Sidur je židovská modlitební kniha, její název je odvozený z kořene S-D-R, který znamená pořádek. Takže sidur je pořádek modliteb a seder je pořádek (uspořádání) pesachové hostiny. Hebrejština se svými třípísmenými kořeny slov je opravdu zajímavý, úsporný jazyk, ale o tom někdy jindy (musím se ještě v tomto směru trochu dovzdělat, to, že přečtu vokalizovanou hebrejštinu je fajn, ale rozhodně se nedá tvrdit, že bych uměla hebrejsky).
Židovská tradice a halacha žádá, abychom se modlili třikrát denně (ráno, odpoledne a večer, ehm, netvrdím, že by se mi to dařilo dodržovat), talmud v traktátu Berachot dopodrobna rozebírá co a jak ohledně Šema Jisrael a Amidy (Šemone Esre, Tefila, modlitba 18 požehnání), které jsou jádrem židovské bohoslužby. Během staletí se k tomuto jádru nabalily další a další části a modlitbou lze strávit opravdu spoustu času. Ale o tom jsem psát nechtěla. Dneska se chci zabývat sidury a rozdíly mezi nimi, protože ani ortodoxní sidury, které se striktně drží tradice, nejsou jeden jako druhý. Natož pak sidury progresivního směru. Některé sidury mají dole pod čarou vysvětlivky a krátké komentáře k textu. Některé (i ortodoxní!) sidury jsou více genderově vyvážené a pamatují na to, že je nepoužívají jen muži (hebrejština stejně jako čestina rozlišuje rody), některé jsou více návodné (třeba, že na tom kterém místě je zvykem se uklonit, vstát, držet v ruce cicit...), jiné vás v tom nechají plavat, překlad může být doslovný, nebo spíš výklad, v některých sidurech najdeme navíc i transliteraci (čistě hebrejské sidury jsou mimo moje horizonty)...A to jsem se ještě stále nedostala ke změnám, které progresívní židovství udělalo v samotném textu, pokud se tento dramaticky rozcházel s jeho přesvědčením, jak jsem rozebírala v článku o Amidě, na jejímž textu se ty změny daly dobře demonstrovat. Změny v Amidě samozřejmě nebyly jedinými textuálními změnami! Raný reformní judaismus v Německu vyškrtal jakékoliv zmínky o obětní bohoslužbě a o návratu na Sion, protože v to jednak tehdejší reformní židé ani nedoufali (a ani po tom netoužili) a druhak chtěli ukázat státu, že jsou dobrými a loajálními občany své vlasti (Německa) a není důvod, proč by neměli být zrovnoprávněni s ostatními obyvateli země. Dnes reformní judaismus žádný problém se sionismem nemá a návrat na Sion se do sidurů zase vrátil, samozřejmě bez obětní bohoslužby. Takže když si člověk vybírá sidur, musí si udělat jasno, jestli se chce držet tradice (a pokud ano, tak které-aškenázské, sefardské, chasidské...) a pokud mu změny v textu nevadí, pak v jakém rozsahu-jestli mu vyhovují jen kosmetické změny, nebo spíš důkladné překopání textu tak, aby odpovídal aktuální situaci, s rizikem, že bude sidur častěji měnit, pokud se bude jeho přístup vyvíjet.
V Čechách, pokud chce člověk sidur s českým překladem, je situace vcelku jednoduchá. Na trhu jsou dva-progresivní Hegjon lev a ortodoxní Adir ba-marom (když nepočítáme Sichat Jicchak z počátku 20. století, který se možná dá ulovit v antikvariátu nebo stáhnout z internetu a o kterém jsem slyšela, že je mezi českými ortodoxními židy ceněným zbožím, ale jeho jazyk je z dnešního pohledu dost archaický). Ač jsem konvertovala reformně, první sidur, který jsem si pořídila (ještě roky před konverzí) byl Adir ba-marom, ovšem velmi záhy jsem zjistila, že mi silně nevyhovuje (po pár letech jsem se k němu zkusmo vrátila, ale prostě to není ono, víc než tradiční text hebrejštiny mě tam ale leze na nervy ta čestina, mám radši civilnější překlady). Další sidur byl tedy logicky Hegjon lev, který jsem pak dlouho používala. Ten má několik výhod, které se ovšem časem ukážou jako nevýhody. Je to prostě takový sidur pro začátečníky-má transliteraci, takže i když nečtete hebrejštinu, tak se chytáte. Problém je, že jak se chytáte, nemáte ten mus se naučit hebrejštinu číst (ale zas, když už se donutíte, dá se sidur použít jako výborná studijní pomůcka). Sidur je dost minimalistický-rabi Kučera v reformním zápalu seškrtal spoustu žalmů, které činí bohoslužbu dlouhou (ale v případě potřeby je lze přeskočit) a zkrátil řadu modliteb a co se domácího použití týče, musíte vědět, co děláte, abyste ho mohli používat i mimo synagogu (vysvětlivky ani nápověda v siduru nejsou). Prostě je to sidur, který, pokud ho používáte pravidelně, jednoho dne přerostete. Takže jsem začala hledat nějaký jiný sidur a bylo evidentní, že s českým překladem se musím rozloučit. Otázka tedy byla-anglicky, nebo francouzsky? Z francouzských sidurů, které máme doma a nebo v synagoze mi nevyhovuje ani jeden-konzervativní, který používá Eli, se mi blbě čte, stejně tak ten velmi umírněně reformní, co máme v synagoze. To je totiž úskalí mnoha tradičních sidurů-text je velmi nahuštěn, často navíc vytištěn na tenkém papíře a to mi dost ztěžuje čtení hebrejštiny (hlavně vokalizace-těch teček a čárek okolo). Další reformní, který používáme v synagoze už je dost reformní, má měkkou vazbu a jeho překlady-výklady mě taky nenadchly.
V angličtině se nabízel reformní Miškan tefila (má transliteraci, kterou už nepotřebuju a taky zbytečně mnoho anglického textu), konzervativní Sim šalom (chvíli jsem o něm uvažovala, používali ho v synagoze v Jeruzalémě, kde jsme byli na šabat, do textu zasahuje jen málo) a rekonstruktivní Kol ha-nešama, který to nakonec vyhrál. Do textu zasahuje, ale v pro mě přijatelném rozsahu a svoje zásahy vysvětluje v komentáři pod čarou. Tam, kde by "ideologický zásah" byl příliš velký, nabízí tradiční i alternativní variantu. Dobře se čte, varianta pro všední dny není příliš těžká, přeložený je do pěkné, srozumitelné angličtiny. Genderová ohleduplnost je samozřejmostí. Momentálně jsem s ním velmi spokojená a uvidíme, jak bude fungovat v dalších letech. Na šabat jsem si po dlouhém rozmýšlení pořídila konzervativní sidur Lev šalem, který se ukázal jako výborná volba. Drží se tradičního textu, ale všude nabízí genderově vyváženou variantu, a má spoustu vysvětlivek i poznámek k zamyšlení. Navíc je dobře čitelný, vytištěný na dobrém papíře, v pěkné vazbě. Prostě krásná kniha.
vlevo nahoře-Lev šalem, modrý-Adir ba-marom, dole vlevo-Kol ha-nešama a nakonec Hegjon lev
A na závěr ještě malá poznámka, proč se vlastně modlíme (a potřebujeme sidur). Modlit se (hitpalel) je odvozeno od soudit (palel), takže když se modlíme, tak vlastně soudíme sami sebe, účelem modlitby není jen žádat Boha o to, co mi schází, a plnit přikázání, ale hlavně pravidelná sebereflexe. A když budu parfrázovat jednoho chasidského rabína (na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, ale až ho najdu, tak ho doplním): pokud jsem po modlitbě stejný člověk jako před ní, proč jsem se vůbec modlil?
