Proč se v mnoha synagogách platí za účast na bohoslužbách na Vysoké svátky a není na tom nic divného

Před svátky se na facebooku Bejt Simcha rozjela vášnivá diskuse ohledně placení za účast na bohoslužbě na Roš Hašana a na Jom Kipur, které Bejt Simcha organizovala v Pinkasově synagoze a žádala po účastnících závratnou sumu 200Kč (po studentech polovinu). Mnoho lidí vyjadřovalo velmi kritický názor a někteří použili i poměrně silné výrazy. Ale praxe placení za místo na bohoslužbě na Vysoké svátky není vůbec nová ani výjimečná a i synagogy, které tento způsob získávání peněz nepoužívají, mají jiné metody, jak udržet vyrovnaný rozpočet nebo i nějaký přebytek, který by se dal investovat do rozvoje komunity. V ČR ovšem značné škody napáchala vláda komunistů, která veškeré náboženské instituce podřídila státu, který je platil (mizerně) a lidé si odvykli, že naše náboženské obce musíme podporovat v první řadě z vlastní kapsy (výborně to shrnuje Jonathan Wootliff v rozhovoru pro Maskil).
U nás ve Štrasburku platí za účast na jomkipurové bohoslužbě ti, kteří nejsou členové naší obce (t.j. neplatí členské příspěvky) a v porovnání s ceníkem Bejt Simcha je to celkem pálka (150€/rodina, 75€/jednotlivec nebo 25€/student/nezaměstnaný). A to jsme v porovnání s Paříží celkem z levného kraje, v Paříži, například v Massorti komunitě Dor VaDor, platí za účast i členové komunity, kteří navíc platí i členské příspěvky (například manželský pár zaplatí 180€ jsou-li členy a 350€ nejsou-li členy). Na rozdíl od Bejt Simcha vyžadujeme přihlášení a platbu předem, abychom nemuseli řešit peníze o Jim Kipur a také proto, abychom měli jmenný seznam pro ochranku. Ale předpokládám, že Bejt Simcha toto umožňuje, protože se jim zatím nepodařilo přesvědčit účastníky, že by to šlo i jinak (možná by stálo za vyzkoušení použít systém přihlášení pomocí webů jako je weezevent, kde rovnou můžete zaplatit kartou?). Ono to časem půjde!
V ortodoxních synagogách je celkem obvyklá praxe (tak to tady alespoň dělá konzistorní hlavní synagoga), že vstup je volný pro všechny, ale pokud si chcete být jisti, že si sednete (a to během těch dlouhých bohoslužeb přijde vhod), tak platíte za místo a pak máte svoji židli jistou. 
Co často také vidíme v (nejen) ortodoxních synagogách je prodávání poct. Během roku, když dostanete aliju k Tóře, dostanete po čtení vaší aliji požehnání (Mi-šebejrach) v rámci kterého řeknete, jak velkou částku synagoze věnujete. Na svátky se často alijot a další pocty (otevření Aronu, nesení Tóry, zdvižení Tóry atd.) prodávají předem a nebo jsou rozděleny mezi nejvýznamnější sponzory synagogy. Pokud máte sponzorů hodně, opakujete alijot tak dlouho, dokud nedojde řada na všechny (osobně pozorováno v hlavní konzistorní synagoze, je to děsná praxe, která neskutečně natahuje čtení z Tóry a ostatní účastníci se nudí a tlachají, očitý svědek vyprávěl, jak letošní čtení z Tóry na první den Roš Hašana trvalo k hlavní konzistorní synagoze neuvěřitelných 45 minut. My stejný text s 5 alijot+maftirem zvládli za 15). Jednou jedinkrát jsem byla v sefardské synagoze na druhý šabat během svátku Pesach a na vlastní oči jsem viděla dražbu alijot-zájemci prostě přihazovali až někdo danou aliju vydražil a slíbil, že konečnou částku po svátcích uhradí. Nejdražší pocty přesáhly sumu 1000 €. Nestačila jsem zírat. Chabad nevybírá, ale hned od začátku vychovává všechny příchozí k tomu, aby dávali sponzorské příspěvky podle svých možností. Že v tom jsou dobří jasně dokazuje jejich stále se rozvíjející síť synagog po celém světě a řada úspěšných projektů.
U nás odmítáme, aby udělené pocty měly nějakou souvislost s tím, kolik dotyčný synagoze daroval, ale samozřejmě nabádáme naše členy, aby poslali obci peníze i nad rámec členských příspěvků. 
Co se z vybraných peněz platí? V první řadě zajištění daného svátku-pokud komunita nemá dostatečně velkou synagogu a musí si pronajímat jiný sál, pak nájem a úklid, často také rabín nebo chazan (mzda, ubytování, cestovné), ochranka. Co zbyde, jde na celoroční provoz komunity (u nás hlavně kurzy Talmud-Tóry pro děti, protože náklady z plateb rodičů nepokryjeme, nájem, topení a další přízemní záležitosti) a v ideálním případě na její rozvoj-nákup a oprava nezbytného vybavení (plánujeme nechat opravit jeden svitek Tóry, to samozřejmě z rozpočtu ani z přebytku kompletně nezvládneme a budeme tak nejspíš "prodávat písmenka", víc o tom napíšu, až projekt nabere jasnější obrysy). Každá komunita má svoje plány, jak se rozvíjet. Pokud židé, kteří do synagogy jdou jen na Jom Kipur a nejsou jejími členy, nemají reflex automaticky poslat před nebo po svátku sponzorský dar, pak je potřeba žádat vstupné. Zejména, pokud je takových účastníků na bohoslužbě většina. Je nefér, aby náklady nesli členové komunity a nemohli kvůli tomu realizovat projekty, které by komunitu posunuly dál.

Avi: Parašat Haazinu (Devarim 32:1 – 52)

V naší paraše na konci V. Knihy Mojžíšovy se dočítáme o zvláštním odkazu Mojžíše, jeho neobyčejné písni: „Nyní si tedy napište tuto píseň. Uč ji syny Izraele, vlož jim ji do úst, aby byla tato píseň mým svědkem proti synům Izraele… Mojžíš tedy onoho dne napsal tu píseň a učil jí Izraelce“ (Devarim 31, 19 + 22).

A Mojžíš odzpíval tuto svou prorockou píseň, která tvoří text dnešní paraši. Není to příjemné čtení, protože v ní prorokoval všechno: jak Boží lásku, tak i odpadnutí Izraele od Boha a následný těžký, neodvratný Boží trest, který na něm národy vykonaly. Stejně tak ale zmiňuje i nevyhnutelné Boží smilování a Jeho pomstu na národech, které příliš nadšeně vykonávali trest Boží na Izraeli. Je to děsivé čtení, jakoby nevyhnutelný osud. Všichni, jak Židé, tak i národy, jakoby byli jen loutkami, které bez vlastní vůle podléhají cizímu scénáři a jen plní své předpověděné role. Jak se ukázalo, Mojžíš se ve své vizi v ničem nemýlil.

Ale Mojžíšova předpověď se tak tragicky naplnit nemusela. Už jsme o tom nedávno mluvili v souvislosti s prorokem Jonášem. „Všechno je předvídané, ale svobodná vůle je daná“ – to učí Maimonides podle rabína Akivy. Pán Bůh ve své nekonečné moudrosti předvídá všechny možné průběhy, varianty událostí - ale to, který z těch všech scénářů se naplní, to záleží na naší svobodné vůli. „Všechno je dáno Bohem, kromě bohabojnosti“, jak se píše jinde. Bůh nám dal takovou svobodu, že můžeme být dokonce i ateisté. Jak se říká: „Já jsem takový ateista, až se bojím, aby mě Pán Bůh nepotrestal…“ Je na nás, abychom si svoji bohabojnost pěstovali, i k tomu může sloužit naše svobodná vůle. Kdyby tedy Izrael obrátil svoje srdce, zůstala by Mojžíšova předpověď nenaplněná. Falešným prorokem by nebyl, to už víme z Knihy Soudců- jestli něčí náprava odvrátí prorokovaný trest, není to důvod pro to, abychom považovali proroka za falešného.

Mojžíš tedy odzpíval svoji píseň a „toho samého dne“- „be-ecem ha-jom ha-ze“ k němu Pán Bůh promluvil a přikázal mu, aby vystoupil na horu Nebo. Odtamtud měl pohlédnout na Zemi, do které už neměl právo vejít, a tam měl i zemřít...

Jak poznamenává Raši, Tóra používá tohoto obratu : „be-ecem ha-jom ha-ze“ ještě dvakrát. „Právě toho dne (kdy začala potopa) vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noacha, i žena Noacha a tři ženy jejich synů s nimi do archy“ (Berešit 7,13). A ten poslední případ: „Právě v ten den (kdy Pán Bůh pobil prvorozené v Egyptě) vyvedl Hospodin Izraelce z Egypta“ (Šemot 12,51). Podobné shody nejsou v Tóře nikdy náhodné, protože její Autor na volbu slov jistě dbal. Raši, který miloval takové rozbory, právě proto učí, že musí existovat něco, co spojuje tyto tři tak odlehlé případy. A nebyl by to Raši, geniální komentátor ze Champagne XI. století, aby nepřišel s řešením. Tady je: Velké skupiny lidí – Noachovi sousedi, Egypťané, Židé – se veřejně vzpěčovali, stavěli se proti tomu, aby někdo vykonal Boží vůli. Sousedi Noacha nechtěli, aby vešel do archy, Egypťané nechtěli propustit Židy a Židé nechtěli nechat Mojžíše vystoupit na horu Nebo. Proto i Boží odpověď musela být veřejná a jednoznačná: Be-ecem ha-jom ha-ze.

Noachovi sousedi a Židé se řídili takovou naivní vírou v predestinaci, předurčení. Když Bůh slíbil Noachovi záchranu, tak si mysleli, že stačí když mu zabrání vejít do archy a potopa nebude. Když Pán Bůh přikázal Mojžíšovi smrt na hoře Nebo, tak jistě stačí zadržet ho – a neumře… A Egypťané zase slepě poslouchali faraona, kterému Pán Bůh po mnoha marných pokusech zatvrdil srdce, a bránili Židům v odchodu, útěku z otroctví. Je to v podstatě takový modlářský přístup, který vidí Boha jako bůžka, který se nechá zlomit a podřídit lidskou vůlí. Je to úplně opačný přístup než můžeme vnímat u samotného Boha, který ví, že vůli člověka nelze ohýbat ani lámat. Že jen svobodnou vůlí si může člověk vybrat poslušnost vůli svého Stvořitele.

Jak se postít, když se nepostíte

Jedna z hlavních micvot na Jom Kipur je trýznit svou duši-tedy postít se. Týká se všech, kdo dosáhli věku bar nebo bat micva a je to jediný post, který je explicitně obsažený v Tóře (tedy de-oraita). Tóra nám ovšem zároveň říká, že je tu proto, abychom podle ní žili, nikoliv umírali, a tak jsou situace, kdy jde půst stranou, abychom zachovali život a zdraví.
Že se nepostí nemocní lidé je asi zřejmé. Rabíni učí, že lékař rozhodne, zda je nemocný schopen se postít nebo ne. Pokud nemocný cítí, že by půst nezvládl, i když lékař říká, že ano, věříme pacientovi. Pokud lékař říká, že pacient půst nezvládne a pacient tvrdí, že ano, věříme lékaři a nemocného přesvědčíme, aby se nepostil.
Navzdory obecnému přesvědčení nemají ovšem těhotné (a kojící) ženy bianko šek se nepostít. Pokud je žena zdravá, těhotenství probíhá normálně, lékař nic nenamítá a žena není v posledním měsíci, pak se podle halachy postit musí. Talmud (nedaří se mi najít citaci) nicméně uvádí, že pokud má těhotná žena nepotlačitelnou touhu něco sníst/vypít, pak se tato touha považuje za život ohrožující, pokud by nebyla naplněna a ženě dáme najíst/napít v malých dávkách, dokud tato touha nepřejde.  Lékařova rada je ovšem často něco ve stylu-postit se můžete, dítěti to neublíží a pokud se vám začne dělat zle, přerušte půst (záleží ovšem na lékaři, jeho názoru na půst a jeho názoru na náboženství). A tak se rabíni dnes přou (a je příznačné, že se jedná o muže, kteří samozřejmě nikdy těhotní nebyli a nebudou), co to znamená, že se ženě udělá natolik nevolno, aby musela přerušit půst. Nejmírnější rozhodnutí říká, že by měla začít pít a jíst v malých množstvích (definice níže) hned jakmile začne cítit, že se jí lehce točí hlava, a pokud ví, že se jí špatně udělá (protože má zkušenost z předchozích postů a/nebo těhotenství), neměla by na to ani čekat a v malých množstvích by měla jíst a pít již od rána na Jom Kipur. A pokud ani to nepomůže, měla by půst přerušit úplně. Jiní rabíni jsou přísnější a žádají, aby žena vydržela, co to dá, klidně celý den v posteli (protože je důležitější se postit, než jít do synagogy).
Jíst a pít v malých množstvích je "terminus technikus", tedy jedná se o definici, co vlastně znamená jíst nebo pít. Podle této definice znamená pít vypít víc, než polovinu objemu vaší ústní dutiny a jíst znamená sníst víc než 30cm3 potravy v intervalu kratším než 9 minut (podle některých 4 minuty). Snědení nebo vypití "malého množství" (menší, než uvedený objem a při dodržení časového intervalu, ideálně 9 minut, pokud to nestačí pak 4 minuty) není z rabínského hlediska považováno za přerušení půstu, byť se nejedná o půst ideální. Těhotná žena musí tedy před postem odměřit, kolik je její "malé množství" tekutiny a naučit se odhadovat objem 30cm3 (pokud se jedná o krychli, například sýra, má hranu 3,1cm).
Jak jste asi pochopili, nejsem nemocná, ale čekáme s Elim potomka. A tak jsem dneska odměřila "malé množství" tekutiny (pro mě je to naplněná panáková sklenička z Ikey, občas se hodí mít tváře jako křeček) a připravím si malé porce (hlavně sušené ovoce kvůli cukru). Obecně posty nesnáším příliš dobře (vždycky končím s příšenou bolestí hlavy, jasnou známkou dehydratace), takže se budu řídit nejmírnějším předpisem, jinak hrozí, že sebou švihnu a to by našemu potomkovi určitě neudělalo dobře. A pokud ani to nebude stačit (podle předpovědi má být 29 °C, uf!), tak holt budu jíst a pít, kolik bude potřeba. Moje doktorka mi řekla přesně to, co je uvedeno výše-pokud vám nic není, postit se můžete, dítěti to neublíží, pokud se vám točí hlava, jezte a pijte v malém množství...
A i když se tedy nebudu postit "ideálně", tak další součásti "trýznění duše" na Jom Kipur se mne samozřejmě týkají-zákaz mytí a šlechtění se, zákaz nošení kožených bot a zákaz manželských radovánek (kdo by ovšem myslel na radovánky, když má hlad, žízeň a nečistil si zuby??!!).
Všem přeji snadný půst, com kal a hlavně gmar chatima tova, ať jste zpečetěni k dobrému!

Avi: Parašat Vajelech (Deut. 31:1 – 30)

Během svátku Roš Hašana je zvykem, po modlitbě v synagoze a po svátečním jídle, vydat se k nějaké blízké řece, do které symbolicky odhodíme naše hříchy. Tento zvyk, který vznikl až někdy ve středověku, se nazývá „tašlich“ = „odhodíš“. Lidé si často s sebou berou drobečky, které po odříkání patřičných veršů vysypou do vody, aby člověk i tak nějak fyzicky zažil to „odhození“, zřeknutí se hříchů. A když už tak stojíme u té vody, uvědomujeme si ten neustálý pohyb řek a moří. Nikdy se nezastaví, jakoby symbolizovaly ten neustálý tok času. I my si musíme uvědomit, že vícekrát nám nebude dáno prožít určitý moment tím samým způsobem, protože už je pryč, v minulosti. Jojo, nikdy se nevrátí pohádka mládí… Nám patří jen budoucnost, která je ještě před námi.

O Roš Hašana tuto lekci o úžasném Božím stvoření můžeme jen těžko přehlédnout. Židé mohou být sotva viděni jako národ, který se zastavil. Kolikrát jen znovu povstal, doslova z popela… Musíme být neustále v pohybu- směrem k Bohu, ke službě bližnímu, k vytváření a ochraně lepší budoucnosti.

Naše paraša, která nás seznamuje s předposlední promluvou Mojžíše, stodvacetiletého starce, k synům Izraele, začíná slovy : „Va-jelech Moše“ = „a Mojžíš šel“. Proč v posledních dnech před jeho smrtí Tóra zdůrazňuje, že Mojžíš „šel“? Podobná formulace se objevuje i při popisu Elijáše den před jeho odchodem z tohoto světa. Jaké je to tajemství v tom chození? Každého hned napadne, že souboru micvot, přikázání, se říká halacha, doslova- chození. Prorok Izajáš, když mluví o skutečně upřímné cestě k Bohu, tak říká : „Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Izajáš 40,31) Dědeček rabiho Baumola, který nad tím textem uvažoval, tak mu přišla trochu nesprávná ta posloupnost uvedených činností: let- běh – chůze. I mně by přišlo logičtější, že člověk jde, pak se rozeběhne a letí- jako u rogala. A tenhle děděček si z toho vyvodil krásný závěr, že Židé nemají lítat, ani běhat. Zato kráčet mají stále, vědomě projít životem a nezůstat někde trčet na místě. Moudrý pán.

Jen ten neustálý pohyb, chození, halacha nás může přenést do duchovních výšin, snad i do těch fyzických a psychických. Když zestárneme, začneme si vážit vůbec té možnosti samostatného pohybu bez cizí pomoci. Ale co, po Mojžíšovi taky nikdo nechtěl, aby doběhl každou tramvaj. Po takovém špacíru po poušti, ve stodvaceti letech- ŠEL! Měl před sebou cíl a za tím šel poctivě do posledního kroku, posledního dechu. Že tenhle postřeh o pohybu je správný, potvrzuje i první žalm, kde se můžeme dočíst: „Štastný to muž, jehož KROK nemíří, kam zlí mu radí, který NESTOJÍ na cestě hříšných, ani na lavici posměvačů NESEDÁ.“ (Žalm 1,1) Tady jsme svědky opačného postupu, když se někdo vydá špatným směrem: člověk kráčí, pak se zastaví a nakonec usedne. To je ten umrtvující proces, který znamená konec pohybu a života, ke kterému jsme byli stvořeni.

Vysoké svátky jsou takovou příležitostí, abychom se nad sebou se vší vážností zamysleli – jestli jdeme správným směrem a ten směr i sami sebe napravili. A jestli to, jak žijeme náš život je ještě vůbec nějaký pohyb… To by nás potom měl zvuk šofaru opravdu probudit k životu!

Šana tova u-metuka!

Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29:9 -30:20)

Dnešní parašat Nicavim z V. Knihy Mojžíšovy začíná slovy : „Atem nicavim hajom kulchem lifnej Adonaj Elohejchem“ = „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina, svého Boha“. Je to taková zvláštní chvíle. Mojžíš se loučí se svým národem a chce jim toho tolik říci. Oni stojí na startu a on v cíli. Oni zanedlouho vkročí do země zaslíbené, ale už bez něj.

Dnes budu víc používat sportovní terminologii, když nás tu čekají sportovní hry Hakoach- byl jsem k tomu taktně vyzván. Takže : trenér nároďáku Mojžíš stojí před svým týmem, lidem Izraele, který má natrénováno, je připraven. A oni stojí před ním a jsou připraveni, připraveni naslouchat, učit se a předávat učení o všech zákonech svaté Tóry. Ostatně, to všechno není pro nikoho z nich, ani pro nikoho z nás, žádný Mount Everest, jak čteme (Devarim 30, 12 + 14) : „není v nebesích… to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech je a ve tvém srdci, abys je vykonával.“ Jejich předkové, kteří vyšli z Egypta, tak jako oni připraveni nebyli. Zůstali na poušti, protože se nedokázali vyrovnat se svým úkolem. Ovládal je starý strach a neměli dost sebedůvěry. Snad je to pochopitelné, protože něco zažili a tížilo je to. Ti Izraelci, co stojí před Mojžíšem, už jsou jiní. Jsou připravení postavit se nové výzvě čelem. Mají pocit, že to mají ve svých rukou. Jsou schopní zachovávat Boží zákony a sloužit mu z celého srdce a z celé své duše. Panuje atmosféra plná vzrušení a splnitelných nadějí.

„Připraveni“ (muchanim)- tak překlad slova nicavim navrhuje Rambam. Ale existuje ještě jiná interpretace tohoto slova. Onkelos to chápe jinak – jako atum kajamim. Vůbec nevidí národ Izraele jako sebejistý, směle hledící do budoucna, ale jako ty sirotky, kteří přetrvali, zbyli, přežili, ale jsou pokryti stínem. Je to tedy úplně jiný přístup, ale stejně důležitý. Je řeč o pokolení zachráněných na poušti : zažili zázraky, ale také zhřešili, nesli trest, byli svědky smrti... Jsou pohrouženi do bolesti a deprese. Stanuli před Mojžíšem s těžkým srdcem, ale necouvli. Přišli, aby uzavřeli další smlouvu s Bohem. Onkelos v podstatě popisuje psychický stav Izraelců: žádní silní jedinci, ale citliví lidé, kteří prožívají bolest, samotu, smutek a neustále žijí minulostí.

Raši navazuje na Onkelův přístup a připomíná proslulý midraš, který reaguje na první verš naší paraši: Protože lid Izraele vyslechl množství předchozích prokletí, zarmoutili se a řekli: „Kdo by obstál?“ A Mojžíš je začal uklidňovat: „Stojíte tu dnes, i když jste už tolikrát Pána Boha rozhněvali – On vám vždycky pomohl a způsobil, že tu znovu před Ním můžete stát!“ Mojžíš tu chce podepřít svůj lid a posiluje je slovy: atem nicavim = stojíte tu přece, přes to všechno - nadále existujete!

Vidíme tu dva přístupy k interpretaci slova nicavim: Jeden se vztahuje k budoucnosti, má dodat odvahu a jistotu na další cestu, druhý spočívá v minulosti a utrpení na poušti. Můžeme se zkusit poměřit oběma přístupy právě teď, před takovými svátky, jako je Roš Hašana a Jom Kipur. Život je komplikovaný, každý z nás se někdy nachází v těžké situaci, proto asi budou pocity smíšené. Někdy se cítíme výborně, vítr nám duje do plachet a jsme připraveni na všechny výzvy a novou smlouvu s Bohem. Jindy jsme sklíčení, ochromeni strachem, dobře si uvědomujeme svoje nedostatky i útoky z vnějšku. V takové chvíli jsme rádi, že ještě vůbec stojíme, že přetrváváme.

Vždycky, když nás trápí podobné pochybnosti, je dobré si připomenout slova Mojžíše, toho našeho trenéra a učitele: Právě dnes tu stojíme všichni před naším Pánem Bohem. Bez ohledu na to, jestli stojíme plni sil, v tretrách a s vítězným pocitem dravce přešlapujeme nedočkavě na startu, anebo sotva „přetrváváme“, stojíme tu všichni společně před naším Bohem. Máme možnost shodit svá tréninková závaží, nejenom přetrvávat. Máte tu s sebou Tóru - Boží slovo, které není nikde daleko, je součástí naší výbavy. Můžeme Pánu Bohu předložit svoje trápení a najít způsob, jak dosáhnout porozumění s Bohem, abychom obstáli v každém dalším zápolení. „Atem nicavim...“ Stojíme připraveni na startu, i když jsme lidé zranitelní a chybující. Atem nicavim!

Avi: Parašat Ki Tavo (Devarim 26:1- 29:8)

  Dnešní paraša, z V. Knihy Mojžíšovy, říká, mimo jiné, i toto: „Nyní tedy, hle, přinesl jsem- bikurim – prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine. A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem.“ (26,10)

  Tenhle verš nás učí vděčnosti a vyznání víry právě v době úspěchu. Když máme „sklizeno“- vede se nám, často na Boha a vděčnost Jemu zapomínáme.  Tenhle dar, obětina, která se nosila do Chrámu, tvořila jeden ze 24 darů kněžím. Oni z těch darů žili, na rozdíl od jiných pokolení nedostali svůj kus země, který by je živil- měli na starosti službu v Chrámu. Proto sníst bikurim směli jen kohanim a levíté. Tento dar prvotin nebyl určen ani druhem, ani množstvím. Vše záleželo jen na štědrosti dárce. (Mišnajot Pea 1,1). Talmud dále rozebírá podrobnosti k této praxi oběti bikurim. Ale proč o nich dnes mluvit, když není Chrám, kde by kněží sloužili? Patří k té spoustě přikázání, které jsou jakoby vyhaslé, protože spojené s neexistujícím, zničeným Chrámem.

  Přesto žije tento zvyk svým způsobem dále. V Talmudu, v traktátu Ketubot existuje výrok: „ Když někdo přinese dárek mudrci, je to jakoby obětoval z prvních plodů v Chrámu.“

  Z chasidských zdrojů známe příběh o reb Mordechajovi z Nadvorna. Ten kdysi cítil velikou touhu plnit tuto micvu bikurim. Ale když Chrám není, chopil se toho talmudického výroku. Koupil proto beránka a nechal ho porazit. Maso rozdal potřebným rodinám, aby mohli vesele a v dostatku oslavit šábes. Z části vlny nechal vytvořit cicit (což jsou třásně buď k velkému modlitebnímu šálu talit gadol, nebo na ten malý talit katan pod svrchní oděv).  Cicit pečlivě zabalil a vyslal s nimi posla k reb Chajimovi z Zanzu.  Posel po svém příchodu cadikovi vysvětlil, že reb Mordechaj posílá tento dar jako naplnění micvy přinášení prvotin do Chrámu. Reb Chajim se rozzářil radostí. A jak se vypráví, jako vzácnost si uschoval dokonce i papír, v němž byl ten dárek zabalený. To je taková  krásná,ideální situace, kdy dárce i obdarovaný jsou naladěni na stejnou notu.  Nebývá tomu ale vždycky a tak i ten další chasidský příběh je komplikovanější a dal by se nazval – umění dávat.

  Reb Cadok HaKohen z principu nepřijímal od nikoho ze svých chasidů žádné dary. Dokonce ani pidjon (na vykoupení zajatců). Jenom jednu jedinou platbu nemohl dost dobře odmítnout. A to byly peníze, které vyplácí otec dítěte při obřadu vykoupení prvorozeného – pidjon haben, protože na ty má podle Tóry výslovný nárok potomek kněžského rodu. Ale i tyto peníze použil pouze pro nákup náboženské literatury a k žádnému jinému účelu.

  Jeho životní náklady byly hrazeny z příjmů, které mu zajišťovala rebecin přešíváním obnošeného šatstva. Když jeho manželka zemřela, chtěli ho jeho chasidé velkoryse podporovat, ale on rozhodně odmítal jakoukoliv pomoc. Nicméně, když ho jeden z chasidů požádal, aby mohl být znovu otevřen jeho obchod, souhlasil. Ovšem jen s tím, že z něj nebude mít nic víc, než jsou jeho denní potřeby. A ty byly opravdu skromné- jedno jídlo každý večer, které se skládalo z čaje a buchty, nebo trošky kaše.

  Přesto si vzal jeden chasid do hlavy, že by chtěl cadikovi darovat lahev čistého olivového oleje a celý koš ryb. Uvědomoval si, že nic takového by cadik jako dar nepřijal a tak se ho pokusil přelstít. Řekl mu: „Přináším první plody“ a citoval učení mudrců, že „pokud někdo přinese dar mudrcům, je to jakoby obětoval prvotiny – bikurim- v Chrámu.“  Reb Cadok byl zaskočen a zastrašen, jako vždy, pouhou citací slov Talmudu a tak dar přijal.

  Během následujícího šábesu však  zahájil svůj výklad k chasidům u svého stolu citací téhož výroku: „Pokud někdo přinese dar talmid chacham“ atd. Potom pokračoval: „Ale jsem já mudrc?  Nikdo nemůže říci, že jsem nestudoval, protože jsem studoval. Ale k čemu studium? V Přísloví se píše          o moudrosti v ruce blázna a ta nedává žádný smysl. A mudrci nás učí, že tento verš z Přísloví se vztahuje k těm, kteří sice studovali Tóru, ale pak ji nedodržovali…“

  Když  bylo setkání s cadikem u konce a chasidé se rozpačitě rozcházeli, jeden z jeho dlouholetých žáků se k němu přitočil a řekl mu: „Rebe, všichni jsme šokováni ze tvých slov!“ „A to má být dost dobrý důvod k tomu, abych lhal?“ odvětil reb Cadok.  „Když jsem dostal dárek od toho muže, tak to podle něj znamená, že jsem učenec Tóry, hodný toho, aby mě nazývali talmid chacham. A já si nemyslím, že tomu tak je v tomto případě a tak jsem musel  vám všem říci pravdu .“

  Se svým zetěm jsme nad tímhle příběhem diskutovali, kde se stala chyba? Ten dárce měl přece dobrý úmysl, nechtěl, aby cadik trpěl nouzí. Ale tak trochu ho utloukl ,proti jeho vůli, citací Talmudu. Tak nějak nepočítal s tím, že ta jeho sebereflexe bude tak hluboká. Cadikovi nedělalo dobře, že byl zařazen mezi mudrce a že se mu proto nosí dary, byl si vědom svých chyb. A když už dar přijal, tak jako skutečný mudrc svoji nedokonalost alespoň přiznal.

  Takže kdybychom zaslechli o bikurim, oběti prvních plodů, a zachtělo by se nám snad někomu pomoci, poučme se z tohoto příběhu a dělejme to bez velkých slov a gest. Važme si toho, jak jsme zaopatření a pomáhejme tak, abychom obdarovaného nezahanbili.