Avi: Parašat Vajakhel (Šemot 35,1 – 38,20)

V naší paraše Vajakhel , téměř na konci II. Knihy Mojžíšovy- Sefer Šemot, se zase při čtení ponoříme do popisu Příbytku – Miškanu, té přenosné Svatyně – Mikdaše, se kterou pak putovali pouští. Je to až trochu úmorné čtení, pro někoho nejpíš nudné. A navíc je tu znova otázka opakování části textu. Jen krátce potom, co jsme dočetli všechny ty důkladné pokyny, jak vytvořit všechny ty zvláštní předměty, je tu řečeno, že je taky Becalel a jeho pomocníci vytvořili. Super. No ale nezůstalo jen u toho konstatování. Naopak, místo toho se znovu opakují všechny detaily o všech těch předmětech, o jejich materiálech, rozměrech a tak… Jakoby jeden takhle dlouhý popis nestačil. Už jeden takový výčet stačí, aby žáky uspal. Druhý, hned vzápětí, má snad zjistit, jestli je ještě někdo vzhůru?

Takže zase je tu otázka, proč to opakování? Běžná odpověď, stejná jako například u počítání lidu, spočívá v tom, že jak izraelský lid, tak i tento Miškan je velice cenný v očích Stvořitele. Což je pěkné, ale nic nového to nepřináší. Slavný rabín a filosof 14. století – Gersonides - přiznává, že tomu taky nerozumí, ale navrhuje takovou historickou metodu: „Je to způsob vyprávění, jaký používali písaři v době darování Tóry.“ Je to věrohodná hypotéza, ale ani tahle historicko- stylistická technika nevysvětluje, proč se v Tóře používá tak výjimečně a proč zrovna tady.

Druhou věcí, která hned zaujme, je ta nevídaná pečlivost, podrobnost celého toho popisu. V porovnání s vyprávěním o vyjití z Egypta, nebo s dramatickými událostmi kolem darování Tóry na Sinaji, kde to je svižně reportérské podání, tady jakoby páni inženýři založili do textu suchopárný,dvoudílný stavební deník. Často se v této souvislosti mluví o redakční úpravě Tóry a podobných věcech. Tohle mě nikdy nezajímalo, protože pro mě ten text není jen nějakým zápisem dávných událostí, ale je sám o sobě svatý. A právě proto jsou i všechny ty detailní analýzy textu v tradičním židovském duchu stále tím nejplodnějším přístupem. A pro mě největším potěšením. A jak se všechny komentáře věnují jednotlivým detailům Miškanu, tak se samozřejmě věnují i každému odbočení z projednávaného tématu. A i my se tady s takovým vybočením setkáváme, a je opravdu zajímavé.

Naše paraša totiž začíná zmínkou o dodržování šabatu, který má být svatým dnem „pro Hospodina“ (Šemot 35, 1-3). A znovu se můžeme ptát, proč se i tohle opakuje. Přikázání o šabatu už přece taky zaznělo, i když v trochu jiném znění (jednou jako zachor a podruhé jako šamor = pamatuj a dodržuj, proto také zapalujeme dvě svíce o šabatu) A proč je tu jako taková vsuvka v nesouvisejícím textu? Taková vybočení z běžných pravidel mají významný záměr. Abravanel jde přímo k věci: zdůrazňuje to podle něj, že ani Svatyně se všemi těmi důležitými a svatými předměty není důležitější než šabat. Tohle vsunuté připomenutí, přikázání zdržet se o šabatu dokonce i té svaté práce na stavbě Svatyně, ukazuje, že je něco ještě důležitějšího, než i to nejzákladnější materiálně- technické zázemí pro vlastní náboženskou činnost, nebo než všechny restituce... Víme že každá stavba je jen dočasná, jak Miškan, tak oba jeruzalémské Chrámy patří minulosti. Proto už teď, při stavbě Miškanu, slyšíme o podstatnější věci: věrnost Stvořiteli se má prokázat něčím tak těžko uchopitelným, jako je zdržení se od práce při dni odpočinku. Ten rozdíl popisuje Heschel: Svatyně v prostoru je míň důležitá, než Svatyně v čase, jejíž hlavní tváří je šabat. A dodává: neboť ne věci poskytují význam chvíli, ale chvíle propůjčuje význam věcem.

Další zajímavostí je to, že známe z Tóry tolik podrobností k tomu přenosnému Chrámu, ale o tom, který potom stál jako pevná stavba v Jeruzalémě, už ne. Jako by to putování a práce na sobě byly podstatnější věci, než když už člověk dělá věci příliš ustáleně a bezduše, rutinně, nebo taky už třeba vůbec ne. Lévinas o tom píše: „Člověk má svůj počátek na poušti, kde přebývá ve stanech a kde uctíval Boha ve Svatyni, přenášené z místa na místo.“

Je fajn, že máme už nějaký čas novou synagogu na místě té vypálené. Nemusíme se plahočit pouští. Teď jenom abychom byli schopni opravdu se zdržet od práce a udělat si společně tu svatou chvilku, alespoň o šabatu, abychom i té naší krásné synagoze dodali ten její správný význam a smysl. Nemáme si šabat jen teoreticky připomenout, ale i uskutečnit, prožít. O tom to je – zachor vešamor.