Avi: Parašat Vajece (Berešit 28,10 – 32,3)

 Dnešní paraša navazuje na to ne úplně fér požehnání Izáka Jákobovi, čili mladšímu synovi, a ne, jak by se podle zvyklostí slušelo – staršímu, prvorozenému Ezauovi. Navíc k tomu došlo podvodem. A na Jákobovi ta nálepka podvodníka tak trochu ulpěla, i když jeho maminka ho do toho natlačila. Věděla, že to je lepší volba. Ale jaký byl okamžitý výsledek? Jákob po tom požehnání od otce dostal rozkaz, který zněl jasně:  neber si ženu z dcer kenaanských, ale odejdi do Rovin aramských do domu Betúela, otce své matky, a odtud si vezmi ženu z dcer jejího bratra Lábana. A jak dnes čteme, „Jákob vyšel...“ Zatímco Ezau si, otci natruc, vzal ausgerechnet kenaanskou dceru… Jákobovi tak za poslušnost připisujeme první plusové body.

  Dále v textu čteme, že „narazil na jedno místo, a protože zapadlo slunce, přenocoval tam“. (28,11) Raši říká, že slova „na tom místě“ nám ukazují na to, že spal pouze na tomto místě. A ne předtím, když studoval v bejt midraši Šema a Evera. Během čtrnácti let, co tam studoval, vůbec nespal a Tóru prý studoval dnem i nocí. Studium se v židovství počítá a tak Jákob získává další plusové body.

  Co se dělo v noci? Všichni známe ten Jákobův proslulý sen o andělech vystupujících a sestupujících po žebříku ze země do nebes a zpět, i o Božím požehnání, kterého se mu tam dostalo. Když se ráno Jákob probudí, tak zvolá: „Na tomto místě byl Bůh, a já, já jsem to nevěděl!“ (28,16) a zmocní se ho bázeň. V tomto jeho zvolání se dvakrát opakuje slůvko „já“. Chasidské vysvětlení zní zhruba takto: když chceš někoho potkat, ale budeš si vědom pouze vlastního já, tak nikoho nepotkáš. Když jsi plný svého ega, nic jiného pro tebe nebude. Ty sám musíš vytvořit prostor, vycouvat ze svého já – abys vůbec mohl někoho potkat. Ten žebřík symbolicky představuje spojení země a nebes, čili modlitbu. Modlitbě se v hebrejštině běžně říká „hitpalel“. Slovo „palal“ znamená soudit,  a v té zvratné formě „hitpalel“ znamená soudit se, posuzovat sám sebe. Podle toho je to vážné posouzení, jestli jdu dobrým směrem, jestli věci, které dělám, jsou dobré i podle Božích měřítek. A když tak porovnáváme oba bratry, Jákob ten žebřík znal a používal. Po tomhle zvláštním setkání nakonec, v nelehkém okamžiku jeho života, „Jákob vykročil lehkým krokem“ (29,1), jiný překlad říká: „kurážně vykročil“. Tak mu to pomohlo. Zatímco jeho bratr Ezau, plný svého spravedlivého rozhořčení, svého já, se svou kenaanskou manželkou zatápěli v podstatě slepému otci. Tady už končí veškerá  bratrská bodovací soutěž.

  Dojemně popisované setkání Jákoba s jeho budoucí ženou Ráchel u studny i následné „srdečné“ přivítání Lábanem popisují midraše trochu méně romanticky. Nejspíš ve světle budoucího jednání Lábana, který u sebe nechal Jákoba nejprve sedm let pracovat, aby si mohl vzít Ráchel. Pak mu podstrčil její starší sestru Leu. Nic proti ní, i když měla slabý zrak. Oči si prý vyplakala z očekávání, že jako starší dcera Lábana připadne staršímu synovi Izáka – Ezauovi. A ona měla jinou představu -jemného, zbožného intelektuála Jákoba. Jákob tak Lábanovou lstí dostal vlastní medicínu, když taky předstíráním podvedl svého otce. Snad i s tímhle vědomím Jákob souhlasil, že bude dalších sedm let pracovat znovu za Ráchel. Aby mu to nepřišlo tak dlouhé, povedený tchán po svatebních oslavách s Leou mu dal vzápětí také Ráchel. A k tomu pěknému popisu midrašů: když se v Tóře píše, že (Lában) „mu běžel vstříc“ (29,13), když tam Jákob přicházel, tak si prý pomyslel: „Eliezer, Abrahámův služebník přivedl deset velbloudů, naložených drahocenným zbožím. Kolik toho asi tak přiveze Jákob?“ Když neviděl žádné velbloudy, pomyslel si: „Musí u sebe mít velké sumy peněz.“ Objal Jákoba, aby zjistil, jestli nese nějaké peníze. Když nenašel žádné peníze, políbil ho, aby zjistil, zda aspoň v ústech neskrývá nějaké drahokamy… Jákob řekl Lábanovi, že prchá před Ezauem, aby vysvětlil, proč s sebou nic nepřinesl. Podle našich moudrých mu také řekl, jak obdržel synovské požehnání a Lában souhlasil, že mu dá svou dceru.

  Lábanova prohnanost se prý projevila i v tom, že chtěl Jákobovi za jeho práci platit. Moc dobře totiž věděl, že i podle tehdejšího práva neplacený strážce neručí za svěřený majetek. Lában prostě soudil podle sebe i Jákoba. Nevěřil jeho poctivosti. Přitom dávat pozor si musel především Jákob. Zamiloval si Ráchel a ji chtěl za ženu. I když se říká, že kdyby měl Lában jedinou dceru -  Leu, vzal by si ji, aby vyslyšel otcovo přání vzít si dceru z této rodiny. No ale když tu byla ještě mladší dcera, s očima jako dvě studánky… ruku na srdce, chlapi, kdo by si ji spíš nevzal. A tak Jákob řekl Lábanovi: „Budu ti sloužit sedm let za Ráchel, tvou mladší dceru.“ (29,18). Raši se ptá: Proč Jákob upřesňuje, že má na mysli jeho mladší dceru? Protože věděl, že Lában je podvodník a pomyslel si: „Když řeknu, že budu pracovat pro Ráchel, vezme jakoukoli ženu, která se jmenuje Ráchel a dá mi ji.“ Proto upřesnil, že chce jeho dceru. Dále se bál, že Lában přejmenuje Leu a bude jí říkat Ráchel a dá mu ji. Proto řekl, že mu bude sloužit za mladší dceru. No ale jak víme, nebylo mu to stejně nic platné. Od podvodníka musíte čekat jen podraz.

  Přesto, i v takovém prostředí a po tak dlouhou dobu  (celkem 20 let) prokazoval Jákob u Lábana svoji poctivost a bohabojnost. Už dávno vybledla ta jeho nálepka podvodníka. Přesto musel překonat ještě to poslední, ten svůj věčný strach. Před Ezauem utíkal, před Lábanem a když se blížil návrat a nevyhnutelné setkání s násilnickým, pomstychtivým bratrem, znovu s tím strachem musel bojovat. Ten noční boj s andělem, těsně před setkáním s Ezauem, se dá vykládat různě. Ale rozhodující je ten samotný boj, po kterém se zbavil starého jména Jákob = Úskočný a dostal nové: Izrael = Zápasí Bůh. Ke skutečné velikosti totiž patří i to, že člověk nestráví svůj život v koutku, na útěku, není jen něčí rohožkou, ale svým problémům a svému strachu se postaví a bojuje. A ta víra k tomu začíná u nás, od nás, v tom „hitpalel“, v poctivosti a žebříku, který máme stále k dispozici.