Ti liberálové jsou docela tolerantní...

Náš kamarád Izák, ex-charedi, dva roky učil Talmud-Tóru pro starší děti (10-13 let). Ale protože dodělává doktorát a neví, kam ho osud zavane, až obhájí (s Elim doufáme, že se rozhodne zůstat ve Štrasburku, ale moc to nevypadá), rozhodl se, že už letos učit nebude. Takže Eli už od června sháněl nového učitele, což ovšem nebylo úplně jednoduché. Židů je sice ve Štrasburku víc než v ČR, al najít někoho, kdo by chtěl a zvládl učit v liberální obci není žádná legrace. Nakonec se podačilo učitelce Talmud-Tóry pro mladší děti oslovit svoji známou a klaplo to. Nová učitelka Talmud-Tóry je ovšem charedi-zakrývá si vlasy a ruce chlapům sama od sebe nepodává (ale podá ruku, pokud ji chlap nabídne první). Je prostě viditelně "frum". Ale zároveň je živým důkazem toho, že charedi nerovná se automaticky člověk uzavřený ve svém světě. A jak říká druhá učitelka Talmud-Tóry, děti učí judaismus bez přívlasku. Koneckonců, i když děti často pochází z rodin, kde se nedodržuje téměř nic, s kouzelnou formulkou "tradice říká, že..." lze předat informaci o tom, že židé jedí košer, aniž by člověk vyvolával pocity viny a rodiné neshody u svých malých žáků.
Nová učitelka se o své misi mezi svými charedi přáteli moc nešíří (přeci jen, obecný přístup je, že s liberály se nepeče), ale jeden z mála, který to ví, to okomentoval slovy: "ti liberálové jsou docela tolerantní!". No, bylo by samozřejmě snadné se tvářit, že jako samozřejmě, že liberální židé jsou tolerance sama, ale zas tak snadné to není. I u nás se najdou "ortodoxně liberální". A z Paříže už také zaznělo (už když Talmud-Tóru učil Izák), proč nenajdeme nějakého učitele, který má liberání židovské vzděláni. Tak jasně, stačí, aby se někdo takový ve Štrasburku vyskytoval a zároveň chtěl trávit dvě nedělní dopoledne v měsíci učením...

Izák u nás byl minulý šabat na večeři a mluvili jsme právě také o židovském vzdělání dětí. Hlavně o tom, jak vlastně předat dětem fakt, že Tóra není učebnice dějepisu, obzvlášť, když děti mají příběhy rády. Židovství totiž není zrovna náboženství pro děti. V jakém věku ale začít dítěti vysvětlovat, že ten text není tak jednoduchý a nesmí brát v úvahu jen "pšat". Ptala jsem se na to Izáka a ten mi vysvětlil, že tohle byl asi jeden z kamenů úrazu, proč přestal být věřící a praktikující. Že jeho vysokoškolsky vzdělaný otec dozajista nevěří, že svět byl stvořen za 6 dní a že tuhle otázku sám pro sebe nějak vyřešil tak, aby bez problému mohl být charedi. Ale Izáka poslal do charedi škol, kde se učili Tóru v první a druhé třidě, tedy hlavně "pšat" s Rašiho výkladem a pak už jen Mišnu a Talmud a když pak jako náctiletý začal číst knihy o evoluci a zjistil, že věci nejsou tak, jak se kdysi učil, neměl nástroj, který by mu umožnil smířit sekulární poznání a ortodoxii. A tak náboženství opustil. Možná, že kdyby mu jeho otec dokázal předat, nebo alespoň nastínit, jak tyhle otázky vyřešil on sám, dopadlo by to jinak.

Myslím, že k tomu, abychom dětem předali i něco z židovské filozofie skvěle slouží každoroční cyklus čtení z Tóry. Každý rok můžeme něco přidat, jak je dítě staší a víc chápe. Protože pokud nikdy nerozvineme příbeh o Adamovi a Chavě, Kainu a Abelovi, Noemovi a arše, jednoho dne se nám dítě vysměje, že věříme takovým blbostem a sám nikdy víc svým dětem také nepředá, pokud vůbec.

Avi: Parašat Ki Tece V. ( Devarim 21,10 – 25,19 )

  Naše paraša Ki Tece začíná slovy: „Ki tece la´milchama al-ojvejcha“ = „Když  půjdeš do války proti svým nepřátelům“ (Devarim 21,10). A mluví se tu o skutečném boji, válce. Ale naši moudří měli v galutu, ve vyhnanství, dostatek času, aby se nad tímto textem zamýšleli i jinak – a nacházeli v těch slovech narážku na bitvu proti našemu vlastnímu sklonu ke zlému- jecer hara. V té jsme pořád zapojeni. Navíc, tato část Tóry je čtena během měsíce elul, což je čas speciálně určený k pokání a boji s jecer hara s ještě větší odhodlaností než jindy. Pojďme se tedy nechat  od našich moudrých o tomto boji poučit.

  Protože služba Bohu přináší mnoho problémů, každá taková výzva, kterou překonáme, přináší nesmírnou odměnu. A i když nakonec člověk tu bitvu proti jecer hara prohraje, neměl by to po poctivém boji cítit jako selhání. Kniha Divrej Bina cituje rava Jerachmiela z Pšischy, který řekl, že v nebi zvažují, jak dotyčný tvrdě bojoval s jecer hara než podlehl a jak obtížná to byla bitva. Tato myšlenka by nám měla dodat velkou sílu, když musíme čelit výzvám v našich životech. I když máme pocit, že nejsme schopni obstát ve zkoušce, která nás čeká, nikdy bychom se neměli vzdát bez boje.  A jsme skutečně odměněni za každý krůček v této bitvě.

  Další myšlenka: člověk by se neměl divit, proč čelí takovým skličujícím problémům, protože si není vědom skutečné velikosti své nešama – své duše.  V paraše Vaera autor Šem MiŠmuel, cituje svého dědečka, rebeho z Kotska, který řekl, že čím větší je duše, tím více vrstev na sobě má. A to se dá přirovnat k drahému kameni- čím je kámen dražší, tím obtížnější přístup k  němu je. Čím větší nešama tedy člověk má, tím více překážek bude muset zdolat, aby byla odhalena skutečná velikost jeho duše.

  Rav Avraham Mordechaj Alter připomínal slovo, kterého by se člověk měl držet celý život. V knize Žalmů (Tehilim 147,16) se říká: „Ten, který dává sníh jako vlnu.“ On to chápe tak, že Všemohoucí dává sníh pouze v tom množství,  v jakém  získáváme vlnu na ochranu před sněhem a chladem. A stejně tak pro nás připravuje zkoušky podle našich schopností odolat jim. Všemohoucí nám nikdy nepředloží takový test, kterým nemůžeme projít. Protože- jaký by to jinak mělo smysl?

  A pak Imrej Emet dodal: „člověku je dána schopnost zničit pouze to, co dokáže napravit.“

  Jednou se Jid Hkadoš, rav Jákob Jicchak z Pšischy, zeptal svého žáka, reba Bunima, jaké novinky slyšel na trhu v Danzigu. Rav Bunim odpověděl, že se naučil zásadní lekci o životě: „Když člověk ztratí peníze, neztratil nic. Když ale ztratí kuráž, odvahu, ztratil všechno!“

  A poslední příběh, nebo spíš podobenství o těchto bitvách proti jecer hara vyprávěl rav Moše z Kobrinu. Chtěl tak předat zásadní lekci o tom, jak jecer hara porazit:

  Dva z králových vojáků byli vysláni na bojiště, aby vedli boj proti nepříteli. Jeden z nich byl docela chytrý, zatímco ten druhý inteligencí zrovna neoplýval.

  Uprostřed jedné z bitek byl ten chytřejší z nich raněn, když jeho ruku zasáhla střela. On ale věděl, že si nemůže dovolit přestat střílet na nepřítele. Pokud by se přestal účinně bránit, každá další střela by ho  mohla zasáhnout do srdce, nebo do jiného životně důležitého orgánu. A tak pokračoval i přes své zranění v boji a nakonec nepřítele porazil.

  Ten méně inteligentní z těchto dvou vojáků byl také zraněn v bitvě. Bohužel mu ale chyběla ta bystrost rozumu, aby učinil stejné rozhodnutí jako jeho spolubojovník. Když byl zasažen, přestal bojovat. Vytáhl lékárničku, aby si ovázal ránu. Při tom ale byl zasažen ještě jednou a střela byla tentokrát přesná- trefila se přímo srdce a on na místě zemřel.

  Rav Moše vysvětluje, že tento bitevní plán se vztahuje na válku, kterou vedeme s jecer hara, s naším sklonem ke zlému. Pokud jsme v bitvě zraněni, nemůžeme kvůli nějakým potížím přestat bojovat. Když upadneme do smutku, sebelítosti a začneme si „lízat rány“, nebudeme mít šanci přežít. A navíc, jakou šanci v tomto duchovním boji má člověk, který se přestane učit a modlit? – K tomu není co dodat.

Jismechu be-malchutecha šomerej šabat

Myslím, že člověk pozná, že je opravdu dospělý, když zjistí, že šabat má cenu zlata a začne si tohoto požehnání opravdu vážit. Malé děti mívají šabat rády, protože na ně rodiče mají čas, ale pro dospívající a mladé dospělé je to často čas, kdy mají pocit, že jim něco utíká, zatímco jsou "offline". Teprve člověk pořádně zapřažený v pracovním procesu, péči o domácnost a děti, ocení čas, kdy může vydechnout, nedělat nic a jenom být,  Titulek blogu je z musafové Amidy, kde se zpívá-"budou se radovat v Tvém království ti, kdo dodržují šabat". A to královstí není žádný budoucí svět, ale naše tady a teď. Říká se, že šabat je takovou ochutnávkou světa budoucího, vykoupeného. Možná, že Mesiáš nikdy nedorazí, ale my můžeme zažít, jaké to bude, každou sobotu. Tedy, když si dáme tu práci a na šabat se připravíme.
To je častá námitka-že v pátek (a často už mnohem dřív) do poslední minuty připravujeme a chystáme, aby bylo uklizeno a navařeno, nastavené časovače a tak dále. Jestli by nebylo lepší se na to vykašlat a prostě v sobotu dělat, co se nám bude chtít? Zní to zdánlivě logicky, ale pravděpodobnost, že si člověk doopravdy odpočine, dramaticky klesá-protože pak to bude samé-ještě tohle dodělám, ještě támhle to...a večer se člověk diví, jak ten den utekl. A obzvlášť my, co jsme byli vychovaní, že je potřeba pořád něco dělat (maminka by vám jistě řekla, že já jsem v dětství strávila mraky času s knížkou na gauči...jenže člověk se neučí zas až tolik tím, co mu rodiče říkají, ale tím co vidí...takže když rodiče neustále kmitají, jednoho dne, ve své vlastní rodine, pravděpodobně bude neustále kmitat taky). Šabat je jediný den v týdnu, kdy si dokážu po obědě schrupnout (za předpokladu, že dítě spolupracuje)-protože se mi nehoní hlavou seznam věcí, co bych ještě měla udělat.
Odemkla jsem vám článek Tomáše Sedláčka z iHned.cz. Stejně tak se často píše o tom, že bychom si měli dávat občas pauzu od sociálních sítí a telefonu obecně. A že bychom neměli tahat práci domů a nekontrolovat obsesivně pracovní maily. Trávit čas se svými blízkými jinak, než před televizí. V klidu vychutnat společné jídlo. Kdo dodržuje šabat, tohle všechno má každý týden. Z mého pohledu není nutné vyšroubovat v pátek odpoledne světlo z lednice, aby člověk otevřením ledničky nerozsvítil. I když naprosto chápu ty, kdo to dělají. Ale myslím si, že je potřeba znát (alespoň zběžně) halachu, týkající se šabatu, a respektovat ji na své maximum (a to maximum by měla být skutečně hranice možného). Odměna je jistá!

Avi: Parašat Šoftim (Devarim 16:18 -21:9)

  Na počátku našeho čtení se nachází přikázání: „Spravedlnost, spravedlnost vyhledávej“ (Devarim    16,20) –  „cedek, cedek  tirdof“. Překlady buď  ignorují, nebo se nějak snaží interpretovat to opakování slova „spravedlnost.“ To opakování  třeba může naznačovat jen pouhý důraz: vyhledávej spravedlnost a jen spravedlnost. Je to stejné jako u překladu názvu Šir ha-širim.  Může to být „jen“ Píseň písní, ale někteří to překládají jako Píseň nejsvatější. Hodnota této písně se opakováním v názvu ohromně navyšuje. I spravedlnost taková má být, máme si uvědomit její  svatou hodnotu. Tradice nám káže nehledět na zdvojení v textu jako na chybu opisovače, později posvěcenou, ale jako na něco, v čem je ukrytý další smysl a naším úkolem je ho najít a poučit se z něj. A tak i tady můžeme sledovat naše moudré a všechny jejich interpretace.

  Raši se domnívá, že jde o hledání spravedlivé spravedlnosti, čili o poctivé soudy. Další to chápou daleko obecněji. Podle nich má prostě jít o spravedlnost v každé situaci: když se nám to zrovna hodí, i když je to pro nás nevýhodné.  Bachja  to zdvojení  vykládá jako spravedlnost jak ve slovech, tak i v činech, vůči Židům, stejně jako vůči nežidům. Prohlašuje navíc i něco, co pak rozvíjí chasidský cadik Bunam z Přisuchy: že není možné používat nespravedlivé metody ani při usilování o spravedlnost. Takže pravý opak toho, že by cíl  měl posvěcovat prostředky. Kdo postupuje spravedlivě, vytváří spravedlnost. Kdo jedná nespravedlivě, vytváří nespravedlnost.

  Každá z těchto interpretací  má své místo a nevylučuje ty ostatní- naopak, doplňují se a mohou existovat vedle sebe. Proto je ten tradiční způsob přístupu k detailům textu tak inspirativní a může potěšit i poučit dnes, stejně jako kdysi.

  Spravedlnost nemůže nic nahradit. Když se ve společnosti ztratí pocit spravedlnosti, splečnost to může úplně rozložit. Pro Tóru a pro každou z forem judaismu je základním cílem spravedlivý život a spravedlivá vláda. Kdo sleduje trochu dění v Izraeli, tak může potvrdit, že před spravedlností, totiž  před spravedlivým trestem, si nemůže být jistý ani prezident, ani předseda vlády. A je to v pořádku. Jak má vůbec vypadat židovská vláda podle Tóry?

  Kromě obšírnějších úvah, týkajících se soudců a soudnictví, uvádí tato paraša i několik zásad k osobě krále (Devarim 17,14–20).  Zarážející na tom je podmíněný způsob zavedení království: učiníš to „když si řekneš: „Ustanovím nad sebou krále jako všechny pronárody kolem mne.“ (Devarim 17,14) Komentátory udivuje, že to není bezvýhradný příkaz. Ale je to samozřejmě souhlas s ustanovením království. I když se to moc nesrovnává s historií, popsanou v I. Knize  Samuelově. Když chtěl lid krále, prorok Samuel zareagoval s nechutí. Uvádí se různá vysvětlení toho faktu, ale stejně nakonec nejpodstatnější  zůstává to, co už zaznělo: chuť lidu mít království, protože krále mají i jiní. Jistě se musí společnost nějak uspořádat, aby fungovala a fungovala i ta spravedlnost. A forma vlády se může různě vyvíjet, možná i podle toho, jak je ta společnost zralá, vyspělá.

  Nejzasvěcenější názor k tématu z těch starších autorů měl Abravanel, který jako správce královské pokladny španělského a portugalského dvora z vlastní zkušenosti viděl, co je to království. Dokonce ani jiným národům, psal Abravanel, není král potřebný k udržování politického pořádku  A co teprve Židům!  Když existuje taková potřeba, vyplývá z ničemných motivů – jako právě z opičení se po jiných. Když už musí, nevidí jinou cestu, tak to Tóra dovoluje, ale dodává různá omezení. A království je povolené, i když jen s ohledem na slabost lidské přirozenosti. Předtím přece zemi spravovali soudci a král potřebný nebyl.

  Ale nejdůležitější potom je, že král je podřízen Tóře stejně jako všichni ostatní v celém království. Řečeno současným, civilním jazykem: vládce nemůže být nad právem, ani nemá být zdrojem práva, upravovat si ho pro sebe.  V každé chvíli si musí uvědomovat, že existuje autorita vyšší, než jakýkoliv král a vládce - a tomu  i on bude skládat účty. A nejvýraznější položkou v nich bude: spravedlnost, spravedlnost - „cedek cedek tirdof !“

Přípava na Vysoké svátky

Měsíc Elul začal v neděli 1. září. Je to měsíc přípravy na Vysoké svátky, přípravy zejména duchovní, ale i materiální (je třeba myslet i na takové přízemní věci, jako co budeme mít na Roš Hašana na stole a co hezkého si oblékneme).
Moje letošní duchovní příprava se omezila na to, že jsem se přidala do WhatsApp skupiny rabiho Sackse (psala jsem o tom na faebooku) http://rabbisacks.org/whatsapp/ a požádala jsem Eliho, aby mi v židovském knihkupectví koupil CD se Slichot, protože ty letos opravdu nezvládnu (jsem ráda, když zvládnu ráno odříkat Šema a Amidu a když se povede cokoliv navíc, je to skvělý bonus). Slichot si budeme se Šmulim pouštět cestou do práce a z práce.

Jak už se v naší obci stalo tradicí, po oba dva dny máme ranní bohoslužbu bez rabína, takže také musím opakovat těch pár melodií na šacharit, který povedu a čtení z Tóry na druhý den (obětování Izáka). Naštěstí mám celkem dobrou paměť na melodie, takže to stačí jen oprášit. Také budu opět číst z Tóry na Jom Kipur ráno a brzy budu muset začít opakovat i toto čtení (na rozdíl od obětování Izáka, které jsem četla už třikrát, jsem na Jom Kipur četla jen vloni, takže to ještě není tak hluboce vryté do paměti).
Technická stránka vedení šacharitové bohoslužby na Roš Hašana mě moc neznepokojuje, ale mám obavu, jak to půjde po stránce spirituální. Vloni jsem pravidelně vedla některé části šabatových bohoslužeb a třikrát denně se modlila jak Tóra přikazuje. Od narození Šmuliho jsem před obcí stála jen jednou na Šavuot a moje každodenní praxe je dost bídná. Dokážu se soustředit a dosáhnout během Roš Hašana takové kavany, jakou si tento den zaslouží? Když chazan zpívá "Hamelech", oslovuje, volá Nejvyššího jménem celé obce, dokážu skutečně volat?
Nakonec asi vezmeme Šmuliho s sebou na Roš Hašana i na Jom Kipur, abychom byli všichni spolu. Během ranní bohoslužby by měl být celkem klidný, o Šavuotu v průběhu i usnul v mém náručí (to už bude trochu těžší, má 10 kilo!), i když vedle něj zpíval náš chazan svým mocným basem a vůbec s ním nehlo, když jsem s ním takhle zpívala Kadiš titkabal (několik lidí mi pak řeklo, že litovali, že se o svátcích nefotí, že by to byla skvělá fotka, jak tam s dítětem v náručí stojím před Aron ha-kodeš, v talitu a zpívám). Navíc se o něj Eli dokáže bez problémů postarat, takže v tom by problém být neměl. Na kvalitu mého soustředění to asi nebude mít moc vlív. Koneckonců mám problém se soustředit v práci, mám problém se soustředit večer doma, když Šmuli spí. Ano, to je ono, během měsíce Elulu se musím zase naučit soustředit. Těžký úkol...


Přeji všem, aby se vám vaše příprava na Vysoké svátky dařila!

Kibud av vaem versus šalom bajit

Kibud av vaem znamená ctění otce a matky a je součástí desatera. Šalom bajit, domácí mír, je rabínský princip, který říká, že bychom se měli snažit, aby u nás doma panovala pohoda a mnohé může jít stranou, aby byl tento domácí mír zachován. Například je zvykem, že se muž během sefiry (počítání omeru) na znamení smutku neholí. Pokud ovšem jeho ženě vousy vadí, nejen že se může holit, ale dokonce by se holit měl.
Otázka je, co dělat, když se ctění otce a matky dostane do konfliktu s domácím mírem. Kdo má přednost? Chytli jsůe se včera s rodiči ohledně toho, že málo vídají Šmuliho. Nebudu to tady rozmazávat, prostě se nám nedaří najít všeobecně přijatelný kompromis a hledání kompromisu se zvrhlo v nepříliš férovou argumentaci. Tak mám takhle během měsíce Elulu o čem přemýšlet.

Avi: Parašat Ree (Devarim 11:26 – 16:17)

  Když Izraelci putovali pouští, bylo jedení masa skutečnou vzácností. Jistě se vám vybaví  například křepelky. A možná mana, třeba zrovna chutnala jako maso, kdoví.  Podle popisu Tóry (Vajikra 17) bylo možné jíst maso pouze tehdy, když bylo zvíře předkládáno jako chrámová oběť – jako oběť pokojná, smírná. Praxe byla taková, že část byla spálena, část obdrželi kohanim- kněží, a zbytek mohl sníst ten, který  zvíře obětoval.  Příprava masa k jídlu tedy vůbec nebyla nějakým pouze technickým postupem,  ale vždycky to bylo spojeno s náboženským rituály. Když Židé vešli do země Izrael a každé pokolení obdrželo svoji část území, nastala nutná změna a ty obřady, které byly spojovány se získáním masa k jídlu musely být decentralizovány. A vyjádřením této změny jsou přikázání, které jsou obsaženy v naší paraše (Devarim 12,20 – 24). Jak tu říká Mojžíš, je možné jíst maso získané kdekoliv, které je ovšem z odpovídajícího – košer – zvířete a to zvíře musí být poraženo speciálním způsobem. Nadále tedy zůstávají určitá omezení, ten náboženský prvek nezmizel. Je ale možné jíst i maso jiných zvířat než jen těch, která byla předkládána v Chrámu jako oběť. Je ovšem zajímavé, že se takovému masu v Tóře říká – basar teave, čili maso žádosti, chtivosti. Takové pojmenování leccos naznačuje a ukazuje na rozdíly mezi jedením masa a polních plodů.

  Je to něco takového, jak to známe z okřídleného rčení: nechci nic říkat, ale na moje slova dojde… Jsou tu určité možnosti výkladu. Není úplně jasné, jestli ty verše jednoduše povolují  a mají za správné jíst maso pro potěšení, anebo spíše vyjadřují určitou dvojakost v tom názoru- že tedy povolují, ale v podstatě jen kvůli lidské slabosti. Někteří komentátoři v Tóře vidí jasné pokyny, že jíst maso není tím, co by mělo být bráno jako normální jednání. Těžko se mi to, jako milovníkovi zvláště jehněčí pečínky říká, ale tito komentátoři připomínají už Adama – ten to dělat nemohl. Přestože zvíře stojí pod člověkem, v tom nižším postavení v řádu stvoření, za normální situace ho zbavovat života nemáme. A za druhé: ten verš je tak komplikovaně formulovaný: „Řekneš-li tedy … chci jíst maso, můžeš pro uspokojení své duše toužící po mase jíst maso.“ (Devarim 12,20) No, jistě uznáte, že nadšený souhlas zní jinak. Je v tom minimálně určitá váhavost. Rav Kook  v tom vidí jistou momentální úlevu lidským touhám, verš ale naznačuje i ten ideální- bezmasý- stav. Podle něj je v člověku zakódován zabijácký instinkt, který je v tomto případě lepší nasměrovat vůči zvířatům, které pak sníme, než abychom se pozabíjeli navzájem.  Tvrdí, že „omezit chuť na maso je možné jen prostřednictvím sebekontroly a čas na takovou sebekontrolu ještě nenadešel.“

  Je pěkné, že ačkoliv rav Kook byl vegetariánem, je si vědom, že takto ne dostatečně jasné, pouze  naznačené doporučení je nevymahatelné. Nechama Leibowitz se domnívá, že je to takové postřehnutí hlubších vrstev textu Tóry. Kdo se tak rozhodne, může to pro něj být cesta, vedoucí k vyšší  duchovní úrovni. Jiní ale zase říkají, že jde jen o osobní názor, připojený dost volně k veršům Tóry.

  Ale všichni jmenovaní, včetně Emanuela Lévinase se shodují v tom, že když člověk vnímá Tóru, vidí nejen soubor micvot, který by se dal shrnout do zákoníku tarjag (613) micvot. To by pak bylo jednoduché zákonictví.  Dodržuješ, super. Ale na tomhle případě vidíme i tu možnost postupného růstu k tomu, co je opravdu důležité: naučit se vnímat potřeby a bolesti  lidí i živých tvorů. K takovému bratrství někomu může pomoci i vegetariánství. Ale samo o sobě, bez vztahu ke Zdroji veškerého života,  se to může stát jenom formálním, vnějškovým omezením, které pak má jen jakýsi tělesný, dietní význam.  A myšlenka k úvaze by se taky mohla týkat hořícího amazonského pralesa. Obrázky a rozsah takového neštěstí nabývají apokalyptických rozměrů. Mluví se o záměrném vypalování. Jsou potřeba pastviny, kde by se pásl hovězí dobytek. Ten Brazílie ve stále větším množství vyváží, pětina světového vývozu  hovězího je odsud. Je to basar teave- maso žádosti, které si dopřáváme...