Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13,17 – 17,16)

 Naše parašat Bešalach začíná tím, že faraon propouští Izraelce z Egypta. Dobrá vůle mu ale dlouho nevydrží a začne je pronásledovat. Následuje zázračný přechod přes moře, první těžkosti na poušti a další divy, například pokrm z nebe a voda ze skály.

  V paraše Bešalach řekl Bůh Mojžíšovi: „Já tam budu před tebou na skále na Chorébu.“ Naši rabíni to komentují: „Svatý, Jediný, ať je požehnán, řekl Mojžíšovi: Kdekoli najdeš stopy lidských nohou – tam jsem já před tebou“ (Mechilta).  Abychom mohli pochopit tento dost tajemný midraš, je třeba taky něco vědět o používané symbolice. Ty stopy zanechávají chodidla. Chodidla jsou tou nejnižší částí lidského těla, proto někdy v tom symbolickém jazyce představují naši pokoru, ale v tomto konkrétním případě představují nejnižší duchovní úroveň člověka.

  Bůh řekl hadovi v zahradě Eden: „Rozdrtíš (člověku) patu“ (Berešit 3,15). Znamená to, že had, který je symbolem „jecer ha-ra“ (sklonu ke zlému), útočí na člověka na tom místě, které představuje jeho největší slabinu. To je „pata“ té osoby: hříchy, které pošlapává svou patou. Jsou to právě takové ty zdánlivé drobnosti, se kterými se člověk ani nehodlá zabývat. Dnes by se řeklo: pod moje rozlišovací schopnosti… Ale ve skutečnosti ty „malé“, mnohokrát opakované hříchy mohou v člověku napáchat větší duchovní škodu než větší hříchy. A je to tím, že ty velké hříchy si člověk spíš uvědomuje, zabývá se jimi a snaží se je napravit, což se neděje v případě těch „malých“ hříchů. Proto ty stěží postřehnutelné hříchy tvoří nejnižší úroveň člověka.

  Ale právě na tom nejnižším stupni se zjevuje Bůh. Tam se objevuje Boží Přítomnost. Bůh řekl Mojžíšovi: „Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté“ (Šemot 3,5). Kdekoliv člověk stojí, tam je svaté místo. Místo, kde může začít se svojí obnovou. Jeho duchovní místo – bod, ve kterém se svobodně rozhoduje – jakkoliv by byl nízko na škále duchovních hodnot, je i tak přesně tím místem, ze kterého může začít jeho růst. Člověk, který odkrývá svůj nejnižší bod, může z toho odkrytí načerpat duchovní sílu, kterou potřebuje ke svému pozvednutí.  Slova: „Zuj si opánky z nohou“ znamenají: „Odstraň ze sebe závoj, který zakrývá tvé vady, uvědom si je, zkus se vidět Božíma očima.“ Teprve pak, když to udělá, „místo, na kterém stojí“, bude „svaté“. A není pak žádné jiné, lepší místo, ze kterého je možné se začít pozvedávat.

  V parašat Vajera Abraham poprosil své hosty, které pokládal za poutníky na poušti, aby si umyli své nohy (Berešit 18,4). Zohar vysvětluje, že Abraham omyl svoje hosty v mikve, aby je připravil na vstup pod křídla Šechiny – Boží Přítomnosti. Umytí nohou symbolizuje očištění nejnižší úrovně člověka. Teprve potom je poprosil, aby si „odpočinuli pod stromem“. To je podle Zoharu narážkou na Strom Života – životadárnou moc Tóry. Jalkut Šimoni tvrdí, že odměnou za to, že řekl: „Dám přinést trochu vody“, pak jeho potomci získali takovou zásluhu, že když Mojžíš udeřil do skály, vytryskl z ní bohatý pramen vody. Touha činit ve svém životě všechno ke slávě Boží může nakonec vést i k tomu, že takový přístup osloví i  druhého člověka, toho, kdo má „srdce kamenné“ jako ta skála a není zatím kvůli té bariéře schopen vnímat svaté myšlenky.

  Lidé někdy rádi říkají, že by stačilo, kdyby jen Bůh pro nás dělal ty stejné zázraky jako v dobách Tóry,  hned bychom byli mnohem lepší. Ale pravda je nejspíš jiná. Člověk může být svědkem naprosto zřejmých zázraků a získat ohromné znalosti o moudrosti a moci Boží, ale stejně to nemusí způsobit vůbec žádnou změnu v jeho srdci. Může se i nadále plácat v hříchu a nečistotě a nevykonat žádnou práci, aby uplatnil tyto vědomosti ve svém vlastním životě… Naopak, pro takového člověka mohou veliká zjevení vytvářet těžkou zkoušku. Když se Izrael vyděsil z Božího zjevení na Sinaji, Mojžíš je utěšoval těmito slovy: „Nebojte se, sláva Boží se zjevila, aby vás vyvýšila“(Šemot 19,17). Je mnoho různých způsobů chápání tohoto verše, a mnohé z nich hledají pro slovo „lenasot“ překlady, které jsou vzdálené od jeho běžného významu. Ale Ramban píše: „Podle mého názoru je běžný význam – „vyzkoušet tě“ – ten správný. Mojžíš tak vlastně říká, že když Bůh odstraní všechny pochybnosti o sobě ze srdcí lidí, tak teprve uvidí, jestli ho skutečně milují a jestli opravdu po něm a po jeho přikázáních touží.

  Při darování Tóry na Sinaji se Bůh zjevil tak ohromujícím způsobem, že všechny možné pochybnosti o moci a slávě Boží byly naprosto odstraněny. Ale nic to neubralo na faktu, že i v takovém případě se svědek těch úžasných událostí musel sám rozhodnout, jestli je ochoten překonat své ego a následovat Boha s láskou a oddaností. A my víme, že i přes to všechno netrvalo dlouho a už zase si chtěli jít svou vlastní cestou. V momentu nejvyššího chápání se skrýval i bod nejhlubší zkoušky. Pravda je taková, že kdekoliv by člověk stál, vždycky má možnost se povznést na vyšší úroveň. To místo, kdekoliv se právě nachází, je jeho svatyní.

  Dnes jakoby lidé chtěli věřit i největším hloupostem, jenom ne Bohu. Nejistá doba tomu napomáhá. Ale šidítka v podobě křišťálových koulí, nebo Jezulátek v každé kapse nepomáhají. Lidé raději věří každé konspirační teorii než prosté pravdě. To ilustruje ten známý příběh, ve kterém jeden seriózní člověk míjí čtenáře, zahloubaného do Tóry. A ten najednou začne nadšeně vykřikovat: „Haleluja! Baruch Hašem!“ Kolemjdoucí se ho otráveně zeptá, z čeho že je tak nadšený. A čtenář mu sdělí, že se právě dočetl, že Bůh nechal vyjít Izraelce z Egypta přes moře, a to suchou nohou! S nadhledem skeptika mu ten druhý vysvětluje, že to nebyl žádný zázrak, vždyť to byla taková větší loužička – Rákosové moře. Čtenář na chvíli zesmutní. Skeptik s vítězným pocitem odchází, když tu náhle zase slyší: „Haleluja! Baruch Hašem!“  Přiřítí se dotčeně zpátky, a vyptává se, z čeho se ten člověk zase tak hloupě raduje. A ten mu s rozzářenou tváří říká: „Představte si, jaký je to zázrak, Hospodin v té loužičce utopil celé faraonovo vojsko!“

  Pravda působí osvobozujícím způsobem, nejlepší týmy marketérů ji nemají šanci trvale porazit. Zázraky se stále dějí, každý den. A na nás je, abychom je viděli a nenechali si vzít radost. Ale taky abychom se vyzuli, byli k sobě i k Bohu naprosto upřímní, dokázali potlačit svoje ego a převzali zodpovědnost – na místě, kde právě stojíme.