Avi: Parašat Ki Tece (Devarim 21,10 -25,19)

 

  V dnešní paraše můžeme zase číst takový „bojový“ příkaz: „Když vytáhneš do boje proti svým nepřátelům a Hospodin, tvůj Bůh, ti je vydá do rukou a ty zajmeš zajatce.“ (Devarim 21,10) Pak samozřejmě následují další pokyny, jde tu konkrétně o zajatkyni, ženu.  Ale mnoho komentátorů se už  zabývá samotným prvním veršem a vykládají ho homileticky - jako popis účelu, smyslu člověka na tomto světě. Tím nepřítelem, se kterým všichni bojujeme, je náš jecer hara, náš sklon ke zlému.

  Jak o tom píše ve svém etickém spisku Mesilat ješarim (Stezka spravedlivých) rav Moše Chajim Luzzatto:  „Člověk je ve skutečnosti uprostřed  velké bitvy, protože všechny záležitosti tohoto světa, ať už dobré nebo naopak, jsou TESTY. Na jedné straně je chudoba, na druhé bohatství… na jedné straně je klid, na druhé utrpení… ten, kdo je mužem odvahy a v tomto boji zvítězí, je mužem duchovní dokonalosti.“

  Někdy se může zdát, že test, kterému čelíme, je prostě příliš obtížný, pokušení příliš veliké. Náš verš nás učí, že člověk by se neměl dopředu cítit poražený. Má pouze“jít do války“ a upřímně se snažit porazit svůj jecer hara. Teprve potom získává záruku, že „Každému, kdo usiluje o čistotu, bude poskytnuta Boží pomoc.“ (traktát Šabat 104a)

  Jedinou politikou takového duchovního boje je poctivost – ve všem. V naší paraše se konkrétně mluví, a to hodně ostře, o poctivosti v podnikání, v obchodě.  „ Budeš mít správné a poctivé závaží, správnou a poctivou míru, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo páchá něco takového, každého, kdo se dopouští bezpráví.“ (Devarim 25,15-16)

  Rabín Samson Rafael Hirsch k tomu píše: Žid se stává „ohavností Bohu, svému Bohu“, pokud se nazývá Židem a nedrží se toho, co je správné a spravedlivé - svědomitě a pečlivě při svých jednáních s ostatními lidmi.

  Pokud Hospodin pohrdá těmi, kdo jsou nečestní a zkorumpovaní, pak to naopak znamená, že Hospodin miluje ty, kteří jsou při jednání se svými kolegy úzkostlivě čestní a soucitní. To je výslovně uvedeno v Tóře, kde se to uvádí v souvislosti s naším praotcem Abrahámem: „Protože jsem ho miloval, protože přikazuje svým dětem a všem, kteří přijdou po něm: „Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva…“ (Berešit  18,19)

  Měl jsem teď v nemoci trochu víc času na knihy a tak jsem přečet l i rodinnou ságu Dereka Wilsona: Rothschildové. Ten příběh začíná ve frakfurtském ghetu někdy v roce 1560 a trvá až do dnešních dní. Tu knihu jsem nečetl se záměrem taky pohádkově zbohatnout, ale dozvědět se více o historii této výjimečné rodiny. A celou knihou se vine jeden motiv. Ten hlavní důvod, proč jako finančníci zbohatli, kromě spousty dalších, byla jejich solidnost, spolehlivost, poctivost. Tyhle vlastnosti vycházely z jejich zděděné víry. A i když v průběhu staletí přicházely různé pohromy a převraty a války, oni zase vypluli na vrchol a k dalším úspěchům. To samozřejmě vzbuzuje i závist a nedůvěřivost nepřátel. Ale jejich zákazníci věděli své – dalo se na ně spolehnout. To neměli na praporu ani na žádném logu firmy. To se prostě vědělo a dobrá zkušenost je ta nejlepší reklama. Bylo to samozřejmě i zavazující a někdy svazující pro potomky tohoto rodu. Ne všichni toužili po tom být finančníky. Jak už je ale tradice zavazovala, snažili se poctivě vyniknout třeba i v jiných oblastech, vědeckých, někdy hodně odlehlých – jako je například studium blech.  Po jiném členu rodu je zase pojmenována například žirafa Rothschildova. Velká je u nich tradice charity, vybudovali mnoho nemocnic, sirotčinců, atd.  A byli velkými mecenáši umění, řadu svých sbírek pak věnovali státům a městům, ve kterých bydleli. Mnoho  vykonali i pro novodobý stát Izrael. Dělali čest rodnému jménu i dnešním veršům Tóry. A pro mě je taky osobně mimořádně důležité, že v bejt dinu, který kdysi v Krakově rozhodoval o mé konverzi ,byl jistý rabín Walter Rothschild… A byl to člověk velice laskavý a spravedlivý.

 

Příprava na Vysoké svátky s koronavirem v zádech

 Do Roš hašana už nezbývá ani měsíc a my si stále lámeme hlavu, jak to celé zorganizovat, abychom nikoho neohrozili a zároveň umožnili co nevíce lidem se zúčastnit. Eli poslední týden sondoval, jak se připravují jinde, jaké jsou předpisy konzistoře, šel změřit naši synagogu, abychom věděli, kolik židlí s metrovým rozestupm tam můžeme dát (Aron ha-kodeš jsme posunuli tak, že jsme úplně zrušili prostor, kde jsme dříve dělali komunitní večeře a kiduš, tenhl prostor v dohledné době stejně nebude potřeba). Zjistil, že do synagogy můžeme bezpečně usadit 40 osob. Konzistoř dětem do 12 let vstup přímo zakazuje, u nás je silně nedoporučený (nepřichází do úvahy, aby dítě běhalo bez roušky po synagoze a na všechno sahalo, takže pokud nevydrží sedět 3 hodiny na zadku na židli, tak je jeho přítomnost nežádoucí. Pro nás je to celkem komplikace, protože hlídání budeme mít asi jen jeden den Roš hašana, ale do synagogy musíme oba, Eli má drašu, já vedu šacharit a čtu z Tóry a měla bych i něco zpívat během musafu, ale to lze s trochou přemlouvání delegovat). Všichni budou muset mít roušky a vydezinfikovat si při vstupu ruce (mahzory dezinfikovat nebudeme). Všichni se budou muset předem zapsat, nejen proto, abychom měli jistotu, že dodržíme předepsanou kapacitu, ale také abychom měli seznam účastníků v případě nákazy. Otázkou zůstává troubení na šofar-stačí, aby se baal tekija postavil co nejdál od obce? Lze dát na šofar roušku a bude to košer? Rabi Berkowicz, který v současné době rabínuje v masorti komunitě v Barceloně dokonce přemýšlí na odložením troubení na šofar během tašlichu-venku je riziko nákazy menší. A to pořád operujeme s předpisy, které jsou aktuálně platné. A všichni víme, že situce se může z dne na den změnit. A po Roš hašana bude následovat Jom kipur a další organizace a omezení. Už teď je jasné, že letos nebudeme stát všichni tři s Elim a Samuelem pod talitem a na závěr Neily kříčet "Hašem, hu ha-Elokim!" a poslouchat troubení šofaru, ze kterého běhá mráz po zádech, kdy člověk přímo cítí, jak se zavírají nebeská vrata a pak následuje úleva z konce půstu. Děti budou mít zakázaný vstup, takže Neilu nejspíš budu mít tichou doma se Samuelem. Už teď je mi z toho smutno.

Svátky se blíží a já se na ně těším, ale na druhou stranu na mě padá ta tíha-tíha toho, že letos je celé čtení z Tóry po oba dva dny na mě, Izák už je zpátky v Jeruzalémě, a kdyby mě sklátila nějaká choroba, tak je celá obec namydlená, tíha toho, že vlastně nevíme, co bude, co bude za týden nebo za měsíc, strach, jak dlouho komunita taková drastická omezení vydrží. Jak dlouho to vlastně všechno bude trvat.

Nezbývá než věřit, že rok 5781 přinese nějaké lepší zprávy...

Avi: Parašat Šoftim (Devarim 16,18 – 21,9)

   V dnešní parašat Šoftim v V. Knize Mojžíšově nacházíme instrukce, které se zdánlivě týkají jen válečných událostí. Pojďme si je nejdříve přečíst: „… ten, který je bojácný a zbabělý, ať se vrátí domů, aby jeho bratři neztratili odvahu jako on.“ (Devarim 20,8) A druhý verš: „Když budeš dlouhou dobu obléhat nějaké město a v boji se ho zmocníš, nezničíš jeho stromoví a nebudeš je vytínat sekerou. Vždyť z něho můžeš jíst. Nekácej je!  Což je strom na poli člověk, abys jej také obléhal?“  (Devarim 20,19)

  K tomu prvnímu verši Ramban cituje názor Baal Halachot Gedolot, že tento verš je započítáván jako jedno ze 613 micvot- přikázání! Bojácný, vystrašený voják nemůže zůstat se svými spolubojovníky, aby jeho slabost neovlivnila jejich odvahu v době bitvy. A je jedno, jestli se to týká války, epidemie, nebo nějakého jiného, náročného období. Každý má svou individuální odpovědnost, každý může pozitivně, nebo negativně ovlivnit ostatní. A pak už to není jen jeho osobní věc. Každý není hrdina, ale v tu rozhodující chvíli by měl zvážit, jestli jeho přítomnost bude přínosem, nebo jen bude roztáčet kola paniky. V tom druhém případě by měl ustoupit stranou a nechat jednat ty, kteří se neroztřásli a chtějí  se pustit s vírou do boje.

  Je to skutečně o osobním příkladu a vlivu na ostatní. Hrdina jde na věc. Jako v tom vtipu, kdy se Hospodin už fakt naštve a rozhodne se do tří dnů zničit zemi a všechny lidi neodvolatelnou potopou. Katolíci se svolávají  a papež jim říká: „Modlete se, máme už jen tři dny na pokání a přípravu na onen svět.“ Evangelíci a jejich vůdcové radí to samé: „Čiňte pokání, máte už jen tři dny na své očištění, než nastane konec.“  No a vrchní rabíni svolávají své lidi, a pak od nich zazní: Židi, je to super, máme tři dny na to, abychom se naučili žít pod vodou!“ Takže zhruba  asi tak. J

  Ten druhý verš o neničení stromů za války také naši moudří interpretují jako obecný zákaz bal tašchit- nezničit nic, co má nějakou hodnotu, kdykoli a kdekoli. Sefer HaChinuch komentuje: (micva 529)  Smysl této micvy je dobře známý – má nás naučit milovat to, co je dobré a prospěšné a držet se toho. Díky tomu se nás bude držet to, co je dobré, a zůstaneme daleko od všeho zlého a ničivého.

  To je způsob spravedlivých lidí; milují mír, radují se z dobra lidí a přibližují je k Tóře. Nezničí ani jediné jediné hořčičné semínko na světě a budou zneklidněni jakoukoli ztrátou nebo zničením, které vidí. Pokud jsou schopni zachránit něco před zničením, které vidí, činí tak s celou svou silou. Naopak ti zlí se radují z ničení světa a sami se zničí.

  Existuje krásný příběh o rabínovi Menachemu Manis Mandelovi, který sedmdesát let přitahoval srdce židovských dětí blíž k Tóře v brooklynské ješivě. Když se New York State poprvé rozhodl zavést školní stravovací systém, díky kterému by mohly příslušné děti dostávat jídlo zdarma nebo za nižší cenu, investovala ješiva do kuchyňského zařízení a instalace tisíce dolarů. Chtěli tak ulehčit sociálně slabším rodinám.

  Když přišlo k prvnímu vyúčtování ze strany státu, přišla studená sprcha. Proplacení bylo zamítnuto s tím, že nebyl dodržen příslušný školský zákon.  Chyba měla spočívat v tom, že studenti nedostávali určené množství mléka k jednomu jídlu. Rabín Mandel namítal, že mléko bylo v tom množství studentům nabízeno, ale protože ho někteří nepijí, spotřebovalo se ho prostě míň. Úředník nebyl úplně uspokojený s odpovědí a slíbil, že příjde na kontrolu. A pak na vlastní oči viděl, že je všechno tak, jak slyšel. Na stolech byly velké nádoby mléka a každý si mohl nalít. Polovina množství mléka ovšem zbyla. Po jídle zaměstnanci kuchyně slévali nespotřebované mléko, aby bylo uskladněno v menším množství nádob. „Nojo, tady je ten problém,“ řekl úředník. To stanovené množství se prostě musí spotřebovat při každém jídle. Když ho děti nevypijí, vylijte ho.“

  Rabi Mandel byl ohromen. „Vážně říkáte – vylijte mléko? Pane, tohle není hospoda, ale škola! A škola by měla učit hodnotám. Vylití dokonale dobrého mléka je hříšné a nebudeme to dělat, i kdybychom byli vyřazeni z obědového programu a ztratili tak i ty tisíce už investovaných dolarů“.   Teď byl zase ohromen ten úředník, který měl ty svoje předpisy a čísla, a najednou mu do toho vlezla nějaká vyšší hodnota. Šli s rabínem Mandelem do kanceláře, aby nalezli nějaké východisko. Padl i návrh, aby část toho mléka byla ochucena čokoládou a že by se ho třeba takhle vypilo víc. Když se úředník vrátil do svého úřadu a vykládal svoji zkušenost z ješivy, vyvolalo to tam dokonalý úžas. Asi zatím nikdo neměl problém vylít mléko do kanálu. A teď tohle. Skončilo to ale tak, že uznali přístup ješivy jako morálně opodstatněný. A pokračovali v podpoře , i když to neodpovídalo původnímu požadavku na množství spotřebovaného mléka.

  Nebudu tu teď rozebírat plýtvání jídlem, které je dnes  nejspíš na nejvyšší historické úrovni. Prostě jsme si na to už tak nějak zvykli, stejně jako na všelijaké dotace  A tak i tenhle příklad by nás mohl oslovit. I v tom, co se dává, a je zdánlivě zadarmo, platí morální kritéria. A rabín Mandel nebyl bojácný a zbabělý, jak říká ten dnešní první verš. A  díky tomu vybojoval bitvu s úředním molochem a dal i jim vynikající příklad k zamyšlení.

Co se stalo s šabatovými jídly?

 Už když se nám narodil Šmuli, museli jsme přehodnotit zvaní hostů na šabatovou večeři a oběd. Nerezignovali jsme na to úplně, jen jsme omezili počet hostů, které zvládnme najednou pozvat a to, zda bude někdo pozván večer nebo v poledne závisí také na tom, jak moc nahlas mluví. V té době jsme tedy celkem pravidelně zvali na večeři Izáka, který byl sám (a mohli jsme tedy pozvat jen jeho), mluvil celkem potichu a zároveň se s ním výborně diskutovalo a navíc je z početné rodiny a má mnoho neteří a synovců, takže zná provoz domácnosti s malými dětmi. Na oběd jsme spíše zvali našeho chazana, který mluví mocným basem, rád a hodně. Izák odjel a přišel koronavirus, který do zvaní kohokoliv domů totálně hodil vidle. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme mohli jíst vlastně hned po uspání Šmuliho a nečekala jsem, až se Eli vrátí ze synagogy (při čekání jsem obvykle v křesle usnula a pak jsem byla jak vyvoraná myš), na druhou stranu po pár týdnech karantény by nějaký host přišel vhod i přes to, že si máme pořád s Elim o čem povídat. Po skončení karantény jsme usoudili, že jednoho, maximálně dva hosty můžeme doma bezpečně přivítat a kromě rodiny už jsme tedy pár pozvaných na jídlo měli. A teď si lámeme hlavu, koho a kdy pozvat na jídlo na Roš hašana (před kipurovým postem u nás nejspíš bude zase jíst rabín, jako vloni).

Co ale úplně skončilo jsou společné šabatové večeře v synagoze, událost, která je pro velkou část našich členů důležitější, než samotný kabalat šabat. A vzhledem k opatřením, která panují a která se nejspíš s příchodem podzimu ještě zpřísní, není moc šance tyhle večeře v dohledné době obnovit.

Přitom hachnasat orchim-pohostinnost-je důležitá micva, o Abrahamově pohostinnosti se píše už v Tóře. Naše komunitní večeře byly sice organizovány v synagoze, ale přesto zahrnovaly pohostinnost-každý přinesl, co mohl, pozvaní byli i ti, kdo nepřinesli nic nebo náhodní návštěvníci bohoslužby. Pokaždé s sešla trochu jiná společnost, i když základní "jádro" zůstávalo stejné. Jak takové večeře nahradit? Před létem jsme zkusili piknik, který se moc povedl, ale ten nejde provozovat večer po bohoslužbě v centru města a s příchodem zimy už vůbec ne. Nahradit je individuálními pozváními mezi členy obce? Za jakých podmínek je ale dobrý nápad někoho zvát? Je dobrý nápad pozvat postarší pár a riskovat, že bychom je mohli nakazit? (I když, většina starších lidí v našem okolí si dává pozor a pravděpodobně by takové pozvání ani nepřijali, pokud by nšlo o pozvání k posezení na zahradě...ale tu my nemáme). Už zase mám víc otázek, nž odpovědí...

Dítě v synagoze

 Naše štrasburská liberální synagoga zůstane zavřená až do září, ale na začátku srpna jme byli jako obvykle v Čechách a nemohli jsm si nechat ujít návštěvu liberecké synagogy. Navíc tam zrovna byl i rabín David Maxa, takže nebyl jen kabalat šabat, ale i šabat šacharit. David má syna, který je jen o dva měsíce mladší než Šmuli, takže se dvěma malými kluky to byla v synagoze celkem jízda. David pro kluky udělal speciálni kabalat šabat a ukázal jim svitek Tóry (na což dodneška Šmuli vzpomíná), kabalat šabat pro dospělé pak Šmuli strávil tím, že běhal po rampě nahoru a dolů a vzhledem k architektonickému řešení liberecké synagogy dělal spoustu hluku, ale zdá se, že to nikomu nějak extra nevadilo. Je fakt, že liberecká synagoga je na děti mnohem lépe připravená než ta naše ve Štrasburku. Dost nás to s Elim inspirovalo a některé prvky zkusíme zavést i u nás, jen co se vyjasní, zda kvůli epidemii budou mít děti vůbec do synagogy přístup...o tom příště. Člověka vůbec nenapadne, jak jsou tyhle malé úpravy pro dětské návštěvníky důležité, dokud sám děti nemá.

Na šabat šacharit se sice nesešel minjan (to není v srpnu zas až takové překvapení, ani tak bych neřekla, že jsme si čtení z Tóry připravovali zbytečně, prostě jsme si zase jednou osvěžili kantilaci a já jsem si připoměla, jak moc mě kantilace baví). Šmuli byl nadšený, že zase může běhat po celé synagoze a vykukovat na nás z ochozu a klouzat se na klouzačce...

Na druhou stranu jsme si naplno uvědomili, že už to není to malé miminko, které jsem vloni na Roš Hašana měla v nosítku a on buď koukal nebo spinkal, ale každopádně byl potichu. Teď běhá, výská, křičí, rozčiluje se, když se mu něco nedaří a nic z toho nedělá potichu. A neumím si moc představit vést šacharit a číst z Tóry s dítětem, které se mi věší za sukni nebo mi nosí knížku a "maman, koukat!" Na druhou stranu bych byla ráda, kdyby slyšel šofar, protože to by pro něj byl velký žážitek, zatím si šofar ukazujeme jen v knížce...s Elim se teď o organizaci svátků bavíme prakticky denně, takže můj příští post bude nejspíš právě o tom...

Avi: Parašat Vaetchanan (Devarim 3.23 – 7,11)

  V dnešní paraše Vaetchanan najdeme i tento verš, tuto výzvu: „A abys dnes poznal a vzal si k srdci, že Hospodin, on samojediný, je Bohem nahoře v nebesích a dole na zemi, nikdo další“  (Devarim  4,3)

  Na první pohled zaujme ta výzva k dnešku. Ten dnešek může být veselý a bezstarostný, jindy těký a bolestný. Ale Boží panování zůstává faktem navěky. Jak to uchopit, když okolnosti nejsou zrovna příznivé? Jak je naznačeno, cesta vede od poznání k srdci. Mezi myslí a srdcem je někdy velká vzdálenost. Všichni víme, že svět je Hospodinův a že každý z nás tu je z Jeho vůle- abychom každý sám za sebe naplnili velmi důležitý duchovní účel. Říká se, že každá nešama – duše má svůj vlastní, jedinečný tafkid, čili misi, kvůli které byla poslána na zem. Všichni to tak nějak víme. Ale ten způsob, jakým žijeme své životy, všechna ta povrchnost a sobectví – odpovídá to tomu vědomí vyšší zodpovědnosti?

  Podle slov velkého mistra musaru- židovské etiky ,rabína Elijahu Lopiana: Člověk musí vědět, že mysl a srdce jsou dvě odlišné entity. Mysl je rozumná, zatímco srdce je plné zlých záměrů a nízkých vášní. Jako by to byly dvě úplně odlišné osoby. Znáte to ze siduru velmi dobře: Střezte se, aby nebylo omámeno srdce vaše a vy jste sešli…  A jak to říká Tóra: „abys dnes poznal a vzal si k srdci…“. To znamená, že vědomí samo o sobě nestačí, i když je jasné a absolutní.  Každý sám musí přenést toto vědomí do svého srdce, to znamená, že jeho srdce má opravdově vnímat to, co jeho mysl ví.

  Velké osobnosti žijí s neustálým vědomím, že jsou v každém okamžiku svého života uprostřed posvátné mise, aby splnili svůj tafkid. S tímto vědomím, které vnímají ve svých srdcích, jsou schopni čelit výzvám i v těch nejnáročnějších situacích. Jeden příklad je za tuny teoretických konstrukcí:

  Pár hodin po porodu se Naftali Kohn a jeho manželka dozvěděli, že jejich novorozený syn je dítě s Downovým syndromem. Snažili se s tou zprávou vypořádat a domýšleli, jaký to bude mít dopad na ně a na jejich děti. Naftali si uvědomoval, že je jedna věc, kterou bude muset nějak vyřešit. Jejich nejstarší dítě, dvacetiletý Zev, studoval v ješivě v Izraeli. Volal často domů, aby zjistil, jestli se už dítě narodilo. Sdělit takovou zprávu dětem doma nebylo snadné. Ale sedět kolem jednoho stolu a mluvit z očí do očí bylo mnohem lepší, než nějaký telefonní hovor.

  Pak dostal Naftali nápad. Zev byl velmi blízký rabínovi Chaimovi Wernerovi, který byl velkým učencem- talmid chacham a který žil v Jeruzalémě. Snad by byl rabín Werner ochoten přinést tuto zprávu Zevovi. Naftali vyhledal číslo na rabína Wernera a hned mu i zavolal. Naftali vydechl úlevou, když na druhé straně linky uslyšel hlas rabína Wernera. Po výměně pozdravů Naftali vysvětlil, proč volá. Když s tím skončil, rabi Werner tiše řekl: „Předpokládám, že víš, že i já mám syna s Downovým syndromem…“

  Naftali byl ohromen. Neměl o tom ani tušení.

  „A“, pokračoval rabín, „chci, abys něco věděl. Některé případy jsou obtížnější než jiné. A ten náš je z těch těžších. Ale říkám ti, že když pomáhám svému synovi s jeho osobními potřebami, překonávám hergeš – pocit jako při modlitbě Ne´ila, závěrečné modlitbě při Jom kipur- Dni smíření.“

  Naftali stál jako omráčený a v rozpacích potichu čekal, až bude rabín Werner pokračovat.

  „Ano, Ne´ila na Jom kipur“, pokračoval rabín Werner. „Řeknu ti proč. Každý z nás má na tomto světě tafkid, duchovní misi. Nemáme dnes žádné neviim – proroky. Nikdo nemůže s jistotou vědět, co je jeho tafkid. Jsem magid šiur (přednáším Talmud). Myslím si, že se snažím co nejlépe učit sé žáky a vést je – ale mohu s jistotou vědět, že je to můj tafkid a že ho řádně naplňuji? Jiný na mé pozici by třeba odváděl lepší práci než já.

  Ale existuje jeden úkol, který nikdo nepochybně nemůže dělat tak jako já- když se s láskou starám      o osobní potřeby svého syna. Pocit, který mám, když dokončím péči o synovy potřeby je neuvěřitelný. Právě v takové chvíli si jsem jistý, že jsem udělal něco co Ribono šel Olam  (Pán Světa ) chce, abych udělal já a nikdo jiný. Takže se tě ptám: Co může být větší duchovní pocit, než vědět, že to, co jsi právě udělal, je bez stínu pochybnosti racon Hašem – Boží vůlí?

  Je to jako Ne´ila na Jom kipur.“

Rut: Tiša be-av: kniha Ejcha

Ve středu večer (29.7.2020) začíná nejsmutnější den židovského roku, devátý den měsíce av. Je spojen s celodenním půstem, zákazem příjemných věcí (stejně jako ve Dni smíření, Jom Kipur, mezi to patří například nošení kožené obuvi, tělesný styk, používání kosmetiky aj.) a truchlením. Dle židovské tradice se v tento den udály největší židovské katastrofy, mimo jiné zboření prvního i druhého Chrámu.

Čteme knihu Ejcha, jejíž titul se do češtiny překládá jako Pláč, někdy též Pláč Jeremiášův dle proroka, jemuž je přisuzováno autorství. Při mém loňském letním studiu na Konzervativní ješivě v Jeruzalémě jsem se v jednom z absolvovaných kurzů se skvělou učitelkou Bex Stern Rosenblatt věnovala právě podrobnějšímu studiu této knihy. Musím přiznat, nebyla to jednoduchá záležitost, jak z hlediska jazykového (úžasně to usnadňovaly precizně připravené pracovní listy s hebrejsko-anglickým přepisem), tak z obsahového. U čtvrté části jsem se ze všech těch hrůzných věcí, které jsou v ní popisované, psychicky rozložila natolik, že jsem odmítla ve studiu dál pokračovat – podržela mě Ruth, moje parťačka v chevrutě, díky které jsem nakonec byla schopna studium dokončit. Z tohoto hlediska si nedovedu představit jinou část Tanachu, která by nás lépe převedla do té pravé truchlivé nálady...

Podotýkám, že jsme se soutředili výhradně na originální text Ejcha bez ohledu na četné rabínské výklady a midraše.

Tetragrammaton překládám v češtině zavedeným výrazem Hospodin; překlady, není-li uvedeno jinak, jsou mé vlastní (snažila jsem se o větší doslovnost pro lepší pochopení hebrejštiny, takže prosím omluvte kostrbatost). 

Pokud aspoň trochu vládnete hebrejštině, doporučuji sledovat originál, například přes tento odkaz na Sefarii. Anglický překlad tamtéž je poněkud komplikovaný a archaický, takže pro zjednodušení si zároveň připravte českou verzi tištěnou nebo klikněte na odkaz pro online Bibli 21.

 

Obecná struktura textu

Kniha Ejcha je rozdělena do pěti částí. První, druhá a čtvrtá část začínají slovem Ejcha (první písmeno alef א) a obsahují 22 veršů, které tvoří akrostich – každý verš začíná následujícím písmenem hebrejské abecedy.

První verš třetí knihy též začíná písmenem alef א, tentokrát však ve slově Ani אני a pokračuje podle abecedy, avšak každému písmenu jsou přiděleny hned tři verše – s jejich celkovým počtem 66 je nejdelší částí.

Pátá část má sice 22 veršů, ale první verš začíná písmenem zajin ז ve slově zachor זכור (pamatuj) a počáteční písmena dalších veršů jsou náhodná (nebo jsem aspoň neodhalila žádný klíč ;-) a nepokrývají celou abecedu – opakuje se 11 hebrejských písmen a zbývajících 11 se nevyskytuje vůbec (jedná se o gimel, dalet, vav, chet, tet, samech, pe, cade, kuf, reš a tav).

 

Časové zařazení

Kniha byla sepsána po zničení prvního Chrámu a Jeruzaléma Babyloňany, tzn. po roce 586 před občanským letopočtem, pravděpodobně prorokem Jeremiášem (Jirmejahu).

 

1. část

První slovo opakující se ve třech částech, ejcha אֵיכָה, je odvozeno od hebrejského výrazu ejch אֵיך znamenající „jak“. V tomto případě má negativní konotaci, jako povzdech (v češtině vyjádřeno „Ach jak“, B21). Prorok Jeremiáš přichází k troskám Jeruzaléma, které pamatuje jako bohaté, hrdé a prosperující město, a je zdrcen tím, co se z něj stalo. Jeruzalém (všechna města jsou v hebrejštině ženského rodu) přirovnává k opuštěné ženě – vdově, zrazené milence, dřívější princezně, objevuje se označení Bat Cijón בַּת צִיוֹן, Dcera Sionu. Nejenže jí nikdo nepomůže, nikdo ji neutěší, ale navíc se jí její nepřátelé vysmívají. Svaté bylo znesvěceno, lid hladoví, obklíčen nepřáteli. Verš 3 se zmiňuje o Jehudovi – zde krycí označení pro izraelský lid (vesměs z rodu Jehuda neboli Juda, viz zeměpisné označení Judsko), který byl odveden do exilu. Ve verši 5 se dovídáme, že „ona“ spáchala těžký zločin či přestupek (v hebrejštině פְּשָׁע) a proto ji Hospodin (první zmínka o B-hu ve formě tetragrammatonu) nechal trpět. Ale hned ve verši 8 čteme חֵטְא חָטְאָה, doslovně přeloženo „hříchem hřešila“. V hebrejštině se použití slov se stejným kořenem hned za sebou (což by v češtině působilo jako pleonasmus) používá jako literární obrat pro zdůraznění významu; můžeme to chápat tak, že opakovaně hřešila (B21 „hrozně hřešila“). V tomtéž verši si povšimněme výrazu „nečistá“, נִידָה, který dnes používáme jako označení rituálně nečisté ženy (očista probíhá ponořením do mikve).

Ve verši 9 se mluvčí začínají střídat – kromě proroka-komentátora se ozývá i hlas Jeruzaléma (stále v ženském rodě), který oslovuje přímo Hospodina – „pohleď na mou bídu“, verš 11 „podívej a pohleď, stala jsem se bezcennou“. Tentokrát se opakují slova s jiným kořenem, ale stejným významem: רְאֵה a הַבִּיטָה, opět pro zdůraznění.

V následujících verších se hlas Jeruzaléma mění ze sebelítostivého a pláče i pro utrpení svých obyvatel (verš 15 „čas pro zničení mých mladých mužů“, „dívky, dcery Jehudovy jsou pošlapány jako v lisu“, verš 18 „mé dívky a mladíci odešli do zajetí“). Zároveň se objevují i známky sebereflexe („spravedlivý je Hospodin, protože jsem odmítla jeho ústa“, verš 18).

V posledních dvou verších se překvapivě dovídáme, že ač pro město není žádná útěcha (אֵין מְנַחֵם לִי, nemožnost útěchy též ve verších 2, 9, 16, 17), snad by pomohlo vidět (též hřešící) nepřátele stejně pokořené, jako je Jeruzalém.

 

2. část

Zatímco první verš první části je pln lítosti nad zničeným městem, v druhé části se autor podivuje nad mírou hněvu, kterou Pán (B-h, hebrejsky Adonaj אֲדֺנָי doslova „můj pán“) seslal na Dceru Sionu. Výrazem pro hněv je אַף, což ovšem znamená i nos (použit i ve verších 3, 6, 21, 22 a v dalších částech). Na rozdíl od prvního dílu, kde byli obviňováni nepřátelé a bývalí přátelé (spojenci) Jeruzaléma, zodpovědnost za pád města přebírá sám Nejvyšší (označovaný jako Adonaj až do verše 6, kde v souvislosti se zapomenutým šabatem přichází opět výraz Hospodin). Dokonce je sám Hospodin přirovnáván k nepříteli a jeho pravá ruka (יְמִינָה), která dřív vyváděla Izrael z nesnází, je najednou jako ruka nepřítele (verš 4).

Další poměrně silné slovo, které se opakuje, je בִּלַע, spolknul (Hospodin): Jákoba (2), Izrael (5), Dceru Sionu (8) – tedy tragédie postihla opravdu celý izraelský lid. Hněv Nejvyššího žhne jako oheň a ve verši 3 doslova pojídá (versus polyká): „Spálí Jákoba jako plamen ohně pojídající (vše) kolem“. Povšimněme si opět použití různých slov s podobným významem: יִבְעַר spálí, אֵשׁ oheň a לֶהָבָה plamen.

Hospodin neinspiruje pravé proroky (9), zato jiní prorokují falešně (14), a starší Izraele, na jejichž radu lid vždy spoléhal, sedí tiše na zemi (10; znak truchlení, stejně tak i my bychom v tento den měli sedět níže než obvykle). Druhý hlas, hlas Jeruzaléma (jako matka lidu), dodává, že její děti hladoví a vypouštějí duše v náručí svých matek (11 a 12). Ve verši 13 se dojatý prorok ptá: „k čemu tě připodobním“ מַה אֲדַמֶה לָך a „s čím tě srovnám“ מַה אַשׁוֶה לָך – protože historie nezná tak velkou zkázu a obrovskou tragédii, jaká se stala městu a jeho obyvatelům. „Kdo tě uzdraví?“ (מִי יִרְפָּא לָך, tamtéž).

Ve verši 19 jí doporučuje, aby svůj nářek a prosbu směřovala přímo k Adonaji. Dokonce se zde používá krásný výraz, jež známe i v češtině – שִׁפְכִי כַמַיִם לִבֵּךְ, „vylij jako vodu své srdce“. Stejně i my v modlitbě vylíváme srdce před Hospodinem, protože jemu můžeme odhalit všechny své strachy a starosti v jistotě, že budeme-li před ním upřímní, vyslechne nás.

 

3. část

Vypravěč, doteď hovořící z pozice pozorovatele, se ztotožňuje s Jeruzalémem (proto už neslyšíme její hlas): najednou je to i on, kdo trpí, pláče, je zničen, dokonce je terčem pro „jeho“ šíp (12). Kdo tohle všechno činí? On, jako třetí osoba mužského čísla – není jmenovaný, ale tušíme, o koho se jedná. Konečně v 18. verši je přímo řečeno: „a řeknu: zmizela má věčnost, mé očekávání (naděje) od Hospodina“. Nastává obrat ve vyznění a prorok se obrací přímo k Nejvyššímu a hledá u něj útěchu a podporu. „Nové je v každém ránu, veliká je tvá pravdivá víra“ (23) – zde vidíme paralelu s první ranní modlitbou Mode ani a jejím ukončením רַבָּה אֱמוּנָתֶךָ. Hned následující verš (24) působí vyloženě optimisticky: „Mým podílem je Hospodin, řekla má duše, nade vše v něj doufám“.

Autor doufá, že Nejvyšší, který zabíjel bez slitování (43) a zahalil se v oblaku, takže k němu nepronikly modlitby (44), se opět smiluje. Přímo jej oslovuje, barvitě líčí své pokoření a věří, že byl vyslyšen: קָרָבְתָּ בְּיוֺם אֶקְרֶךָ אָמַרְתָּ אַל תִירָא „přiblížil ses v den, kdy jsem k tobě volal, řekl jsi: neboj se“ (57).

V závěru se opakuje myšlenka z první části, tedy že nepřátelé mají být též potrestáni, zde doslova „prokleti“ (65) a „vymazáni zpod nebes Hospodinových“ (66).

 

4. část

Teď začíná to nejhorší. Zatímco doposud bylo zničení Jeruzaléma popisováno přece jen s určitým lyrickým nádechem, zde najdeme realistický popis hladomoru, který město sužuje. Postihl všechny, boháče i aristokracii. Neutěší nás modlitby, jako v předchozí části. Hospodin, ke kterému jsme se obraceli v naději, zde figuruje jako ničivý B-h.

Dřívější sláva, nádhera a bohatství izraelského lidu, přirovnávané ke zlatu (1, 2) a drahým kamenům (1, 7), je pryč. „Nevěřili králové světa, všichni kteří obývají svět (doslova „sedící ve světě“), protože přijde protivník a nepřítel do bran Jeruzaléma“ (12). „Dcera mého lidu“ se dokonce chová hůř než pouštní šakali: ti kojí své děti, ale ona je jako pštros, který po nakladení vajec opouští hnízdo a dál se o ně nestará (3). Děti zmírají žízní i hladem (4), takže pro člověka je lepší být zabit v boji, než bolestivě umírat v důsledku hladomoru (9). Dokonce „milosrdné ruce žen vařily své děti“ – raději je samy zahubily, než aby je nechaly dále trápit (10). Srovnejme s příběhem Hagar, která po vyhnání do pouště nechala svého syna Jišmaele opodál, aby nemusela sledovat, jak umírá žízní…

Proč taková zkáza Izrael postihla? Protože hřešil hůře, než lid Sodomy (6) – a ta, jak víme, byla zničená úplně celá. Doslova „zvětšil se prohřešek dcery mého lidu nad hřích Sodomy“, וַיִגְדַל עֲוֺן בַּת עַמִי מֵחַטַאת סְדֺם. Hříchy jsou podrobněji popsány veršem 13: proroci i kněží páchali hanebnosti a prolévali krev spravedlivých. Nyní נָעוּ עִוְרִים – bloudí slepí (14), což může přeneseně znamenat, že nevidí svou budoucnost, ale i doslova odkazovat na posledního krále Chizkijáše, který byl při útěku z Jeruzaléma zajat a oslepen Babyloňany.

V posledních dvou verších zaznívá pomstychtivost: Dcera Edomu בַּת אֱדוֺם, což je výraz, který se kromě Edomského království později používal pro označení Římanů, která sedí v zemi Uz (= Persie) přijde taky na řadu. Opije se a svlékne donaha – i ona bude svou vinou znesvěcena a ponížena (21). V protikladu jsou ve verši 22 Dcera Sionu, jejíž „prohřešek skončí“ a „nebude pokračovat ve svém vyhnanství“, לֺא יוֺסִיף לְהַגְלוֺתֵךְ, a Dcera Edomu, která „odhalí své hříchy“ גִילָה עַל חַטֺאתָיִךְ.

 

5. část

Nastává oproštění od emočně vypjatého tónu, vypravěčem (v množném čísle) je nyní samotný lid Izraele, který působí vyčerpaně či dokonce smířeně. Velmi popisně až nezúčastněně vyjmenovává a opakuje jednotlivé motivy z předchozích částí. Snad bychom se i mohli domnívat, že autorem je někdo jiný, který jen shrnuje to, co již bylo řečeno?

V první verši se praví: „Pamatuj, Hospodine, co se nám stalo, pohleď a podívej (srovnání Ejcha 1:19) na naši hanbu“. Zmiňují se matky-vdovy, sirotci, sužované dívky a mladíci; „starší z bran ustali“ (14, srovnej s Megilat Ester, kde Mordechaj sedával mezi moudrými stařešiny v branách Šušanu). V zoufalství se přeživší Izraele obracejí ke svým sousedům, Egyptu a Asýrii, s prosbou o potravinovou pomoc (6). Ve verši 7 „naši otcové hřešili a už jich není“ אֲבֺתֵינוּ חָטְאוּ וְאֵינָם se nabízí paralela s hříchem v poušti, kdy izraelský lid dorazil do Erecu až ve chvíli, kdy původní generace vymřela…

„Na hoře Sion, jež byla zničena, lišky se po ní prochází“ (18). V češtině máme pořekadlo „lišky tam dávají dobrou noc“, které trefně vyjadřuje situaci: z města jsou opuštěné ruiny, kam si troufají i divoká zvířata, jako by to vždy bývala pustina!

V následujícím verši (19) autor oslovuje přímo Hospodina a uznává ho jako věčného vládce: „Ty, Hospodine, budeš sedět na svém trůnu ke generaci a generaci (po všechny generace)“ אַתָה ה’ לְעוֺלָם תֵשֵׁב כִּסְאֲךָ לְדוֺר וָדוֺר.

Při předčítání svitku Ejcha, jehož závěr zní pochybovačně a pesimisticky, situaci řešíme tak, že 21. verš přečteme znovu po 22. verši, abychom i tak tragický den, jako je Tiša be-av, končili v naději. Předposlední verš je silný a moudrý, stal se dokonce součástí každotýdenní šabatové b-hoslužby, kdy na samý závěr šachritu po uložení Tóry zpět do aron ha-kodeš zpíváme: „Navrať nás, Hospodine, k sobě a my se k tobě vrátíme, obnov naše dny jako za starých časů“  השִׁיבֵינוּ ה’ אֵלֶיךָ וְנָשׁוּבהָ חַדֵשׁ יָמֶינוּ כְּקֶדֶם. První „navrať“ je v pasivu, tzn. „udělej, abychom se navrátili“, druhé je aktivní. Kořen je stejný jako ve slově t‘šuva תְשׁוּבָה, doslova návrat, ale používaný ve smyslu pokání, tedy návratu ke zb-žnému životu. S trochou nadsázky můžeme říci, že když nás Nejvyšší postrčí, ukáže nám cestu k pokání, potom i my sami jsem schopní touto cestou pokračovat, stát se upřímnými kajícníky a opět nalézt milost v Hospodinových očích.

 

Závěr

V tomto článku, který zdaleka nevyčerpává veškerou tematiku knihy Ejcha, jsem se zaměřila především na ty části, které mne samotnou nejvíce oslovily a donutily k zamyšlení. Věřím, že každý čtenář si najde vlastní interpretaci a nejspíš ho, stejně jako při opakovaném čtení Tóry, každý rok zaujme trochu jiná pasáž, nebo na ni bude hledět jinou optikou…

Častá otázka ohledně dodržování Tiša be-av: musíme ještě truchlit, když máme opět vlastní židovský stát? Pro mě osobně je odpověď ano.

1. V minulosti byly dva Chrámy zničeny a nový ještě vystavěn není (nebudu zabíhat do sporů, zdali ho ještě vůbec potřebujeme).

2. Celý svět je plný antisemitismu. I v takzvaně demokratických zemích Židé pociťují v lepším případě pouze odtažitost většinové společnosti.

3. Vzpomínáme na utrpení a porážky židovského národa. Historie nezmizela a jen tím, že si ji budeme stále připomínat, se snad vyvarujeme tomu, aby se opakovala…

 

Pro ty, co se mohou postit, přeji צוֺם קָל, snadný půst. A budu ráda, když napíšete své postřehy a připomínky do komentářů.