Dnešní paraša přímo
navazuje na příběh, z dnešního pohledu těžko přijatelný:
Pinchas pomstil smrtí Izraelce, který se dopustil zakázaného
vztahu a navíc velice provokativním způsobem. Moábky úspěšně
lákaly Izraelce na modloslužby a Hospodin se proto na Izrael
rozhněval. A v té situaci si Zimri, jeden z Izraelců,
dovedl pohanskou ženu až do tábora, před očima všech
přítomných, včetně Mojžíše. Následovalo jeho potrestání
Pinchasem. Naše paraša začíná slovy: „A promluvil
Hospodin k Mojžíšovi : Pinchas, syn Eleazara, syna kněze
Árona, odvrátil mé rozhořčení“ Pokusme se oprostit od těch
krvavých okolností příběhu a poslechněme si, co z něj
dokázal vytěžit takový komentátor, jakým byl Raši. Úvaha se
týká horlivosti jako takové, i hodnocení horlivosti.
Jako prvního si Raši všímá toho,
že je u Pinchase zmiňován jeho původ: „syn Eleazara, syna
kněze Árona.“ Na tom by normálně nebylo nic divného, kdyby
ovšem ta samá věc nebyla zmíněna už pár veršů předtím.
Z toho opakování Raši usuzuje, že byl zpochybňován
Pinchasův původ a kmeny proto připomínaly jeho původ přes
matku, dceru Jitra. Ta měla údajně vykrmovat telata pro modlářské
oběti. Proč ale na něj útočili? Všichni byli ve skutečnosti
taky zoufalí ze Zimrího činu. Jak se píše v překladu rabi
Sidona: "soudci před vchodem do stanu setkání bezradně
plakali“ (25,6). A z Pinchasovy horlivosti měli všichni
prospěch, protože blíže neurčená pohroma, která Izraelce stála
24 tisíc mrtvých, byla zastavena (25,8-9). Proč tedy Raši říká,
že ho kmeny kritizovaly? Pinchas neudělal nic, co by odporovalo
tehdejším zákonům, ať už si o nich dnes můžeme myslet své.
Raši přichází s takovým
psychologickým vysvětlením. Tím, že Pinchas zareagoval na takové
překročení zákona před očima Mojžíše a všeho lidu jako
jediný, a tím je zároveň zahanbil. Proto se snažili zpochybnit
aspoň čistotu Pinchasových motivů. Tím, že připomínali jeho
původ po jeho dědovi Jitrovi, mu podsouvali i nějakou tu špetku
zděděné krutosti. Když jeho předek vykrmoval telata jen proto,
aby je pak obětoval modlám, pak i Pinchas byl podle nich motivován
stejnou krutostí a ne jenom svědomím. My ostatní nejsme tak
krutí, proto jsme zaváhali…
A právě na tomto místě Tóry je
zopakována ta Pinchasova genealogie – že byl synem Eleazara, syna
kněze Árona. Čili nejednal jako vnuk Jitra. Motivem jeho činu
nebyla krutost. Jednal jako vnuk Árona, z náboženské
horlivosti. A píše se tam syn, ne vnuk Áronův. Jako by se chtělo
zdůraznit to podstatné – ne funkce, kněžství – ale že měl
Áronův charakter. Áron byl tím, kdo „usiloval o mír a s láskou
vstupoval mezi sporné strany“ (Raši k Bemidbar 20,29). I v případě sporu, který existoval mezi Izraelem a Bohem.
U Rašiho vždycky najdeme víc než jen doslovný komentář
k verši z Tóry. Nacházíme díky němu i hluboké,
obecně platné pravdy. Z jeho chápání této Pinchasovy
epizody jsme se dozvěděli, že když někdo vidí člověka,
zabývajícího se náboženským aktem, tak i přesto, že máme
pochybnosti o jeho motivech, je zakázáno ho znevažovat. A to
dokonce i když jsou postranní úmysly skutečností. V Talmudu
(Pesachim 50b) nalezneme i takové kategorické tvrzení, že
člověk má být stále zaujatý Tórou a přikázáními. A i kdyby
to nečinil z nejlepších důvodů, v průběhu času ten
pravdivý motiv zaujme místo toho falešného. Ve skutečnosti nám
totiž není dáno, abychom s jistotou znali motivy jednání
někoho jiného. Kmeny měly silné důvody k podezření vůči
Pinchasovým motivům, ale Bůh, který vidí do srdce (I. Sam.
16,7), vypověděl, že se mýlí.
Ten, kdo by se choval jako ty kmeny,
může upadnout do sebeklamu. Obecně platí, že když někdo brání
jinému v tom, co je samo o sobě dobré – jen proto, že mu
jeho motivy připadají podezřelé, může nakonec sám vypadat
podezřele. Například když je někdo od přírody skromný a
tichý, tak si může myslet, že nemůže nechat jen tak, když
někdo učí Tóru suverénně a s vášnivostí, nebo když
někdo plní přikázání nad rámec požadavků Tóry, je podle něj
nutné se do něj pustit. Ve skutečnosti to může být tak, že
kritizovaná osoba je v pořádku a ten člověk sám se mýlí.
Kmeny kritizovaly Pinchase a jejich přáním bylo ve skutečnosti
očistit sebe a Mojžíše. A Bůh dal za pravdu Pinchasovi…
Poučením z našeho příběhu je – dávat si pozor na svá
negativní hodnocení. Je to vidět, že to otravuje nejen náboženský
život, ale i společenský, politiku, atd. Přitom výsledkem
setkání s někým, kdo je pro svou věc zapálený, může
vést k ohromnému probuzení a k dalšímu nadšení. Různost
názorů není nikdy špatná. Jak zasvěceně a se znalostí lidské
povahy říká Talmud (Bava Batra 21a): „Závist mezi
učenci zvyšuje znalosti.“ Pokud je ale někdo jen bezúčelně
kritický a podezřívavý, je to jakoby nemohl snést pohled na
někoho, kdo je ctnostnější, lepší než je on sám. Pirkej
Avot říká (1,6) : „posuzuj každého z jeho lepší
stránky“. Pokud má člověk pocit vůči někomu jinému, který
není v souladu s touto zásadou, pak je to pro něj
k zamyšlení.
Je krásné těšit se z moudrosti našich učenců,
zabývajících se Tórou, že dokázali tohle všechno vyčíst ze
zopakování informace o Pinchasově původu: „ Pinchas, syn
Eleazara, syna kněze Árona.“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire