Avi: Parašat Kedošim (Vajikra 9:1 – 20:27)

Devatenáctá kapitola knihy Vajikra obsahuje základní morální poučení. Základní zásady Tóry- tak to vidí i Sifra, tanaitský text, midraš ke knize Vajikra. Je to tu taková všehochuť micvot. Řeč je například o úctě k rodičům, abychom nekradli, nelhali, nepodváděli, neutiskovali, nevykořisťovali, nepomlouvali, nešířili fámy a neprahli po pomstě (Vajikra 19,3 -18). Zároveň tu jsou vyjmenována přikázání rituální. Mezi jinými o dodržování šabatu, o správném jedení masa z obětních zvířat, o nemíchání dvou druhů semene při setí pole ani dvou druhů nití při tkaní. Oba druhy přikázání jsou oznamovány podobným jazykem, se stejnou naléhavostí. Pro nás je to trochu nepochopitelné, protože jsme zvyklí oba druhy přikázání rozlišovat a ty morální stavět výš, protože jejich plnění očekáváme od každého. Ale i tradiční judaismus dokáže popsat rozdíly, když mluví o přikázáních, týkajících se vztahu mezi člověkem a jeho bližním a vztahu člověka k jeho Stvořiteli (dokonce i člověka k němu samému). Ale ten tradiční judaismus nezavádí žádnou hierarchii důležitosti těchto různě zaměřených přikázání. Proč tomu tak je?

Hned na začátku našeho čtení je ta základní výzva, ve které je obsaženo všechno ostatní: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ (Vajikra 19,2) Různí religionisté tu svatost odkazují do jiného rozměru a popisují ji jako určitou opojnou bázeň a s ní spojené pocity závislosti, nicotnosti vůči té božské plnosti a dokonalosti, která je lidmi nedosažitelná. Je to jeden z přístupů, cenný v tom, že poukazuje na smysl svatosti, který je za etikou. Jiní poukazují zase více na to, že svatost má být také cílem, naším úkolem. V židovské náboženské praxi se stále opakuje, že Bůh „nás posvětil svými přikázáními.“ Rabíni, kteří zdůrazňovali ten rozměr „svaté bázně“, vždycky připomínali při této příležitosti rozměr mnohem přízemnější, že svatost znamená oddělenost. Jak si můžeme udržet svatost, nebo aspoň správný směr v našem životě?

Vždycky to je spojené s etikou a s tím, jaký mají přikázání přesah. Motivem je to, že Bůh je svatý, a tak jsme i my vyzývání k tomu, abychom byli svatí jako on. Je to takové imitatio Dei, nápodoba Boha. K tomu nám slouží všechna přikázání, celý sortiment, který je na skladě. Člověk se nemá totálně odtrhnout od světa, ale taky se v něm nemá ztratit. Každé přikázání slouží jako směrovka. Tak trochu: nevím, kam jdu, ale stačí mi, že jdu s Tebou. Určitě znáte ty tabulky nebo obrázky, kterým se říká „Šiviti“. Jsou umísťovány v synagoze u aron ha-kodeš. Bývá na nich z písmenek zobrazená menora a další výzdoba. Sám jsem si jeden takový nechal z Izraele dovézt a mám ho nad stolem, u kterého píšu drašot. Ten význam téhle tabulky je jasný, vztahuje se k citátu ze žalmu 16,8: „Hospodina stále před oči si stavím!“ Přikázání prostupují naším životem a utvářejí ho. Psychologové dobře vědí, že k cíli vedou dvě cesty- jedna z nich je uvěřit a pak k tomu postupně přiřadit jednotlivá přikázání a uvádět je do svého života. Druhou cestou je opak: dodržovat přikázání a postupně duchovně dorůst a vnímat správně jejich význam. Ta druhá cesta je trochu podceňovaná, ale přesto efektivní.

Nedávno jsem slyšel jednoho takového psychologa, který popisoval vliv, jaký má na každého člověka to, co do sebe, do svého nitra, pouští. A jak ho to nevědomky utváří. Vzal dvě skupiny studentů, podobného složení,nechal je ve dvou učebnách, stejně vzdálených od výtahu. Každá strávila hodinu vyplňováním odpovědí. Jedna měla zodpovídat otázky stáří a potíží, které jsou s ním spojeny. Druhá zase měla naopak zodpovídat otázky, jak co nejlíp využít potenciálu mládí a všech jeho možností. Po skončení hodiny tyto dvě skupiny studentů přicházely k výtahu. Kdo si myslíte, že tam byl dřív? Není to samozřejmě těžké uhodnout- ti, kteří se celou hodinu intenzivně věnovali svému mládí. Ty druhé zase trochu zpomalila ta vize stáří, kterou celou hodinu museli vnímat. A přesně takhle se to opakovalo i se všemi dalšími pokusnými skupinami. Je to prostě ověřená zkušenost. Proto je tak podstatné znát ten náš „kodex svatosti“, mít na mysli všechna přikázání, kterými se máme posvětit. Máme je znát, nasávat je celou bytostí a podle svých možností i plnit.Pak půjdeme správnou cestou, bez zbytečných odboček a zklamání. Má jít o vědomu cestu, o kterou svým rozhodnutím stojíme. Svatost se nevytváří sama od sebe, vyžaduje víru i činy. Stále si to máme připomínat. Proto i „Šiviti“ : „Hospodina stále před oči si stavím..“