Avi: Parašat Ki Tece V. ( Devarim 21,10 – 25,19 )

  Naše paraša Ki Tece začíná slovy: „Ki tece la´milchama al-ojvejcha“ = „Když  půjdeš do války proti svým nepřátelům“ (Devarim 21,10). A mluví se tu o skutečném boji, válce. Ale naši moudří měli v galutu, ve vyhnanství, dostatek času, aby se nad tímto textem zamýšleli i jinak – a nacházeli v těch slovech narážku na bitvu proti našemu vlastnímu sklonu ke zlému- jecer hara. V té jsme pořád zapojeni. Navíc, tato část Tóry je čtena během měsíce elul, což je čas speciálně určený k pokání a boji s jecer hara s ještě větší odhodlaností než jindy. Pojďme se tedy nechat  od našich moudrých o tomto boji poučit.

  Protože služba Bohu přináší mnoho problémů, každá taková výzva, kterou překonáme, přináší nesmírnou odměnu. A i když nakonec člověk tu bitvu proti jecer hara prohraje, neměl by to po poctivém boji cítit jako selhání. Kniha Divrej Bina cituje rava Jerachmiela z Pšischy, který řekl, že v nebi zvažují, jak dotyčný tvrdě bojoval s jecer hara než podlehl a jak obtížná to byla bitva. Tato myšlenka by nám měla dodat velkou sílu, když musíme čelit výzvám v našich životech. I když máme pocit, že nejsme schopni obstát ve zkoušce, která nás čeká, nikdy bychom se neměli vzdát bez boje.  A jsme skutečně odměněni za každý krůček v této bitvě.

  Další myšlenka: člověk by se neměl divit, proč čelí takovým skličujícím problémům, protože si není vědom skutečné velikosti své nešama – své duše.  V paraše Vaera autor Šem MiŠmuel, cituje svého dědečka, rebeho z Kotska, který řekl, že čím větší je duše, tím více vrstev na sobě má. A to se dá přirovnat k drahému kameni- čím je kámen dražší, tím obtížnější přístup k  němu je. Čím větší nešama tedy člověk má, tím více překážek bude muset zdolat, aby byla odhalena skutečná velikost jeho duše.

  Rav Avraham Mordechaj Alter připomínal slovo, kterého by se člověk měl držet celý život. V knize Žalmů (Tehilim 147,16) se říká: „Ten, který dává sníh jako vlnu.“ On to chápe tak, že Všemohoucí dává sníh pouze v tom množství,  v jakém  získáváme vlnu na ochranu před sněhem a chladem. A stejně tak pro nás připravuje zkoušky podle našich schopností odolat jim. Všemohoucí nám nikdy nepředloží takový test, kterým nemůžeme projít. Protože- jaký by to jinak mělo smysl?

  A pak Imrej Emet dodal: „člověku je dána schopnost zničit pouze to, co dokáže napravit.“

  Jednou se Jid Hkadoš, rav Jákob Jicchak z Pšischy, zeptal svého žáka, reba Bunima, jaké novinky slyšel na trhu v Danzigu. Rav Bunim odpověděl, že se naučil zásadní lekci o životě: „Když člověk ztratí peníze, neztratil nic. Když ale ztratí kuráž, odvahu, ztratil všechno!“

  A poslední příběh, nebo spíš podobenství o těchto bitvách proti jecer hara vyprávěl rav Moše z Kobrinu. Chtěl tak předat zásadní lekci o tom, jak jecer hara porazit:

  Dva z králových vojáků byli vysláni na bojiště, aby vedli boj proti nepříteli. Jeden z nich byl docela chytrý, zatímco ten druhý inteligencí zrovna neoplýval.

  Uprostřed jedné z bitek byl ten chytřejší z nich raněn, když jeho ruku zasáhla střela. On ale věděl, že si nemůže dovolit přestat střílet na nepřítele. Pokud by se přestal účinně bránit, každá další střela by ho  mohla zasáhnout do srdce, nebo do jiného životně důležitého orgánu. A tak pokračoval i přes své zranění v boji a nakonec nepřítele porazil.

  Ten méně inteligentní z těchto dvou vojáků byl také zraněn v bitvě. Bohužel mu ale chyběla ta bystrost rozumu, aby učinil stejné rozhodnutí jako jeho spolubojovník. Když byl zasažen, přestal bojovat. Vytáhl lékárničku, aby si ovázal ránu. Při tom ale byl zasažen ještě jednou a střela byla tentokrát přesná- trefila se přímo srdce a on na místě zemřel.

  Rav Moše vysvětluje, že tento bitevní plán se vztahuje na válku, kterou vedeme s jecer hara, s naším sklonem ke zlému. Pokud jsme v bitvě zraněni, nemůžeme kvůli nějakým potížím přestat bojovat. Když upadneme do smutku, sebelítosti a začneme si „lízat rány“, nebudeme mít šanci přežít. A navíc, jakou šanci v tomto duchovním boji má člověk, který se přestane učit a modlit? – K tomu není co dodat.