Během svátku Roš Hašana
je zvykem, po modlitbě v synagoze a po svátečním jídle,
vydat se k nějaké blízké řece, do které symbolicky
odhodíme naše hříchy. Tento zvyk, který vznikl až někdy ve
středověku, se nazývá „tašlich“ = „odhodíš“.
Lidé si často s sebou berou drobečky, které
po odříkání patřičných veršů vysypou do vody, aby člověk i
tak nějak fyzicky zažil to „odhození“, zřeknutí se hříchů.
A když už tak stojíme u té vody, uvědomujeme si ten neustálý
pohyb řek a moří. Nikdy se nezastaví, jakoby symbolizovaly ten
neustálý tok času. I my si musíme uvědomit, že vícekrát nám
nebude dáno prožít určitý moment tím samým způsobem, protože
už je pryč, v minulosti. Jojo, nikdy se nevrátí pohádka
mládí… Nám patří jen budoucnost, která je ještě před námi.
O Roš Hašana tuto lekci o
úžasném Božím stvoření můžeme jen těžko přehlédnout.
Židé mohou být sotva viděni jako národ, který se zastavil.
Kolikrát jen znovu povstal, doslova z popela… Musíme být
neustále v pohybu- směrem k Bohu, ke službě bližnímu,
k vytváření a ochraně lepší budoucnosti.
Naše paraša, která nás
seznamuje s předposlední promluvou Mojžíše,
stodvacetiletého starce, k synům Izraele, začíná slovy :
„Va-jelech Moše“ = „a Mojžíš šel“. Proč
v posledních dnech před jeho smrtí Tóra zdůrazňuje, že
Mojžíš „šel“? Podobná formulace se objevuje i při popisu
Elijáše den před jeho odchodem z tohoto světa. Jaké je to
tajemství v tom chození? Každého hned napadne, že souboru
micvot, přikázání, se říká halacha, doslova-
chození. Prorok Izajáš, když mluví o skutečně upřímné
cestě k Bohu, tak říká : „Ale ti, kdo skládají naději
v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako
orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Izajáš
40,31) Dědeček rabiho Baumola, který nad tím textem
uvažoval, tak mu přišla trochu nesprávná ta posloupnost
uvedených činností: let- běh – chůze. I mně by přišlo
logičtější, že člověk jde, pak se rozeběhne a letí- jako u
rogala. A tenhle děděček si z toho vyvodil krásný závěr,
že Židé nemají lítat, ani běhat. Zato kráčet mají stále,
vědomě projít životem a nezůstat někde trčet na místě.
Moudrý pán.
Jen ten neustálý pohyb, chození,
halacha nás může přenést do duchovních výšin, snad i
do těch fyzických a psychických. Když zestárneme, začneme si
vážit vůbec té možnosti samostatného pohybu bez cizí pomoci.
Ale co, po Mojžíšovi taky nikdo nechtěl, aby doběhl každou
tramvaj. Po takovém špacíru po poušti, ve stodvaceti letech- ŠEL! Měl před sebou cíl a za tím šel poctivě do posledního
kroku, posledního dechu. Že tenhle postřeh o pohybu je správný,
potvrzuje i první žalm, kde se můžeme dočíst: „Štastný to
muž, jehož KROK nemíří, kam zlí mu radí, který NESTOJÍ na
cestě hříšných, ani na lavici posměvačů NESEDÁ.“ (Žalm
1,1) Tady jsme svědky opačného postupu, když se někdo vydá
špatným směrem: člověk kráčí, pak se zastaví a nakonec
usedne. To je ten umrtvující proces, který znamená konec pohybu a
života, ke kterému jsme byli stvořeni.
Vysoké svátky jsou takovou příležitostí, abychom se nad sebou
se vší vážností zamysleli – jestli jdeme správným směrem a
ten směr i sami sebe napravili. A jestli to, jak žijeme náš život
je ještě vůbec nějaký pohyb… To by nás potom měl zvuk šofaru
opravdu probudit k životu!
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire