovně odpovědi a postupně je nacházejí. Svým vlastním porozuměním, vlastní moudrostí poznávají, že je jeden Bůh. Naši moudří říkají, že člověk by měl studovat Tóru (kromě jiného) i proto, aby věděl, jak má odpovědět odpadlíkovi.
  Tak to by byla ta první věc:  víra, spojená s porozuměním. Druhou věcí je: poprat se s vlastní pohodlností, to je kolikrát horší. Už král Šalomoun říkal, jak je to strašné, když je člověk líný, zahálčivý, protože si tím může snadno ublížit. Když je pohodlný a nechce se mu opravovat zeď, jeho dům se mu nakonec zřítí. Jestli je pohodlný a šetří svoje tělo a nezajistí si jídlo v době, kdy je ho dostatek, bude za něj později muset zaplatit dvojnásob, nebo ho už nesežene vůbec a zemře hlady. A jestli je stejně líný se svou duší a nevykonává žádné spravedlivé skutky, nakonec půjde do Gehinom.
  Podle midraše je duše přirovnávána k poli. Někdy je pole, které se snadno orá a úroda na něm dobře vzejde; jindy je to pole, které se orá jen těžko a úroda na něm neroste snadno. Přesto toho člověk zaseje co nejvíc, aby se dočkal úrody. Podobné je to s lidmi. U některých jejich duše touží jen po luxusu, nepřijímají pokárání, natož aby se učili Tóře. Přesto, i takový člověk, pokud se dá přesvědčit, zvykne si studovat Tóru a těšit se ze spravedlivých skutků, přinese překvapivě krásnou úrodu.
  Jistěže v tom všem jde i o jistou pevnost, morální integritu, kterou si člověk celý život buduje.  Byl jsem minulou neděli na besedě- setkání pamětníků srpna 68 v Liberci. Vyprávěli tam své zkušenosti, byla tam snaha ty věci nějak uchopit, vzít si z nich nějaké poučení. Když sem vtrhla okupační vojska, byl to šok, ale lidé drželi při sobě. Takové vlastně adrenalinové nadšení. Lidé pomáhali zraněným bez ohledu na vlastní nebezpečí, lékaři a sestry dělali v nemocnicích nonstop, horolezci věšeli na špičku radnice černý prapor. Jak poznamenal přítomný Honza Šolc, je to psychologicky popsaný jev, který vydrží tak zhruba tři týdny. – ta okamžitá vzájemná, ničím neohraničená solidarita a bratrství. To vystřízlivění  a beznaděj pak mělo o to zlověstnější podobu, nebo i tragikomickou. Mistr sportu, horolezec, který se věšení  toho černého praporu ani nezúčastnil, druhý den popisoval v novinách, jak to celé organizoval a těm mladým klukům radil. Za půl roku už tentýž člověk, opět v novinách, tvrdil, že těm klukům tuhle protisocialistickou provokaci marně vymlouval… Chlapec, kterému u radnice rozstříleli nohy a absolvoval postupně pět operací, když se konečně dostal ven, jel se dvěma sádrami na nohou tramvají. Nikdo ho nepustil sednout. Upadl tam na zem a s vypětím sil se pomocí tyče chtěl postavit na nohy. Nikdo mu nepomohl. Jako by se ti samí lidé propadli  zase na nějaké svoje morální dno – buď se stáhli do svého soukromí, ti bezpáteřní dělali rychlé kariéry. I v této době se zase ukazovalo, jaký kdo ve skutečnosti je. Honza Šolc jako pedagog  tam mluvil o tom, že neexistuje lepší výchova, než ta vlastním příkladem. A musím říct, že mě potěšil jeden z těch pamětníků. Ten vyprávěl o tom, že v té naší tehdejší zemi, o které se toho tak namluvilo v souvislosti s tím, že měl každý jistotu práce, tak on ji 5 měsíců neměl – každý vedoucí se ho ze strachu před komunisty bál zaměstnat – až ho nakonec zaměstnal našinec, člověk, který měl židovské vyznání. Řekl mu: „Sám nevím, jak dlouho mě tu ještě nechají, ale dokud tady budu, budeš tu se mnou i ty.“ A to je přesně ten moment, kdy se v nepříznivé době projeví a má projevit odvaha, víra a spravedlivý skutek. Ten člověk  se pak stává tím vidoucím pro okolní slepce, tím osobním příkladem. On ví, že mu bylo řečeno: „Ree“ – „Hleď“, tak nezavírá oči, nekouká stranou, zvláště když někdo potřebuje jeho pomoc.
  Dnes můžeme svoji víru a lidskost projevit v pomoci válečným uprchlíkům. Není ani dnes míň potřebná než před půl rokem. To nadšení pomáhat ještě nevyprchalo, jak na tom setkání s překvapením konstatoval i Honza Šolc. Ale atmosféra se pomalu mění. Dnes jsem četl reakce na internetovou výzvu k pomoci Ukrajině od našeho hejtmana Půty. Byla pod ní v diskuzi nechutná stoka nenávisti, sobectví a hnusu. Máme prý myslet jen na sebe… Něco takového nás ale nesmí odradit.
  Na začátku naší dnešní sidry to vypadalo jako možnost volby. Ano, ale jenom v tom, že člověk může konat buď dobro nebo zlo, jít cestou dobra nebo zla. Být sobecký, nenávistný egoista, nebo člověk, který se rád uskromní, aby mohl pomoci lidem v nouzi. Jedna cesta představuje smrt, druhá život. A Hospodin nás jednoznačně vybízí: „Zvol si život!“

Avi: Parašat Devarim (Devarim 1,1 – 3,22)

    Dnes začínáme číst V. Knihu Mojžíšovu, Sefer Devarim, které se taky někdy říká Mišne Tora, což je možné přeložit jako opakování, nebo vysvětlení Tóry. Je tak trochu jiná, osobnější, psaná v první osobě, takový Mojžíšův testament, shrnutí a poslední výzvy k lidu, který má zanedlouho vstoupit do Zaslíbené země. Už ale bez něj. To, že je tato kniha trochu jiná, ale vůbec neznamená, že by byla méně svatá, nebo méně závazná.

  Snad proto naši moudří v Sefer Rabbati říkají, že Mojžíš tuto knihu začíná tak: „Ele hadvarim…“ (=toto jsou slova“), protože Tóra je přirovnávána ke včele, jejíž med je sladký a jejíž žihadlo je nepříjemné, pro člověka do určité míry jedovaté. Tóra je také elixírem života pro ty, kteří ji vnímají a dodržují a smrtelným jedem pro toho, kdo na ni nedbá. Moudří přitom vycházejí z podobnosti slov devarim= slova a devorim= včely.

  V šestém verši čteme Mojžíšův příkaz: „Už jste se dost naseděli u této hory (Sinaj)“. A další obrat komentátoři vysvětlují tak: Jděte a obkličte horu Seir, ale neveďte tam válku, protože Seir je dědictvím Ezaua, protože ten si vážil svého otce. Přestože o Ezauovi se moc dobrých věcí nedá říci, rabi Šimon ben Gamliel skromně říká: „Nikdo nikdy nerespektoval svého otce a matku více než já, ale Ezau projevoval svým rodičům větší úctu. Já sloužím svému otci a matce  v obnošeném oblečení a své nejlepší oblečení nosím na trh, ale Ezau nosil své nejlepší oblečení když sloužil svým rodičům. Dokonce se říká, že Rivka oblékla Jákoba do nejlepších šatů Ezaua. Do těch, které nosil Ezau, když sloužil svému otci. A Izák si tak snadněji myslel, že je to skutečně Ezau a dal mu požehnání místo něj. Ale i tak, díky úctě k rodičům, získal Ezau určité požehnání a ochranu, i když o jeho charakteru si jinak můžeme myslet své…

  Midraš Raba o této paraše píše: Žáci rabiho Eliezera se ho zeptali: „Řekni nám, jak velká je odměna toho, kdo ctí svého otce a matku?“ Řekl jim: „Podívejte se, co udělal jistý muž z Aškelonu. Jmenoval se Dama ben Nasina. Jeho matka byla nepříčetná a uhodila ho na trhu před všemi lidmi, ale on mlčel a řekl jen: „Dost, milovaná maminko.“ Kdo se někdy staral o rodiče se stařeckou demencí, ví o čem je řeč. Mně v paměti utkvělo  vyprávění jednoho známého, křesťana. Jeho maminka byla po léta oporou jednoho sboru a ani jedinou neděli nechyběla na bohoslužbách. Pak ale zestárla a stařecká demence se na ní v plné míře projevila. Když pak s ní byli jednou v neděli na bohoslužbě, zasypala kazatele sprškou těch nejsprostších nadávek, které z jejích úst nikdy nezaslechli, natož pak při takové příležitosti. A oni se zachovali tak, jako Dama ben Nasina… „Dost, milovaná maminko.“

  Jindy za naším Damou přišli izraelští mudrci, aby od něj koupili krásný drahokam, který potřebovali do náprsníku velekněze. Nabídli mu za něj tisíc zlatých. Dama přišel ke své truhlici, kde měl kámen uschovaný. Jeho otec ale na tom kusu nábytku spal. Dama ben Nasina ho kvůli tomu nechtěl budit, takovou úctu ke svému otci měl. A mudrci odešli s prázdnýma rukama. Židé si mysleli, že Dama chytračí a chce za ten kámen víc peněz a tak mu poslali zprávu: „Dáme ti deset tisíc zlatých, ale prodej nám ten drahokam.“ Když se Damův otec konečně probudil, vzal Dama ten drahý kámen a šel za izraelskými mudrci. Ty mu chtěli dát deset tisíc zlatých. Dama ale řekl: „Chraň mě od toho Nebesa, abych měl zisk z toho, že jsem projevil úctu svému otci. Neprodám odměnu, která mi náleží za to, že jsem si vážil svého otce! Nevezmu si od vás víc než původně žádaných tisíc zlatých.“

  Bůh se mu za to odměnil a právě toho roku se do jeho stáda narodila jalovice, kterou prodal za více než deset tisíc zlatých (zřejmě tzv. červená jalovice, jejíž popel se používal k rituální očistě). Měli bychom tedy vidět, jakou odměnu Bůh zaplatí za to, že ctíme své rodiče. A věřte mi, že to neříkám jen proto, že jsem se už posunul do té věkové kategorie, kdy už nemám koho uctívat a nezbývá mi než doufat, že jsem své děti k takové úctě dobře vychoval.

Žena kdysi a dnes

 Tenhle článek je inspirovaný diskuzí pod fotkou mých nových tefilin, takže ho už nějakou dobu nosím v hlavě a po kouscích jsem ho psala, když jsem zrovna měla chvilku.

Žena v Bibli a Talmudu a dnešní žena jsou v podstatě dva totálně odlišné druhy. Žena v Tóře je sice plnohodnotný člověk-muž, a to ani její manžel nebo otec ji nemohou beztrestně zabít a její vražda je trestána smrtí stejně jako vražda muže. Ale je člověkem v závislém postavení-je závislá na vůli svého otce a později manžela. Otec nebo manžel mohou za určitých okolností zrušit její sliby, žena nemůže, až na výjimečné situace kdy není k dispozici mužský dědic, dědit. Žena není platný svědek u soudu. Muž může ženu zapudit, ale žena o rozvod žádat nemůže. Otec a později manžel jsou jejími ochránci před nepřátelským okolím a být vdova znamená být velmi zranitelná (viz kniha Rút, kde Boaz Rút nabádá, aby nechodila na jiné pole, že na jeho poli jí nikdo neublíží). V Talmudu vidíme určitý pokrok, kde rabíni zavedli ketubu, kterou se snažili zajistit, aby žena v případě rozvodu nebo ovdovění nezůstala úplně bez prostředků. Také jednoznačně ustanovili, že dívka musí vyjádřit svůj souhlas se sňatkem (ale pořád si muž bere ženu, nikoliv žena muže), žena může přijít k bejt-dinu žádat o rozvod (ale je na muži, jestli se rozvede, nebo ne) a obecně se snažili, aby zmírnili ty nejhorší dopady nerovnosti (v případě svědectví o úmrtí muže, který zmizel, je možné přijmout i svědectví ženy, aby jeho vdova nezůstala "aguna", tedy bez možnosti se znovu provdat. Jinak je svědectví ženy stále neplatné.). Ale v případě diskuze o micvot se žena velmi často nachází ve stejné skupině jako děti a otroci. S tím rozdílem, že dítě-chlapec časem dospěje a otrok může být propuštěn, ale žena to má "na doživotí".

Naproti tomu dnešní žena v západní společnosti o sobě rozhoduje sama. Před zákonem jsou si žena a muž rovni, pokud se chce rozvést, prostě podá žádost k soudu a její žádost má úplně stejnou váhu jako žádost muže. Je schopná se sama uživit a pokud nemá otce a manžela, neznamená to pro ostatní chlapy zelenou, aby se na ni vrhli. Dnešní postavení ženy ve společnosti je prostě jiné a je potřeba to nějak reflektovat i v praktickém židovství, pokud má zůstat živou tradicí. Jak ta reflexe má vypadat je jiná otázka. Mimochodem, jednou variantou takové odpovědi bylo založení škol pro dívky (školy Bejt Jaakov) z ortodoxních rodin na začátku 20.století Sarou Schenirer.

Existuje tedy nesoulad mezi tím, jak vidí postavení ženy rabínská literatura a jaké je její postavení v sekulárním světě. Bylo by ale fér neházet všechny nerovnosti do jednoho pytle a trochu si to rozdělit.

Ten nejvážnější nesoulad mezi postavením ženy v rabínské literatuře a v běžném životě je otázka rozvodů. Žena může podat žádost o rozvod u civilního soudu a ten manželství rozvede. Ale z hlediska halachy je pořád vdaná. Může sice přijít k bejt dinu, který se pak snaží muže přesvědčit (způsoby přesvědčování závisí na bejt dinu), aby dal ženě rozlukový list (get). Ale pokud muž odmítne, pak se žena může stavět na hlavu nebo třeba odstěhovat na druhý konec světa, ale z hlediska halachy bude pořád vdaná a její případné děti z dalšího vztahu budou mamzerim. A být mamzer je to nejhoší, co se vám v židovství může stát. A není úplně neobvyklé, že muž podmíní vydání getu finančním "vyrovnáním" které nemá vůbec nic společného  s rozdělením majetku u civilního soudu. 

Konzervativní židovství vyřešilo tenhle problém tzv. Liebermanovou doložkou. Šaul Lieberman byl významný talmudista a profesor na JTS (Jewish Theological Seminary, konzervativním rabínském semináři v USA, ačkoliv sám celý život praktikoval ortodoxně). Tato doložka je součástí ketuby a v případě, že muž z nějakého důvodu nemůže ženě dát get, deleguje tuto záležitost na bejt din. Je důležité podotknout, že tato doložka je zcela košer a na počátku ji schválili i ortodoxní rabíni. Ovšem s tím, jak ji začali požívat konzervativní židé, ortodoxie její použití zamítla. Problém ovšem zůstal a dodnes ortodoxní rabíni hledají způsob, jak ženu de facto zrovnoprávnit v případě rozvodu. Zatím bez větších úspěchů. Ono těch možností, jak zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, není neomezené množství.

Pak tu máme nerovnosti v rituální oblasti-tedy i otázku, která se opakovala u té fotky s tefilin. Že ženy nemají nosit tefilin (a talit a ta dále...). I tady jsou ale nuance. Začneme tím jednodušším problémem-akceptací pozitivních micvot vázaných na čas, kterými jsou tradičně povinnováni pouze muži. Patří sem talit (t.j. cicit), tefilin, čtení Šma (t.j. studium Tóry), vyslechnutí troubení na šofar (t.j. účast na bohoslužbě na Roš hašana), lulav a pobývání v suce (t.j. aktivní participace na svátku Sukot) a počítání omeru. Jediné dvě micvot, které ale skutečně "dělají vlny" jsou talit a tefilin. I to studium Tóry, respektive Talmudu pro ženy je víceméně vyřešená záležitost. Ortodoxní školy mají sice pořád tendenci poslat dívky na hodinu vaření, když mají chlapci hodinu Talmudu, ale pokud žena chce, tak i v ortodoxii si cestu k Talmudu najde. Žena, která dvakrát denně čte Šma nebo si na Roš hašana přijde do synagogy vyslechnout troubení na šofar nikoho nepohoršuje. V konzistorní synagoze ve Štrasburku zcela běžně nabízí ženám na Sukot k zapůjčení lulav a etrog (a část žen přichází s vlastním) a nikdo nemá potřebu jim říkat, že to není jejich micva. Nicméně, stejně jako na sebe mohou ženy dobrovolně vzít micvu čtení Šma a třesení lulavem, nic nebrání tomu, aby na sebe vzaly i talit a tefilin. Rozdíl je jen v tom, že je to "víc vidět".

No a pak je tady druhá část rituální oblasti-vyvolávání žen k Tóře, vedení bohoslužeb, počítání žen do minjanu a ženy rabínky. Vyvolávání žen ke čtení z Tóry nepředstavuje žádný halachický problém. Jsme zase pouze v oblasti "to se nedělá", ženy nebyly volány k Tóře s odvoláním na "kavod ha-cibur" tedy čest komunity. Dříve totiž ten, kdo byl vyvolán k Tóře také sám četl. Asi bylo pro muže příliš těžko snesitelné, aby nějaká žena četla lépe než muž. To lze pochopit v kontextu doby, ale dnešní situace je jiná, stejně jako chápání pojmu kavod ha-cibur. V moderní ortodoxii najdeme celkem běžně komunity, které ženy k Tóře vyvolávají. Počítání žen do minjanu a hlavně žena jako šaliach cibur (ten, kdo vede bohoslužbu) je trochu tvrdší oříšek. Tato otázka je spojena s otázkou, zda někdo, kdo nemá danou povinnost, ale dobrovolně ji na sebe vzal, může splnit povinnost za někoho, kdo má danou povinnost. Takhle to zní děsně šroubovaně, ale vysvětlím to na příkladu: žena má povinnost recitovat tefilu (t.j. Amidu), ale není vůbec zřejmé, zda má i povinnost veřejné bohoslužby (tradiční halacha je spíše toho názoru, že nemá). Může tedy žena jako šaliach cibur vést opakování Amidy nahlas, kdy ostatní odpovídají amen (a tím splní svou povinnost)? Konzervativní rabíni vydali v roce 1973 responsum, že ženy mohou být počátány do minjanu, ale bez náležitého zdůvodnění. Následně (po smrti Šaula Liebermana, který byl vehementně proti) začali ordinovat ženy rabínky. Jediný problém této ordinace je právě otázka, zda žena může být šaliach cibur. Což je v mnoha komunitách realita, rabín slouží zároveň i jako chazan. Pokud by žena ve své rabínské funkci neměla povinnost sloužit i jako šaliach cibur, nic její ordinaci nebrání (což je přesně fungování žen rabínek v moderní ortodoxii-nevedou bohoslužby, ale zastávají ostatní rabínské funkce). Co jsem pochopila z konzervativních respons, argumentace je vedena tak, že v dnešní době, kdy všichni mají k dispozici sidur, obvykle i s překladem a umí číst, každý musí splnit svoji povinnost sám a šaliach cibur to za něj neudělá (v podstatě jeho funkce je víc "dekorativní"). A tím pádem nic nebrání tomu, aby šaliach cibur byla i žena. Nicméně je celkem zřejmé, že tato oblast je halachicky komplikovanější a na jejím pozadí je otázka, zda a jak můžeme halachu inovovat a který argument má větší váhu. Naštěstí v židovství vždycky existovalo víc názorů a interpretací a tak je situace, že se neshodneme, vlastně úplně normální. Jen je potřeba spolu nesouhlasit slušně a pokračovat dál v debatě.

39 melachot: závěr

 Myslím, že tahle krátká a velmi, velmi stručná série o pracech zakázaných na šabat si zaslouží malé shrnutí.

Jak jsem psala na začátku a průběžně opakovala-tenhle souhrn byla jen ochutnávka, jen malý úvod do problému, který měl za cíl ukázat, které práce jsou zakázané, nastínit, jakým způsobem rabíni uvažují a do jakých detailů jsou schopni zajít. Také jsem v průběhu psaní vysvětlila pár základních pojmů, i když se v celé sérii některé z nich neobjevily, třeba švut-tedy koncept odpočinku na šabat, kdy bychom neměli dělat ani činnosti, které striktně vzato nejsou práce, ale nejsou ani zrovna odpočinek. Velmi málo jsem řešila otázku pikuach nefeš, tedy záchranu života, která odsouvá jiné micvot. Doufám, že vás ta série trochu navnadila dozvědět se o šabatu a jeho dodržování víc. Pro ty, kdo umí anglicky (nebo hebrejsky) jsou tu již na začátku zmíněné Peninej halacha rabiho Melameda, spoustu informací také najdete v konzervativních responsech.

Podle Tóry je za veřejné porušení šabatu trest smrti a za neveřejné karet (vytětí z lidu, ať už to znamená cokoliv). Zdá se to možná přehnané, ale šabat je naprostý základ židovství, jak říká Talmud Jerušalmi (Nedarim 3:9), šabat je ekvivalentem všech micvot Tóry. Žid, který přestane dodržovat šabat (teď dejme stranou jak přesně) se postupně vzdálí svému židovství. Žid, který veřejně znesvěcuje šabat roztáčí spirálu, která ostatní ponouká také přestat dodržovat šabat-když si vzpomeneme na toho sběrače dřeva, o kterém vypráví Tóra (Num. 15:32-36). Kdo si jde nasbírat dříví když ostatní jsou doma a drží šabat, získává konkurenční výhodu, může ho třeba prodat...a ostatní to vidí a pravděpodobně si řeknou, že se na ten šabat příště taky mohou vybodnout a budou se mít lépe. Šabat, den kdy přerušíme naše tvůrčí aktivity, slouží jako bariéra naší chamtivosti. Alespoň jeden den v týdnu nic nevytváříme, nesyslíme, nevylepšujeme. Ale naše chtivost je obrovská. Proto Tóra předepisuje za veřejné znesvěcení šabatu trest smrti. Ne proto, abychom vyrazili házet kameny (spravedlnost v židovství vždy patří do rukou bej-dinu, navíc trest smrti byl tak omezen, že je v podstatě neaplikovatelný), ale proto, abychom pochopili, jak moc důležité jeho dodržování je.

Když se vrátíme k tomu hypotetickému scénáři, který nás provázel celou sérií-tedy že vás někdo ortodoxní pozve na šabat, ať už na večeri nebo na oběd, tak bych k tomu ráda dodala ještě pár poznámek. Źádný slušně vychovaný ortodoxní žid vám nebude dělat kázání o šabatu, pokud něco spletete, nebo pokud něco prostě děláte/neděláte o šabatu. Jistě není zrovna zdvořilé vyprávět vašemu hostiteli, jak jste nemohli najít místo k parkování, ale i tak vám na to pravděpodobně nic neřekne, zvlášť pokud ví, že se tím autem chystáte zase o šabatu odjet. Z ortodoxního hlediska je samozřejmě ideální, pokud lidé šabat dodržují, ale pokud to nedělají, je pořád lepší, když to dělají proto, že nevědí, že je to zakázané. Bez ohledu na to, zda vy sami víte, nebo nevíte, že je něco zakázané, ve chvíli kdy vám to váš hostitel řekne, už to vědět zcela jistě budete...

Liberální přístup k micvot je jiný a člověk by měl udělat poučené rozhodnutí v tom, co a jak bude nebo nebude dělat. Problém je samozřejmě v tom poučeném rozhodnutí, protože jen malá část liberálních židů skutečně studuje tak, aby mohla opravdu poučené rozhodnutí udělat.

Můj osobní názor je ten, že halacha je závazná a nemůžeme si z ní vybírat jen to, co se nám hodí nebo líbí, ale na druhou stranu věřím, že je halacha mnohem flexibilnější, než jak to na první pohled vypadá, že mírné výklady (kulot) jsou úplně v pořádku a také, že mohou existovat situace, kdy je potřeba vyvažovat reálné možnosti s požadavky halachy. Dám příklad-pokud by se stalo, že by ve Štrasburku nebyl eruv, nebo bychom se třeba přestěhovali do Prahy, netrávila bych šabaty zavřená doma. Promyslela bych, co jsou skutečně předměty, které potřebuju přenášet-tedy v první řadě určitě kočárek a ty prostě dál používala (třeba i s nějakým šabatovým šinujem), i když to není halachicky správné. Ale tohle porušení zákazu přenášení předmětů by pro mě nebylo automatické povolení nošení čehokoliv kamkoliv. Byla by to výjimka, nutná pro to, abych mohla do synagogy a aby šabat byl skutečně dnem svátečním. 

Dalším bodem k úvaze v dnešní době by měla být i ekologie a dopad našeho dodržování šabatu-nastavení maximálního množství elektrických zařízení na časovače, abychom zbytečně nesvítili a netopili, maximální omezení předmětů na jedno použití, jakkoliv nám halachicky usnadňují život...a samozřejmě bychom neměli spoléhat na "šábes goje". Ale to by tady snad nikoho ani nenapadlo...

Ať už je váš přístup jakýkoliv, přeji vám šabat šalom a mnoho krásných šabatů!