Problěm s hmyzem

 V blízké budoucnosti nás čeká problém s hmyzem v kuchyni. A nemyslím tím invazi potravinových molů...

Na evropské úrovni byla schválena (už před pár lety) legislativa upravující použití jedlého hmyzu v potravinách. Dnes vydal pařížský bejt din komuniké upozorňující na možnost použití hmyzí moučky v různých druzích potravin těstovinami počínaje a jogurty konče (a proto jsem se v tom začala vrtat). U balených potravin to není zas až takový problém, protože použitý hmyz bude muset být vyznačen ve složení (buď v jazyce dané země nebo jeho latinský název...něco mi říká, že to bude spíš latinský název :-D ). Problém ale nastane u nebalených potravin, třeba u pečiva. Jsou výrobky, jako třeba chleba, které mají předepsané složení (ve Francii to je třeba bageta nebo klasický chléb, v ČR tipuji Šumavu, ale je potřeba to ověřit, nejsem si tím jistá) a není možné tam jen tak přidat něco, co tam nepatří (už je vám jasné, proč se pomazánkové máslo muselo přejmenovat?). Ale potraviny, které takto nadefinované složení nemají, mohou v principu obsahovat cokoliv jedlého.

V tuhle chvíli zatím žádný zásadní problém není. Produkce jedlého hmyzu v EU je zatím malá a prodává se spíš jako krmivo pro ryby a zvědavcům, často vcelku, jen různě upravený a ochucený. Vzhledem k tomu, že hmyz obsahuje vysoké množství proteinů, lze ho v dalším sledu očekávat v různých proteinových  a energetických tyčinkách (ty už by mely být na trhu), tedy v potravinách, kterým se lze snadno vyhnout. Teprve ve chvíli, kdy bude produkce skutečně vysoká, cena nízká a společenská akceptace přijatelná, lze očekávat, že se hmyzí moučka začne v masovém měřítku používat v potravinářském průmyslu. Ve chvíli, kdy bude cena hmyzí moučky nižší, než cena vajec nebo mléčných proteinů, lze očekávat, že se začne v produkci objevovat (vzhledem k tomu, že výrobci budou muset upravit receptury a technologii, musí se jim to vyplatit).

Ve chvíli, kdy se začne hmyzí moučka používat, vyvstane dost zásadní problém v kašrutu, hlavně pro nás, kteří jsme v tuhle chvíli ochotní (za určitých podmínek) konzumovat běžnou nedozorovanou produkci. Hmyz totiž není košer s výjimkou čtyř druhů sarančat, která dnes bezpečně identifikují jen jemenští židé. Nějaká sarančata na seznamu použitelného hmyzu sice jsou, ale jestli jsou to ta správná, to opravdu netuším.

Dnes běžně používaná éčka, a to i ta, která mohou pocházet z prasat jako je želatina nebo mono- a diglyceridy mastných kyselin, jsou zpracovávány do své finální použitené podoby celkem drastickými chemickými procesy a proto jsou některými (zejména konzervativními) rabíny považovány za "dvar chadaš" (novou substanci) a jejich přítomnost v potravinách nevadí (většinový ortodoxní názor je přísnější a buď přímo považují tyto látky za "trejf" a nebo si jejich statutem nejsou jisti a uplatňují princip předběžné opatrnosti). Jenže hmyzí moučka není dvar chadaš, protože hmyz je pouze usmrcen, usušen a rozemlet. 

Ve chvíli, kdy začne být použití hmyzí moučky v běžně konzumovaných potravinách standardem, bude stravování v košer stylu, nebo košer podle mírnějších standardů, než jsou ty ortodoxní, postaveno před otázku, jak dál. V obchodě si lze přečíst etiketu, v pekařství, kam běžně chodíme, se lze zeptat (a pak jim člověk může nebo nemusí věřit), ale co restaurace? Jídelny? U přátel na večeři? Na dovolené? Za jak velkého pitomce a šťourala člověk bude, když se zeptá: "A v těch těstovinách, co máme mít k večeři, byl ve složení taky nějaký latinský název? Já jen, že to mohl být nějaký hmyz..." Požádat o nějaké vegetariánské jídlo už nejspíš nebude stačit, protože přítomnost hmyzí moučky někde ve složení u standardně "nemasových" potravin bude pod rozlišovací možnosti většiny nezainteresovaných lidí. Kdo čte složení těstovin??? Kdo zkoumá, z čeho pekař vyrobil koblihu?

V tuhle chvíli není potřeba propadat panice. Ještě pár let potrvá, než k tak velké potravinářské revoluci dojde (ale vzhledem k problému změny klimatu a energetické náročnosti standardní živočišné produkce lze očekávat, že k ní skutečně dojde).  Velmi pravděpodobně budou pořád existovat pekařství a restaurace, které si budou zakládat na tom, že hmyzí surovinu nepoužívají. Ale je dobré o tom vědět. Je dobré si položit otázku, kde leží naše hranice, jak vyvažujeme halachický požadavek jíst košer s běžnou společenskou interakcí s ostatními lidmi. 

Avi: Parašat Jitro (Šemot 18,1-20,23)

   V naší paraše se Mojžíš  po vyjití z Egypta setkává se svým tchánem Jitrem, a potom společně s ním i s celým národem přicházejí k hoře Sinaj, kde obdrží přikázání, včetně Desatera.

  Midraš Šemot Raba krásně komentuje verš z naší sidry Jitro „Mojžíš vystoupil k Bohu“ (Šemot 19,3) a říká: „V tu chvíli chtěli služební andělé zaútočit na Mojžíše proto, že vtrhnul do jejich království, aby získal Tóru. Bůh tedy učinil Mojžíšův vzhled podobným k vzezření Abraháma a řekl jim: Nestydíte se? Copak jste tohoto člověka nenavštívili a v jeho domě nejedli? A Bůh řekl Mojžíšovi: Vidíš, Tóra ti byla dána pouze díky zásluhám Abraháma … člověka, který byl velikánem mezi obry“ (Jevamot 49b).

  O Mojžíšovi se traduje, že obdržel svoje proroctví jako bezprostřední, ničím nezahalené vidění (aspaklaria meira) (Roš Hašana 21b). Jeho veliká skromnost byla zmíněna i v Tóře: „Mojžíš však byl nejpokornějším ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Bemidbar 12,23). Konec konců to „sklo“, skrze které viděl svoje proroctví, bylo průzračné. Jeho ego nezpůsobovalo žádné deformace nebo nejasnosti v té vizi. Takhle to u jiných proroků nebylo. I když byli velcí, tak jejich „čočky“ nebyly úplně průzračné.

  Ale přesto, podle tohoto midraše, chtěli andělé zaútočit na Mojžíše. Argumentovali tak, že při veškeré jeho skromnosti, je v něm stále ještě zbytkové množství egoismu, který mu brání, aby dosáhl úrovně dokonalé nezištnosti. A proto bylo Mojžíšovi zjeveno pouze čtyřicet devět bran porozumění, z celkového počtu padesáti. Andělé byli přesvědčeni, že Tóra by neměla být dána nikomu, jehož ego úplně nezmizelo.

  A co na to Hospodin? „Učinil Mojžíšův vzhled podobným k vzezření Abraháma.“ Bůh tím demonstroval, že duchovní úroveň Mojžíšově v sobě zahrnovala ten aspekt aktivní chesed (dobroty, laskavosti), který charakterizoval Abraháma. Právě s ohledem na tuto svou dobrotivost byl Abrahám „velikánem mezi obry.“ Dokonce i lidi, kteří byli úplnými giganty laskavosti, Abrahám přerůstal tak, jako obr přerůstá běžného člověka. A Mojžíšova duchovnost, tak jak to potvrzuje Tóra, obsahovala tu samou úroveň nezištné dobroty, která charakterizovala Abraháma. Mojžíš byl a je učitelem celého Izraele ve všech pokoleních. To mikroskopické množství egoismu, které mohli andělé u Mojžíše nalézt, bylo naprosto potlačeno jeho ohromnou aktivní dobrotou, kterou věnoval náboženskému společenství Izraele během čtyřiceti let putování po poušti.

  Nemůže být větší dobroty, než je vyučování Tóry. Člověk, který se stará o fyzické potřeby svého bližního, stojí vysoko na stupnici dosažení Tóry. On dává život člověku na tomto světě, a „záchrana života je jako záchrana celého světa“ (Sanhedrin37a). Ale člověk, který učí jiné lidi Tóře, jim dává život v tomto i v příštím světě, a z tohoto pohledu nemůže být větší dobrota než je tato.

  Gemara (Suka 49b) poznamenává, že slova „Torat chesed“ – Tóra dobroty, zmíněná v písni „Ešet chajil“, kterou známe jako chválu ženy statečné (Přísloví 31,26), naznačují, že může být Tóra, která je „chesed“, a také Tóra, která není „chesed“. Co je tedy ta „Tóra chesed“, Tóra dobroty, laskavosti? Bere na sebe dvě formy. Jednak je to Tóra, kterou se člověk učí pro ni samotnou, pro vlastní potěšení, z naprosto nesobeckých důvodů. Druhou formou je ta, když se jí učí proto, aby ji potom mohl učit jiné.

  Ohledně naprosto nesobeckých motivů měli andělé příležitost ke kritice Mojžíše. Protože copak vůbec může existovat někdo bez špetky egoismu? Ale ta Tóra pro ten cíl: učit ji, aktivní Tóra, to je něco, co se nachází mimo zkušenosti andělů. Právě tu oni zažili v domě Abraháma, kde je on sám hostil. Bůh se jich zeptal: „Nejedli jste a nepili v domě Abraháma?“ – což znamenalo, že se tam andělé mohli mnoho naučit z aktivní, prakticky uplatňované dobroty Abraháma. Když jim Bůh ukázal Mojžíše, kterému dal podobu Abraháma, andělé si uvědomili, že praktická dobrota, angažovaná v učení Tóry, byla pro ně něčím, co sami uskutečnit nemohli. A tak jejich odpor proti Mojžíšovi musel umlknout.

  Závěr z toho našeho midraše je prostý. Tóra je náš poklad, který nám byl dán k učení, abychom se z ní těšili, ale i k užívání, abychom ji žili. Neslouží našim ambicím, abychom někoho utloukali našimi úžasnými znalostmi, vede nás naopak k praktickým projevům laskavost a dobroty. To je její účel. Teprve když se náš charakter začne podobat Abrahámovi a jeho „chesed“, zmlknou ti andělé, kteří s námi nejsou spokojení a my sami začneme chápat Tóru na jiné úrovni. Tak ať se nám to daří!

Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13,17 – 17,16)

 Naše parašat Bešalach začíná tím, že faraon propouští Izraelce z Egypta. Dobrá vůle mu ale dlouho nevydrží a začne je pronásledovat. Následuje zázračný přechod přes moře, první těžkosti na poušti a další divy, například pokrm z nebe a voda ze skály.

  V paraše Bešalach řekl Bůh Mojžíšovi: „Já tam budu před tebou na skále na Chorébu.“ Naši rabíni to komentují: „Svatý, Jediný, ať je požehnán, řekl Mojžíšovi: Kdekoli najdeš stopy lidských nohou – tam jsem já před tebou“ (Mechilta).  Abychom mohli pochopit tento dost tajemný midraš, je třeba taky něco vědět o používané symbolice. Ty stopy zanechávají chodidla. Chodidla jsou tou nejnižší částí lidského těla, proto někdy v tom symbolickém jazyce představují naši pokoru, ale v tomto konkrétním případě představují nejnižší duchovní úroveň člověka.

  Bůh řekl hadovi v zahradě Eden: „Rozdrtíš (člověku) patu“ (Berešit 3,15). Znamená to, že had, který je symbolem „jecer ha-ra“ (sklonu ke zlému), útočí na člověka na tom místě, které představuje jeho největší slabinu. To je „pata“ té osoby: hříchy, které pošlapává svou patou. Jsou to právě takové ty zdánlivé drobnosti, se kterými se člověk ani nehodlá zabývat. Dnes by se řeklo: pod moje rozlišovací schopnosti… Ale ve skutečnosti ty „malé“, mnohokrát opakované hříchy mohou v člověku napáchat větší duchovní škodu než větší hříchy. A je to tím, že ty velké hříchy si člověk spíš uvědomuje, zabývá se jimi a snaží se je napravit, což se neděje v případě těch „malých“ hříchů. Proto ty stěží postřehnutelné hříchy tvoří nejnižší úroveň člověka.

  Ale právě na tom nejnižším stupni se zjevuje Bůh. Tam se objevuje Boží Přítomnost. Bůh řekl Mojžíšovi: „Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté“ (Šemot 3,5). Kdekoliv člověk stojí, tam je svaté místo. Místo, kde může začít se svojí obnovou. Jeho duchovní místo – bod, ve kterém se svobodně rozhoduje – jakkoliv by byl nízko na škále duchovních hodnot, je i tak přesně tím místem, ze kterého může začít jeho růst. Člověk, který odkrývá svůj nejnižší bod, může z toho odkrytí načerpat duchovní sílu, kterou potřebuje ke svému pozvednutí.  Slova: „Zuj si opánky z nohou“ znamenají: „Odstraň ze sebe závoj, který zakrývá tvé vady, uvědom si je, zkus se vidět Božíma očima.“ Teprve pak, když to udělá, „místo, na kterém stojí“, bude „svaté“. A není pak žádné jiné, lepší místo, ze kterého je možné se začít pozvedávat.

  V parašat Vajera Abraham poprosil své hosty, které pokládal za poutníky na poušti, aby si umyli své nohy (Berešit 18,4). Zohar vysvětluje, že Abraham omyl svoje hosty v mikve, aby je připravil na vstup pod křídla Šechiny – Boží Přítomnosti. Umytí nohou symbolizuje očištění nejnižší úrovně člověka. Teprve potom je poprosil, aby si „odpočinuli pod stromem“. To je podle Zoharu narážkou na Strom Života – životadárnou moc Tóry. Jalkut Šimoni tvrdí, že odměnou za to, že řekl: „Dám přinést trochu vody“, pak jeho potomci získali takovou zásluhu, že když Mojžíš udeřil do skály, vytryskl z ní bohatý pramen vody. Touha činit ve svém životě všechno ke slávě Boží může nakonec vést i k tomu, že takový přístup osloví i  druhého člověka, toho, kdo má „srdce kamenné“ jako ta skála a není zatím kvůli té bariéře schopen vnímat svaté myšlenky.

  Lidé někdy rádi říkají, že by stačilo, kdyby jen Bůh pro nás dělal ty stejné zázraky jako v dobách Tóry,  hned bychom byli mnohem lepší. Ale pravda je nejspíš jiná. Člověk může být svědkem naprosto zřejmých zázraků a získat ohromné znalosti o moudrosti a moci Boží, ale stejně to nemusí způsobit vůbec žádnou změnu v jeho srdci. Může se i nadále plácat v hříchu a nečistotě a nevykonat žádnou práci, aby uplatnil tyto vědomosti ve svém vlastním životě… Naopak, pro takového člověka mohou veliká zjevení vytvářet těžkou zkoušku. Když se Izrael vyděsil z Božího zjevení na Sinaji, Mojžíš je utěšoval těmito slovy: „Nebojte se, sláva Boží se zjevila, aby vás vyvýšila“(Šemot 19,17). Je mnoho různých způsobů chápání tohoto verše, a mnohé z nich hledají pro slovo „lenasot“ překlady, které jsou vzdálené od jeho běžného významu. Ale Ramban píše: „Podle mého názoru je běžný význam – „vyzkoušet tě“ – ten správný. Mojžíš tak vlastně říká, že když Bůh odstraní všechny pochybnosti o sobě ze srdcí lidí, tak teprve uvidí, jestli ho skutečně milují a jestli opravdu po něm a po jeho přikázáních touží.

  Při darování Tóry na Sinaji se Bůh zjevil tak ohromujícím způsobem, že všechny možné pochybnosti o moci a slávě Boží byly naprosto odstraněny. Ale nic to neubralo na faktu, že i v takovém případě se svědek těch úžasných událostí musel sám rozhodnout, jestli je ochoten překonat své ego a následovat Boha s láskou a oddaností. A my víme, že i přes to všechno netrvalo dlouho a už zase si chtěli jít svou vlastní cestou. V momentu nejvyššího chápání se skrýval i bod nejhlubší zkoušky. Pravda je taková, že kdekoliv by člověk stál, vždycky má možnost se povznést na vyšší úroveň. To místo, kdekoliv se právě nachází, je jeho svatyní.

  Dnes jakoby lidé chtěli věřit i největším hloupostem, jenom ne Bohu. Nejistá doba tomu napomáhá. Ale šidítka v podobě křišťálových koulí, nebo Jezulátek v každé kapse nepomáhají. Lidé raději věří každé konspirační teorii než prosté pravdě. To ilustruje ten známý příběh, ve kterém jeden seriózní člověk míjí čtenáře, zahloubaného do Tóry. A ten najednou začne nadšeně vykřikovat: „Haleluja! Baruch Hašem!“ Kolemjdoucí se ho otráveně zeptá, z čeho že je tak nadšený. A čtenář mu sdělí, že se právě dočetl, že Bůh nechal vyjít Izraelce z Egypta přes moře, a to suchou nohou! S nadhledem skeptika mu ten druhý vysvětluje, že to nebyl žádný zázrak, vždyť to byla taková větší loužička – Rákosové moře. Čtenář na chvíli zesmutní. Skeptik s vítězným pocitem odchází, když tu náhle zase slyší: „Haleluja! Baruch Hašem!“  Přiřítí se dotčeně zpátky, a vyptává se, z čeho se ten člověk zase tak hloupě raduje. A ten mu s rozzářenou tváří říká: „Představte si, jaký je to zázrak, Hospodin v té loužičce utopil celé faraonovo vojsko!“

  Pravda působí osvobozujícím způsobem, nejlepší týmy marketérů ji nemají šanci trvale porazit. Zázraky se stále dějí, každý den. A na nás je, abychom je viděli a nenechali si vzít radost. Ale taky abychom se vyzuli, byli k sobě i k Bohu naprosto upřímní, dokázali potlačit svoje ego a převzali zodpovědnost – na místě, kde právě stojíme.

Tu bi-švatové nápady

 V neděli večer začne malý jednodenní svátek Tu bi-švat (15. švat). Tu bi-švat je pode Talmudu nový rok stromů (jeden ze čtyř nových roků, které Talmud zmiňuje), tedy den od kterého se počítá začátek zemědělského cyklu, který je důležitý pro určování povinných desátků a toho, zda ovoce stromu je nebo není možné jíst (úroda prvních 3 let po zasazení stromu je tzv. orla a nesmí se jíst, čtvrtého roku byla úroda přinesena do Chrámu a teprve v dalších letech mohla být normálně konzumována). 

V dnešní době se v Izraeli tento den sází stromy a obecně je tento svátek využíván k diskuzi o ekologii a široce se rozšířil kabalistický zvyk dělat Tu bi-švatový seder.

My budeme organizovat v synagoze malou dílnu pro děti v neděli odpoledne, nejspíš budou něco malovat a sázet. Tenhle svátek je obecně velmi vhodný na jakékoliv kutění a výtvarné aktivity s dětmi. Na stránce Chinuch.org jsem našla návod na závěsnou dekoraci se sedmi druhy plodin Erec Jisrael. Komu se nechce skládat ten vějíř, může zkusit použít papírový talíř a vystřižené a vybarené plodiny nalepit na něj (takhle to plánuju zkusit se Šmulim).

A protože Šmuli už dorůstá do věku, kdy by se měl začít učit různá požehnání, vyrobila jsem šablonu s kategoriemi požehnání (hamoci, mezonot...) a sadu kartiček s různými potravinami. Myšlenka je taková, že se kartičky nastříhají a pak nalepí do správného políčka. Šablona je k dispozici buď v rozvržení na dva papíry A4, nebo na jeden papír A3. Kartiček je 30 a jsou to základní potraviny, žádné složité směsi. Zatím jsem to nezkoušela, k téhle aktivitě se asi dřív než přístí týden nedostaneme, takže nemůžu zaručit, že se všechny kartičky do příslušného políčka vejdou...ale můžete si je stáhnout, zkusit to a dát mi vědět :-)

Kartičky + šablona (2 x A4)

Samotné kartičky

Šablona A3

A pokud potřebujete nápovědu k řešení, můžete kouknout na stránku Orthodox Union a eventuálně zkusit kvíz na Brachos.org.

Avi: Parašat Vaera (Šemot 6,2 – 9,35)

 

 Parašat Vaera je určitě jednou z nejznámějších částí celé Tóry, stačí připomenout a hned budete vědět: rány egyptské, a jsme doma. Možná bychom je uměli všechny i vyjmenovat, však si je taky všechny při svátku Pesach připomínáme.

  Tématem této sidry by se taky celkem po právu mohla stát i bázeň Boží, bázeň před Bohem, nebo tady spíš její absence. Jak by se vůbec dala bázeň Boží definovat? Zbožnost, která se projevuje věrným plněním přikázání? Pokora? Dobročinnost? Existovalo židovské hnutí musar a její představitelé napsali plno krásných knih o morálce, etice, která pro ně byla vyústěním té bázně před Bohem. Tóra nám taky přikazuje zbožnost, ale nevysvětluje nám, čím ona je a jak takového vznešeného ideálu dosáhnout. Čteme v ní: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina.“ (Devarim 10,12). A jinde: „Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný“ (Berešit 22,12) – u Abraháma, když byl připraven obětovat jediného syna. Anebo: „Byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého“ (Jób 1,1).

  A tak u nás někdy převládne pocit, že tu vypjatou zbožnost je dobré přenechat nějakým mimořádným duchům, cadikům a spravedlivým, kteří se vymykají běžné populaci, takže nás, běžných smrtelníků, se to naštěstí nijak netýká. Ale tak to není. Tóra například jasně říká, že si nemůžeme přisvojit něco, co nám nepatří. A tak i kdyby nám politik s lišáckým úsměvem stokrát říkal, že všichni kradou, neulehčím jeho svědomí tím, že taky začnu krást. Jednou jsem nakupoval v supermarketu a pokladní udělala chybu ve svůj neprospěch. V té rychlosti, i když je to k neuvěření, mi nezapočítala velký kus masa v hodnotě několika set korun. Připadalo mi divné, že platím nějak míň, než jsem čekal. Ale až u tramvaje jsem vyndal účet a zjistil její chybu. Hned jsem se vrátil a přesvědčil ji, aby si ode mě vzala peníze i za to maso. Ta dobrá duše na mě hleděla s takovým tím výrazem: jestli on se náhodou nezbláznil – když už mi to prošlo. Řekl bych, že spíš rozuměla myšlení toho politika…

  Egyptské rány jsou takovým vyučováním faraona k bázni Boží. A v midraši jsem našel taky jeden krásný druhotný výsledek té rány žab. Celé území Egypta mělo být pokryto žábami, když je faraon nepropustí. A tak se i stalo. A díky tomu se podařilo vyřešit spory s králem Kúše (Etiopie) o hranice s Egyptem. Žáby totiž tu hranici přesně vykreslily a spory mezi nimi ustaly. Krása. Škoda, že i ten dnešní faraon nedostává tak jasnou lekci. Víme, že tenkrát Bůh mnohokrát poučoval faraona slovy, která mu oznamuje Mojžíš: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.“ (Šemot 5,1). Jak na to reaguje faraon? „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepustím“. (Šemot 5,21)

  Jaký úkol stojí před Mojžíšem kromě toho, že má vyvést Izraelce z Egypta? Čteme tu: „Toto praví Hospodin: Podle toho POZNÁŠ, že já jsem Hospodin: Holí, kterou mám v ruce, teď udeřím do vody v Nilu, a ta se promění v krev.“ (Šemot7,17). „Ale v zemi Gošen, kde se zdržuje můj lid, v onen den podivuhodně odliším. Tam mouchy nebudou, abys POZNAL, že já jsem Hospodin i uprostřed této země.“ (Šemot 8,18). „Tentokrát zasáhnu do srdce všemi svými údery i tebe a tvé služebníky a tvůj lid, abys POZNAL, že na celé zemi není nikdo jako já.“ (Šemot 9,14)

  Bůh se zjevuje prostřednictvím Mojžíše děsivým a neobyčejným způsobem, informuje faraona a také celý Egypt, že se mají třást před Bohem. A jestli se chceme něco dozvědět o zbožnosti, musíme se blíž podívat na jednu z těch ran v naší paraše, a sice krupobití. Všechny ty rány se objevují proto, aby díky Mojžíšovi vešlo ve známost Boží Jméno ve světě. Ale u té rány krupobití dochází k jisté důležité změně. Do té doby byly rány jen takovým zvláštním druhem dialogu mezi Bohem a faraonem, zatímco teď už je ten Boží výrok směřován ke služebníkům a všemu lidu, který podléhá faraonovi. Tady bychom si měli uvědomit, že to rozšířené oslovení se zkrátka týká i nás. To poučení zní: jestli víš, co od tebe Pán Bůh očekává a když víš, že určitá „rána“ je jeho dílem a nic neděláš, nejsi bohabojný!

  I v Tóře vidíme různé reakce: „Kdo z faraonových služebníků se Hospodinova slova ulekl, zahnal otroky a svá stáda domů.“ (Šemot 9,20). Ten, kdo se bojí Boha, reaguje, koná. Taky se ale můžeme dočíst: „Kdo si slovo Hospodinovo nevzal k srdci, nechal své otroky a svá stáda na poli.“ (Šemot 9,21) – ke své škodě. Když člověk není bohabojný, je sám sobě Bohem, nic ho neosloví. My bychom proto měli být vždycky pozorní, protože Egypt není nikdy tak dávno a tak daleko, protože si ho kolikrát nosíme pěkný kus ve svém vlastním srdci. Měli bychom žít tak, abychom nesplynuli se světem, ale naopak – abychom dali světu šanci POZNAT Boží Jméno. Jen tak můžeme prakticky prokázat svoji bohabojnost a zmenšit tak prostor těm dnešním faraonům.

Šabat šalom?

 Poslední dobou jsou naše šabaty ledacos, jen ne "šalom" (pokojné). Šmuli chodí od června do školky a my s Elim oba na plný úvazek do práce (předtím jsem byla na 80% úvazku a jinde). Já pracuji v pátek systematicky z domova, což mi umožňuje připravit a začít včas šabat, i když i tak je to takhle v zimě honička. Šmuli je po týdnu ve školce opravdu hodně unavený, sice tam chodí rád, ale společnost dalších dětí ho vyčerpává. Takže přijde páteční večer a všichni jsme dost unavení a se Šmulim cloumají emoce-nic není tak, jak by chtěl (velmi mírně řečeno). Někdy se je povede trochu zkrotit něčím dobrým k večeři (a trefit se do jeho chutí není úplně jednoduché) na snesitelnou úroveň. A někdy se jen snažíme neexplodovat totálně, než se nám podaří nahnat Šmuliho do postele a uspat ho (a někdy se nepovede ani to). 

Dost často nestačí ani noční spánek na to, aby se malý vztekloun proměnil na fajn kluka a teprve po odpolední siestě začne být lépe (když se ovšem povede potomka přesvědčit, že půjde spát).

Rabíni často zdůrazňují, že při výchově dětí bychom měli dbát na to, aby děti viděly žité židovství, naši radost z šabatu, svátků...a že i pro ně by to měl být pozitivní zážitek. A říkám si, kde se stala chyba? Jak to udělat, aby naše šabaty byly alespoň v rámci možností zase pokojné? Aby byly časem příjemného času stráveného pohromadě a duchovní obnovy? Kdybyste měl někdo nějaký vyzkoušený nápad, sem s ním!

Nemilá překvapení

 Myslím, že nejsem člověk, co vidí antisemitu za každým rohem a tak obecně moc nepodezírám lidi z nějakých špatných úmyslů (ne, že bych byla až takový dobrák, spíš mě to ani nenapadne). Na druhou stranu ale vím, že všechny konspirační teorie končí nějakou formou antisemitismu (obvykle nějakým velkým Židem, co to všechno řídí...). Tím nemyslím, že když vám Máňa od vedle řekne, že očkování proti covidu je nebezpečné, vy jí uvěříte a nedáte se naočkovat, že je z vás automaticky antisemita. To ani náhodou. Ale když se člověk do pasti konspiračních teorií chytí a začne sledovat různé "alternativní" zdroje informací, antisemitský obsah se k němu začne dostávat (a buď si toho všimne a nebo častěji ne). 

To byl takový krátký úvod a teď k věci. Když člověk konvertuje, je podle halachy jako narozené dítě (a jeho rodiči jsou praotec Abraham a pramatka Sára) a nemá žádné vazby na svou biologickou rodinu. Halachické vazby, samozřejmě, ta rodina nikam nezmizí, i když někdy nemusí na konverzi reagovat zrovna příznivě. Konvertita prošel během přípravy na konverzi a pak v následujícím židovském životě často dost výraznou proměnou, kterou jeho původní rodina nesdílí. A ta rodina sama může procházet úplně jinými změnami. A tak se může stát, že jednodnoho dne člověk zůstane s otevřenou pusou zírat na to, co se jeho blízkým honí hlavou (a pak to ventiluje na blogu).

Budu mluvit o dvou blízkých příbuzných, A a B, protože naše prosincová návštěva v ČR ve mě ještě pořád hlodá.

Příbuzný A se nikdy o dění nijak zvlášť nezajímal. Během covidu se z něj stal zapřisáhlý antivaxer, hlavně zásluhou jeho partnera, který trávil celé dny na internetu, kde se dostal antivaxerskému a konspiračnímu obsahu. Tak nějak jsem předpokládala, že s tím, jak se s covidem naučíme všichni žít, pustí příbuzného A a jeho partnera i konspirační teorie. Ukázalo se, že nikoliv. Příbuzný A se chytil teorie o mocných, co chtějí zredukovat lidstvo na "udržitelnou úrověň", Izrael je zdrojem konfliktů ve světě a Židé jsou vychytralí. Provedla jsem pokus o rozumnou argumentaci, ale vzhledem k tomu, že si moc dobře pamatuju, jak dopadla moje rozumná argumentace a vysvětlování procesu schvalování léčiv během covidu, tomu moc šancí nedávám.

Příbuzný B není konspirátor, příbuzný B nevěří ničemu, kromě svého "selského rozumu" a politiků kteří se na něj s oblibou odvolávají (SPD a spol). Příbuzný B nechce migranty, Brusel diktuje samé blbosti a vláda musí hlavně ze všecho nejvíc myslet na "našelidi", hodnotama se nenajíme a jsou k ničemu. Příbuzný B má nad vchodem pověšnou legálně drženou zbraň. Příbuzný B se podle toho, co sleduje, méně setkává s antisemitským obsahem, ale nemůžu říct, že by mě to nějak uklidňovalo...

Otázka je, co v tomhle všem znamenám já a moje konverze? Jsem "užitečný Žid", protože přece když máte v příbuzenstvu Žida, nemůžete být antisemita? Nebo nejsem "ten opravdový" Žid, když jsem "jenom" konvertovala? A nebo prostě jenom příbuzní A a B vůbec nepřemýšlí nad tím, že slova mají také nějaký obsah? Pořád se nemůžu rozhodnout, která varianta je horší...