Dnes začínáme číst III. Knihu
Mojžíšovu- Sefer Vajikra, která je celá věnována kněžské
službě v Chrámu, proto se jí také říká Torat kohanim.
A naše paraša začíná slovy Vajikra-= a zavolal,
kdy k sobě volá Hospodin Mojžíše, aby mu všechny tyto
pokyny sdělil.
A hned se začíná výčtem různých
druhů obětí, jak zvířecích, tak z polních plodů. A ty
oběti jsou zápalné, přídavné, pokojné, oběti za hřích a za
různá provinění. Je to úplná věda, v Tóře naznačená
v hrubých rysech, v Talmudu, čili Ústní Tóře, se jde
do podrobností. To předkládání zvířecích obětí bylo
poplatné době, zvyklostem té doby, aby člověk měl nějaký
hmatatelný projev lítosti a pokání, nebo zase nějaký projev
úcty a vděčnosti. Ale komentátoři vždycky zdůrazňují, že
nešlo o žádný automatismus - samotné předložení oběti
nezpůsobovalo vůbec nic. Důležitý je postoj přicházejícího
hříšníka, opravdová lítost. Oběti mělo předcházet vyrovnání
se s člověkem, kterému bylo ukřivděno. Šlo o skutečnou
změnu smýšlení. Ne jak to známe z našich novodobých dějin: my jsme se přece už omluvili, máme jiný název strany, co byste
po nás ještě chtěli, holoto! To je prostě nulové pokání,
které nemůže být bráno vážně, protože tam k žádné
změně smýšlení nedošlo. I Izraelcům tenhle formalismus proroci
vytýkali. Pán Bůh se neuspokojí s rituálem, bez opravdové
touhy po návratu, bez odvrácení od zlých cest.
Proroci jinak vůbec nepochybovali o
potřebě takového kultu, napadali pouze jeho pohodlnou
interpretaci, která mu brala smysl: oběť nikdy nemůže nahradit
pokání! Když jednou za rabi Akivou přišel pohan a ptal se, proč
se skládají oběti, když prorok Izajáš jménem Hospodina
vyhlásil: „Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti...“
(Izajáš 1,14). Nato mu rabi Akiva odpověděl: „Kdyby
řekl: „Mé slavnosti“, měl bys pravdu, ale řekl: „vaše
slavnosti“. Prostě- je to tak, všichni židovští autoři se
shodují v tom, že samotné oběti nejsou ani tak potřebné Bohu,
jako nám samotným.
Je pravda, že Chrám nestojí,
fyzické oběti tak ani skládány být nemohou. Ale určitá
očekávání s výhledem na třetí Chrám se stále
udržují. Ale i kdyby k něčemu takovému za určité konstelace
mělo dojít, zvířecí oběti už jsou dost těžko představitelnu
možností, natolik se změnilo jejich vnímání. A odpadlo už to
dobové srovnávání se s podobnými rituály. A tak dokonce i
takový představitel ultraortodoxie, jakým byl rav Kuk,první
aškenázský vrchní rabín v tehdejší britské mandátní
Palestině, se klonil k názoru, že v případném III. Chrámu už
budou skládány oběti pouze ze zemědělských plodů.
Když ale Pánu Bohu nejsou potřebné ty zvířecí oběti, proč
se na začátku našeho čtení objevuje tvrzení: „To bude
zápalná oběť; jako oběť ohnivá bude libou vůní pro
Hospodina.“? (Vajikra 1,9) Je to takový antropomorfismus,
který člověka svádí k představě staříka s bílým
plnovousem, který si se zalíbením přivoní tu ke kytičce fialek
, onde zase k voňavé pečínce. To je samozřejmě nesmyslná
představa. Bůh není nějaký požitkář, který se těší ze
samotné vůně. On, jinými slovy, akceptuje osobu, která přichází
s obětí, tak, jako je člověku milé vdechovat příjemnou vůni.
Hlubší rozvinutí téhle metafory libé vůně navrhuje rabín
Eliezer Aškenazi ze 16. století: řeč je o „libé vůni“, aby
se zdůraznilo, že jde pouze o jakousi předchuť a ne samotné
nasycení. Ve správně předložené oběti je už cítit příslib
těch následujících dobrých skutků. Bůh cítí už tu dobrou
vůli, tak jako ten, kdo čeká na hostinu a už zdálky vdechuje
přicházející vůni všech možných dobrot. Hospodin se těší
představou realizace, vyjádřenou v tom obětním aktu dobrých
záměrů. My se dnes i bez těch hmatatelných obětí můžeme
rozhodnout smířit se se svým Stvořitelem, projevit pokání a
zkusit napravit co se dá. Protože, jak říká filozof Lévinas:
„Etický řád není přípravou, ale samotným dosažením
božskosti.“ Jenom na nás je, aby ta naše libá vůně dobrých
záměrů v průběhu plynoucího času tak nějak nezasmrádla...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire