Jak probíhala konverze

V pátek odpoledne jsem si na Starém Městě pražském zvrkla nohu. Hodně. Bolestí se mi otočil žaludek, ale po pár minutách se to srovnalo a mohla jsem pokračovat v chůzi. Asi za tři hodiny se zvrknutý kotník začal ozývat, tak jsem si pořídila ibuprofen-gel a obinadlo. Po kabalat šabat jsem už volala Oldovi, aby mi sehnal berle a krabičku brufenu, protože nemůžu chodit. Noha nebyla oteklá, ale bolela strašně.

V sobotu jsem si četla, spala a maximum mého pohybu bylo dobelhat se do hospody na oběd. Odpoledne už jsem byla zase schopná na nohu došlápnout a zkusmo jsem sedla do auta a sešlápla plyn a brzdu. Šlo to. V neděli už jsem zase zvládla chodit bez berlí a při správném došlápnutí a na rovném povrchu (kočičí hlavy jsou strašná věc) i bez bolesti. Takže jsem vyrazila do Bratislavy. Je neuvěřitelné, co se všechno dá v ČR označit termínem dálnice, ale dojela jsem bez vyklepání jediného kabelu.

V pondělí v 11:00 jsem se měla objevit před bejt dinem (rabínským soudem). V půl jedenácté jsem dorazila na místo, potkala svého kamaráda a jeho rabínského kolegu, se kterými jsem si výborně popovídala a neměla jsem ani čas se začít klepat. Celý bejt din byla velmi příjemná konverzace a i když jsem byla nervózní, byl to úplně jiný druh nervozity, než jaký jsem zažila u všech svých státnic. Všichni tři rabíni (jeden britský liberální rabín, jeden britský reformní rabín působící v Německu a bratislavský rabín původem z Ukrajiny) byli velmi milí a zajímaly je moje názory, ne vyčtená fakta. Chtěli se přesvědčit, že vím, co dělám, jak vidím svojí budoucnost a jak jsem zapadla mezi ostatní židy. Moje odpovědi je evidentně uspokojily, protože ani ne za půl hodiny bylo po všem a já mohla jít do mikve. Mikve je lázeň používaná k rituálním účelům, musí mít předepsané minimální rozměry a obsahovat vodu z přírodních zdrojů, jako je pramen nebo třeba déšťová voda. To ale neznamená, že by voda musela být studená, v Bratislavě byla krásně teplá a silně chorovaná (jinak by při téhle teplotě kvetla jedna radost). Do mikve jde člověk pečlivě vydrhnutý, bez šperků, laku na nehty, kondicionéru na vlasech a samozřejmě jakéhokoliv oděvu a musí se úplně ponořit včetně vlasů. Jestli se ponořil správně kontroluje dohlížející osoba (v tomto případě manželka bratislavského rabína) stejného pohlaví jako je ten nořící se.  Navíc i předříkávala příslušné požehnání, čímž se člověk vyhne trapnému momentu s výpadkem paměti (asi se s ním u čerstvých židů počítá).

A je to. Odteď jsem židovka Sára Jentl. Tedy pro rituální účely. Jinak jsem pořád Karolína :-).

Pak jsem si dala oběd na obci, trochu ještě pochodila po Bratislavě a šla brzo spát, abych byla schopná v úterý jet 860 km do Štrasburku, kde na mě čekal Eli s večeří a vínem mohli jsme to konečně oslavit. A připevnit mezuzu.

P.S. tohle je fotka mojí mezuzy, zjednodušeně se jedná o krabičku, která se připevní na veřeje domu nebo bytu a ve které je schovaný malý svitek pergamenu, na kterém jsou napsány pasáže z Bible, které přikazují židům upevnit mezuzu. Ale víc v nějakém dalším článku.