Avi: Parašat Behar (Vajikra 25:1 -26:2)

 Avi je na cestách a tak mi poslal starší drašu ke spojeným parašám Behar-Bechukotaj. Když tedy mluví o požehnáních a zlořečeních, tak ty patří do paraši Bechukotaj a budeme je číst až příští týden...

Dnes začnu trochu netradičně, a budu osobnější. Dvakrát týdně, ve středu a v neděli navečer, usedám k počítači, abych se učil nádheře Tóry v internetové ješivě rabína Pečariče. On sedí zase u toho svého počítače v New Yorku a mluví ke svým polským posluchačům (s jednou českou výjimkou z Liberce). Při posledním vyučování nabízel rabín možnost malé, čtrnáctidenní pauzy na začátku prázdnin, že i tak je vyučování dost intenzivní. Na jeho chatu se rychle začaly hromadit odpovědi jeho žáků. Ani jediný z nás netoužil po nějaké pauze. Byla tam i taková ultimativní odpověď od jedné dámy, která se vyjádřila skutečně nekompromisně: „To v žádném případě!“ To rabína až rozesmálo. A jedna z dalších odpovědí zněla: „To je jakoby si někdo chtěl chtěl vzít volno od Pána Boha, copak to jde?“ Rabína to inspirovalo k tomu, aby nám řekl jeden ze svých oblíbených vtípků:

Jeden zbožný, padesátiletý žid z New Yorku- Šmulik, pejzatý, bradatý, s třásněmi a stoprocentně košer, se rozhodl jet na dovolenou na Floridu. Už cestou si říkal, že tam nejspíš bude působit tak nějak exoticky, takže se oholil, ustříhnul si pejzy. Jen co tam přijel, koupil si květovanou košili, zapomněl na třásně a spoustu dalších věcí. Že by si tam i nezahřešil, se vůbec nedá tvrdit. Inu Florida, míchané drinky,sluníčko, moře, spoře oděná děvčata… Ale dovolená skončila a musel se vrátit zpátky do New Yorku. A co se nestane, hned při příjezdu ho srazí auto a je na místě mrtev. V Nebesích potká Všemohoucího, a hořce si Mu stěžuje: „Můj Bože,proč se mi tohle stalo, padesát let se učím Tvému slovu, dodržuji všechna přikázání, každý den jsem se modlil v synagoze, copak jsi mě tam neviděl?“ Všemohoucí se zarazí, koukne na něj a řekne: „Ojvaj, sorry, Šmuliku, já tě nepoznal!“

Všichni jsme se vtípkem báječně pobavili, aspoň já určitě. Ale to dnešní čtení se týká toho, o čem právě byla řeč a úplně vážně. Právě v této paraše se píše o úžasném požehnání lidu Jisraele, pokud bude dodržovat přikázání Tóry. A také je tam pětadvacet ostrých veršů zlořečení vůči těm, kteří přikázání odvrhnou a zprotiví si je. Jsou tak hrozná. A Moše je všemu lidu zopakoval ještě po čtyřiceti letech, těsně před svou smrtí. Tolik mu záleželo na tom, aby si to všichni dobře uvědomili a podle toho se ve svém životě rozhodovali. Aby Bůh svůj lid smlouvy poznal.

Ještě o jedné zvláštní instituci je dnešní čtení Tóry, a sice šmita a jovel. Tóra přikazuje, aby po sedmiletých cyklech šmita (po sedmi sedmiletích, z nichž každé je zakončeno šabatovým rokem), následoval v padesátém roce jovel – rok jubilejní (Vajikra 25,1-13). Instituce šmity je krátce popsána v paraše Mišpatim: „Šest let budeš osévat svou zemi a sklízet z ní úrodu. A v sedmém roce zanechej práce (doslova: „zanedbej ji“) a zdrž se pojídání (úrody z toho roku; doslova: „nech ji“)“. (Šemot 23, 10-11).

To jsou dvě hlavní micvy šabatového roku: „zanedbej ji“ – tj. neobdělávej ji, a „nech ji“- čili pokládej to, co na ní vyroste, za hefker (ničí), a dovol z toho brát každému. Majitel si nemůže vzít více, než jsou jeho běžné potřeby. Cílem tohoto přikázání, které vyžaduje ohromnou víru v Boha, je oslabení našeho pocitu „připoutanosti“ k materiálním statkům.

Dvě hlavní micvy jubiljního roku jsou: 1. vrátit prvotnímu majiteli celou zemi, nabytou v průběhu posledních padesáti let, a 2. vrátit svobodu všem židovským otrokům, umožnit jim návrat do jejich domovů a k rodinám. „ Vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům“ (Vajikra 25,10). Tady to vyžaduje ještě větší odhodlanost a posvěcení. Zkuste si představit, jaký charakter je potřeba k tomu, aby se člověk zbavil země a lidí, které považoval po desetiletí za součást vlastního majetku. Sleduje to ušlechtilý cíl nápravy všeho, co bylo zlé v průběhu posledních padesáti let – navracení věcí, dá se říci – k jejich původnímu, nenarušenému stavu.

V dnešní době krize, která je především krizí morálky, pozorujeme všelijaké věci, jak například nepatrný dluh jednotlivce může rychle narůst do obludných a těžko řešitelných rozměrů. Obě tyto parašot ukazují na citlivost Tóry i k ekonomickým otázkám a nastavení určitých mezí. Proč zrovna šmita byla Bohem zjeveným přikázáním na hoře Sinaj ? Aby byl oslaben ten náš pocit spojení s naším majetkem.

„Přikázání o šabatovém roce je zvláštním způsobem spojeno s horou Sinaj. Tam totiž – v přítomnosti Boží moci a majestátu- se stalo zřejmým, že faktory, které rozhodují o materiálním úspěchu člověka jsou Boží vůle a poctivost člověka. Nechat zemi ležet ladem v sedmém roce jejího užívání dokazuje, že základní silou vesmíru je Bůh, a ne přírodní zákony. Když žid ponechává svoje pole bez dohledu na jeden rok, ukazuje tím, že tento svět je pouze chodbou, která vede ke Světu Příštímu a že skutečně člověk žije pouze tehdy, když odmítá materiální zisky ve prospěch rozvoje duchovního. Přesto si však člověk nemůže dovolit, aby se úplně odtrhnul od světa, ve kterém žije. Šmita přichází jednou za sedm let, proto také Tóra jasně konstatuje, že člověk seje a sklízí šest let, stejně jak pracuje šest dní v týdnu, aby si odpočinul o Šabatu. Uznání toho stavu věcí naplňuje dny a roky práce svatostí a dává jim smysl.“ (Sfat Emet). Vždyť i co se týká našeho majetku, slovo cdaka- „dobročinnost“, není spojováno s almužnou, darem, ale je chápáno jako určitý akt spravedlnosti, ve kterém je člověk připraven se podělit s někým, kdo je potřebnější.