Musí žid něčemu věřit? (1.)

To je přesně titul knihy Menachema Kellnera, kterou mám právě rozečtenou (v angličtině, takže Must a Jew Believe Anything?). Rabi Kellner je moderně ortodoxní a dlouhodobě se věnuje problematice (ne)existence dogmatu v judaismu. Jeho kniha se mi líbí a tak z ní budu čerpat inspiraci v několika následujících blozích.

Ještě než se pustím do problému, je třeba udělat drobný průřez židovskou literaturou. Základním textem je pochopitelně Tóra, alias pět knih Mojžíšových, které podle tradice obdržel Mojžíš na hoře Sinaji (což samozřejmě nikdo neví, ale s jistotou se ví, že texty prošly redakční úpravou za Ezedráše  někdy v 5. století před občanským letopočtem). Bible je tvořená jednak Tórou a dále proroky a spisy, proto se jí v hebrejštině říká Tanach (TaNaKh=Tóra, Neviim, Ketuvim). Kompletní kánon Bible (tedy, kteří proroci a které spisy budou do hebrejské Bible zahrnuty) byl uzavřen až v 1. století občanského letopočtu a samozřejmě byly spory o to, které knihy zahrnout a které ne. Například Píseň písní, která je úžasným kusem milostné poezie, byla  zahrnuta až poté, co rabi Akiva prohlásil, že nejde o žádnou erotiku, ale o alegorii vztahu Boha a Izraele. Každopádně zásadním parametrem pro to, zda knihu zahrnout nebo nezahrnout do biblického kánonu byla otázka, zda by taková kniha neodporovala „správné židovské praxi“-tedy nezpochybňovala židovský kalendář a dodržování přikázání. Teologické problémy staré rabíny netrápily, takže pesimista Kazatel (Marnost nad marnost a všechno je marnost!) i Job si cestu do Tanachu našli bez problémů.

Dalším významným literárním počinem byla Mišna, doslova „opakování“, písemné zaznamenání takzvané ústní Tóry. Podle tradice totiž Mojžíš nedostal na Sinaji jen psanou Tóru, ale k ní obdržel i „prováděcí předpisy“-tedy ústní Tóru. Výklad toho, jak kterou micvu v praxi aplikovat. Takže rabíni trvali na tom, že ač v každé generaci hledáme způsob, jak to které konkrétní přikázání aplikovat, nevymýšlíme si žádnou novinku, to všechno už Mojžíš slyšel na Sinaji, respektive je to odvozeno z toho, co Mojžíš slyšel na Sinaji. A prováděcí předpisy jsou zatraceně podrobné, ne vždycky explicitně vysvětlené, prošpikované historkami o tom, co který rabín řekl, nebo udělal. Od září máme s rabínem dvakrát do měsíce studium Mišny (ve francouzštině, já mám navíc k dispozici překlad Mišny do angličtiny) a můžu potvrdit, že tohle opravdu není materiál, který by člověk mohl studovat sám, bez diskuze s ostatními studenty a s někým, kdo už studoval.

Komentář k Mišně (respektive k některým traktátům Mišny, ale na druhou stranu existuje i Gemara bez Mišny) se jmenuje Gemara a dohromady s Mišnou tvoří Talmud. A v pozdější době další a další rabíni psali komentáře k Talmudu, takže tento se dnes tiskne i komentáři těch významnějších z nich. Stránka Talmudu pak vypadá takhle:

                                          To červené je Mišna, žluté je Gemara, modré Raši a zelené komentáře dalších rabínů.

Mišna byla uzavřena někdy v 2. století občanského letopočtu a Talmud byl uzavřen v 6. století (ten Babylónský, Jeruzalémský byl uzavřen pod tlakem okolností už ve století 4.). Vedle Mišny a Gemary existuje ještě spousta dalších textů, které do Talmudu zahrnuty nebyly, ale které jsou zachovány a stále studovány.

Talmud ovšem také není zrovna teologická literatura-neřeší, jak má člověk „správně“ věřit, ale klade důraz na to, co má člověk dělat v každé situaci. Po uzavření Talmudu se samozřejmě nepřestaly objevovat nové a nové problémy a otázky, co má žid v konkrétním případě dělat a tak se zrodila responsa (še´elot ve-tešuvot=otázky a odpovědi), adresované významným rabínům té doby (nejprve se centrum judaismu nacházelo v Babylónii a poté se přesunulo do Evropy, z toho si můžeme udělat obrázek, že i v raném středověku byla korespondence běžná a rozšířená, alespoň mezi židy). Kromě toho kvetla i další literatura, zejména komentáře k Tóře a Talmudu, ale i poezie, filozofie, etika, mystika...

Protože Talmud není zrovna jednoduché čtení, koncem středověku začaly vznikat kodexy-shrnutí toho „co, jak, kdy“. Nejvýznamnějším takovým kodexem je Šulchan Aruch („Prostřený stůl“), který ovšem také vůbec neřeší jakékoliv teologické otázky.

Až do středověku židé moc teologii, respektive systematickou teologii (čemu je třeba věřit, aby byl člověk Žid), neřešili. Žid byl ten, kdo se jako žid narodil nebo konvertoval, a povinností žida bylo dodržovat přikázání daná Tórou. Shrnutím židovské víry bylo (a stále samozřejmě je!) Šema: "Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin je jeden/jediný." Tedy že Bůh je, je jeden a má nějaký vztah k židům (Izrael). Rabíni nediskutovali o tom, že mu je třeba věřit, ale co je třeba dělat, do sebemenších podrobností (třeba, že večerní Šema má být odříkáno mezi západem slunce a půlnocí, co dělat v případě, že přijdu z večírku ve tři ráno? Je už pozdě, nebo to mám ještě odříkat?). Nebylo potřeba se nějak teologicky vymezovat vůči polyteistickým pohanům, protože tam byl rozdíl očividný, ani proti křesťanům, protože ti byli jednak podezřelí z polyteismu (trojjediný Bůh a svatí) a v okamžiku kdy křesťany byli většinově nežidé a jejich náboženská praxe se od židovské oddělila, nebylo co řešit, teologické diskuze s křesťany, kdy se židům nějaké to dogma hodilo, přišly později. Vymezovat, v co vlastně věříme začali rabíni až s nástupem islámu, který je stejně jako židovství striktně monoteistický a představoval pro židovství vážnou konkurenci (a navíc se snažil židy konvertovat). Nejvýznamější židovský dogmatik byl Maimonides, který v židovství dogma zavedl (ovšem ne zas tak úspěšně, jak asi doufal) a o jeho 13. článcích víry, co si o nich myslí rabi Kellner, reformní židovství a já, o tom příště.