V dnešní paraše Bešalach
nás čeká parádní číslo Božího vysvobození Izraele
z Egypta- přechod přes moře. Všichni známe ty kreslené
vtipy s malým Mojžíškem, kterého nemůže jeho matka
vykoupat v neckách, protože voda v těch neckách je
napravo a voda je i nalevo, jenom malý Mojžíš je uprostřed těch
necek stále na suchu. To rozestoupení vod a taky potom, co
prošli bezpečně na druhý břeh, její návrat v pravý čas,
to je prostě zázrak. To si ani člověk neumí představit. A jak
to muselo zapůsobit na Izraelce, kterým šlo o krk a tohle pro ně
byla doslova spásná, neočekávaná a rozhodně nevšední
zkušenost.
Ale jako i jindy v podobných
případech, tak i nyní ta vděčná zbožnost nevydržela moc
dlouho. Brzy se objevují známky nespokojenosti a dokonce i vzpoury.
A to jim Bůh obstaral jídlo- manu a křepelky, jindy se postaral,
aby hořká voda zesládla a dala se pít. Když dorazili do Refidim,
celá situace vygradovala. Došlo až, jak je psáno, k pokoušení
Boha (Šemot 17,2). Něco takového se dá částečně
pochopit. Cesta byla těžká, budoucnost nejistá, nechápali
všechny ty zkoušky, které podstupovali. A pak, když není voda,
není co pít, nepomůžou sebekrásnější vzpomínky na
vychlazenou coca-colu s plátkem citrónu, ani na všechny
dřívější zázraky. Pít potřebovali teď. Kdyby šlo ale jenom
o to, nemluvil by text naší paraši o „pokoušení Boha“.
Komentátoři tvrdí, že Izraelci začali skuhrat i nad jejich
poměry, více než normálně, i když ještě zásoby vody měli.
Teprve když zásoby došly, bylo jejich naříkání opodstatněné
a Bůh jim vodu opět obstaral.
Podstata toho „pokoušení“, na
rozdíl od běžné prosby o vodu, spočívala v tom, že
říkali: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ (Šemot 17,7) Jak říká Ramban, jejich počáteční očekávání je vedlo
k žádosti o zázrak jako důkaz, že je Bůh uprostřed nich.
Jinými slovy, jejich věrnost Bohu byla podmínečná: když On se
bude chovat tak, jak oni od Něj očekávali, může s nimi
počítat. Ale pouze když to bude přesně takhle. Projevili
v podstatě nedostatek víry. Když se to dotáhne do konce,
požadovali by stále nové zázraky, jistou blahobytnou úroveň a
pak by byli svolní k věrnosti takovému Bohu. A koneckonců,
byl by to i takový pěkný důvod k vlastní Boží existenci…
Trochu jako v tom vtipu, kdy se
v synagoze vedle sebe modlí pan Lederer v hezkém novém
kožíšku a Kohn ve starším, ošuntělém kabátku. Lederer prosí: „Bože, dej ať udělám kšeft za deset tisíc dolarů.“ Vedle
něj Kohn: „… dej, ať udělám kšeft za pět dolarů.“ A tak
to jde pořád dokola. Po chvíli Lederer vstane, sáhne do
portmonky, vyndá pět dolarů a podává je Kohnovi: „Vezmou si
to, Kohn, a už mi tu Hospodina nerozptylujou.“
Ono se na to téma dobře vtipkuje.
Ale ruku na srdce: když už si opravdu na Pána Boha vzpomeneme,
není to právě ve chvíli, když něco chceme, potřebujeme? Ale
copak je Bůh jenom takový ten trpaslík, plnící přání- jako
v jednom povedeném českém seriálu? Rozhodně není takovým
automatem, který na zmáčknutí knoflíku splní jakékoliv přání.
A v tom spočívá ta zásadní chyba, jak říká Ramban: „
je nepatřičné pokoušet Pána Boha, ani by člověk neměl
očekávat nějakou odměnu za službu Bohu. Když s sebou
věrnost Bohu přináší i utrpení a pohromy, je třeba to přijmout
jako spravedlivý soud.“ Takový přístup ale dokáže otrávit
i řadu lidí zbožných, natož ateistů, spousta lidí o
tom má úplně jinou přestavu. Vypadá to ale, že zázraky už
patří minulosti. No, možná ještě někdy k nějakému
dojde, nedá se to vyloučit. Ale nemáme se na ně spoléhat,
automaticky s nimi počítat. To bylo hříchem i v době
Možíšově, tím spíš teď. Ale nejsme tu na světě tak docela
osamoceni. Tóra i naše tradice nám říká, že naše osamocení
není totální . V tom spočívá naše víra, to je její pole
působnosti. Proto můžeme projít i těžkými zkouškami, když na
to přijde. Možná bychom se neměli pořád tak nakvašeně ptát:
tak co je, je tu Hospodin (náš automat) mezi námi? Ale spíš
číst ten text přece jen osobněji a pokorněji, tak, jak to
zaznívá v překladu rabína Sidona: „Je Hospodin v našem
nitru, nebo není?“ To je naše cesta.
Izraelci ještě pořád vězeli v
tom otrockém myšlení. Léta za ně rozhodovali jiní. Byli jako
děti, které křičí a dupají a domáhají se od těch nahoře, i
od Toho nahoře. Znáte to: k dospělosti, tedy ne jenom té
fyzické, vede dlouhá cesta. Někdy trvá i celý život...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire