Avi: Parašat Acharej mot – Kedošim (Lev. 16:1-20:27)

  Naše dvě paraši začínají slovy : „Acharej mot…“ = „ po smrti“, a myslí se tím po smrti dvou synů Áronových, Nádaba a Abíhú. Smrt je nepříjemná součást života. Občas sice může být i určitým vysvobozením, ale i tak je vždy chápána a prožívána bolestně. Je to ztráta, jinak se to dá brát těžko. Tóra s tím počítá a pozůstalým dopřává zvláštní čas i způsoby, aby všechna ta bolest nezůstávala jen uvnitř, ale mohla se přece jen nějak uvolnit a netížit tolik. I když, pravda, v tomhle zvláštním případě tomu bylo jinak. Ale i tak je třeba jít dál. Žít. Žít i za ty, co tu už nejsou. Judaismus je náboženstvím života. O posmrtném životě se toho v Tóře moc nedočtete. Vše se upíná k životu. A Áron dostává příležitost zapojit se do služby Bohu. Acharej mot- po smrti- synů se dozvídá, jakým způsobem má vypadat ta nejdůležitější bohoslužba jeho, jako velekněze, na Jom Kipur- v Den Smíření, kde právě on hraje tu nejdůležitější roli. Práce a odpovědnost ke druhým ho vytrhuje z truchlení a vede k životu.

  Áron dostává instrukce, přikázání, podle kterých pak postupuje. Někdy je židům předhazováno, že je jejich náboženství zákonické, plné přikázání, moc svazující. Tak ono je to jako v manželství.  Jistě znáte ten vtip : Kohn potká Roubíčka a říká mu : „Tak jsem slyšel, že jste ženatej. Tak to musíte být šťastnej !“ A Roubíček odpovídá : „No, to musím…“

  Bez špetky ironie by ten život nebyl až tak pěkný.  Ale tak jako v manželství je rozhodující vzájemný vztah, založený na lásce a vzájemné úctě, stejné to je i v případě našeho vztahu k Bohu. Je to vztah smlouvy : když vy budete dodržovat, tak já slibuji, že… - znáte to. A v manželství  je to i o práci, nejen o poezii.  Takže manželství se v určitých případech může stát bezduchým  spolužitím z povinnosti, ale jindy je to místo radosti, lásky, sdílení  všech starostí, vzájemná opora. A v tom druhém případě se nepočítá, co jeden pro druhého dělá, protože to člověk  jako ubíjející povinnost necítí. Takhle vnímám micvy, které nám Bůh v Tóře nadělil. A navíc On, jako náš Stvořitel, ví nejlíp, co je pro nás dobré.

  V naší paraše se dnes můžeme dočíst o zákazu požívání krve. Pojďme se na to podívat : „Duše těla je v krvi, proto jsem vám ji dal na oltář, jelikož za duši usmiřuje krev.“ ( Vajikra 17,11- překlad rabiho Sidona ) Proto Ramban píše, že krev je zakázána, protože je nabízena jako oběť na oltáři. Dalším důvodem zákazu je, že krev je „duší“ člověka i zvířete. Bůh nám dovolil jíst pouze tělo zvířete a ne jeho duši. Dalším důvodem je, že když je krev zvířete jeho duší, nechceme do svého těla dostat zvířecí duši. Člověk má mít svoje vědomí na vyšší úrovni, aby mohl studovat Tóru. To, co člověk jí, to pak obíhá krví v jeho těle a i jeho mysl je tím živena. Zřejmě ze stejného důvodu není košer jíst ani maso dravých zvířat, včetně dravých ptáků.  Nehledejme v tom pouze nějakou fyzickou danost, ale spíš duchovní proces vývoje.  Ramban taky píše, že nesmíme jíst krev proto, že Egypťané měli rituál, při němž  vykopali jámu, kterou naplnili krví. Věřili, že se kolem té díry vyskytují démoni a ten, kdo by se napil z této krve, by mohl vidět budoucnost. Takže Tóra nám podle Rambana zakázala požívání krve i proto, aby nám zabránila používat takovou šílenou, modlářskou magii.

  Naši budoucnost nemusíme věštit a už vůbec ne takovým bizarním způsobem.  Ona je daná našimi rozhodnutími, která svobodně činíme. Pokud se rozhodneme respektovat přikázání, která nám Bůh předal, včetně toho dnešního o zákazu požívání krve, stáváme se plnoprávnými účastníky smlouvy      s Bohem. Dnešní paraša je o smrti, ale i o životě. Zákaz požívání se pochopitelně netýká zákazu transfúze krve, jak to vyžaduje jedna nežidovská sekta. Náš Bůh je přece Bohem života a učí nás život respektovat. Nemusíme tedy mít obavy o budoucnost našich obcí, pokud přestaneme ustrašeně chodit kolem té egyptské jámy a začneme žít naplno svůj židovský život.

EUPJ

Koncem tohoto týdne bude v Praze konference EUPJ (European Union for Progressive Judaism). A protože Praha není od Štrasburku daleko, rozhodli jsme se s Elim, že se zúčastníme. EUPJ sdružuje progresivní komunity v Evropě, organizuje bejt-din, který provádí konverze a konference jednou za dva roky je možnost, aby se lidé z různých evropských komunit mohli setkat a vyměňovat si zkušenosti. EUPJ patří do WUPJ (World Union for Progressive Judaism), který pořádá konference pro komunity z celého světa v letech, kdy není pořádána konference EUPJ (Francouzi mimochodem vyslovují zkratku EUPJ jako "jupš").
Už se s Elim moc těšíme, i když je pár věcí, které mě na programu konference trochu zarazily (nemůžu říct šokovaly, protože zas tak velká očekávání jsem neměla...).
Předně mě trochu překvapilo, že jídlo při společném stolování nebude košer, ale jen vegetariánské (+ryby, doufám, že v hotelu Marriott, kde budeme jíst, rozumí halachické definici ryby!). Já chápu, že košer stravování pro nějakých 200 lidí není v Praze nic jednoduchého, ale i tak...Stejně tak mě mrzí, že je sice zorganizován minjan na šacharit (ranní bohoslužbu), ale už ne na minchu a maariv (s výjimkou kabalat šabatu). OK, ne všichni dodržují rytmus 3 modliteb denně, ale na druhou stranu, kdy mají účastníci možnost se modlit předepsané 3 modlitby denně v liberálním minjanu? Proč tu možnost nevyužít?
Další drobný detail je, že vzhledem k tomu, že letos začínal Pesach na šabat, došlo k posunu čtení Tóry mezi Izraelem a diasporou. Část liberálních komunit se řídí izraelským kalendářem, jaký oddíl tedy budeme v sobotu číst? Acharei mot-Kedošim nebo Emor?

Ale abych nebyla jen negativní, moc se těším na workshopy a přednášky, těším se, že po dlouhé době uvidím našeho bývalého rabína, který momentálně rabínuje v Barceloně a že uvidím známé tváře z Bejt Simcha. A v neposlední řadě se také těším, že vypadnu na pár dní ze stereotypu práce-domácnost-spánek, juchú!

Když tak uvažuju nad tím, co mě zarazilo v programu konference EUPJ, přivádí mě to k otázce, jaká by vlastně, měla být osobní náboženská praxe liberálního rabína? Jaká by měla být společná praxe komunity-měli bychom se spokojit se společným minimem (jako je například vegetariánské menu) nebo trvat na tom, že jídlo na společných akcích musí být košer, i když většina členů sama košer nedodržuje? Je dobré, když rabínova osobní praxe nijak nevybočuje z průměru komunity, nebo by měl jít rabín svou praxí příkladem ostatním?
Elie byl před měsícem v Paříži na konferenci AJL (Assemblée du Judaisme Libérale, francouzská lokální verze EUPJ) a dost ho šokovalo, když přítomní rabíni o šabatu vesele telefonovali, používali počítač a odpoledne si zašli do kavárny na kávu a po společné šabatové večeři neodříkali Birkat ha-mazon (požehnání po jídle). A totéž platilo i pro aktuální rabínské studenty, kteří si o šabatu pořizovali selfíčko před bimou. Jak mi pak Elie řekl: "Jsou milí, mají nápady i energii, ale neumím si nikoho z nich představit jako našeho budoucího rabína, kterého bych respektoval."
Pro mě osobně je velmi důležité, aby "můj" rabín měl solidní náboženskou praxi-nemusí praktikovat ortodoxně, ale neměl by být minimalista. Abych na svoje otázky dostala odpověď, která vychází z jeho praktických zkušeností, aby byl pro mě vzorem, jak skloubit moderní život, židovské rituály a židovskou etiku. Nemyslím si totiž, že od sebe lze oddělit rituální a etické micvot a trvat jen na těch etických. Koneckonců, rituální micvot nás často mohou k těm etickým nasměrovat, nebo otevřít jiný úhel pohledu. Už třeba jen tím, že když člověk praktikuje, vybočuje z většinové společnosti. A být "jiný" člověka stimuluje k větší toleranci, stává se citlivějším k různým nespravedlnostem. Pro úplnost dodávám, že takoví rabíni existují-například náš bývalý rabín, který je momentálně v Barceloně.

Co se společné komunitní praxe týče, myslím si, že tady je třeba opatrně balancovat mezi tím, jaká by komunitní praxe měla být a co je komunita schopná unést. Například tady u nás ve Štrasburku posouváme "standard" čtení z Tóry a bohoslužeb (i když ne vždycky se to daří), ale u společných večeří zachováváme model "nejmenší společný jmenovatel"-tedy vegetariánské menu a ryby, protože to umožňuje, aby se účastnili i ti, kteří mají hluboko do kapsy. Přinést mísu salátu, nebo platit košer večeři je rozdíl. A tento důvod je silný argument, proč tento model neměnit.

A jak to vidíte vy? Co očekáváte od "vašeho" liberálního rabína?

Avi: Parašat Tazria- Mecora (Lev. 12:1-15:33)

Protože naše spojené paraši Tazria a Mecora mluví o caraat a mecora, je potřeba nejdříve ty pojmy vysvětlit. Caraat bylo onemocnění kůže, srovnávané s malomocenstvím. Jeho příčinou měl být lašon ha-ra, zlý, pomlouvačný jazyk. A mecora byl člověk takto postižený. My už dnes nejsme tak citliví k tomu, abychom si uvědomili, že mluvit o někom zle je hřích. Příkladem budiž tento židovský vtip :

Učitel se ptá Rebeky : „Řekni nám, co víš o Mojžíšovi.“ – „Byl to syn egyptské princezny.“ – Ale ale, Rebeko !!! Ty jsi opět nedávala pozor. Princezna přece našla malého Mojžíše v koši plavat na Nilu.“ Rebeka k tomu řekne : „Nojo, to ale byla jenom její verze.“

Opustíme rychle tento zábavnější pohled, protože realita bývá krušnější. Mluvit zle o jiných je těžký hřích, protože škodí hned třem lidem: Poškozuje toho, který to říká, protože ponese trest. Poškozuje samozřejmě toho, o kterém se takto mluví. Ale poškozuje i toho, který takovým řečem naslouchá...

Existuje otázka, která se ptá : Která zbraň je nebezpečnější, meč anebo šíp ? Šíp je pochopitelně mnohem horší. Meč může zabít jen ty, kdo jsou v jeho dosahu, zatímco smrtící šíp může udeřit i na ty, kteří jsou mnohem dál. Proto se na něj odkazuje i prorok Jeremjáš ( 9,7 ), který o pomlouvačných řečech říká : „Šíp, který zabíjí je jejich jazyk.“ Ve sbírce midrašů Cena Urena se říká, že pomlouvačná řeč je větší hřích než cizoložství, modlářství nebo vražda ! Dokonce i Miriam, která pouze říkala, že se její bratr Mojžíš neměl oddělit od své ženy, byla potrestána caraat na sedm dní. ( „ Miriam s Áronem mluvila proti Mojžíšovi kvůli kúšské ( etiopské ) ženě , kterou si vzal ; pojal totiž za ženu Kúšanku.“ ( Bemidbar 12,1 ) Áron pak prosil Mojžíše, aby se za ni přimluvil u Boha. Ten ji sice nakonec uzdravil, ale i tak musela na sedm dní opustit tábor a všechen lid sedm dní netáhl dál. Z toho pak můžeme soudit, o jak závažný hřích se jedná, když ho Bůh nepřehlédl ani u těch nejvýznamnějších lidí.

Mecora, který se vyléčil, musel nabídnout jako oběť za svůj hřích dva košer ptáky. Bůh přikázal, aby přinášel ptáky, kteří zpívají a cvrlikají svými zobáky, aby dosáhl odpuštění za zlo, které způsobila jeho ústa. Musel vzít dřevo cedrového stromu, který vyrůstá do velké výšky, aby vykoupil nadřazenost, se kterou mluvil o druhých. Musel také vzít trs yzopu, rostliny, která roste nízko u země a červenou nit, jejíž barvivo pochází z červa. To proto, aby ukázal, že ten, kdo byl díky své pýše potrestán caraat, se musí držet pěkně nízko a být pokorný, jako tráva a červ, a pak se uzdraví.

Caraat je v podstatě nemoc, která může být vyléčena. Ale je to jako u jiných nemocí, u nichž je samotná léčba tak hořká a nepříjemná, že si někdo raději zvolí smrt. A stejně tak to je i u hříchu, kdy člověk mluví zle o jiných. Musí pak přijít za tím, o kterém mluvil špatně a přiznat se mu. A požádat ho o odpuštění. To je těžké a pro někoho nepřekonatelné. Někdo by opravdu raději zemřel, než by se takhle ponížil.

Je například snadné odejít, prásknout za sebou dveřmi a nenechat na nikom nit suchou. Ale co pak? Člověk sám upadá do izolace, do které ho jeho zlé řeči dostaly. Takový člověk si snad ani neuvědomuje, že zhřešil- vždyť přece nikomu fyzicky neublížil, „jen“ mluvil. A proto ani nehledá lék- nečiní pokání. Ale dobře mu samotnému nebude. Bolavé, nemocné nemusí být jen tělo, ale i duše může takhle trpět. O takové utrápené duši mluví žalmista, který ale zná i cestu zpět : „Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav mou duši, neboť jsem proti tobě zhřešil.“ ( Žalm 41,5 )

Elieho proslov u příležitosti Jom ha-šoa

Dámy a pánové,
když rabi Daniel Fahri, s podporou Serge Klarsfelda, zorganizoval v roce 1991 první veřejné čtení jmen francouzských židů, kteří se stali obětí šoa a také hrdinů židovského odboje, jeho úmysl byl dvojí. V první řadě chtěl dát jméno 76 000 francouzských židovských obětí šoa. Ale šlo i o veřejnou akci, která měla svést dohromady Francouze, ať už jsou židy nebo ne, aby společně přemýšleli nad mechanismy, které dovolily poslat na smrt židy, protože byli židé.
Od prvního veřejného čtení jmen francouzských židovských obětí šoa a hrdinů židovského odboje se mnohé změnilo. Francie, ústy tehdejšího prezidenta Jacquese Chiraca v roce 1995 přiznala svou spoluodpovědnost: při příležitosti připomínky "Zátahu na velodromu Vel d´Hiv" prezident Jacques Chirak přiznal, že 16 července 1942 Francie, země azylu, spáchala nenapravitelné, když bez řečí vydala ty, které chránila, jejich pronásledovatelům. Tento silný projev, který si zaslouží přečtení, představuje významný milník. Ale je nutné konstatovat, že přes všechny vzpomínkové akce a práci s mládeží, antisemitismus si stále ve Francii i v Evropě vybírá oběti. Ještě stále jsou židé napadáni, protože jsou židé, zejména v Ile-de-France (pozn. Paříž a okolí), kde je mnohým rodinám vyhrožováno, jsou napadány a nuceny se odstěhovat. Hřbitovy jsou vandalizovány. Rasismus a antisemitismus jsou šířeny prostřednictvím internetu. A ještě stále jsou židé zabíjeni, protože jsou židy. Vzpomeňme na Ilana Halimiho, který byl v roce 2006 unesen a tři týdny mučen, na oběti útoku na školu Otzar Hatora v Toulouse v roce 2012, oběti atentátu na obchod Hypercacher v Paříži v roce 2015, na Sarah Halimi, kde orgánům činným v trestním řízení trvalo dlouho, příliš dlouho, než připustili, že se jedná o antisemitskou vraždu a také na vraždu Mireille Knoll, která se odehrála ani ne před měsícem.

Ve sborníku esejí  "L´imprescriptible" (pozn. nepromlčitelné), Vladimir Jankélévitch prohlásil, v souvislosti s židy obývajícími varšavské ghetto v průběhu povstání a následně v souvislosti s židy obecně: " židé byli sami, jako vždy. Židé jsou vždy sami, zoufale sami, v obležené pevnosti". V této větě cítíme utrpení a bolestnou jasnozřivost tohoto filozofa, hudebníka a muzikologa, který šoa přežil a pro kterého připomínka obětí šoa byla morální povinností, povinností si připomínat tuto agonii, která, cituji: "bude trvat až do konce světa".
"Židé jsou vždy sami, zoufale sami", tato Jankélévitchova věta může znít ve svém zoufalství přehnaně. Vzpomeňme kupříkladu na mnoho Spravedlivých mezi národy, kteří byli plamínky světla v noci nenávisti a mlze lhostejnosti.
A přesto, nemůžeme nemyslet na samotu Ilana Halimiho, samotu Sarah Halimi, na samotu Mireille Knoll, tváří v tvář jejich vrahům.
"Židé jsou vždy sami, zoufale sami" napsal Jankélovitch, je na celém národě aby ukázal, že se Jankélovitch, navzdory své genialitě, zmýlil. Mobilizací boje proti antisemitismu, náboženskému fundamentalismu kázajícímu nenávist, proti těm, kteří předstírají, že se změnili aby byli volitelní, ale považují šoa jen za historický detail, ale i proti těm, kdo odpírají židm právo na vlastní stát, protože antisionismus není nic jiného než jen nový převlek staré nenávisti.
Jsou tedy židé "sami, zoufale sami"? Vaše dnešní přítomnost, vážení zastupitelé, reprezentanti civilních i církevních autorit, mládeži a vy všichni, to je počátek odpovědi.

Avi: Parašat Šmini (Lev. 9:1- 11:47 )

V této paraše se dočítáme o tom, jak proběhla první obětní bohoslužba ve Svatyni na poušti. Mojžíš, který do této doby zastával jak funkci proroka, tak i velekněze, předává kněžské pravomoce Áronovi a jeho synům. Celá ta příprava k akci trvala sedm dní, než byl tento kněžský rod očištěn a připraven, posvěcen k tak zodpovědné funkci. Symbolického osmého dne se celá tato slavnostní bohoslužba uskutečnila.

Kdo by tedy pak čekal, že hned nato se v naší paraše dočteme o tragickém selhání Nádaba a Abíhú, dvou Áronových synů. A to selhání se týkalo právě jejich služby ve Svatyni… Můžeme se dočíst, že : „přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem… Áron mlčel. … Přistoupili tedy a vynesli je v jejich suknicích ven za tábor podle slova Mojžíšova.“ ( Vajikra 10,1-5 ) Neměli za ně ani truchlit.

Po takové slávě - takové fiasko. Naši moudří tenhle smutný příběh zkoumali ze všech stran. Co byl ten „cizí oheň“, že přišel tak tvrdý trest? A jaký to musel být šok pro Árona, když naráz přišel o své dva syny. A vykladače zaujala i taková drobnost : Jak to, že přišel oheň od Hospodina, který je pozřel a potom je vynášejí ven v jejich suknicích ? Každého průměrného čtenáře detektivek to hned zarazí- suknice celé, zatímco oni sežehnutí plamenem ? Midraše to popisují tak, že když zhřešili s ohněm, oheň byl příčinou jejich smrti. Ale jestliže tedy jejich oděv zůstal celý, i jejich tělo muselo zůstat neporušené. Logicky. A tak midraš píše, že Bůh seslal z Nebes dvě ohnivá vlákna, paprsky. Každé to vlákno se rozdělilo na dvě části a ty vnikly do nosních dírek Nádaba a Abíhú. K tomu se přidává vysvětlení: Stalo se tak kvůli respektu k jejich předkům- proto, že byli potomky Noachova syna Jefeta. Když totiž kdysi Noe ležel opilý a nahý ve svém stanu, zakryli ho z úcty k němu jeho synové Šém a Jefet. A tak byli i oni ušetřeni od této potupy a vynášeli je ven v jejich suknicích, ne nahé.

Ve sbírce midrašů Cena Urena se můžeme dočíst něco i ohledně neporušenosti jejich těla. Uvádí se tam, že naši moudří z toho vyvodili poučení, že když je někdo odsouzen k trestu smrti upálením, mělo by to být provedeno takovým, řekněme estetickým způsobem, který by ponechal tělo neporušené. Tak třeba ohřát olovo, nalít je do krku a tak zabít, ale tělo ponechat pěkně celé… Jak říkám, ohleduplnost na prvním místě. Tady se ale sluší připomenout, že tresty smrti vynášel sanhedrin tak minimálně, že pokud vůbec nějaký takový jednou za 70 let vynesl, hned se mu začalo říkat- krvavý, vražedný sanhedrin. A v celém jeho rozhodování ještě bylo plno pojistek, že téměř nebylo možné takhle rozhodnout. Takže naši moudří v tomto případě v podstatě pouze teoreticky přemýšleli nahlas. Aby bylo jasno.

Mojžíš po této hrozné události předal Áronovi Hospodinovo slovo : „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost.“ ( Vajikra 10,3 ). Byl to poměrně strohý vzkaz. Před Hospodinem neplatí žádný společenský žebříček. To, že tito dva synové, zlatá mládež, měli po Mojžíšovi a Áronovi to nejvyšší postavení ve vyvoleném národě, jim nikterak nepomohlo. Spíš naopak. Všichni měli příklad, že Bůh netoleruje nedostatek respektu. U nikoho.

A Áron mlčel. Znáte to, jsou lidé, kteří nepřiznají žádnou chybu, natož hřích. Na každý takový náznak obvinění reagují podrážděně, mají plno řečí, že se vlastně nic nestalo a honem stáčejí pozornost na jiné, kteří mají být údajně horší než právě oni a spouštějí vodopád prázdných slov.

Ale Áron, ten mlčel. Tohle Áronovo mlčení bylo to nejcennější, co mohl v té chvíli udělat. Bůh ho za to svým způsobem odměnil. Bůh obyčejně kvůli přikázáním promlouval k Mojžíšovi, ale tentokrát nastala změna. „Hospodin promluvil k Áronovi : „Ty ani tvoji synové s tebou nesmíte pít víno nebo opojný nápoj, když budete vcházet do stanu setkávání, abyste nezemřeli. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Musíte rozlišovat svaté od nesvatého a čisté od nečistého a učit Izraelce všem nařízením, která vám Hospodin uložil skrze Mojžíše.“ ( Vajikra 10,8-11 )

Áron se tedy nejspíš tímto způsobem dozvěděl, v čem spočíval hřích jeho synů- opilost při službě ve Svatyni, znesvěcení této služby. Zároveň se ale také ukázalo, že i když jeho synové při službě Hospodinu přímo ve Svatyni tak katastrofálně selhali, on je díky své pokoře stále hoden stát ve službě velekněze a zastupovat celý národ před Hospodinem. Právě v tom spočívá velikost předáků národa, kéž by to všichni tušili...

Jom ha-šoa

Za chvíli zapálím jizkorovou (pamětní) svíčku jako připomenutí všech obětí šoa. Zítra se budou na mnoha místech ČR číst jména obětí, tady ve Štrasburku bude čtení jmen obětí z Alsaska probíhat v neděli. A včera se mě jeden, mě blízký člověk, který není žid, zeptal, k čemu je to vlastně dobré, číst nějaký seznam jmen, který stejně nikomu nic neřekne, které nikdo nezná. S podtónem, k čemu to vlastně je, si to celé připomínat. Zamrazilo mě to a přišlo mi to strašně líto. Oběti šoa mají jména, nejsou jen nějaká čísla a statistiky, jsou to konkrétní lidé, kteří měli jména a svůj vlastní příběh, kteří tady mohli být a nejsou. A šoa je třeba stále připomínat a také připomínat, že se netýkala jen židů, ale i Romů, homosexuálů a dalších "nepohodlných" členů společnosti. U židů bylo navíc jejich vraždění podepřeno dvoutisíciletým antisemitismem hluboko zakořeněným v evropské společnosti. A ten antisemitismus ještě stále nezmizel. A obávám se, že jen tak nezmizí. Ten antisemitismus nemusí mít jen explicitně násilnou formu, stačí i takové to přesvědčení, že si "za to židi můžou sami, že je nikdo nemá rád". Takový člověk totiž nejspíš nehne ani prstem, pokud by se židům dělo nějaké další bezpráví.

A tohle zlo zmizí jen když ho budeme umět správně pojmenovat a odhalit příčiny, proč k němu dochází. Pokud by evropané správně pojmenovali genocidu Arménů a pochopili, jak k ní mohlo dojít, víc lidí by si všimlo, že se k něčemu podobnému schyluje v Hitlerovském Německu. A kdyby lidé správně pochopili mechanismy, díky kterým mohla proběhnout šoa, nemusely přijít další genocidy, jako naposledy třeba ta ve Rwandě.

Takže, pokud budete na některém českém náměstí předčítat jména obětí šoa, čtěte co nejvíc nahlas, snad se co nejvíc lidí na chvíli zastaví a zamyslí...

Avi: Pesach a Píseň Písní

Při svátku Pesach, během sederové večeře, se mají vypít čtyři poháry vína- arba kosot- k připomenutí čtyř výrazů pro vysvobození z Egypta : „Vyvedu vás ven…osvobodím vás...zachráním vás…přijmu vás za svůj lid.“ ( Šemot 6,6-7) Pátý pohár na stole, určený proroku Elijášovi, zůstává nevypitý a vztahuje se k výroku „přivedu vás do země“ ( Šemot 6,8 ). Tyto opakující se výrazy nám mají zvýraznit, podtrhnout tu Boží lásku k jeho vyvolenému lidu. A je dobrým zvykem během svátku Pesach číst knihu, překypující takovou láskou- Píseň Písní.

Píseň Písní je tou nejsvatější a nejkrásnější alegorií lásky mezi Bohem a jeho lidem. Tato Píseň Písní se stala absolutním vzorem milostné poezie a poezie vůbec. Poezie má schopnost pozvednout obsah a uchránit ho od zevšednění a zploštění. Důkazem toho je, že kniha Zohar ze všech knih Tanachu cituje nejčastěji Píseň Písní a Žalmy.

Dovolte mi osobní vzpomínku. Kdysi, hódně dávno,před asi čtyřiceti lety, jsem za svoji nynější manželku napsal školní úlohu. Ona měla za úkol napsat popis své kamarádky. A mně takové věci šly líp, tak jsem jí to prostě napsal sám. Problém byl v tom, že jsem popsal ji. A to těma svýma, zamilovanýma očima. K Písni Písní to mělo jistě daleko, ale přesto to nebyl jen nějaký technický popis, za těma písmenkama planula živoucí láska. Všichni spolužáci v její třídě to věděli. Paní, tenkrát soudružce, učitelce se to líbilo až tak, že nechala chudáka Evu ten „její“ popis číst nahlas. A tak ten chvalozpěv na ni, celá uzardělá, před pochechtávající se třídou, opravdu přečetla. Dostali jsme tenkrát jedničku. Ale co tím chci říci : v textu Písně Písní je cítit přesně taková láska. Kdyby to byla jen láska tělesná, bylo by to žalostně málo. I já bych se tenkrát strašně urazil, kdyby to někdo chápal pouze tak zúženým, povrchním způsobem. Však jsem si takových obhroublých komentářů užil i na vojně, když tam za mnou budoucí manželka jezdila. Zlobil jsem se na ty kluky, co se chovali tak uboze a přízemně. Pak jsem to nechal být, uvědomil jsem si, že oni vůbec neví, co je to láska a neměli zatím to štěstí ji prožít.

Přál bych vám číst rabínské komentáře k Písni Písní, ohromně by vám otevřely oči, stejně jako mně. Každé slovo v metaforách Písně Písní je nezbytné a plné alegorických významů. Nic v ní není napsáno bez příčiny, nebo výlučně pro kouzlo textu. Píseň Písní je jistě o lásce, ale ne o lásce mezi dvěma lidmi. Naši moudří vždycky považovali za správnou její interpretaci alegorickou. Když chceme důkladně popsat nějakou osobu, tak nevynecháme ani detaily jejího oblečení. Mohou něco napovědět o vkusu dotyčného, případně o jeho finanční situaci a tak se vlastně dozvíme i něco o tom člověku samotném. Oděv ale není osobou. Jenom hlupák by oslovoval jménem jejich majitele šaty, visící na věšáku. Podobně Píseň Písní je biblickým, alegorickým oděvem hlubokého významu.

Alegoričnost výrazů Tóry vyžaduje používání vypůjčených termínů. Bůh není tělesný, nemá ruce ani oči, přesto Tóra užívá těchto slov jako přirovnání, abychom lehčeji porozuměli kontextu. Když se v Tóře mluví o Božím „oku“, znamená to určitou Boží moc, způsob vnímání. Jinde se mluví o Boží „ruce“, ale nemůžeme to chápat tak doslova, protože se to vztahuje k Boží moci ovlivňovat události na zemi. Když se naučíme rozumět této alegorické řeči, pochopíme, že ahava = láska je tou nejhlubší duchovní blízkostí mezi Bohem a spravedlivými lidmi. Píseň Písní je prozářena láskou a Boží inspirací. Je plná nadšení, touhy a tesknoty. Z Písně Písní můžeme vyčíst, že Bůh je nadšen svým lidem, svým stvořením. A Izrael, jeho lid, zase s nadšením po tisíciletí hledí do tváře Boží. Tomuto uchvácení se může naučit ten, kdo čte Tóru a kdo čte tuto Píseň Písní.

Ne náhodou se Píseň Písní čte o svátku Pesach, kdy Izrael zažil tak mocné důkazy Boží lásky. Čte se ale také během každého šabatu. Při něm je také pokaždé zmiňováno vyjití z Egypta. Máme si uvědomit, že vztah mezi Bohem a námi je vztahem lásky. Někdo se tomu může vysmívat, ale každý z nás může tento vztah Boží lásky k nám opětovat a zažít něco tak hlubokého a krásného, o čem si zatím mohl jenonm teoreticky počíst v Písni Písní.

Tak jak vám křupou macesy?

Tak jaký byl váš seder?
Náš první seder v našem provedení se velmi vydařil, jídlo bylo dobré, hosté milí a Eli dobře vedl celý večer. Skončili jsme v jednu ráno a do postele jsme se dostali ve dvě (jsem velmi ráda, že konzervativní rabíni povolují košerování myčky na nádobí na Pesach a že povolují její nastavení na časovač před začátkem šabatu...). Druhý seder byl komunitní, přihlásilo se 140 lidí a všichni se zdáli být spokojení, ale my s Elim jsme se shodli, že to není náš šálek kávy a že se podobným akcím budeme vyhýbat (Eli tam přijde na začátku udělat proslov, protože je přeci jen předseda obce, a pak se omluví, že jsme pozváni jinam...).
Rabíni učí, že o Pesachu bychom měli být v dodržování halachy přísnější než během roku a nebránit se ani chumrám (chumra je něco, co jde nad rámec základního halachického předpisu) a letos jsem natrefila na tři chumry, nad kterými zůstává rozum stát:

První šokující záležitost je, že v buletinu konzistorní obce se objevil článek o předepsaných mírách macesů, vína a křenu, které je třeba během sederu pozřít. Talmud žádá, aby člověk snědl alespoň 1 kezajit macesu během 4 minut, tedy velikost olivy. Díky chumrám nám olivy nabobtnaly tak, že podle konzistorního buletinu mají velikost 3/4 velkého macesu značky Heymann...ovšem buletin navíc trval na tom, že to nesmí obyčejný maces, ale maca šmura-dozorovaný už od sklizně, ručně dělaný a dost tvrdý...množství křenu, které buletin požadoval naráz pozřít byl jen pro silné jedince, ale zas díky doporučeným mírám vína, které je nutné vypít bylo u stolu těch, kdo to dodrželi, hodně veselo...(alsaská tradice jsou strojově dělané macesy od Heymanna nebo od Neumanna, nikoliv maca šmura, to jen rabinát je čím dál striktnější a striktnější...)

Jak jsem už psala dříve, v chasidských kruzích se vyhýbají tzv. gebrokts-používání macesů spolu s tekutinou v obavě, že by v macesu mohlo být trochu mouky, která při pečení nebyla dostatečně tepelně ošetřena a mohla by snad začít kvasit-tedy žádné macesové knedlíčky, žádné matza brei, žádné matzakafé...Příbuzní našeho kamaráda, kteří jsou sice sefardim, ale stali ze z nich lubavičští chasidé (takových sefardských chasidů máme ve Francii spoustu) dotáhli koncept gebrokts ještě o stupeň dál a když jedí maces, dají si ho do sáčku, protože co kdyby měli vlhké ruce!

Na třetí chumru jsem natrefila na internetu (ve facebookové skupině God Save Us From Your Opinion) a ta zakazuje jíst kuře během svátku Pesach, protože by mohlo mít zrní v žaludku...co na tom, že v obchodech najdeme kuřata pouze vykuchaná...

No a když už jsem se zmiňovala o našich sefardských souvěrcích, tady je fotka sefardských macesů (rodina, která je vyrábí pochází z Alžírska a v současnosti má fabriku v Agen na jihu Francie) a jejich vynikajících pomerančových sušenek košer le-pesach, jsou sice hodně tvrdé, ale moc dobré, pokud na ně někde náhodou narazíte, neváhejte :-)

Maces à la sefarade-je tlustší a osobně mi víc vyhovuje na jídlo, ale na macesový kugel nebo na knedlíčky jsou lepší macesy od Heymanna, lépe se drobí

Pomerančové sušenky košer le-pesach