Avi: Parašat Ki Tavo (Devarim 26:1- 29:8)

  Dnešní paraša, z V. Knihy Mojžíšovy, říká, mimo jiné, i toto: „Nyní tedy, hle, přinesl jsem- bikurim – prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine. A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem.“ (26,10)

  Tenhle verš nás učí vděčnosti a vyznání víry právě v době úspěchu. Když máme „sklizeno“- vede se nám, často na Boha a vděčnost Jemu zapomínáme.  Tenhle dar, obětina, která se nosila do Chrámu, tvořila jeden ze 24 darů kněžím. Oni z těch darů žili, na rozdíl od jiných pokolení nedostali svůj kus země, který by je živil- měli na starosti službu v Chrámu. Proto sníst bikurim směli jen kohanim a levíté. Tento dar prvotin nebyl určen ani druhem, ani množstvím. Vše záleželo jen na štědrosti dárce. (Mišnajot Pea 1,1). Talmud dále rozebírá podrobnosti k této praxi oběti bikurim. Ale proč o nich dnes mluvit, když není Chrám, kde by kněží sloužili? Patří k té spoustě přikázání, které jsou jakoby vyhaslé, protože spojené s neexistujícím, zničeným Chrámem.

  Přesto žije tento zvyk svým způsobem dále. V Talmudu, v traktátu Ketubot existuje výrok: „ Když někdo přinese dárek mudrci, je to jakoby obětoval z prvních plodů v Chrámu.“

  Z chasidských zdrojů známe příběh o reb Mordechajovi z Nadvorna. Ten kdysi cítil velikou touhu plnit tuto micvu bikurim. Ale když Chrám není, chopil se toho talmudického výroku. Koupil proto beránka a nechal ho porazit. Maso rozdal potřebným rodinám, aby mohli vesele a v dostatku oslavit šábes. Z části vlny nechal vytvořit cicit (což jsou třásně buď k velkému modlitebnímu šálu talit gadol, nebo na ten malý talit katan pod svrchní oděv).  Cicit pečlivě zabalil a vyslal s nimi posla k reb Chajimovi z Zanzu.  Posel po svém příchodu cadikovi vysvětlil, že reb Mordechaj posílá tento dar jako naplnění micvy přinášení prvotin do Chrámu. Reb Chajim se rozzářil radostí. A jak se vypráví, jako vzácnost si uschoval dokonce i papír, v němž byl ten dárek zabalený. To je taková  krásná,ideální situace, kdy dárce i obdarovaný jsou naladěni na stejnou notu.  Nebývá tomu ale vždycky a tak i ten další chasidský příběh je komplikovanější a dal by se nazval – umění dávat.

  Reb Cadok HaKohen z principu nepřijímal od nikoho ze svých chasidů žádné dary. Dokonce ani pidjon (na vykoupení zajatců). Jenom jednu jedinou platbu nemohl dost dobře odmítnout. A to byly peníze, které vyplácí otec dítěte při obřadu vykoupení prvorozeného – pidjon haben, protože na ty má podle Tóry výslovný nárok potomek kněžského rodu. Ale i tyto peníze použil pouze pro nákup náboženské literatury a k žádnému jinému účelu.

  Jeho životní náklady byly hrazeny z příjmů, které mu zajišťovala rebecin přešíváním obnošeného šatstva. Když jeho manželka zemřela, chtěli ho jeho chasidé velkoryse podporovat, ale on rozhodně odmítal jakoukoliv pomoc. Nicméně, když ho jeden z chasidů požádal, aby mohl být znovu otevřen jeho obchod, souhlasil. Ovšem jen s tím, že z něj nebude mít nic víc, než jsou jeho denní potřeby. A ty byly opravdu skromné- jedno jídlo každý večer, které se skládalo z čaje a buchty, nebo trošky kaše.

  Přesto si vzal jeden chasid do hlavy, že by chtěl cadikovi darovat lahev čistého olivového oleje a celý koš ryb. Uvědomoval si, že nic takového by cadik jako dar nepřijal a tak se ho pokusil přelstít. Řekl mu: „Přináším první plody“ a citoval učení mudrců, že „pokud někdo přinese dar mudrcům, je to jakoby obětoval prvotiny – bikurim- v Chrámu.“  Reb Cadok byl zaskočen a zastrašen, jako vždy, pouhou citací slov Talmudu a tak dar přijal.

  Během následujícího šábesu však  zahájil svůj výklad k chasidům u svého stolu citací téhož výroku: „Pokud někdo přinese dar talmid chacham“ atd. Potom pokračoval: „Ale jsem já mudrc?  Nikdo nemůže říci, že jsem nestudoval, protože jsem studoval. Ale k čemu studium? V Přísloví se píše          o moudrosti v ruce blázna a ta nedává žádný smysl. A mudrci nás učí, že tento verš z Přísloví se vztahuje k těm, kteří sice studovali Tóru, ale pak ji nedodržovali…“

  Když  bylo setkání s cadikem u konce a chasidé se rozpačitě rozcházeli, jeden z jeho dlouholetých žáků se k němu přitočil a řekl mu: „Rebe, všichni jsme šokováni ze tvých slov!“ „A to má být dost dobrý důvod k tomu, abych lhal?“ odvětil reb Cadok.  „Když jsem dostal dárek od toho muže, tak to podle něj znamená, že jsem učenec Tóry, hodný toho, aby mě nazývali talmid chacham. A já si nemyslím, že tomu tak je v tomto případě a tak jsem musel  vám všem říci pravdu .“

  Se svým zetěm jsme nad tímhle příběhem diskutovali, kde se stala chyba? Ten dárce měl přece dobrý úmysl, nechtěl, aby cadik trpěl nouzí. Ale tak trochu ho utloukl ,proti jeho vůli, citací Talmudu. Tak nějak nepočítal s tím, že ta jeho sebereflexe bude tak hluboká. Cadikovi nedělalo dobře, že byl zařazen mezi mudrce a že se mu proto nosí dary, byl si vědom svých chyb. A když už dar přijal, tak jako skutečný mudrc svoji nedokonalost alespoň přiznal.

  Takže kdybychom zaslechli o bikurim, oběti prvních plodů, a zachtělo by se nám snad někomu pomoci, poučme se z tohoto příběhu a dělejme to bez velkých slov a gest. Važme si toho, jak jsme zaopatření a pomáhejme tak, abychom obdarovaného nezahanbili.