Parašat Cav (Lev. 6:1-8:36)

Parašat Cav se opět celá věnuje službě kohenů v Chrámu. Služba kohenů byla náročná a vysoce zodpovědná. Měla svá přesná pravidla, včetně všech činností, ale třeba i součástí jejich oděvu. To, co se od kohenů předpokládalo, byl respekt k Bohu a k jeho pravidlům a pokora.

Každý člověk by měl být samozřejmě pokorný ve službě Bohu, při modlitbě, při plnění přikázání. Měl by se umět vzdát své pýchy a naopak vzdát čest Bohu. Kohen měl na sobě jemné oděvy při provádění důležitých úkolů, ale stejně tak i při čištění popela z oltáře. Midraš Cena Urena nám říká, že když se člověk modlí nebo plní přikázání, má se oblékat elegantně a být úzkostlivě čistý. Dnes se to bere jako zbytečná formalita a jistá ležérnost se bere spíš jako ten správný outfit. Kdybychom byli pozváni na audienci třeba k anglické královně, asi bychom se zapotili při vymýšlení, jak se odpovídajícím způsobem obléknout. A přitom se při bohoslužbách setkáváme s Bohem, který je vysoko nad jakýmkoliv vládcem na světě. Teď tedy peskuji především sebe, protože oblek není zrovna můj kamarád.

Naši moudří říkají, že ten, kdo prokazuje čest Bohu, bude sám poctěn, ale ten, kdo znevažuje Boží slávu, bude přísně potrestán. A abyste si nemysleli, že je to jen takový bonmot, mám pro vás ukázkový příklad.

Vypráví se o případu Jisachara ben Beroka, velekněze, který si byl příliš vědom své vlastní důležitosti. Vykonával službu v Chrámu a nosil přitom hedvábné rukavice, které jsou zakázané, protože ta práce musí být vykonávána holýma rukama. A Bůh ho za to potrestal. Jednoho dne se král dohadoval s královnou. Král trval na tom, že kozí maso je lepší a královna kontrovala, že lepší je skopové. Dohodli se ale na arbitrovi : „Kdo může lépe rozhodnout, které maso je chutnější než velekněz, když jí tolik obětí !“

Zavolali Jisachara a otázku položili jemu. Rozhodil ruce a odpověděl : „Kdyby byla koza lepší, proč by ona nebyla přinášena dvakrát denně jako každodenní oběť ? Pouze ovce je přinášena dvakrát denně.“

Král řekl : „Máš pravdu, ale protože jsi rozhodil své ruce, pozvedl je proti mně, a ještě ses choval jakoby nic, místo toho abys přede mnou stál v úžasu a úzkosti, přikazuji, aby ti tvá pravá ruka byla useknuta.“

Jisacharovi se pomocí úplatku podařilo aspoň to, že mu místo pravé ruky usekli levou. Ale když se o tom dozvěděl král, poručil, aby mu usekli ještě tu pravou ruku, protože rozkaz zněl jasně: pravou… Rabi Josef řekl : „Požehnaný Bůh, který potrestal Jisachara na tomto světě, spíše než na tom příštím.“ Midraš končí konstatováním, že bychom měli být velmi opatrní, pokud jde o úctu k Bohu připlnění přikázání.

Abychom nekončili tak drasticky dnešní drašu, zmíním jeden verš : „Před tváří Hospodina, na místě, kde je zaříznuta celooběť, bude zaříznuta i oběť za hřích“ ( Vajikra 6,18 ) Tento verš nás podle midraše učí nemít jisté rozpaky. Zápalná oběť se předkládala za hříchy, které se mohou objevit v myšlenkách, nad kterými člověk nemá plnou kontrolu a proto nejsou tak zavrženíhodné. Oběť za hřích ( chet ) je přinášena za hřích spáchaný činem a ten už je ponižující. A Bůh přikázal, že oběti za hřích mají být poráženy na stejném místě jako oběti zápalné – to zajistí, že nikdo nemůže říci, jestli je přinášená oběť kvůli hříšným myšlenkám, nebo kvůli už spáchanému hříšnému přestupku. Tak se má zabránit přílišnému ponížení kajícníka.

A to je myslím to podstatné : Bůh není malicherný jako světští vladaři.Nepotřebuje se mstít. Jde nám naproti. Zajímá ho naše srdce. Když je pokorné a dokáže uznat pochybení a vyjádřit lítost, je to nad všechny oběti a formality. A i když se nemáme pyšně natřásat v hedvábí, ta úcta, projevená slavnostním oděvem a dalšími způsoby ,slouží v podstatě nám samým- abychom si tímto způsobem více uvědomili před koho předstupujeme, ke komu se modlíme a jaká je to pro nás jedinečná příležitost.