Avi: Parašat Šoftim (Devarim 16,18 – 21,9)

   V dnešní parašat Šoftim v V. Knize Mojžíšově nacházíme instrukce, které se zdánlivě týkají jen válečných událostí. Pojďme si je nejdříve přečíst: „… ten, který je bojácný a zbabělý, ať se vrátí domů, aby jeho bratři neztratili odvahu jako on.“ (Devarim 20,8) A druhý verš: „Když budeš dlouhou dobu obléhat nějaké město a v boji se ho zmocníš, nezničíš jeho stromoví a nebudeš je vytínat sekerou. Vždyť z něho můžeš jíst. Nekácej je!  Což je strom na poli člověk, abys jej také obléhal?“  (Devarim 20,19)

  K tomu prvnímu verši Ramban cituje názor Baal Halachot Gedolot, že tento verš je započítáván jako jedno ze 613 micvot- přikázání! Bojácný, vystrašený voják nemůže zůstat se svými spolubojovníky, aby jeho slabost neovlivnila jejich odvahu v době bitvy. A je jedno, jestli se to týká války, epidemie, nebo nějakého jiného, náročného období. Každý má svou individuální odpovědnost, každý může pozitivně, nebo negativně ovlivnit ostatní. A pak už to není jen jeho osobní věc. Každý není hrdina, ale v tu rozhodující chvíli by měl zvážit, jestli jeho přítomnost bude přínosem, nebo jen bude roztáčet kola paniky. V tom druhém případě by měl ustoupit stranou a nechat jednat ty, kteří se neroztřásli a chtějí  se pustit s vírou do boje.

  Je to skutečně o osobním příkladu a vlivu na ostatní. Hrdina jde na věc. Jako v tom vtipu, kdy se Hospodin už fakt naštve a rozhodne se do tří dnů zničit zemi a všechny lidi neodvolatelnou potopou. Katolíci se svolávají  a papež jim říká: „Modlete se, máme už jen tři dny na pokání a přípravu na onen svět.“ Evangelíci a jejich vůdcové radí to samé: „Čiňte pokání, máte už jen tři dny na své očištění, než nastane konec.“  No a vrchní rabíni svolávají své lidi, a pak od nich zazní: Židi, je to super, máme tři dny na to, abychom se naučili žít pod vodou!“ Takže zhruba  asi tak. J

  Ten druhý verš o neničení stromů za války také naši moudří interpretují jako obecný zákaz bal tašchit- nezničit nic, co má nějakou hodnotu, kdykoli a kdekoli. Sefer HaChinuch komentuje: (micva 529)  Smysl této micvy je dobře známý – má nás naučit milovat to, co je dobré a prospěšné a držet se toho. Díky tomu se nás bude držet to, co je dobré, a zůstaneme daleko od všeho zlého a ničivého.

  To je způsob spravedlivých lidí; milují mír, radují se z dobra lidí a přibližují je k Tóře. Nezničí ani jediné jediné hořčičné semínko na světě a budou zneklidněni jakoukoli ztrátou nebo zničením, které vidí. Pokud jsou schopni zachránit něco před zničením, které vidí, činí tak s celou svou silou. Naopak ti zlí se radují z ničení světa a sami se zničí.

  Existuje krásný příběh o rabínovi Menachemu Manis Mandelovi, který sedmdesát let přitahoval srdce židovských dětí blíž k Tóře v brooklynské ješivě. Když se New York State poprvé rozhodl zavést školní stravovací systém, díky kterému by mohly příslušné děti dostávat jídlo zdarma nebo za nižší cenu, investovala ješiva do kuchyňského zařízení a instalace tisíce dolarů. Chtěli tak ulehčit sociálně slabším rodinám.

  Když přišlo k prvnímu vyúčtování ze strany státu, přišla studená sprcha. Proplacení bylo zamítnuto s tím, že nebyl dodržen příslušný školský zákon.  Chyba měla spočívat v tom, že studenti nedostávali určené množství mléka k jednomu jídlu. Rabín Mandel namítal, že mléko bylo v tom množství studentům nabízeno, ale protože ho někteří nepijí, spotřebovalo se ho prostě míň. Úředník nebyl úplně uspokojený s odpovědí a slíbil, že příjde na kontrolu. A pak na vlastní oči viděl, že je všechno tak, jak slyšel. Na stolech byly velké nádoby mléka a každý si mohl nalít. Polovina množství mléka ovšem zbyla. Po jídle zaměstnanci kuchyně slévali nespotřebované mléko, aby bylo uskladněno v menším množství nádob. „Nojo, tady je ten problém,“ řekl úředník. To stanovené množství se prostě musí spotřebovat při každém jídle. Když ho děti nevypijí, vylijte ho.“

  Rabi Mandel byl ohromen. „Vážně říkáte – vylijte mléko? Pane, tohle není hospoda, ale škola! A škola by měla učit hodnotám. Vylití dokonale dobrého mléka je hříšné a nebudeme to dělat, i kdybychom byli vyřazeni z obědového programu a ztratili tak i ty tisíce už investovaných dolarů“.   Teď byl zase ohromen ten úředník, který měl ty svoje předpisy a čísla, a najednou mu do toho vlezla nějaká vyšší hodnota. Šli s rabínem Mandelem do kanceláře, aby nalezli nějaké východisko. Padl i návrh, aby část toho mléka byla ochucena čokoládou a že by se ho třeba takhle vypilo víc. Když se úředník vrátil do svého úřadu a vykládal svoji zkušenost z ješivy, vyvolalo to tam dokonalý úžas. Asi zatím nikdo neměl problém vylít mléko do kanálu. A teď tohle. Skončilo to ale tak, že uznali přístup ješivy jako morálně opodstatněný. A pokračovali v podpoře , i když to neodpovídalo původnímu požadavku na množství spotřebovaného mléka.

  Nebudu tu teď rozebírat plýtvání jídlem, které je dnes  nejspíš na nejvyšší historické úrovni. Prostě jsme si na to už tak nějak zvykli, stejně jako na všelijaké dotace  A tak i tenhle příklad by nás mohl oslovit. I v tom, co se dává, a je zdánlivě zadarmo, platí morální kritéria. A rabín Mandel nebyl bojácný a zbabělý, jak říká ten dnešní první verš. A  díky tomu vybojoval bitvu s úředním molochem a dal i jim vynikající příklad k zamyšlení.