Konec mateřské

Důvod, proč nepíšu je jednoduchý, v posledních dnech jsem fakt unavená. V pondělí se vracím do práce a tak bylo potřeba zamrazit zásoby mateřského mléka alespoň na prvních pár dní (a pak snad vykrýt spotřebu tím, co zvládnu odstříkat během přestávek v práci, i když mám jisté pochybnosti, zda je to reálné, ze zákona má sice žena nárok na hodinu ze své pracovní doby na kojení, ale kromě času je také potřeba vhodné místo a to už je trochu složitější) a nutná nadprodukce je únavnější, než by jeden myslel (už chápu, proč mají dojnice ve velkochovech "životnost" jen 5-6 let a pak jsou příliš vyčerpané...). Do toho další sousedi, tentokrát přímo nad námi, rekonstuovali byt. Bourali stěny, sekali elektriku...jedna radost. Moje spotřeba čokolády a cukru obecně značně stoupla a i tak mám o dvě kila míň, než před těhotenstvím.
Během minulých skoro tří měsíců jsem musela trochu přehodnotit co je ideál a jak ho zkombinovat s realitou. Třeba co se látkových plen týče, ze začátku to byl boj a teprve teď se mi trochu začíná dařit nastolit nějaké pravidelné fungování (s tím, že na noc a na jakékoliv delší výpravy mimo domov zatím používáme ekologické jednorázovky, ale i to bych chtěla časem doladit). A upřímně, kdybych před pár měsíci nepřemýšela nad tím, zda je micva být "ekolo", asi bych to už zabalila a jeli bychom jen v jednorázovkách. Chůva teď v rámci adaptačního týdne testuje, zda to zvládne i ona (použité plíny hází do nepropustného látkového sáčku a já je pak peru, nemá s tím tedy příliš mnoho práce). Pořád mi míň vadí prát, než jezdit neustále za hranici do Německa kupovat plíny. Pere pračka.

Ale zdaleka nejtěžší je prostě nechat svoje dítě u cizího člověka, byť jen na několik hodin denně a jít do práce. Ve chvíli, kdy už si to všechno sedlo, našli jsme společný režim, odpadl stres ze začátku, kdy člověk moc neví co a jak, nespí, protože dítě ještě nemá ustálený režim. A ve chvíli, kdy se tohle všechno poddá a konečně si spolu začneme užívat a mateřská začne alespoň vzdáleně připomínat dovolenou, je konec a já musím jít do práce vytvářet hodnoty, o jejichž přínosu mám značné pochybnosti. V neděli, před prvním adaptačním dnem u chůvy, jsem se prostě složila a celé odpoledne a večer probrečela. Chůva má naštěstí pochopení a tak s podporou muže, chůvy a prarodičů, jsem to nějak zkousla. Ale nepřestávám přemýšlet nad tím, jak to udělat, abych se u přístího dítěte neocitla zase v té samé situaci, kdy trpím jí i dítě (Šmuli to ze začátku nesl celkem dobře, teď už je z pobytu u chůvy nadšený méně, hlavně, když má jíst z flašky, ale pořád se na ni usmívá a zvládne tam usnout). A nebo, pokud bych zase musela dát dítě k chůve, aby mi ta práce, kvůli které to je nutné udělat, dávala smysl.

Avi: Parašat Behar (Vajikra 25:1 -26:2)

 Avi je na cestách a tak mi poslal starší drašu ke spojeným parašám Behar-Bechukotaj. Když tedy mluví o požehnáních a zlořečeních, tak ty patří do paraši Bechukotaj a budeme je číst až příští týden...

Dnes začnu trochu netradičně, a budu osobnější. Dvakrát týdně, ve středu a v neděli navečer, usedám k počítači, abych se učil nádheře Tóry v internetové ješivě rabína Pečariče. On sedí zase u toho svého počítače v New Yorku a mluví ke svým polským posluchačům (s jednou českou výjimkou z Liberce). Při posledním vyučování nabízel rabín možnost malé, čtrnáctidenní pauzy na začátku prázdnin, že i tak je vyučování dost intenzivní. Na jeho chatu se rychle začaly hromadit odpovědi jeho žáků. Ani jediný z nás netoužil po nějaké pauze. Byla tam i taková ultimativní odpověď od jedné dámy, která se vyjádřila skutečně nekompromisně: „To v žádném případě!“ To rabína až rozesmálo. A jedna z dalších odpovědí zněla: „To je jakoby si někdo chtěl chtěl vzít volno od Pána Boha, copak to jde?“ Rabína to inspirovalo k tomu, aby nám řekl jeden ze svých oblíbených vtípků:

Jeden zbožný, padesátiletý žid z New Yorku- Šmulik, pejzatý, bradatý, s třásněmi a stoprocentně košer, se rozhodl jet na dovolenou na Floridu. Už cestou si říkal, že tam nejspíš bude působit tak nějak exoticky, takže se oholil, ustříhnul si pejzy. Jen co tam přijel, koupil si květovanou košili, zapomněl na třásně a spoustu dalších věcí. Že by si tam i nezahřešil, se vůbec nedá tvrdit. Inu Florida, míchané drinky,sluníčko, moře, spoře oděná děvčata… Ale dovolená skončila a musel se vrátit zpátky do New Yorku. A co se nestane, hned při příjezdu ho srazí auto a je na místě mrtev. V Nebesích potká Všemohoucího, a hořce si Mu stěžuje: „Můj Bože,proč se mi tohle stalo, padesát let se učím Tvému slovu, dodržuji všechna přikázání, každý den jsem se modlil v synagoze, copak jsi mě tam neviděl?“ Všemohoucí se zarazí, koukne na něj a řekne: „Ojvaj, sorry, Šmuliku, já tě nepoznal!“

Všichni jsme se vtípkem báječně pobavili, aspoň já určitě. Ale to dnešní čtení se týká toho, o čem právě byla řeč a úplně vážně. Právě v této paraše se píše o úžasném požehnání lidu Jisraele, pokud bude dodržovat přikázání Tóry. A také je tam pětadvacet ostrých veršů zlořečení vůči těm, kteří přikázání odvrhnou a zprotiví si je. Jsou tak hrozná. A Moše je všemu lidu zopakoval ještě po čtyřiceti letech, těsně před svou smrtí. Tolik mu záleželo na tom, aby si to všichni dobře uvědomili a podle toho se ve svém životě rozhodovali. Aby Bůh svůj lid smlouvy poznal.

Ještě o jedné zvláštní instituci je dnešní čtení Tóry, a sice šmita a jovel. Tóra přikazuje, aby po sedmiletých cyklech šmita (po sedmi sedmiletích, z nichž každé je zakončeno šabatovým rokem), následoval v padesátém roce jovel – rok jubilejní (Vajikra 25,1-13). Instituce šmity je krátce popsána v paraše Mišpatim: „Šest let budeš osévat svou zemi a sklízet z ní úrodu. A v sedmém roce zanechej práce (doslova: „zanedbej ji“) a zdrž se pojídání (úrody z toho roku; doslova: „nech ji“)“. (Šemot 23, 10-11).

To jsou dvě hlavní micvy šabatového roku: „zanedbej ji“ – tj. neobdělávej ji, a „nech ji“- čili pokládej to, co na ní vyroste, za hefker (ničí), a dovol z toho brát každému. Majitel si nemůže vzít více, než jsou jeho běžné potřeby. Cílem tohoto přikázání, které vyžaduje ohromnou víru v Boha, je oslabení našeho pocitu „připoutanosti“ k materiálním statkům.

Dvě hlavní micvy jubiljního roku jsou: 1. vrátit prvotnímu majiteli celou zemi, nabytou v průběhu posledních padesáti let, a 2. vrátit svobodu všem židovským otrokům, umožnit jim návrat do jejich domovů a k rodinám. „ Vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům“ (Vajikra 25,10). Tady to vyžaduje ještě větší odhodlanost a posvěcení. Zkuste si představit, jaký charakter je potřeba k tomu, aby se člověk zbavil země a lidí, které považoval po desetiletí za součást vlastního majetku. Sleduje to ušlechtilý cíl nápravy všeho, co bylo zlé v průběhu posledních padesáti let – navracení věcí, dá se říci – k jejich původnímu, nenarušenému stavu.

V dnešní době krize, která je především krizí morálky, pozorujeme všelijaké věci, jak například nepatrný dluh jednotlivce může rychle narůst do obludných a těžko řešitelných rozměrů. Obě tyto parašot ukazují na citlivost Tóry i k ekonomickým otázkám a nastavení určitých mezí. Proč zrovna šmita byla Bohem zjeveným přikázáním na hoře Sinaj ? Aby byl oslaben ten náš pocit spojení s naším majetkem.

„Přikázání o šabatovém roce je zvláštním způsobem spojeno s horou Sinaj. Tam totiž – v přítomnosti Boží moci a majestátu- se stalo zřejmým, že faktory, které rozhodují o materiálním úspěchu člověka jsou Boží vůle a poctivost člověka. Nechat zemi ležet ladem v sedmém roce jejího užívání dokazuje, že základní silou vesmíru je Bůh, a ne přírodní zákony. Když žid ponechává svoje pole bez dohledu na jeden rok, ukazuje tím, že tento svět je pouze chodbou, která vede ke Světu Příštímu a že skutečně člověk žije pouze tehdy, když odmítá materiální zisky ve prospěch rozvoje duchovního. Přesto si však člověk nemůže dovolit, aby se úplně odtrhnul od světa, ve kterém žije. Šmita přichází jednou za sedm let, proto také Tóra jasně konstatuje, že člověk seje a sklízí šest let, stejně jak pracuje šest dní v týdnu, aby si odpočinul o Šabatu. Uznání toho stavu věcí naplňuje dny a roky práce svatostí a dává jim smysl.“ (Sfat Emet). Vždyť i co se týká našeho majetku, slovo cdaka- „dobročinnost“, není spojováno s almužnou, darem, ale je chápáno jako určitý akt spravedlnosti, ve kterém je člověk připraven se podělit s někým, kdo je potřebnější.

Avi: Parašat Emor (Vajikra 21:1 – 24:23)

Naše dnešní parašat Emor obsahuje ohromný výčet přikázání. Mnoho z nich se týká kohenů, čili kněží, kteří se starali o chod obětního kultu v Chrámu. Řeč je tu také například o posvěcení Božího Jména a o rouhání.

Mezi všemi těmi přikázáními je i jedno, o kterém jsme sice už mluvili, ale nezaškodí se k němu vrátit a trochu rozvinout přístup k takovým textům. Jedná se o zásadu, která je tu zformulována jako „oko za oko“, která se mimochodem už předtím objevuje v knize Šemot. Máloco mělo tak negativní vliv na vnější hodnocení judaismu a bylo tak falešně chápáno. Ten verš zní: „zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu“ (Vajikra 24,20) Tohle je ještě dobrý překlad, v tom závěru dost pasivní- s tím typicky českým: ať SE to udělá, ať SE to stane. Známe to z podobných vyjádření: například když hrdý manžel říká: já jsem doma NĚKDO. Například když manželka říká: někdo by měl vynést koš! To NĚKDO tu je zavádějící, podobně jako ono SE to udělá. Stejně tak tady ten překlad dobře naznačuje tu nejednoznačnost v reakci. Naproti tomu jeden z křesťanských překladů, který zní: „Jakým způsobem někdo zmrzačil bližního, takovým způsobem bude zmrzačen“ – tak to už je opravdu zlá interpretace, která s rabínským chápáním tohoto verše nemá nic společného. Neboť nejde o to, aby si potom dva jednoocí podali ruku a řekli si, že jsou si kvit. Vždycky jde o příslušnou náhradu, čili odpovídající odškodnění. Tak tomu rozumí celá rabínská tradice. Nikde v celé historii není zachován jediný popis, který by vybočoval z toho běžného chápání, kterým bylo jednoznačně - odškodnění.

K tomu chybnému chápání možná vede i to, že se v historii objevují i jiné kodexy, například babylonský Chammurapiho zákoník. Ten v některých pasážích zní dost podobně, ale vyžaduje trest naprosto identický in natura - jako třeba odstranění zubu za ten vybitý. A to nás může vést k otázce, jestli to „oko za oko“, které bereme samozřejmě jako odškodnění, bylo záměrem od samého začátku, anebo je to už určitá naše interpretace- to znamená interpretace Talmudu a dřívější tradice? Ta tradiční, ortodoxní odpověď je jednoznačná: co je v Talmudu je tím, co pochází od Mojžíše- prostřednictvím ústní tradice. Když se na to podíváme méně fundamentalistickým pohledem, můžeme si říci, že nelze přesně vědět, jak tohlo přikázání chápali naši předci před třemi tisíci lety. A taky, že není nic divného na tom, že formulace a zásady v těch okolních civilizacích mohly ovlivnit text Tóry. Ani to nemohlo být jinak. Tóra mluví jazykem lidí, museli jí rozumět. Ale i když text zní podobně, neznamená to, že jeho záměr je stejný. Cílem byla spravedlnost. Oko za oko a ne život za oko- poznamenává Talmud. Jde o to zabránit řetězení krevní msty, s takovými opatřeními se v Tóře setkáváme vícekrát. Talmud i pozdější rabíni snášeli ještě spoustu dalších argumentů na podporu toho, že zmrzačení viníka nemůže být záměrem textu. Například: kdyby viník byl jednooký a měl by tedy přijít o své, už jediné oko, nebyl by trest už v těch rovnovážných proporcích. Nechci opakovat další argumenty, o kterých jsem mluvil už dříve. Zbývá se jen ptát, proč tu tedy rovnou není napsáno: oko za finanční náhradu? I o tom jsem už mluvil: jde o to, že oko je v podstatě nenahraditelné- to by si měl viník uvědomit a kromě finanční náhrady by měl svého činu upřímně litovat a prosit poškozeného za odpuštění.

A teď o tom přístupu k takovým textům. Jak píše Krajewski, neexistuje nějaký „holý“ text, nezávislý na interpretaci. Nemáme, ani nemůžeme mít přístup ke všem způsobům chápání starobylého textu prostřednictvím lidí, kteří žili v době jeho vzniku. Od té doby zachované tradiční interpretace a výklady, připojené později, tvoří celek kterým je Tóra. Tóra je živá právě proto, že je součástí moře tradice a taky proto, že je výchozím bodem toho, čemu se říká studium Tóry. Interpretační tradice spoluvytváří text. A takovým způsobem můžeme dojít k postoji, který není naivní a je ve shodě se židovskou tradicí: Tóra Psaná i Tóra Ústní jsou dvěma aspekty jednoho celku. Díky tomu nemusíme být fundamentalisty, ale i přesto můžeme Tóru brát tak, jako kdyby byla obdržena přesně v takové podobě, jak ji známe.

Avi: Parašat Kedošim (Vajikra 9:1 – 20:27)

Devatenáctá kapitola knihy Vajikra obsahuje základní morální poučení. Základní zásady Tóry- tak to vidí i Sifra, tanaitský text, midraš ke knize Vajikra. Je to tu taková všehochuť micvot. Řeč je například o úctě k rodičům, abychom nekradli, nelhali, nepodváděli, neutiskovali, nevykořisťovali, nepomlouvali, nešířili fámy a neprahli po pomstě (Vajikra 19,3 -18). Zároveň tu jsou vyjmenována přikázání rituální. Mezi jinými o dodržování šabatu, o správném jedení masa z obětních zvířat, o nemíchání dvou druhů semene při setí pole ani dvou druhů nití při tkaní. Oba druhy přikázání jsou oznamovány podobným jazykem, se stejnou naléhavostí. Pro nás je to trochu nepochopitelné, protože jsme zvyklí oba druhy přikázání rozlišovat a ty morální stavět výš, protože jejich plnění očekáváme od každého. Ale i tradiční judaismus dokáže popsat rozdíly, když mluví o přikázáních, týkajících se vztahu mezi člověkem a jeho bližním a vztahu člověka k jeho Stvořiteli (dokonce i člověka k němu samému). Ale ten tradiční judaismus nezavádí žádnou hierarchii důležitosti těchto různě zaměřených přikázání. Proč tomu tak je?

Hned na začátku našeho čtení je ta základní výzva, ve které je obsaženo všechno ostatní: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ (Vajikra 19,2) Různí religionisté tu svatost odkazují do jiného rozměru a popisují ji jako určitou opojnou bázeň a s ní spojené pocity závislosti, nicotnosti vůči té božské plnosti a dokonalosti, která je lidmi nedosažitelná. Je to jeden z přístupů, cenný v tom, že poukazuje na smysl svatosti, který je za etikou. Jiní poukazují zase více na to, že svatost má být také cílem, naším úkolem. V židovské náboženské praxi se stále opakuje, že Bůh „nás posvětil svými přikázáními.“ Rabíni, kteří zdůrazňovali ten rozměr „svaté bázně“, vždycky připomínali při této příležitosti rozměr mnohem přízemnější, že svatost znamená oddělenost. Jak si můžeme udržet svatost, nebo aspoň správný směr v našem životě?

Vždycky to je spojené s etikou a s tím, jaký mají přikázání přesah. Motivem je to, že Bůh je svatý, a tak jsme i my vyzývání k tomu, abychom byli svatí jako on. Je to takové imitatio Dei, nápodoba Boha. K tomu nám slouží všechna přikázání, celý sortiment, který je na skladě. Člověk se nemá totálně odtrhnout od světa, ale taky se v něm nemá ztratit. Každé přikázání slouží jako směrovka. Tak trochu: nevím, kam jdu, ale stačí mi, že jdu s Tebou. Určitě znáte ty tabulky nebo obrázky, kterým se říká „Šiviti“. Jsou umísťovány v synagoze u aron ha-kodeš. Bývá na nich z písmenek zobrazená menora a další výzdoba. Sám jsem si jeden takový nechal z Izraele dovézt a mám ho nad stolem, u kterého píšu drašot. Ten význam téhle tabulky je jasný, vztahuje se k citátu ze žalmu 16,8: „Hospodina stále před oči si stavím!“ Přikázání prostupují naším životem a utvářejí ho. Psychologové dobře vědí, že k cíli vedou dvě cesty- jedna z nich je uvěřit a pak k tomu postupně přiřadit jednotlivá přikázání a uvádět je do svého života. Druhou cestou je opak: dodržovat přikázání a postupně duchovně dorůst a vnímat správně jejich význam. Ta druhá cesta je trochu podceňovaná, ale přesto efektivní.

Nedávno jsem slyšel jednoho takového psychologa, který popisoval vliv, jaký má na každého člověka to, co do sebe, do svého nitra, pouští. A jak ho to nevědomky utváří. Vzal dvě skupiny studentů, podobného složení,nechal je ve dvou učebnách, stejně vzdálených od výtahu. Každá strávila hodinu vyplňováním odpovědí. Jedna měla zodpovídat otázky stáří a potíží, které jsou s ním spojeny. Druhá zase měla naopak zodpovídat otázky, jak co nejlíp využít potenciálu mládí a všech jeho možností. Po skončení hodiny tyto dvě skupiny studentů přicházely k výtahu. Kdo si myslíte, že tam byl dřív? Není to samozřejmě těžké uhodnout- ti, kteří se celou hodinu intenzivně věnovali svému mládí. Ty druhé zase trochu zpomalila ta vize stáří, kterou celou hodinu museli vnímat. A přesně takhle se to opakovalo i se všemi dalšími pokusnými skupinami. Je to prostě ověřená zkušenost. Proto je tak podstatné znát ten náš „kodex svatosti“, mít na mysli všechna přikázání, kterými se máme posvětit. Máme je znát, nasávat je celou bytostí a podle svých možností i plnit.Pak půjdeme správnou cestou, bez zbytečných odboček a zklamání. Má jít o vědomu cestu, o kterou svým rozhodnutím stojíme. Svatost se nevytváří sama od sebe, vyžaduje víru i činy. Stále si to máme připomínat. Proto i „Šiviti“ : „Hospodina stále před oči si stavím..“

Jom ha-šoa

Minulý čtvrtek byl Jom ha-šoa, den kdy mají jarcarjt ti, u kterých nevíme, kdy přesně byli běhom šoa zavraždeni a tak bylo určeno datum, kdy za ně můžeme podle židovského zvyku odříkat každý rok kadiš. Taktéž říkáme kadiš za všechny rodiny, kde nezbyl nikdo, kdo by kadiš mohl odříkat. A když si vypůjčíme název knihy Imre Kertésze, i kadiš za všechny děti, které se mohly narodit a nenarodily.
V Čechách probíhá čtení jmen obětí šoa vždy přímo na Jom ha-šoa, ve Francii v neděli, která po Jom ha-šoa následuje. Ve Štrasburku čteme jména 4200 židů z Alsaska, kteří byli zavražděni a trvá to něco přes 5 hodin. Nejen, že tato ceremonie vrátí obětem jména (znáte ten bonmot-jeden mrtvý je katastrofa, tisíc mrtvých statistika? Když těm tisícům mrtvých dáte jména, přestanou být jen položkou ve statistice), ale jak řekl Eli-je to velmi fyzická připomínka toho, kolik lidí bylo zavražděno jen proto, že se narodili jako židé. Když pět hodin mrznete na náměstí (protože jako předseda spolu-organizující židovské obce jste tak nějak povinen) a posloucháte a čtete jméno za jménem, uvědomíte si ten šílený počet obětí (v Paříži čtou oběti z celé Francie, 76 000 lidí, každý rok jednu polovinu v průběhu 24 hodin).

Moje první setkání se šoa (a s židovstvím!) proběhlo někdy v 10 letech, kdy jsme na zájezdu s pěveckým sborem navštívili Osvětim. Dost to mnou tehdy otřáslo (a některé obrazy nevyženu z hlavy už asi nikdy) a také postupně podnítilo zájem o židovství. Kdybych věřila na gilgul (převtělování duší), řekla bych, že moje konverze začala někde tam. S konverzí samozřejmě přijde i to, že šoa se stane i velmi osobní záležitostí-nejen, že je potřeba se vyrovnat s teologickým problémem, který představuje, ale i s faktem, že i když se všichni politici zaklínají, že "nikdy víc", nedá se spoléhat na to, že nic podobného už nikdy nenastane. Koneckonců už teď můžeme vidět, jak historická paměť začíná ochabovat. Ještěže máme stát Izrael! A konverzí člověk neohrožuje jen sám sebe, ale i všechny svoje děti a jejich děti a tak dál. To byla jedna z vážných otázek, kterou jsem si před konverzí kladla a jak vidíte, odpověď byla ano-stojí to za to a chci, aby moje děti byly židé, i přes všechna rizika, která to přináší.
Ale i tak, když se kolem Jom ha-šoa začaly objevovat články a rozhovory s pamětníky, neměla jsem letos sílu je číst. Připomínat si, co se dělo krásným miminkům, jako je Šmuly je víc, než můžu v tuhle chvíli unést. Nezbývá, než se snažit, abychom nezapomněli, aby naše děti nezapomněly a aby podobné hrůzy už neopakovaly.

Avi: Parašat Acharej Mot (Vajikra 16:1 – 18:30)

Tóra je náš svatý zdroj moudrosti a učení. Ale to neznamená, že nepodléhá interpretaci. Už z kabaly známe pojem Pardes, který naznačuje hned čtyři významové vrstvy textu a je zkratkou slov: pšat, remez, draš a sod. To znamená, že verše mají význam doslovný, ale taky další, skrytější- alegorický, až po mystická tajemství. Vše v jednom. V naší paraše se o tom můžeme přesvědčit.

Píše se tu: „Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Hospdin!“ (Vajikra 18,5) A teď sledujte ten výkladový koncert našich moudrých: co to znamená- „žít z nich“ (bahem) ? Někteří to překládají ještě doslovněji „v nich“, čili, že jsou smyslem života, nebo že život je odměnou za plnění přikázání. Podle Josefa Albo jde o život příští. Podle Rambana – o život kolektivní, splečenský. Nejzajímavější je jistá talmudická interpretace, ve které Jehuda jménem Samuela učil, že jde o to žít a ne umřít při plnění přikázání. A odtud je ono „ohrožení života“ (pikuach nefeš), které ruší šabatová omezení. A to je závazný výklad: děláme všechno co je třeba, abychom léčili nemoc. Existuje tu také možnost, která tu interpretaci zužuje (jednáme tak, když nemoc ohrožuje život) a jiná, která ji rozšiřuje (že i drobná choroba může vést k těžší nemoci a hypoteticky až k ohrožení života). V tom tradičním prostředí tuto otázku řeší rabín. My se dnes většinou rozhodujeme sami a záleží na nás, nebo na našich možnostech konzultace s rabínem.

Krajewski v této souvislosti připomíná ještě jeden detail, vyžadující interpretaci: jestli přikázání, aby v případě záchrany života se mohl porušit šabat, platí také v situaci záchrany nežidovského života? Je to dost šílená otázka a drtivá většina Židů v tom nemá žádnou pochybnost, ale v jistém prostředí velice tradičních bývá odpověď negativní, protože přece pouze Židé mají plnit přikázání a skrze ně žít. Přestože to je názor absolutně okrajový, budí oprávněnou nevoli. Navíc se ta interpretace našeho verše v Talmudu rozšiřuje i na okruh těch, kteří mohou plnit přikázání. Je v něm řečeno „zachovávejte“ a v předchozím „dodržujte“, „podle nich postupujte“ (tak mluví Mojžíš k Židům), ale na konci je řečeno ne „budete žít“, ale že „člověk… žije skrze ně.“ R. Jirmijahu uvádí tenhle i jiné citáty, aby z nich zformuloval učení, že „dokonce ne- Žid, který plní Tóru, má být přijímaný tak, jakoby se rovnal veleknězi.“ Každý člověk tedy má potenciál velekněze! Může se zdát, že tak silná myšlenka je založená na dost chatrné interpretaci jednoho obratu. Ale přesně takhle se v judaismu postupuje. To, nakolik chceme přijímat nové interpretace, záleží na nás. Můj rabi Pečarič říkal, že judaismus není náboženstvím pro malé děti, že je potřeba používat ty špagety v naší hlavě a ne jen tupě papouškovat.

V naší paraše jsou také podrobně vyjmenovány zakázané sexuální styky. Každému je jasné, že například sexuální zneužívání dcery otcem je pobuřující a zavrženíhodné. S tím se ztotožní každý. Takže jistá omezení mají existovat, s tím také souhlasí každý. Ale na jakém principu? Ne vždy jsou reakce tak jednoznačné v jednotlivých případech. V Tóře je taky řečeno: „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.“ (Vajikra 18,22) Je v tomhle vyjádření nějaké místo pro dvojznačnost? No, homosexuálové, kteří tak i otevřeně chtějí žít a zároveň zůstat v rámci judaismu, jako první poznamenají: ten zákaz se týká mužů a neomezuje tedy lesbičky. A za druhé: je ho možné vzít doslova: „neobcovat tělesně s mužem jako s ženou“ a neznamená to ani to, že muž nemůže milovat muže, ani to, že nemůže obcovat tělesně, jenom zkrátka jiným způsobem, než se tak činí se ženou.

Tohle je pro mě opravdu španělská vesnice a nevěděl jsem dlouho, jak se s tímto veršem srovnat. Existují přece lidé, kteří se tak prostě narodí a jsou stejně jako my buď špatní nebo dobří. Bez ohledu na to, co si o tom myslíme, je jasné, že tato interpretace je prakticky totožná, používá stejné prostředky jako ty, které používáme po věky i v jiných případech. Má tedy cenu nové myšlenky spojovat s verši a slovy Tóry? Jistě- vždyť právě díky tomu po věky trváme. A určitě to tak i nadále zůstane. Jak řekl Lévinas: „Probuzení zájmu o velké knihy judaismu, nutnost používat vůči nim ne mysl vzedmutou emocemi, ale vyžadující myšlení, to vytváří základní podmínku přetrvání Židů v diaspoře.“