Avi: Parašat Pinchas (Num. 25:10-30:1)

Dnešní paraša přímo navazuje na příběh, z dnešního pohledu těžko přijatelný: Pinchas pomstil smrtí Izraelce, který se dopustil zakázaného vztahu a navíc velice provokativním způsobem. Moábky úspěšně lákaly Izraelce na modloslužby a Hospodin se proto na Izrael rozhněval. A v té situaci si Zimri, jeden z Izraelců, dovedl pohanskou ženu až do tábora, před očima všech přítomných, včetně Mojžíše. Následovalo jeho potrestání Pinchasem. Naše paraša začíná slovy: „A promluvil Hospodin k Mojžíšovi : Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, odvrátil mé rozhořčení“ Pokusme se oprostit od těch krvavých okolností příběhu a poslechněme si, co z něj dokázal vytěžit takový komentátor, jakým byl Raši. Úvaha se týká horlivosti jako takové, i hodnocení horlivosti.

Jako prvního si Raši všímá toho, že je u Pinchase zmiňován jeho původ: „syn Eleazara, syna kněze Árona.“ Na tom by normálně nebylo nic divného, kdyby ovšem ta samá věc nebyla zmíněna už pár veršů předtím. Z toho opakování Raši usuzuje, že byl zpochybňován Pinchasův původ a kmeny proto připomínaly jeho původ přes matku, dceru Jitra. Ta měla údajně vykrmovat telata pro modlářské oběti. Proč ale na něj útočili? Všichni byli ve skutečnosti taky zoufalí ze Zimrího činu. Jak se píše v překladu rabi Sidona: "soudci před vchodem do stanu setkání bezradně plakali“ (25,6). A z Pinchasovy horlivosti měli všichni prospěch, protože blíže neurčená pohroma, která Izraelce stála 24 tisíc mrtvých, byla zastavena (25,8-9). Proč tedy Raši říká, že ho kmeny kritizovaly? Pinchas neudělal nic, co by odporovalo tehdejším zákonům, ať už si o nich dnes můžeme myslet své.

Raši přichází s takovým psychologickým vysvětlením. Tím, že Pinchas zareagoval na takové překročení zákona před očima Mojžíše a všeho lidu jako jediný, a tím je zároveň zahanbil. Proto se snažili zpochybnit aspoň čistotu Pinchasových motivů. Tím, že připomínali jeho původ po jeho dědovi Jitrovi, mu podsouvali i nějakou tu špetku zděděné krutosti. Když jeho předek vykrmoval telata jen proto, aby je pak obětoval modlám, pak i Pinchas byl podle nich motivován stejnou krutostí a ne jenom svědomím. My ostatní nejsme tak krutí, proto jsme zaváhali…

A právě na tomto místě Tóry je zopakována ta Pinchasova genealogie – že byl synem Eleazara, syna kněze Árona. Čili nejednal jako vnuk Jitra. Motivem jeho činu nebyla krutost. Jednal jako vnuk Árona, z náboženské horlivosti. A píše se tam syn, ne vnuk Áronův. Jako by se chtělo zdůraznit to podstatné – ne funkce, kněžství – ale že měl Áronův charakter. Áron byl tím, kdo „usiloval o mír a s láskou vstupoval mezi sporné strany“ (Raši k Bemidbar 20,29). I v případě sporu, který existoval mezi Izraelem a Bohem. U Rašiho vždycky najdeme víc než jen doslovný komentář k verši z Tóry. Nacházíme díky němu i hluboké, obecně platné pravdy. Z jeho chápání této Pinchasovy epizody jsme se dozvěděli, že když někdo vidí člověka, zabývajícího se náboženským aktem, tak i přesto, že máme pochybnosti o jeho motivech, je zakázáno ho znevažovat. A to dokonce i když jsou postranní úmysly skutečností. V Talmudu (Pesachim 50b) nalezneme i takové kategorické tvrzení, že člověk má být stále zaujatý Tórou a přikázáními. A i kdyby to nečinil z nejlepších důvodů, v průběhu času ten pravdivý motiv zaujme místo toho falešného. Ve skutečnosti nám totiž není dáno, abychom s jistotou znali motivy jednání někoho jiného. Kmeny měly silné důvody k podezření vůči Pinchasovým motivům, ale Bůh, který vidí do srdce (I. Sam. 16,7), vypověděl, že se mýlí.

Ten, kdo by se choval jako ty kmeny, může upadnout do sebeklamu. Obecně platí, že když někdo brání jinému v tom, co je samo o sobě dobré – jen proto, že mu jeho motivy připadají podezřelé, může nakonec sám vypadat podezřele. Například když je někdo od přírody skromný a tichý, tak si může myslet, že nemůže nechat jen tak, když někdo učí Tóru suverénně a s vášnivostí, nebo když někdo plní přikázání nad rámec požadavků Tóry, je podle něj nutné se do něj pustit. Ve skutečnosti to může být tak, že kritizovaná osoba je v pořádku a ten člověk sám se mýlí. Kmeny kritizovaly Pinchase a jejich přáním bylo ve skutečnosti očistit sebe a Mojžíše. A Bůh dal za pravdu Pinchasovi… Poučením z našeho příběhu je – dávat si pozor na svá negativní hodnocení. Je to vidět, že to otravuje nejen náboženský život, ale i společenský, politiku, atd. Přitom výsledkem setkání s někým, kdo je pro svou věc zapálený, může vést k ohromnému probuzení a k dalšímu nadšení. Různost názorů není nikdy špatná. Jak zasvěceně a se znalostí lidské povahy říká Talmud (Bava Batra 21a): „Závist mezi učenci zvyšuje znalosti.“ Pokud je ale někdo jen bezúčelně kritický a podezřívavý, je to jakoby nemohl snést pohled na někoho, kdo je ctnostnější, lepší než je on sám. Pirkej Avot říká (1,6) : „posuzuj každého z jeho lepší stránky“. Pokud má člověk pocit vůči někomu jinému, který není v souladu s touto zásadou, pak je to pro něj k zamyšlení.

Je krásné těšit se z moudrosti našich učenců, zabývajících se Tórou, že dokázali tohle všechno vyčíst ze zopakování informace o Pinchasově původu: „ Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona.“