Avi: Parašat Bo (Šemot 10:1 – 13:16)

V naší paraše Bo se píše o věci, která je různým způsobem podávaná, a proto si zaslouží naši pozornost. Těsně před vyjitím z Egypta si Izraelci od místních vyprosili stříbrné a zlaté šperky a pláště. Dostali je a na cestu vyrazili s velkým bohatstvím. Na dvou místech dnešního čtení si o tom můžeme přečíst: „Vybídni lid, ať si vyžádá každý muž od svého souseda a každá žena od své sousedky stříbrné a zlaté šperky“ (Šemot 11,2) a také: „Izraelci jednali podle Mojžíšova příkazu: vyžádali si též od Egypťanů stříbrné a zlaté šperky a pláště. A Hospodin zjednal lidu přízeň v očích Egypťanů a oni jim vyhověli. Tak vyplenili Egypt.“ (Šemot 12,35-36)

Popis těchto událostí se liší dost podstatně v různých překladech. Originál totiž není úplně jednoznačný. Jak je známo, každý takový překlad je i víceméně výkladem. A tak tu můžeme sledovat překlady- výklady založené na vztahu konkrétních překladatelů k Židům, i na jejich vlastní náboženské tradici, v níž jsou ti překladatelé ukotveni. A tak i podle tohoto klíče můžeme z některých překladů vyčíst velmi nelichotivé hodnocení Židů. Přitom je pravdou, že Tóra sama své hrdiny nijak nešetří, neidealizuje. A to ani v případě Mojžíšova pokolení. Ale líčit tady Židy jako nějaké plenící lupiče? Jednak to přispívá ke stereotypu o Židech a jejich údajně typické touze po majetku, ale hlavně: při nejednoznačnosti originálu je tu přece třeba daleko větší obezřetnosti od poctivého překladatele. Ve většině nežidovských překladů čteme, že šlo o půjčku, a ještě spíše se naznačuje podvod, protože neměli v úmyslu ji vracet. A to je zlá zkratka.

Jak se na to dívá židovská tradice? Izraelci nijak nedoráželi, neatakovali své sousedy. Sám Bůh prosí, což se ve většině překladů ztrácí. A měli si ty cenné předměty vyprosit- ne jako půjčku, ale jako dar. Středověcí komentátoři poukazují na biblické použití slova „šaal“ na jiných místech, aby bylo jasné, že jde o prosbu jako takovou a ne o prosbu o půjčku. Kdo to interpretuje jako půjčku, naznačuje, že teď Židé Egypťanům něco dluží. Že je něco takového nesmysl, řeší už Talmud v traktátu Sanhedrin. Egypťané se podle něj obrátili s nárokem na odškodnění na Alexandra Velikého. A Egypťané byli už tehdy odmítnuti s tím, že šlo o náhradu za otrockou práci. A navíc, Egypťané ty předměty dávali bez přinucení (když necháme stranou egyptské rány). Josefus Flavius píše, že Egypťané je chtěli při rozloučení uctít dary. Jednak proto, že by mohli být rádi, kdyby ti příslušníci cizího národa už byli pryč, anebo si na ně za ta léta už zvykli a přirostli jim k srdci jako dobří sousedé. Mechilta například připomíná, že Izraelci dostávali dary ještě dříve, než si o ně stačili říct. Raši také píše, že dostávali i to, o co se neprosili: „Řekl jsi, že chceš jedno? Vezmi si dvě a běž.“ Někteří komentátoři to taky srovnávají podle podobných formulací s tím, jakým způsobem je propouštěn židovský otrok. Ten taky nemohl být propuštěn s prázdnýma rukama. Jak čteme (Devarim 15,13-14): „Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou. Štědře ho obdaruješ ze svého stáda i humna a lisu. V čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, z toho mu dáš.“

V kritice špatných překladů zaujal i autor novodobý, ze 20. století- Benno Jacob. Ten se vrací ke kořeni slova nacal, překládanému jako „loupit“. Objevuje se v Písmu na 212 místech a ve zbývajících 210 případech se všichni shodují, že ať už se to překládá jako zachránit, vysvobodit, vytrhnout nebo vyrabovat, vždycky je jeho nejbližší smysl: znovu získávat, a ne- od koho se znovu získává. Proto i tady (Šemot 11,2 a 12,36) je správné to překládat podobně, čili: „zachránili Egypťany“, ve smyslu: zachránili jejich dobré jméno, jejich čest. A tak se to i stalo. Nemáme myslet ve zlém na Egypťany. Tóra nám to přímo nařizuje: „Nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi“ (Devarim 23,8). A proto mají Izraelci poprosit o dar na rozloučenou a „Bůh zjednal lidu přízeň v očích Egypťanů.“

Na tomto příkladu vidíme nejlépe, jak je těžké z hebrejštiny překládat do jiných jazyků. Nic nenahradí originál. A když už musí ten překlad být, tak s hlubokou znalostí svatého jazyka a Ústní Tóry, tj. celé tradice, která se k Tóře Psané vztahuje. Není možné vybrat si, co se mi zrovna hodí nebo líbí, a to ostatní nevnímat, ignorovat. Pak vznikne všelicos, jen ne odpovídající překlad. Ten vyžaduje poctivost a pokoru. Všichni známe ty sebevědomé osoby, které nepotřebují žádné rady, kterým je známa celá pravda, kterou disponují právě oni, na rozdíl od ostatních. A tak kolem sebe mávají tu Písmem, tu Masarykem, ale přitom jsou jen jejich smutnou parodií. Právě na to bychom si měli dávat pozor úplně všichni.