V těchto spojených parašách se můžeme stále dočítat o Miškanu, tom přenosném Chrámu. A
je tu i vložená zmínka o šabatu. „Mojžíš shromáždil celou pospolitost Izraelců
a řekl jim : „Hospodin přikázal, abyste dodržovali toto : Šest dní se bude
pracovat, ale sedmého dne budete mít slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den
odpočinku ; kdo by v ten den dělal nějakou práci, zemře. V den
odpočinku nerozděláte oheň v žádném svém obydlí.“ ( Šemot 35,1-3 )
Z toho sousedství v textu ohledně stavby Miškanu a šabatu také
naši moudří vyvodili těch 39 zakázaných
prací o šabatu. Ten zákaz práce není absolutní, týká se jen toho konkrétního
počtu tvůrčích prací. Šabat nám byl dán ne proto, abychom se trápili
v nicnedělání a nudě. Má nám být svatý a vzácný. Když neexistuje fyzicky
Chrám, je šabat naším Chrámem v oblasti času. Když byl šabat dodržovaný i
při stavbě Svatyně, oč víc má člověk dbát na šabat, když by šlo jen o
vyřizování našich vlastních věcí. Jde o vysazení z toho všedního koloběhu,
odpočinek, ale i čas k tomu, aby se člověk znovu přiblížil k Bohu.
Aby na to měl vůbec kdy čas a klid.
Baal
HaTurim píše : Tóra mluví o šabatu bezprostředně potom, co popisovala světlo,
kterým zářil Mojžíš při sestupu ze Sinaje- a chce nám tím ukázat, že Bůh
milostivě uděluje světlo na tváře těch, kdo šabat správně dodržují. Něco na tom
bude. Člověk by neměl být jen štvancem neustálé práce, pořád s jazykem na
vestě. Není divu, že se pak takový člověk míjí se samotným smyslem života. A
když se po takovém svém životě ohlédne, vidí jen honičku, při které mu život
proklouzl mezi prsty.
Proč
je v Tóře zmíněno hned zkraje to
rozdělávání ohně a ne jiné zákazy ? Souvisí to zřejmě s tím, že i některé
další zákazy jsou spojeny s využíváním ohně. Proto, když šabat končí,
děláme Havdalu, obřad, který ukončuje šabat nebo svátky- a je to spojeno
s ohněm. A také první tvůrčí
činností Boží bylo stvoření světla. Světlo je jako oheň a tak je tenhle zákaz
zmíněn jako první.
A teď
řeknu něco, co jsem vyčetl v midraších. Vím, že to je takové píchnutí do
vosího hnízda. Ale prosím přítomné dámy, aby se opanovaly a nenechaly hněv
cloumat svým majestátem. Píše se tam, že když Tóra říká o tom, že nemáme
pracovat s ohněm – učí to ženy, které navštěvují synagogu především o
šabatu, aby nediskutovaly o jejich vaření, i když jsou zvyklé to dělat. Ruší
přitom svoje modlitby i modlitby jiných. Z toho důvodu se prý objevuje
tohle přikázání u pasáže, spojené s Miškanem. V synagoze, tak jako v Miškanu,
není vhodné libovat si v planých řečech.
Gemara
v traktátu Kidušin říká i něco opravdu nekorektního: „Deset dílů
mluvení se dostalo do světa. Ženy si vyžádaly devět částí a jedna část připadla
na zbytek světa.“ Je to samozřejmě pomluva, nic víc. I když já sám znám, shodou
okolností ,dva případy žen, které řadím mezi přírodní unikáty. Jejich řeč je
nepřerušovaným tokem navzájem nesouvisejících a často opravdu zbytných
informací. Člověk pak přestává vnímat obsah a jen přemýšlí, kde je ten přívod
vzduchu, který napájí tyto bytosti kyslíkem.
Protože se zdá, že se ani nenadechují. Přitom by se totiž mohlo stát, že
by jim někdo mohl skočit do jejich řeči.Prosím přítomné ženy, aby to nebraly
osobně a nechtěly mi to potom vymluvit. :)
Problém řeči se týká pochopitelně všech lidí, konec legrace. Rabi Huna
říká : „Když je Sefer Tora otevřena
ke čtení Tóry, je zakázáno mluvit, dokonce i slova Tóry.“ I v prostorách
mimo synagogu bychom se měli zdržet zbytečného, planého mluvení. Jak říká
Menorat HaMaor : naši moudří řekli, že člověk může být rozpoznán
prostřednictvím své řeči. Ten, kdo mluví hodně, je hlupák. Ten, kdo mluví málo,
je moudrý a nepochybně z dobré rodiny. K tomu by ale se hodilo dodat,
že i hlupák, který mlčí, vypadá hned inteligentněji… Gemara ještě v traktátu Kidušin doplňuje , jak je možné
poznat, jestli je dotyčný z dobré rodiny : Když se dva dohadují, ten, kdo
zmlkne první, je z dobré rodiny.
Rebe ( rabi Jehuda HaNasi ) říká : ušlechtilý rod učenců z Babylóna
spočívá v jejich schopnosti udržet svůj klid.
Pokud jde o Tóru, člověk by ji měl vyslovovat,
mluvit, kolik jen může. Přesto jsou chvíle, kdy člověku není dovoleno mluvit
ani Tóru, například během recitování Šema nebo Šmone Esre, nebo během Halelu
či čtení Tóry. Gemara říká, že ten, kdo
mluvil během modliteb, musí opustit řady bojovníků před bitvou. Když šel Izrael
do boje s jinými národy, poslali pryč někoho s mnoha hříchy- aby
nemohl způsobit, že jeho druhové padnou do rukou nepřítele. A ten, kdo mluvil
během modliteb, musel jít také domů, protože to je těžký hřích. Gemara si o
člověku nedělá iluze, tak tam nejdeme i takový spíše povzdech, který nás
nabádá, že by naše řeč o šabatu neměla být taková jako ve zbytku týdne.
Na
závěr snad jeden pohřební vtip. Je zvykem vzpomenout si na nebožtíka
s nějakým jeho dobrým skutkem , nebo vlastností. Ale co říct o člověku,
který ani jednou jedinkrát za celý život nenavštívil synagogu. Jeden z
pohřebních hostů si přece jen vzpomněl : „Něco dobrého na něj přece jen
vím ! Za celý život ani jednou nevyrušoval při bohoslužbě…“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire