Avi: Parašat Jitro (Šemot 18:1 – 20:23)

Ve dvacáté kapitole Sefer Šemot, II. Knihy Mojžíšovy, můžeme číst snad nejvýznamnější psaný text v dějinách lidstva – Desatero. Každý zná aspoň malý úryvek z něj, i když ho jinak třeba nerespektuje a ohání se jím jen když chce prstem ukázat na jiné lidi… Desatero je popisováno jako výsledek Zjevení a tak jde jistě o nejvýznamnější zjevení v dějinách lidstva. Nikdo nezpochybňuje jeho univerzální platnost, takže je i takovým společným vlastnictvím lidstva. Tisíce let ho komentátoři analyzují a tak se zdá, že ten text je naprosto jasný, průzračný. Přitom už jeho první verš otevírá mnoho problémů:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Šemot 20,2)

Židovská tradice nahlíží na tuto první větu jako už na první přikázání, nebo spíš jako na první vyjádření, výroky (hebrejsky dvarim). Zatímco křesťanská tradice bere tuto větu jen jako úvod k samotným přikázáním. A tak se i číslování těch přikázání pochopitelně liší. Ale ani židovským komentátorům jistě neunikl ten fakt, že charakter tohoto přikázání je určitě jiný, než u těch ostatních. Už komentátoři ve středověku říkají, že to tak úplně přikázání nemůže být, protože přikázání jsou zásadně taková, že se vztahují k nějaké situaci, ve které to doporučení můžeme z vlastní vůle, vlastním rozhodnutím splnit, nebo taky nesplnit. No a tady jde o to, alespoň podle rabínské tradice, že tím přikázáním je víra v Boha. A to je ten kámen úrazu. Copak jde víru přikázat?

Víme, že každé hebrejské písmeno má svoji číselnou hodnotu. A slovo Tóra má číselnou hodnotu 611. Celkový počet micvot, přikázání je ale 613. Když k tomu připočteme ta první dvě přikázání z Desatera, braná jako úvod, už je to pak ten známý počet 613. Rabíni to vysvětlují tak, že ta první dvě přikázání Desatera byla Izraelcům známa už předtím, a že až těch dalších 611 zprostředkoval v Tóře samotný Mojžíš. Takže podle této tradice patří do souboru všech přikázání, do tzv. „tarjag micvot“ i tato přikázání: 1.víra v existenci Boha a 2. víra v Jeho jedinost. Ale víra zůstává stále vírou, i kdyby se ji někdo snažil podpořit intelektuálními a filozofickými úvahami o prvotní příčině, nebo jakkoliv jinak. A víru prostě nejde jednoduše přikázat. Trošku to připomíná známý židovský vtip: Kohn starší, vyhlášený neznaboh a ateista, chce pro svého syna to nejlepší a tak ho posílá na studia do Oxfordu, Trinity College. O prázdninách synek přijíždí domů a zvesela se svého otce ptá: „Víš vůbec, co známená to „Trinity“? Otec neví, a tak se mu dostane vysvětlení: „To je trojice Boží.“ Kohn starší se rozčílí a začne cloumat se synem a křičet: „Tak aby bylo jasno, synku, je jen jeden, jediný Bůh, ve kterého nevěříme!“

Ale vraťme se zpátky. Je tedy nakonec celkem přirozené, aby se se ten první verš bral jako úvod k samotným přikázáním, jak to už v XV. století navrhoval i Abrabanel. Navíc, současní historici v tom vidí analogii se starobylými blízkovýchodními nápisy, které obsahují smlouvu. Na jejich začátku je vždycky představen samotný vládce: „Já jsem...“ A tady narážíme zase na jeden drobný rozdíl mezi křesťanskými a židovskými překlady. Křesťanský začíná tak: „Já jsem Hospodin...“ a židovský, včetně překladu rabi Sidona zní: „Já, Hospodin, jsem tvůj Bůh, jenž tě vyvedl ze země Micrajim (Egypta) z domova otroků.“ Tady je vidět, že se Bůh nepředstavuje, není to třeba, Izrael ho už zná.

A i když ten úvodní verš není přímo příkazem nebo zákazem, Bůh stejně cosi přikazuje. A obrací se zvlášť, osobně, ke každému z těch, kdo zjevení obdrželi: „Jsem tvým Bohem!“ Tvým! Vem to v úvahu, zařiď se podle toho, žij podle toho. Je to osobní vzkaz, od osoby k osobě. Tento osobní charakter Desatera je opravdu jedinečný. Máme pamatovat na to, před kým stojíme.

První přikázání také mluví o vyvedení „z egyptské země, z domu otroctví“. Egypt byl mimořádnou civilizací v lidských dějinách. Jedním z jeho základů ale bylo otroctví a to ho zpochybňuje. První kolektivní zkušeností vznikajícího národa Izraele bylo vysvobození z otroctví. Svoboda je tak prvním přikázáním. Dnes už zase sílí tendence zpochybňování důležitosti svobody, jako kdyby byl důležitý zase jen ten plný talíř. Proto je například zpochybňována i Palachova oběť, která se bytostně týkala svobody, stejně tak jako tomu bylo například i u obránců Masady. Podle Lévinase je ovšem svoboda „podmínkou jakékoliv hodnoty“. A proto také dodává, že náboženství nemá spočívat jen v nadšení a extázi, ale na výchově člověka, „která bude působit na svobodné bytosti.“ Filozof taky zdůrazňuje, že svoboda nemůže být odebrána ani žádnou „sakramentální (svátostnou) božskou silou“. Taková síla (skrytá v náboženském obalu) by na úkor svobody jen zraňovala.

Už proto si myslím, že první verš z Desatera nelze brát jen jako pouhý úvod k němu, co říkáte?

Micvot vázané na čas versus dítě

Ačkoliv v ortodoxním judaismu se v tomto směru věci hýbou jen velmi pozvolna, v případě progresivních směrů (konzervativního a liberálního) došlo už dávno ke zrovnoprávnění ženy ve všech sférách židovského rituálu (s výjimkou micvot vázaných na biologickou realitu, jako je obřízka a nida), nejprve opatrně ("ženy mohou na sebe vzít micvot, které byly tradičně vyhrazeny mužům") a později natrvdo ("ženy jsou povinny stejnými micvot jako muži", viz responsum Pamely Barmash). Ono je to logické, jak píše Ilana Kurshan ve své krásné knize If All the Seas Were Ink-dnešní žena nemá z ženou v Talmudu moc společného, naopak má víc společného s mužem, jak je viděn v Talmudu-rozhoduje o sobě sama, je schopná se uživit a vládne svým časem. V Talmudu byla žena podřízena nejprve svému otci a pak svému manželovi, později se zdůvodňovalo vyjmutí žen z některých micvot tím, že se musí starat o dítě a není tedy paní svého času, ale v dnešní době i tento argument bledne (apologetiku ve smyslu, že ženy jsou víc duchovní a nemají tedy tyto micvot zapotřebí, nebudu vůbec rozebírat). Ne tedy, že by se ženy přestaly starat o děti, ale většina žen už nemá tolik dětí, aby péčí o ně strávila prakticky celý život. Obvykle zakládáme rodinu později a o péči o děti se dělíme s manželem/partnerem, ať už rovným dílem, nebo podle časových možností obou dvou. Takže žena je po většinu svého života paní svého času a není tedy důvod, aby byla i nadále vyjmuta z takzvaných "časově vázaných micvot", tedy micvot, které byly po staletí doménou mužů (typicky tefilin, cicit, modlitba v pravidelný čas a s ní spojené právo být počítán do minjanu atd...).

Ale ve chvíli, kdy přijde na svět potomek, nastává otázka, co s těmito micvot? V určitém životním období skutečně dítě nemůže čekat, až maminka dokončí modlitbu a rozmotá se z tefilin. Konzervativní rabíni však mysleli i na to-vzhledem k tomu, že postarat se o nemohoucího, ať už miminko, nemocného nebo starého člověka, je naší povinností a vzhledem tomu, že ten, kdo se zrovna věnuje jedné micvě je automaticky zproštěn jiných micvot (Talmud Suka 25a), je žena (nebo muž, pokud je to on, kdo se stará o dítě!), která má plné ruce práce s dítětem zproštěna povinnosti dodržovat micvot vázané na čas. Toto zproštění povinnosti platí vždy jen v přesný čas, nikoliv plošně. To znamená, že pokud přes týden žena nemá ani chvíli na to to, aby odříkala některou z pravidelných modliteb, ale v sobotu dopoledne dítě pohlídá babička, pak žena je v synagoze počítána do minjanu, protože v tu chvíli se o dítě nestará, má tím pádem povinnost pravidelné modlitby a z ní plynoucí právo být započítána.

Rabíni nijak nestanovují limit do kdy by rodina měla zorganizovat svoje fungování tak, aby se žena mohla vrátit zcela pravidelně i ke svým rituálním povinnostem, což je logické. Každá rodina je jiná, každé dítě má jiné nároky. Někdo se dokáže rychle vrátit k pravidelnému rytmu (byť třeba za cenu osekání pravidelných modliteb na naprosté halachické minimum), někdo bude mít dlouhé přechodné období, kdy pár dní to půjde a pak zase ne, někdo si dá delší pauzu. Je ale dobré myslet na to, že děti nás pozorují a pokud chceme, aby něco dělaly nebo nedělaly, je v první řadě nutné jim jít příkladem...

No, tak to by byla teorie, brzo uvidím, jak zelený je strom života...:-)

Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13:7 – 17:16)

V dnešní paraše Bešalach nás čeká parádní číslo Božího vysvobození Izraele z Egypta- přechod přes moře. Všichni známe ty kreslené vtipy s malým Mojžíškem, kterého nemůže jeho matka vykoupat v neckách, protože voda v těch neckách je napravo a voda je i nalevo, jenom malý Mojžíš je uprostřed těch necek stále na suchu. To rozestoupení vod a taky potom, co prošli bezpečně na druhý břeh, její návrat v pravý čas, to je prostě zázrak. To si ani člověk neumí představit. A jak to muselo zapůsobit na Izraelce, kterým šlo o krk a tohle pro ně byla doslova spásná, neočekávaná a rozhodně nevšední zkušenost.

Ale jako i jindy v podobných případech, tak i nyní ta vděčná zbožnost nevydržela moc dlouho. Brzy se objevují známky nespokojenosti a dokonce i vzpoury. A to jim Bůh obstaral jídlo- manu a křepelky, jindy se postaral, aby hořká voda zesládla a dala se pít. Když dorazili do Refidim, celá situace vygradovala. Došlo až, jak je psáno, k pokoušení Boha (Šemot 17,2). Něco takového se dá částečně pochopit. Cesta byla těžká, budoucnost nejistá, nechápali všechny ty zkoušky, které podstupovali. A pak, když není voda, není co pít, nepomůžou sebekrásnější vzpomínky na vychlazenou coca-colu s plátkem citrónu, ani na všechny dřívější zázraky. Pít potřebovali teď. Kdyby šlo ale jenom o to, nemluvil by text naší paraši o „pokoušení Boha“. Komentátoři tvrdí, že Izraelci začali skuhrat i nad jejich poměry, více než normálně, i když ještě zásoby vody měli. Teprve když zásoby došly, bylo jejich naříkání opodstatněné a Bůh jim vodu opět obstaral.

Podstata toho „pokoušení“, na rozdíl od běžné prosby o vodu, spočívala v tom, že říkali: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ (Šemot 17,7) Jak říká Ramban, jejich počáteční očekávání je vedlo k žádosti o zázrak jako důkaz, že je Bůh uprostřed nich. Jinými slovy, jejich věrnost Bohu byla podmínečná: když On se bude chovat tak, jak oni od Něj očekávali, může s nimi počítat. Ale pouze když to bude přesně takhle. Projevili v podstatě nedostatek víry. Když se to dotáhne do konce, požadovali by stále nové zázraky, jistou blahobytnou úroveň a pak by byli svolní k věrnosti takovému Bohu. A koneckonců, byl by to i takový pěkný důvod k vlastní Boží existenci…

Trochu jako v tom vtipu, kdy se v synagoze vedle sebe modlí pan Lederer v hezkém novém kožíšku a Kohn ve starším, ošuntělém kabátku. Lederer prosí: „Bože, dej ať udělám kšeft za deset tisíc dolarů.“ Vedle něj Kohn: „… dej, ať udělám kšeft za pět dolarů.“ A tak to jde pořád dokola. Po chvíli Lederer vstane, sáhne do portmonky, vyndá pět dolarů a podává je Kohnovi: „Vezmou si to, Kohn, a už mi tu Hospodina nerozptylujou.“

Ono se na to téma dobře vtipkuje. Ale ruku na srdce: když už si opravdu na Pána Boha vzpomeneme, není to právě ve chvíli, když něco chceme, potřebujeme? Ale copak je Bůh jenom takový ten trpaslík, plnící přání- jako v jednom povedeném českém seriálu? Rozhodně není takovým automatem, který na zmáčknutí knoflíku splní jakékoliv přání. A v tom spočívá ta zásadní chyba, jak říká Ramban: „ je nepatřičné pokoušet Pána Boha, ani by člověk neměl očekávat nějakou odměnu za službu Bohu. Když s sebou věrnost Bohu přináší i utrpení a pohromy, je třeba to přijmout jako spravedlivý soud.“ Takový přístup ale dokáže otrávit i řadu lidí zbožných, natož ateistů, spousta lidí o tom má úplně jinou přestavu. Vypadá to ale, že zázraky už patří minulosti. No, možná ještě někdy k nějakému dojde, nedá se to vyloučit. Ale nemáme se na ně spoléhat, automaticky s nimi počítat. To bylo hříchem i v době Možíšově, tím spíš teď. Ale nejsme tu na světě tak docela osamoceni. Tóra i naše tradice nám říká, že naše osamocení není totální . V tom spočívá naše víra, to je její pole působnosti. Proto můžeme projít i těžkými zkouškami, když na to přijde. Možná bychom se neměli pořád tak nakvašeně ptát: tak co je, je tu Hospodin (náš automat) mezi námi? Ale spíš číst ten text přece jen osobněji a pokorněji, tak, jak to zaznívá v překladu rabína Sidona: „Je Hospodin v našem nitru, nebo není?“ To je naše cesta.

Izraelci ještě pořád vězeli v tom otrockém myšlení. Léta za ně rozhodovali jiní. Byli jako děti, které křičí a dupají a domáhají se od těch nahoře, i od Toho nahoře. Znáte to: k dospělosti, tedy ne jenom té fyzické, vede dlouhá cesta. Někdy trvá i celý život...

Je to micva, být ekolo? (3.)

Dneska konečně trochu halachy, přečetla jsem knihu Environment in Jewish Law, kterou redigovali Walter Jacob a Moshe Zemer a příslušnou kapitolu z konzervativního The Observant Life, napsanou Lawrencem Trosterem a měla čas si trochu uspořádat myšlenky.
Hned na začátku je třeba říci, že žádná ucelená halacha na tohle téma neexistuje. Některé problémy se vyskytovaly už v minulosti (například nedostatek pitné vody), ale některé jsou úplně nové (třeba problém špatně rozložitelného a jedovatého odpadu). Takže není možné najít jeden příkaz a nebo zákaz a říct: "to je ono, na tomhle můžeme postavit naše odpovědi na tenhle moderní problém". Na druhou stranu ale existuje několik halachických proncipů, na kterých je možné tyto odpovědi stavět, což ve finále je možná i lepší, protože to umožňuje větší flexibilitu  a rychlejší adaptaci halachy na nejnovější vědecké poznání.
Jak už jsem citovala v prvním článku, hned na začátku Tóry najdeme dvě verze stvoření světa a s ním dvě varianty toho, co je naší povinností-opanování Země, neb jsme vrcholem stvoření (Gen. 1:28) a nebo být "jen" jejím správcem (Gen. 2:15). Vysvětlení tohoto zdánlivého rozporu nabízí midraš Kohelet rabba (7:1): "Pohleď na Boží dílo – kdo může narovnat, co bylo pokřiveno? Když Bůh stvořil Adama, prvního člověka, provedl ho Zahradou a ukázal mu všchny stromy v ní a řekl mu: "Podívej, jak krásná a příjemná jsou má stvoření, Vše, co jsem stvořil, stvořil jsem pro tebe. Dbej, abys nezničil můj svět, protože pokud to uděláš, nikdo to po tobě nenapraví."" Ano, vše, co je na Zemi je tu pro nás, ale to neznamená, že to můžeme zničit, protože není nikdo, kdo by to po nás mohl opravit.
Další, často citovanou micvou, je bal tašchit (nenič), která vychází z biblického zákazu kácet při obléhání měst ovocné stromy (Deut. 20:19-20). Rabíni tento zákaz rozvinuli tak, že zakazuje jakékoliv bezúčelné ničení čehokoliv, co má nějakou cenu, od zvířat a rostlin až po potraviny a výrobky. Ale řekneme-li A, je třeba říct také B, protože tento zákaz není tak jednoduše plošný-pokud má člověk nějaký dobrý důvod, je možné pokácet i ten ovocný strom, protože zájem člověka (zejména jeho zdraví a život, nebo i jen jejich potenciální ohrožení) jsou vždy na prvním místě. Což je jeden ze zásadních halachických principů, kterým bychom se měli v rozhodování o ekologických otázkách řídit, ale o tom ještě později.
Talmud a později Maimonides a další rabíni, řeší praktické otázky mezilidských vztahů-obtěžování sousedů hlukem, zápachem nebo třeba prachem z našeho podnikání a Talmud tak předepisuje vzdálenost a umístění po větru například pro koželužny, které byly ve starověku prototypem zapáchající dílny. A Talmud obecně uznává (Ketubot 101a), že žít ve velkém městě není příjemné a Raši to glosuje tím, že ve velká města jsou přecpaná a chybí sady a parky a čerstvý vzduch.
Tóra nám přikazuje zachránit vlastní nebo cizí život (pikuach nefeš, Lev. 18:5) a stejně tak zakazuje vědomé sebepoškozovaní (Lev. 19:28) a tedy i poškozovat zdraví druhého. To, že my tady v Evropě často nevidíme, za jakých podmínek jsou vyráběny věci, které často ani nepotřebujeme a které za chvíli vyhodíme na skládky, nás nezbavuje odpovědnosti. Tóra po nás totiž žádá, abychom dopředu promýšleli dopady naši činnosti (Deut: 22:8-postavíš-li nový dům, udělej na jeho střeše zábradlí a nezatížíš tak svůj dům krví, kdyby z ní spadl, kdo z ní má spadnout). Nehledě na to, že Tóra po nás žádá mít "poctivé váhy, poctivá závaží a poctivou měrku" a je otázka, zda bídné mzdy dělníků ze třetích zemí náhodou neodporují této micvě...

Co si z toho tedy vzít? Jsou oblasti, ve kterých pikuach nefeš jednoznačně trumfuje nad ekologickými ohledy-asi nikdo nebude zpochybňovat používání jednorázového lékařského vybavení, které je sterilní a bezpochyby zachraňuje každý den mnoho životů. Jsou oblasti, ve kterých je to složitější-máme trvat na bio zemědělství (mluvím o rostlinné výrobě) s tím, že základní potraviny budou výrazně dražší a pro mnoho chudých lidí to může znamenat reálný existenční problém. A nebo ohrožovat život dotyčného zemědělce nebezpečnými postřiky a všech kdo žijí kolem jeho pole, kdo pijí vodu, do které se látky z jeho pole dostanou (ve Francii proběhly médii případy zemědělců, kteří onemocněli leukémií v důsledku používání postřiků). A pak tu máme zbytnosti typu plastových brček, jejichž zákaz opravdu nikoho na životě neohrozí.
Měli bychom se tedy snažit o uměřenost v naší spotřebě, zajímat se o to, odkud pochází to, co jíme (košer neznamená automaticky ekolo!), co si oblékáme, co na sebe mažeme a věci, které vlastníme a jak to všechno bylo vyrobeno a co se s tím stane ve chvíli, kdy to vyhodíme. A nezavírat oči před tím, co zjistíme, ale snažit se z toho vyvodit nějaké důsledky. Možná výsledkem bude nějaký nedokonalý kompromis, ale lepší něco, než nic. Jsou oblasti, ve kterých se bez plastů neobejdeme, jen je potřeba je používat uvážlivě. A jsou životní situace, kdy naše možnosti ekologického chování jsou omezené. A naopak bychom se při vyvozování důsledků neměli nechat strhnout první ekolo webovou stránkou, na kterou narazíme. Například začít si doma vyrábět veškerou kosmetiku doma na bázi kokosového oleje není až tak ekolo, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ty kokosové palmy někde musí vyrůst a olej se k nám do Evropy musí nějak dostat a když se najednou miliony Evorpanů rozhodnou, že bez kokosového oleje ani ránu, tak to bude mít stejný dopad, jako když před pár lety se začal do všeho cpát palmový olej...A také nemyslet jen na sebe, ale na všechny, kteří jsou v tom řetězci od suroviny k výrobku zainteresováni. Tohle je asi ta nejtěžší část.
No, pořád mám o čem přemýšlet a co zlepšovat...

Avi: Parašat Bo (Šemot 10:1 – 13:16)

V naší paraše Bo se píše o věci, která je různým způsobem podávaná, a proto si zaslouží naši pozornost. Těsně před vyjitím z Egypta si Izraelci od místních vyprosili stříbrné a zlaté šperky a pláště. Dostali je a na cestu vyrazili s velkým bohatstvím. Na dvou místech dnešního čtení si o tom můžeme přečíst: „Vybídni lid, ať si vyžádá každý muž od svého souseda a každá žena od své sousedky stříbrné a zlaté šperky“ (Šemot 11,2) a také: „Izraelci jednali podle Mojžíšova příkazu: vyžádali si též od Egypťanů stříbrné a zlaté šperky a pláště. A Hospodin zjednal lidu přízeň v očích Egypťanů a oni jim vyhověli. Tak vyplenili Egypt.“ (Šemot 12,35-36)

Popis těchto událostí se liší dost podstatně v různých překladech. Originál totiž není úplně jednoznačný. Jak je známo, každý takový překlad je i víceméně výkladem. A tak tu můžeme sledovat překlady- výklady založené na vztahu konkrétních překladatelů k Židům, i na jejich vlastní náboženské tradici, v níž jsou ti překladatelé ukotveni. A tak i podle tohoto klíče můžeme z některých překladů vyčíst velmi nelichotivé hodnocení Židů. Přitom je pravdou, že Tóra sama své hrdiny nijak nešetří, neidealizuje. A to ani v případě Mojžíšova pokolení. Ale líčit tady Židy jako nějaké plenící lupiče? Jednak to přispívá ke stereotypu o Židech a jejich údajně typické touze po majetku, ale hlavně: při nejednoznačnosti originálu je tu přece třeba daleko větší obezřetnosti od poctivého překladatele. Ve většině nežidovských překladů čteme, že šlo o půjčku, a ještě spíše se naznačuje podvod, protože neměli v úmyslu ji vracet. A to je zlá zkratka.

Jak se na to dívá židovská tradice? Izraelci nijak nedoráželi, neatakovali své sousedy. Sám Bůh prosí, což se ve většině překladů ztrácí. A měli si ty cenné předměty vyprosit- ne jako půjčku, ale jako dar. Středověcí komentátoři poukazují na biblické použití slova „šaal“ na jiných místech, aby bylo jasné, že jde o prosbu jako takovou a ne o prosbu o půjčku. Kdo to interpretuje jako půjčku, naznačuje, že teď Židé Egypťanům něco dluží. Že je něco takového nesmysl, řeší už Talmud v traktátu Sanhedrin. Egypťané se podle něj obrátili s nárokem na odškodnění na Alexandra Velikého. A Egypťané byli už tehdy odmítnuti s tím, že šlo o náhradu za otrockou práci. A navíc, Egypťané ty předměty dávali bez přinucení (když necháme stranou egyptské rány). Josefus Flavius píše, že Egypťané je chtěli při rozloučení uctít dary. Jednak proto, že by mohli být rádi, kdyby ti příslušníci cizího národa už byli pryč, anebo si na ně za ta léta už zvykli a přirostli jim k srdci jako dobří sousedé. Mechilta například připomíná, že Izraelci dostávali dary ještě dříve, než si o ně stačili říct. Raši také píše, že dostávali i to, o co se neprosili: „Řekl jsi, že chceš jedno? Vezmi si dvě a běž.“ Někteří komentátoři to taky srovnávají podle podobných formulací s tím, jakým způsobem je propouštěn židovský otrok. Ten taky nemohl být propuštěn s prázdnýma rukama. Jak čteme (Devarim 15,13-14): „Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou. Štědře ho obdaruješ ze svého stáda i humna a lisu. V čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, z toho mu dáš.“

V kritice špatných překladů zaujal i autor novodobý, ze 20. století- Benno Jacob. Ten se vrací ke kořeni slova nacal, překládanému jako „loupit“. Objevuje se v Písmu na 212 místech a ve zbývajících 210 případech se všichni shodují, že ať už se to překládá jako zachránit, vysvobodit, vytrhnout nebo vyrabovat, vždycky je jeho nejbližší smysl: znovu získávat, a ne- od koho se znovu získává. Proto i tady (Šemot 11,2 a 12,36) je správné to překládat podobně, čili: „zachránili Egypťany“, ve smyslu: zachránili jejich dobré jméno, jejich čest. A tak se to i stalo. Nemáme myslet ve zlém na Egypťany. Tóra nám to přímo nařizuje: „Nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi“ (Devarim 23,8). A proto mají Izraelci poprosit o dar na rozloučenou a „Bůh zjednal lidu přízeň v očích Egypťanů.“

Na tomto příkladu vidíme nejlépe, jak je těžké z hebrejštiny překládat do jiných jazyků. Nic nenahradí originál. A když už musí ten překlad být, tak s hlubokou znalostí svatého jazyka a Ústní Tóry, tj. celé tradice, která se k Tóře Psané vztahuje. Není možné vybrat si, co se mi zrovna hodí nebo líbí, a to ostatní nevnímat, ignorovat. Pak vznikne všelicos, jen ne odpovídající překlad. Ten vyžaduje poctivost a pokoru. Všichni známe ty sebevědomé osoby, které nepotřebují žádné rady, kterým je známa celá pravda, kterou disponují právě oni, na rozdíl od ostatních. A tak kolem sebe mávají tu Písmem, tu Masarykem, ale přitom jsou jen jejich smutnou parodií. Právě na to bychom si měli dávat pozor úplně všichni.

Těhotentví po židovsku

Židovky jsou samozřejmě těhotné úplně stejně jako všechny ostatní ženy, ale existuje pár drobných kulturních rozdílů. První věc, která mě opravdu překvapila, je silně zakořeněný minhag (zvyk) nekupovat a nepořizovat domů nic pro dítě dokud se nenarodí. Kvůli ajin ha-ra (zlému oku), prostě jak se česky říká "aby to člověk nezakřiknul". Respektive, ani mě tak nepřekvapilo, že takový zvyk existuje, ale fakt, že je pořád hodně žen, které se ho drží. Paní, která učí v naší komunitě Talmud-Tóru pro děti šla málem do mdlob, když jsem jí řekla, že máme výbavičku v podstatě komletní. Upřímně řečeno netuším, jak to ty, které se tohoto zvykud drží, dělají, protože tady naprostá většina porodnic vyžaduje, aby nastávající matka ve své tašce do porodnice měla i oblečení pro své dítě na celou dobu pobytu v porodnici, erární oblečení pro novorozence se tady moc nevede...a bez sedačky ho není možné odvézt domů (leda pěšky v šátku). Ale je fakt, že v tradičních velkých rodinách to asi nebude žádný nepřekonatelný problém...
O tom, že jméno se nesděluje až do obřízky nebo do pojmenování (pro dívky) jsem už psala. S tím souvisí ovšem to, že obřízku nebo pojmenování je třeba alespoň trochu zorganizovat, zejména není-li mohel snadno dostupný. Drobný háček je, že obřízka se dělá osmého dne po narození, ale den narození obvykle neznáme...Eli zavolal jednomu pařížskému mohelovi (štrasburští mohelové nejsou příliš svolní pracovat spro liberální komunitu a už vůbec ne v případě, že matka je konvertitka nebo dokonce vůbec není židovka, v případě, že židovský otec chce dítě ihned konvertovat), aby zjistil co a jak. Mohel ho ujistil, že to nebude žádný problém (mohel je lěkařm urolog-pediatr a ortodoxní, ale je pro něj důležitější umožnit otcům splnit micvu obřezat svého syna, než názor rabinátu na liberální židy) a že bychom si měli také předem zajistit pediatra, který následně udělá převaz a vůbec bude kontrolovat, jestli se všechno hojí, jak má. Ze zkušeností našich přátel víme, že je dobré sehnat židovského dětského lékaře, u kterého nehrozí, že by obracel oči v sloup a dával najevo, co si o tomto naprosto zásadním židovském rituálu myslí.
V případě narození holčičky je to jednodušší. V aškenázských kruzích tradičně její jméno otec ohlásí, když je o nejbližším šabatu vyvolán k Tóře. V sefardských kruzích (a obvykle i v liberálních kruzích) se organizuje "zeved ha-bat", tedy pojmenování dívky zhruba měsíc po narození, který může probíhat doma nebo v synagoze a je to podobná sláva jako obřízka, jen mohel tam z pochopitelných důvodů chybí. V případě, že má dívka civilní  židovské jméno, tak to vůbec nekoliduje s výše zmíněným zvykem jej nesdělovat až do oficiálního pojmenování.
Talmud říká, že dítě v děloze studuje Tóru a že při narození dostane od anděla ránu mezi nos a horní ret a všechno, co se naučilo zapomene (a proto tam všichni máme rýhu). Je to hezká metafora, ale vzhledem k tomu, že dnes už víme, že plod od určitého věku v děloze slyší, rozhodla jsem se neponechat nic náhodě a začala jsem ranní a večerní Šema kantilovat hezky nahlas, aby melodie, kterou si z břicha bude pamatovat byla právě tahle. Tak uvidíme, jestli to bude fungovat. Také jsem si všimla, že se hezky hýbe během našeho pravidelného studia Talmudu, ale tam si teda nejsem jistá, jestli je to tím, že by ho diskuse tak zaujala a nebo ho hlasy spíš rušily.
Každopádně už se to blíží, tak uvidíme co a jak bude. U prvního dítěte člověk prostě neví, do čeho jde a rady a zkušenosti ostatních mu jsou celkem k ničemu, obzvlášť když se na něj hrnou ze všech stran a vzájemně si protiřečí...

Avi: Parašat Vaera (Šemot 6:2 – 9:35)

  Naše dnešní čtení z  II. Knihy Mojžíšovy se týká Božího slibu o záchraně Izraelců z otroctví, a dále je tam popis některých ran, které měly za úkol obměkčit faraona. Připomeňme si ten majestátní Boží příslib: „ Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a  vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem.“ (Šemot 6,6-7)

  Tyhle verše moc dobře známe, každý rok si je připomínáme, protože zaujímají ústřední místo při pesachovém sederu. Ta čtyři slovesa, která tam jsou použita, představují různé fáze vysvobození z egyptského exilu. Každý z arba kosot, těch čtyř pohárů vína, které pijeme během noci svátku Pesach, odpovídá jedné z  těchto fází. Tato micva, stejně jako řada dalších při sederové noci, je odvozená od známého příkazu, který můžeme nalézt v mišně (Pesachim 10,5), a který je také citován v pesachové hagadě: „V každém pokolení je povinností každého Žida vidět sama sebe, jako by on sám vyšel z Egypta.“ Termín chajav = musí, je povinen, který je tam použitý, na rozdíl od carich= potřebuje, je vyšší stupeň, předpokládá určitou námahu, úsilí, které člověk musí vynaložit, aby mohl spoluprožít to vykoupení. Člověk musí sám sebe vidět, jak trpí pod tíhou otroctví, musí cítit to vzrušení, jaké Izrael zakoušel při každé z těch deseti ran, a nakonec musí prožít tu extázi nadšení, když opouští zemi pronásledování a nečistoty, a jako lid Boží míří k Sinaji, aby přijal Tóru. Pokud to umíme takhle zažívat, je to povznášející pocit a nepočítáme hodiny, strávené u sederové večeře.

  Ale je to tak snadné? Copak opravdu můžeme tuto povinnost vůbec  takhle splnit? Vždyť se to všechno vztahuje k událostem, které se odehrály před více než třemi tisíci lety. Můžeme ten příkaz splnit  stejně tak jako jeho přímí účastníci, a proč se to od nás vyžaduje?

  Gemara (v talmudickém traktátu Kidušin 81a) podává ilustraci, abychom pochopili fungování a vzájemné ovlivňování lidského intelektu a emocí, aby došlo k žádoucímu výsledku. Vypráví se tam, jak Amram Chasid jednou cítil, že se ho intenzivně zmocňuje hříšná vášeň. A on se jí vzepřel, a aby jí zabránil v dalším postupu, začal křičet: Hoří v domě Amramově! Mudrci, kteří slyšeli jeho křik, přiběhli jen proto, aby zjistili, že tam vlastně vůbec žádný oheň není.  Byli naštvaní a řekli mu: Zostudil jsi nás (tím, že jsi způsobil, abychom  zbytečně přiběhli).  Amram odpověděl: Je lepší se stydět v domě Amrama v tomto světě, než se za něj stydět na onom světě. Raši to vysvětluje takto: Amram měl skutečně pravdu, když křičel. Oheň, na který ukazoval, byl jecer hara, sklon ke zlému, který v něm vzplanul. A Amram potřeboval přítomnost svých sousedů, protože v jejich přítomnosti by se hřešit styděl.  No, nevím, kdo z nás by reagoval tak nezvykle jako Amram. On vyvolal situaci, která ho zahanbila „jen“ proto, aby nehřešil. My bychom asi nekřičeli. Na druhou stranu, kdyby vypukl skutečný požár, jistě bychom volali o pomoc do všech stran.

  Každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu, což se vysvětluje jako  schopnost intelektuální percepce. Pokud nejsme zaslepení fyzickými žádostivostmi a osobními ctižádostmi, měli bychom být schopní poznat Boží vůli, tak jak je formulovaná v Tóře. Tak jak se to povedlo našemu otci Avrahamovi, přestože byl obklopen světem čistě modlářským. Amram Chasid vnímal  fyzické i duchovní, a vědomě se rozhodl použít prostředky, které pro něj byly nejúčinnější - tak, aby obstál.

  Někdy ty pojmy jako hřích, spravedlnost a svoboda nevnímáme tak, jak by si zasloužily. Žijeme si poměrně pohodlně, a pak přichází i vnější, nepříjemné probuzení.   Přichází  i  ten pověstný prsten, silnější než proroctví. O něm čteme v knize Ester: „Král sňal z ruky svůj pečetní prsten a dal jej Agagovci Hamanovi, synu Hamedatovu, nepříteli Židů.“ Gemara (Megila 14a) to celé komentuje: Rabi Aba bar Kahana řekl: „Odstranění prstenu bylo silnější než osmačtyřicet proroků a sedm prorokyň, kteří prorokovali Židům. Žádný z nich nemohl vrátit Židy na správnou cestu, zatímco předání prstenu to dokázalo.“  Gemara tak poukazuje na to, že žádné proroctví není zárukou, že někdo změní svůj život, zaběhané zvyky. Až když se stal veřejně známým Hamanův protižidovský výnos, tak si Židé uvědomili, že jejich životy jsou skutečně ohroženy. Pak najednou nebylo nic důležitějšího, než snaha  se zachránit. I ten jejich půst byl formou tešuvy, pokání, a všechno to úsilí nakonec vyústilo v jejich záchranu.

  Nyní můžeme pochopit význam důležitosti vzpomínek, když nás k tomu i sama Tóra zavazuje: „Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země.“ (Devarim 16,3) Není to jen připomínka historické události, ale i oslava  svobody, kterou máme prožít i za pomoci emocí, každý svým způsobem.  A to jde jen tak, když si uvědomíme děsivost otroctví, a tím, že je svoboda i pro nás samotné nejvyšší hodnotou. Někdy se přirovnává doba komunistické vlády u nás    k Egyptu, rok 1989 k vyjití z Egypta, jen tam chybí to přijetí Tóry- odpovědné chování podle morálních měřítek. Hodnotu svobody to ovšem nesnižuje. Mně k těm emocím ohledně svobody stačí vzpomínka na mého strýce. Ten se v té nejhorší době začátku padesátých let pokusil o útěk přes hranice. Jako mladistvého ho chytili někde na jižní Moravě. Mučili ho v pověstné břeclavské věznici. Pak ho přivezli k jeho matce, mojí babičce. Hodili jí ho s výsměchem na zem, celého dobitého,a ať si ho prý líp hlídá. Chodidla měl rozbitá do cárů od bičování vyšetřovatelů. Přesto se za nějaký čas opět pokusil o útěk. Nechtěl strávit život v zemi nesvobody. Ale ani po druhé  nebyl úspěšný a skončil v jáchymovském lágru. Zemřel ve 42 letech na následky ozáření, protože  musel nosit kusy radioaktivní rudy v náručí... Takže žádný dobrý konec se v jeho případě nekonal. Ale vzpomínka na něj určuje můj postoj ke svobodě a její hodnotě. A vzbuzuje emoce.

  Naše svoboda není samozřejmá. Až ji znovu budeme oslavovat při svátku Pesach, zkusme opravdu prožít ta úžasná slova z dnešní paraši: „Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vaším Bohem.“     (Šemot 6, 6-7)