Avi: Parašat Naso (Num. 4:21 – 7:89)

V naší paraše Naso končí proces svěcení Svatyně, Příbytku Božího. Jsou zakončeny všechny přípravy. Mojžíš a Áron žehnají národu a podle všeho se zdá, že se Bůh usadil v tom zbudovaném Příbytku. Jediné, co je divné, je to, že ta samá událost už jednou v Tóře popsána byla…

V knize Vajikra, v paraše Šmini čteme : „Osmého dne zavolal Mojžíš Árona, jeho syny a izraelské starší. Áronovi nařídil : „Vezmi si mladého býčka k oběti za hřích a berana k zápalné oběti, oba bez vady … neboť se vám dnes ukáže Hospodin“ ( Vajikra 9,24 ). Po složení oběti Mojžíš a Áron požehnali národ a oheň pozřel všechny oběti a dosvědčil tím Boží přítomnost. „Od Hospodina vyšel oheň a pozřel na oltáři zápalnou oběť i obětovaný tuk. Všechen lid to spatřil, zajásal a padli na tvář“ ( Vajikra 9,24 ).

Když zakončení stavby a příprav Svatyně bylo popsáno v knize Vajikra, tak proč jsou popisovány ty samé události znovu v knize Bemidbar ? Objevuje se snad v této paraše něco nového, co by zdůvodnilo opakování vzpomínky na tuto vznešenou chvíli ?

Ano, opravdu existuje výrazný rozdíl v popisu této události, pokud jde o informace, týkající se angažování se izraelského národa při tomto procesu. V knize Vajikra jsou děti Izraele v podstatě jen pasivními pozorovateli. Mohou skládat oběti, ale vlastně jen hledí na koheny a levíty, jak oni vykonávají chrámové rituály. Koukají se na ně, těší se s nimi, ale sami na nich nemají žádnou aktivní účast. V knize Bemidbar je prezentováno každé pokolení, tedy celý Izrael, a to tvoří vyvrcholení této události - svěcení Svatyně ! Až osmdesátdevět veršů se věnuje vyjmenování darů, složených každým z pokolení jako vklad Izraele ke svatosti Příbytku.

Měli bychom ocenit obě verze těchto knih, ve kterých je řeč o zakončení prací na Svatyni. Vajikra, které se říká Torat ha-kohanim = Tóra kohenů ( kněží )- je knihou o Svatyni, rituálech a o svatosti, vyzařující z Příbytku – bez účasti lidu Izraele. Mnoho přikázání přímo odděluje běžné děti Izrele od svatosti a od Svatyně. Bemidbar je naopak knihou národa, který se připravuje na cestu , na které nakonec získá zemi Izrael. Proto nám na začátku knihy Bemidbar Tóra připomíná Svatyni a archu úmluvy, které mají doprovázet děti Izraele do jejich země zaslíbené.

Jak to tedy je se Svatyní, komu patří ? Je to tajemný objekt, patřící kohenům ? Nebo naopak patří každému z nás, je naší součástí a ukazuje nám cestu ke svatosti ? Odpověď není těžká, samozřejmě jsou obě verze odpovědí na tyto otázky správné. Svatyně je v nás a zároveň existuje i odděleně od nás. Vajikra nás učí o transcendenci, o tom, co nás převyšuje- jak je Bůh nedosažitelný . Bůh se tu zjevuje v ohni – v něčem tak nezvladatelném, nesrozumitelném, ale v něčem, co je zároveň zdrojem všeho. Kniha Bemidbar nás zase učí o Izraelcích, jejich svatosti a jejich stálém spojení s tím, co je božské. Bůh nám připomíná, že ho můžeme nalézt i v temnotě a nečistotě. I když začneš hledat Boha na tom místě, které je od něj nejvzdálenější, i tak ho najdeš.

Izraelci se v té době nacházeli v nevelké vzdálenosti od zalíbené země. Proč se ta cesta změnila na čtyřicetileté putování ? Celá řada židovských vtipů v tom má jasno, samozřejmě : jeden z nich říká, že Mojžíš cestou ztratil čtvrťák a pak ho celou dobu hledal. Jiný byl pohled manželky Mojžíše, která údajně tvrdila, že byl Mojžíš příliš hrdý, než aby se někoho zeptal na cestu, na ten správný směr. Každopádně těch čtyřicet let putování neodpovídá tomu optimistickému začátku paraši Bemidbar, kdy představitelé pokolení přinášejí dary pro Svatyni, a Bůh je připraven vyslechnout každého z nich- tak je o tom Mojžíš ujišťuje. Pokud by Izraelci rozeznali ten poklad, který je uprostřed nich, tak ta historie pokolení, vycházejícího z Egypta , by byla zanedlouho završena triumfálním vstupem do země zaslíbené. Nestalo se to tak.. Museli se učit, najít každý sám cestu vlastní vírou. Občas mě taky napadne, jestli by i můj život nebyl přímočařejší, bez mnoha zbytečných oklik… kdybych dokázal správně docenit ten poklad, který už tenkrát Izraelci měli , nebo přinejmenším mohli mít, jako posilující elixír ve svém srdci : víru v toho, který nás sice všechny tolik převyšuje, ale zároveň každého z nás miluje a je stále s námi při tom našem putování.