Avi: Parašat Vaera (Šemot 6:2 – 9:35)

  Naše dnešní čtení z  II. Knihy Mojžíšovy se týká Božího slibu o záchraně Izraelců z otroctví, a dále je tam popis některých ran, které měly za úkol obměkčit faraona. Připomeňme si ten majestátní Boží příslib: „ Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a  vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem.“ (Šemot 6,6-7)

  Tyhle verše moc dobře známe, každý rok si je připomínáme, protože zaujímají ústřední místo při pesachovém sederu. Ta čtyři slovesa, která tam jsou použita, představují různé fáze vysvobození z egyptského exilu. Každý z arba kosot, těch čtyř pohárů vína, které pijeme během noci svátku Pesach, odpovídá jedné z  těchto fází. Tato micva, stejně jako řada dalších při sederové noci, je odvozená od známého příkazu, který můžeme nalézt v mišně (Pesachim 10,5), a který je také citován v pesachové hagadě: „V každém pokolení je povinností každého Žida vidět sama sebe, jako by on sám vyšel z Egypta.“ Termín chajav = musí, je povinen, který je tam použitý, na rozdíl od carich= potřebuje, je vyšší stupeň, předpokládá určitou námahu, úsilí, které člověk musí vynaložit, aby mohl spoluprožít to vykoupení. Člověk musí sám sebe vidět, jak trpí pod tíhou otroctví, musí cítit to vzrušení, jaké Izrael zakoušel při každé z těch deseti ran, a nakonec musí prožít tu extázi nadšení, když opouští zemi pronásledování a nečistoty, a jako lid Boží míří k Sinaji, aby přijal Tóru. Pokud to umíme takhle zažívat, je to povznášející pocit a nepočítáme hodiny, strávené u sederové večeře.

  Ale je to tak snadné? Copak opravdu můžeme tuto povinnost vůbec  takhle splnit? Vždyť se to všechno vztahuje k událostem, které se odehrály před více než třemi tisíci lety. Můžeme ten příkaz splnit  stejně tak jako jeho přímí účastníci, a proč se to od nás vyžaduje?

  Gemara (v talmudickém traktátu Kidušin 81a) podává ilustraci, abychom pochopili fungování a vzájemné ovlivňování lidského intelektu a emocí, aby došlo k žádoucímu výsledku. Vypráví se tam, jak Amram Chasid jednou cítil, že se ho intenzivně zmocňuje hříšná vášeň. A on se jí vzepřel, a aby jí zabránil v dalším postupu, začal křičet: Hoří v domě Amramově! Mudrci, kteří slyšeli jeho křik, přiběhli jen proto, aby zjistili, že tam vlastně vůbec žádný oheň není.  Byli naštvaní a řekli mu: Zostudil jsi nás (tím, že jsi způsobil, abychom  zbytečně přiběhli).  Amram odpověděl: Je lepší se stydět v domě Amrama v tomto světě, než se za něj stydět na onom světě. Raši to vysvětluje takto: Amram měl skutečně pravdu, když křičel. Oheň, na který ukazoval, byl jecer hara, sklon ke zlému, který v něm vzplanul. A Amram potřeboval přítomnost svých sousedů, protože v jejich přítomnosti by se hřešit styděl.  No, nevím, kdo z nás by reagoval tak nezvykle jako Amram. On vyvolal situaci, která ho zahanbila „jen“ proto, aby nehřešil. My bychom asi nekřičeli. Na druhou stranu, kdyby vypukl skutečný požár, jistě bychom volali o pomoc do všech stran.

  Každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu, což se vysvětluje jako  schopnost intelektuální percepce. Pokud nejsme zaslepení fyzickými žádostivostmi a osobními ctižádostmi, měli bychom být schopní poznat Boží vůli, tak jak je formulovaná v Tóře. Tak jak se to povedlo našemu otci Avrahamovi, přestože byl obklopen světem čistě modlářským. Amram Chasid vnímal  fyzické i duchovní, a vědomě se rozhodl použít prostředky, které pro něj byly nejúčinnější - tak, aby obstál.

  Někdy ty pojmy jako hřích, spravedlnost a svoboda nevnímáme tak, jak by si zasloužily. Žijeme si poměrně pohodlně, a pak přichází i vnější, nepříjemné probuzení.   Přichází  i  ten pověstný prsten, silnější než proroctví. O něm čteme v knize Ester: „Král sňal z ruky svůj pečetní prsten a dal jej Agagovci Hamanovi, synu Hamedatovu, nepříteli Židů.“ Gemara (Megila 14a) to celé komentuje: Rabi Aba bar Kahana řekl: „Odstranění prstenu bylo silnější než osmačtyřicet proroků a sedm prorokyň, kteří prorokovali Židům. Žádný z nich nemohl vrátit Židy na správnou cestu, zatímco předání prstenu to dokázalo.“  Gemara tak poukazuje na to, že žádné proroctví není zárukou, že někdo změní svůj život, zaběhané zvyky. Až když se stal veřejně známým Hamanův protižidovský výnos, tak si Židé uvědomili, že jejich životy jsou skutečně ohroženy. Pak najednou nebylo nic důležitějšího, než snaha  se zachránit. I ten jejich půst byl formou tešuvy, pokání, a všechno to úsilí nakonec vyústilo v jejich záchranu.

  Nyní můžeme pochopit význam důležitosti vzpomínek, když nás k tomu i sama Tóra zavazuje: „Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země.“ (Devarim 16,3) Není to jen připomínka historické události, ale i oslava  svobody, kterou máme prožít i za pomoci emocí, každý svým způsobem.  A to jde jen tak, když si uvědomíme děsivost otroctví, a tím, že je svoboda i pro nás samotné nejvyšší hodnotou. Někdy se přirovnává doba komunistické vlády u nás    k Egyptu, rok 1989 k vyjití z Egypta, jen tam chybí to přijetí Tóry- odpovědné chování podle morálních měřítek. Hodnotu svobody to ovšem nesnižuje. Mně k těm emocím ohledně svobody stačí vzpomínka na mého strýce. Ten se v té nejhorší době začátku padesátých let pokusil o útěk přes hranice. Jako mladistvého ho chytili někde na jižní Moravě. Mučili ho v pověstné břeclavské věznici. Pak ho přivezli k jeho matce, mojí babičce. Hodili jí ho s výsměchem na zem, celého dobitého,a ať si ho prý líp hlídá. Chodidla měl rozbitá do cárů od bičování vyšetřovatelů. Přesto se za nějaký čas opět pokusil o útěk. Nechtěl strávit život v zemi nesvobody. Ale ani po druhé  nebyl úspěšný a skončil v jáchymovském lágru. Zemřel ve 42 letech na následky ozáření, protože  musel nosit kusy radioaktivní rudy v náručí... Takže žádný dobrý konec se v jeho případě nekonal. Ale vzpomínka na něj určuje můj postoj ke svobodě a její hodnotě. A vzbuzuje emoce.

  Naše svoboda není samozřejmá. Až ji znovu budeme oslavovat při svátku Pesach, zkusme opravdu prožít ta úžasná slova z dnešní paraši: „Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vaším Bohem.“     (Šemot 6, 6-7)