Avi: Parašat Ki Tavo (Devarim 26:1 – 29:8)

  Po hrozivě znějících, obšírných výstrahách, kterým se říká tochecha, Mojžíš začíná následující řeč k lidu, jednu z posledních. V ní konstatuje, že i když celý Izrael viděl, co Bůh učinil faraonovi, viděl ty rány a zázraky, tak přesto- jak se tam píše- „Hospodin vám nedal srdce, aby chápalo,ani oči, aby viděly, ani uši, aby slyšely, až do tohoto dne“ (Devarim 29,3). Znamená to, že na počátku vyjití z Egypta Židé nebyli schopni uznat svoje spojení se Stvořitelem a ani svoji závislost na Něm. Teprve po čtyřiceti letech putování po poušti přichází pochopení… Je to udivující i povzbudivé. Udivující proto, že se ukazuje, že smlouva uzavřená pod Sinajem nebyla vlastně odpovídajícím způsobem pochopena. Od té doby pouze začal proces, který teprve po tolika letech přinesl výsledek. A to přesto, že zázraky a nadpřirozená podpora při srážkách s nepřítelem nebyla nikdy výraznější, než na počátku, během vyjití z Egypta.

  A ta situace pro nás může být povzbudivá tím způsobem, že se ukazuje, že tehdejší  Židé nám byli tak podobní - nedůvěřiví, neposlušní, vždycky připravení ke vzpouře. Teprve dlouhodobý výchovný proces umožnil to kýžené „chápání srdcem“. A i to, jak dobře víme, nebylo definitivní.

  Je zvláštní, že Mojžíš konstatuje, že „až do tohoto dne“ nedal  Pán Bůh Izraelcům chápající srdce. Nemohl, nebo nechtěl? Někteří  komentátoři zdůrazňují, že ani Bůh, i kdyby chtěl, nám nemůže přikázat správný postoj. Znamená to, že to správně nasměrované srdce, oči a uši, čili- jinými slovy, bázeň Boží- můžeme získat pouze sami. Tak, jak to také potrzuje talmudický výrok: „Všechno je v rukou Nebes, kromě bázně Nebes.“ To zní výstižně a tak by nám nedělalo potíž přijmout omezení Boha. Narazíme ale hned na problém. Proč je řečeno, že ne my jsme získali pochopení, ale dal nám ho Bůh? Ibn Ezra pospíchá s formulací, že Bůh zůstává konečnou první příčinou. To je ale tak obecné, že je to třeba interpretovat. Další říkají, že jde vlastně o řečnickou otázku: Copak jste nedostali srdce, oči a uši, abyste mohli chápat? To ale zase pomíjí tu formulaci „ až do tohoto dne“.  O jaký den se tu jedná?

  Meir Simcha (19.stol.) poznamenává, že podle tradice Mojžíš řekl ta slova v posledním dni svého života. Znamenalo by to, že teprve následná Mojžíšova smrt otevřela lidem oči. Do té doby - „až         do tohoto dne“ - byl on sám pro Židy něčím jako Bůh, a teprve teď pochopili, že byl opravdu jen smrtelníkem, Božím vyslancem. Mojžíš nebyl velkým mágem, to samotný Bůh nám dával všechna ta znamení. Jestliže je to tak, píše Nešama Leibowitz, tak je v textu ukryt Mojžíšův povzdech, když si uvědomil ironii situace: přes všechnuu monumentálnost jeho díla, teprve svým odchodem může způsobit požadovanou přeměnu lidu, který vedl.

  A je možné si položit ještě obecnější otázku: jestli ten, kdo je přímým svědkem zázraku, umí vůbec docenit to, čeho byl účastníkem? Ty věci, které máme tak nějak na dotyk, z první ruky, považujeme  za přirozené a ne za nadpřirozené. A teprve s odstupem času a prostoru jsme potom občas schopni postřehnout jejich neobvyklost. Ten, kdo je uprostřed toho mumraje dění toho schopen není. Tak to může být i se zázraky, čili jevy, které můžeme vnímat jako prolomení nám známých zákonitostí. Je možné to vnímat dvojím způsobem. Ten první je, že svědkové zázraku nejsou dostatečně přesvědčeni, že jde o výjimečnou událost nebo úkaz. Nepostřehnou tu výjimečnost zázraku, protože je na to jejich dosavadní život nepřipravil. Vody se rozestoupily, přešli jsme, vody se právě včas zavřely, ale byl to zázrak? Druhé možné chápání zázraku je ještě radikálnější. Třeba se opravdu nedá nic postřehnout . Jak to popisuje Krajewski: kamera, postavená na místě zázraku by nezaregistrovala nic, co by vybočovalo mimo běžnou, normální realitu. Ten rozměr zázračnosti se objeví teprve v naší interpretaci, anebo – řečeno současnějším jazykem – vyprávěním, nezbytným k tomu, abychom vůbec mohli postřehnout smysl.

  Proto je studium Tóry stále blízké i nám, současným lidem, vždyť vyžaduje jen jedno: uznat, že je to vyprávění, které dává smysl. Jak říká Lévinas, tam přítomný „podpis je věrohodný.“