Avi: Parašat Vaješev (Berešit 37,1 -40,23)

Dnešní draša k parašat Veješev bude o sarkasmu. Děj začíná smutným přběhem o Josefovi a jeho bratřích. Josef byl posledním synem Jákoba, byl to „syn jeho stáří“ (Berešit 37,3), nejmilovanější ze všech. To všichni ostatní synové vnímali se žárlivostí. Když pak měl Josef ještě ke všemu sny, ve kterých se mu bratři klaní, dokonce včetně rodičů, a navíc o bratrech přinášel otci zlé zprávy- o jeho „popularitě“ mezi bratry nebylo třeba pochybovat… A teď k tomu jejich sarkasmu- můžeme tu číst o situaci, kdy on přichází za svými bratry a oni to komentují: „Hle, mistr snů přichází! Pojďte, zabijme ho! Pak ho vhodíme do některé cisterny a řekneme: Sežrala ho divá zvěř. A uvidíme, co bude s jeho sny!“

Ta poslední poznámka je tím sarkamem v nejhorší podobě, jízlivým „vtipem“, sžíravým výsměchem, do kterého se vejde všechna jejich momentální nenávist. Raši k tomuto úryvku cituje midraš, který říká, že nebeský hlas zareagoval na jejich poslední slova: „a uvidíme, co se stane s jeho sny!“ Vy (bratři) řeknete: „Zabijme ho“, ale já řeknu: “Uvidíme, co bude s jeho sny“- uvidíme, čí vůle zvítězí, jestli vaše nebo moje.“ Můžeme si myslet, že Raši chtěl trochu zjemnit ten smutný pohled na bratry Josefa . Že tedy minimálně nemluvili sarkasticky, když už plánovali zabít svého bratra. Vidíte, jak je to nakažlivé, už jsem sám ironický… Raši to podává tak, že i když – chybně- věřili, že si Josef zaslouží zemřít, tak to ale neznamená, že tu záležitost brali nějak na lehkou váhu. V každém případě jim aspoň ten sarkasmus byl cizí, protože to není dobrý způsob pro důstojné a čestné lidi.

Sami dobře víme, že není ironie jako ironie. Vždyť je to dobrý základ většiny vtipů. Někdy slouží jen jako uvolnění a smíchem člověk aspoň odbourá nahromaděné napětí. Vzpomínám si na dobu po roce 68. Po krásném, ale krátkém období, kdy byla na čas zrušena komunistická cenzura a začaly vycházet úžasné knihy, točily se výjimečné filmy a mohlo se svobodně diskutovat, najednou přijely ruské tanky a bylo po všem. A během jednoho roku byla najednou okupace prezentována jako „bratrská pomoc“. Jestli tohle nebyl sarkasmus, tak už nevím co by jím být mělo. A společnost se musela bránit po svém. Když to jinak nešlo, tak aspoň vtipy. My jsme museli mít na hodinu občanské výchovy v sešitě zapsanou nějakou aktualitu z denního tisku. Jeden můj spolužák se s tím nechtěl smířit, aby citoval z tehdejšího tisku, který ve všech svých podobách hlásal jen tu jednu, jejich, pravdu. A tak si začal ty aktuality sám vymýšlet. Vzpomínám si živě na jednu z nich, která byla, jak se v té době říkalo, o zlatou mříž. Zněla tak: Leonid Brežněv (tehdejší ruský vůdce, který rozhodl o naší okupaci) se letos aktivně zúčastnil soutěže v gorodkách. K překvapení všech účastníků se probojoval až do všesvazového semifinále. Odborníci tvrdí, že nás jeho palice ještě překvapí!“ No, co mám říkat, na jeho aktuality jsme se vždycky těšili. A bylo to stejné, jako když se dneska říká: Já nekradu, já čerpám. Co se týče politiky, tak mluvím vlastně plynule sarkasticky...

Pak je ale sarkasmus, který je mimo z jediného prostého důvodu, protože je škodlivý. A Tóra nám zakazuje říkat nebo dělat cokoli, co by škodilo někomu jinému (Vajikra 25,17). Jako příklad jeden rabín uváděl příhodu z ješivy. Měla se tam konat oslava kvůli zakončení studia jedné části Talmudu. Rabín vyzval žáky, aby přinesli z domova nějaké pochoutky. Jeden z těch žáků donesl jahodovou zmrzlinu. Mezi těmi žáky ale byl jeden, který tu zmrzlinu nesnášel. A právě on začal chodit po třídě a poškleboval se: „Není to ta nejchutnější zmrzlina, jakou jste kdy jedli?“ A všichni věděli, že on ji nesnáší a že je sarkastický. Byl tak usilovný ve svém sarkasmu, že nejdřív rozesmál jednoho spolužáka, ale nakonec se smáli všichni. Všichni, až na toho, který tu zmrzlinu přinesl s dobrým úmyslem pohostit všechny. Protože rabín byl zaměstnán něčím jiným, všiml si, že se něco špatného děje, až když se ten jeho žák rozplakal. Rabín je pak poučil, že to není cesta cadiků. Jejch řeč nemá být zahanbující, ale jemná a laskavá a mají prokazovat čest i těm nejvíce prostoduchým duším.

Chanuka se blíží!

Mám rozepsaný delší článek, ale dneska už ho nestihnu dokončit, uvidíme, zda se to povede příští týden, nebo později. V neděli večer začíná Chanuka, pro nás první s dítětem, které má rádo svíčky a plamínky, tak se moc těším, jak se mu bude zapalování chanukíje líbit. V neděli máme oslavu a zapalování svíček v synagoze, takže dárky asi odložíme až na druhý denm protože dát Šmulimu dárek těsně před tím, než ho dáme spát (ze synagogy se dostaneme domů tak v šest, to je čas na kaši a pak umýt a spát), to by nebylo hezké ani pro něj, ani pro nás. Pořád se držíme toho, že dárky jsou jen jednou během Chanuky, ideálně první den, pokud to bude nutné, tak časem třeba ještě přidáme malý dárek na poslední den Chanuky, aby to pro děti bylo víc zajímavé a napínavé, ale v tuhle chvíli to nemá smysl. A chůva se Šmulim vyráběla dárek pro nás (měl pak za nehty barvy :-D ), tak jsem napnutá jak kšandy, co v tom balíčku bude.
A úplně nejvíc se těším na těch pár dnů volna, sice jsem si musela vzít i dvy dny neplaceného volna, protože nemám dost dnů dovolené (holt židovské svátky), ale kanclář bude zavřená, chůva bude mít dovolenou a my si užijeme pár dní spolu (Eli bude pracovat, u nich je kancelář zavřená jen ve dnech oficiálního volna). A samozřejmě i na výlet do ČR, i když už teď mě jímá hrůza z toho, co všechno je třeba sbalit a nezapomenout...

Tak veselou Chanuku, užijte si fakt, že Chanuka není židovským ekvivalentem Vánoc a není tedy třeba podléhat předsvátečnímu shonu :-) A těm, kdo Vánoce slaví přeju krásné svátky, pohodu a ten správný duchovní rozměr tohoto svátku!

Rut: Konzervativní ješiva v Jeruzalémě

Když jsem si asi před pěti lety obhlížela možnosti ulpanu (tedy intenzivní výuky hebrejštiny) v Erecu a vygooglila program kombinovaný s výukou judaismu a to vše na konzervativní ješivě přímo v Jeruzalémě, zasnila jsem se nad touto možností přibližně ve stejném duchu, jako když si koupíte tiket do sportky a uvažujete, který dům si za výhru pořídíte... Jinak řečeno, připadalo mi to naprosto úžasné a pro mě naprosto nedosažitelné.

Ejhle, posun v čase o pár let a sen se stal skutečností! Jak k tomu došlo? Bylo to opravdu tak snové, jak jsem si představovala? Láká vás ta možnost a rádi byste se dověděli víc – možná hledáte podporu a „nakopnutí“, abyste si udělali studijní dovolenou v Izraeli? Čtete správný článek, jen pokračujte!

budova konzevativní ješivy

Život nám často připravuje různá překvapení, komplikace a výzvy, tudíž vinou mnoha faktorů jsem se více než 2 roky nemohla vrátit do Izraele a popravdě mi to začalo pěkně lézt na mozek. Pověstnou poslední kapkou byla radikální změna v osobním životě. Krize mě vyprovokovala k akci a zcela impulsivně jsem si během jednoho večera podala přihlášku na studijní program, který mi pár let ležel v hlavě – s tím, že nemám co ztratit. Vyplnila jsem online několik podrobných formulářů, kde kromě požadavku na osobní údaje byly např. i otázky na náb-ženské zázemí, během týdne sepsala náležitý životopis se zaměřením na dosavadní židovské vzdělání a motivační dopis (vše v angličtině), odeslala platbu za přihlášku a čekala...

Asi za 2 měsíce mi přišel radostný mail, že jsem byla přijata! To bylo v polovině února, můj program začínal 8. července, čili bylo dosti času na přípravu všeho potřebného – hlavně si zařídit ubytování a koupit letenky (kvůli mým jistým specifikům byla tahle část asi tisíckrát komplikovanější a napínavější než samotné přijetí na ješivu, ale věřím, že „normální“ lidi s tím budou mít mnohem méně problémů a starostí). Během této doby bylo také potřeba zaplatit poplatek za studium a podstoupit – opět online – rozřazovací test z hebrejštiny. Veselá byla i volba předmětů pro odpolední výuku – nikoho z vyučujících jsem samozřejmě neznala (a z dob svých studií na gymnázium i VŠ vím, že osobnost učitele je velmi důležitá), takže jsem se orientovala jen podle anotací a vybrala si témata, která se mi zdála nejzajímavější. Nakonec se Nejvyšší smiloval i v tom, že jsem nemusela v Jeruzalémě přespávat pod mostem, a zajistil mi nejúžasnější nocleh u nejúžasnějších hostitelů (a to nepíšu jen proto, že to možná budou číst :-)), ale protože je to pravda!).

Čím víc se blížilo datum odletu, tím nervóznější jsem byla – jednak kvůli výše zmíněným patáliím, ale na mysl mi přicházely otázky ve stylu: zapadnu? domluvím se vůbec – anglicky, hebrejsky? porozumím probíraným tématům? najdu si tam kamarády? Nikdy jsem nestudovala v zahraničí, vlastně jsem nikdy ani nebyla celý měsíc mimo domov, navíc jakožto děvče z nežidovské rodiny, připravující se na gijur, jsem se obávala nízké úrovně svých znalostí. O judaismus jsem se hlouběji zajímala asi 6 let a uplynuly sotva 3 roky, co jsem také začala žít „po židovsku“. Jak bych se mohla rovnat lidem se židovským zázemím, kteří budou samozřejmě mít mnohem více zkušeností a znalostí?

Tohle vše píšu proto, abych vám – zájemcům o studium, kteří si třeba netroufáte kvůli podobným pochybnostem – ukázala, že se to dá zvládnout. A možná i zvítězit!

První týden v Jeruzalémě jsem měla volný – zabydlovací a odpočinkový, taky jsem zvládla projít některé památky a udělat si výlet do Tel Avivu (kam ještě nepřipluly medúzy, ale to by bylo téma na zcela jiný článek), nasát atmosféru, aklimatizovat se, užívat si ten pocit, že jsem konečně zpět (po takřka 3 letech). Studijní program začínal v pondělí, ale já se už v neděli ráno vydala na šachrit přímo do ješivy – jednak jsem si chtěla vyzkoušet pěší cestu (zhruba půlhodinka velmi svižné chůze do kopce, ideální ranní rozcvička), jednak jsem se chtěla trochu porozhlédnout, abych neměla druhý den příliš nových vjemů naráz. Samotná budova ješivy není moc velká, trochu připomíná chaloupku z pohádky :-). Ujal se mě rabbi Joel Levy a během několika minut mě provedl. Uklidněna opravdu milým přístupem a tím, že i má dlouhou dobu netrénovaná angličtina postačila ke komunikaci, jsem se vydala na poslední velkou toulku Jeruzalémem...

Druhý den to vypuklo. Výuka samotná trvala od 9 ráno do 6 do večera. Pokud jsem přišla už na šachrit a zůstala i na maariv, bylo to bratru 7.30-18.30. Tudíž 11 hodin denně ve škole. Studovala jsem (nejen časově) náročnou univerzitu, ale takhle dlouhou dobu jsem ve škole nikdy netrávila. Samozřejmě mezitím byly i přestávky (půlhodinová dopoledne, hodinová na oběd a čtvrthodinová odpoledne, ale tu zabírala mincha) – většinou jsem si během nich lehla ven na lavičku, rozmražovala se (jsem chronický zmrzlík a jako všude v Izraeli, i v prostorách ješivy bylo na můj vkus překlimatizováno) a občas si i zdřímla. Nebudu lhát, ten první týden výuky byl pro mě opravdu děsivý. Ráno hebrejština s rodilou mluvčí (skvělá Michal), kde jsme se postupně věnovali konverzaci, čtení, různým cvičením a gramatice. Potom velmi zasloužená pauza na oběd. Poobědová výuka pro mě znamenala na střídačku hodinu Talmudu s rebem Joelem nebo Ejcha (tedy Jeremiášův Pláč) s Bex Rosenblatt. Diskutovali jsme sice v angličtině, ale probíraná látka byla (kupodivu, haha) v hebrejštině (a to byla ta lepší varianta, vzhledem k tomu, že většina Talmudu je psána aramejsky :-)). Po minše mě čekal každý den Liturgy Track s Jaclyn Chernett, což jsem po tom všem brala jako odpočinkovou dvouhodinovku. Abychom si rozuměli – žádné leháro!, ale kantilace a trénink nápěvů zaměstnávaly trochu jiné mozkové obvody než předchozí výuka. S koncem maarivu už jsem byla tak unavená, že na nějaké větší potulky po městě mi nezbývaly kapacity. Většinou jsem se volnějším tempem vrátila pěšky domů, navečeřela se (občas jsem si něco uvařila a občas mi bylo uvařeno <3), spojila se s domovem a odpadla. Čemu jsem se opravdu nevěnovala: domácí úkoly a samostudium. Mozek už totiž nebyl schopen cokoli dalšího vstřebat...

Přiznám se, že ve slabších chvilkách mi vytanuly myšlenky typu „co tu sakra vlastně dělám“. Všechno mě hrozně bavilo, vyučující i spolužáci byli úžasní, mé obavy, že se nebudu chytat a rozumět, se rozplynuly. Ale bylo toho prostě MOC. Vjemů, učiva, nových lidí, zimy, tepla (podle toho, jestli jsem zrovna pobývala venku či vevnitř), sezení, chůze, jazyků, písmenek a slov. Připadala jsem si nemožná, ale po 4 dnech přišel pátek a šábes – odjela jsem do Tel Avivu, užívala si pláže, sluníčka a nemyšlení. V sobotu večer prvním autobusem zpátky do Jeruzaléma – odpočatá, natěšená ke studiu, ale zároveň s obavami, jestli další týden v tom šíleném tempu zvládnu.

A ono se to zlomilo. Najednou mě přešla únava i pocit, že mám v hlavě nepromazaná kolečka, která se co chvíli zadrhnou. Poddalo se to a konečně jsem si výuku začala opravdu užívat. Zpětně se tomu utrpení prvního týdne nedivím – byla to opravdu velká změna režimu a náhlé intelektuální zatížení, můj mozek si zkrátka odvykl makat!

Ani jsem se nenadála a třítýdenní program se chýlil ke konci. V tu dobu už jsem své spolužáky brala za členy rozvětvené rodiny, ješivu za alma mater a Jeruzalém za domov. Poslední den ve škole jsem obrečela (a nebyla jsem sama). Krásná, intenzivní a neopakovatelná část našeho života skončila. „Po“ už bude navždy jiné než „před“ - mě ten studijní pobyt změnil velmi zásadně.

Co se samotného studia týče: úkol zvýšit penzum znalostí byl splněn na jedničku s hvězdičkou (nejen ve smyslu, co jsem se naučila, ale JAK jsem se to naučila – židovský způsob výuky v chevrutě, tedy dvojici (někdy i trojici až čtveřici) má mnohem vyšší úroveň a efektivitu než zaprděné české školství). Ale ještě důležitější pro mě byl samotný fakt pobytu v čistě židovském prostředí, kde jsem se cítila, že tam skutečně patřím. Žádné pocity méněcennosti, naopak – neuvěřitelně jsem si zvýšila sebevědomí na mnoha frontách. Přispěly k tomu drobnosti – například povedené pokusy komunikovat v obchodech hebrejsky či schopnost nezabloudit... no, spíš zabloudit, ale zase se najít! - při bloumání Jeruzalémem. Ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem schopna přečíst pasáž z Talmudu a na úrovni ji diskutovat se spolužáky včetně odkazů na pasáže z Tóry! Nezapomenutelný šachrit u egalitární části Západní zdi – prožití přítomného okamžiku a pocit, že jsem přesně tam, kde být mám, a že celý můj dosavadní život k tomu směřoval. Naprostý úžas, když mi po čtení z Tóry 17. tamuzu rabbi Joel svěřil svitek na glilu a při šachritu druhý den mě dokonce vyzval, abych udělala hagbahu!

Abych to mírně neskromně shrnula: než jsem odjela na ješivu, myslela jsem, že musím udělat konverzi, abych se stala Židovkou. Po návratu to cítím tak, že konverze mi potvrdí, že Židovka jsem. A to je pro mě to nejdůležitejší, co mi tahle zkušenost vůbec mohla přinést...

„NÁVOD“ PRO ZÁJEMCE O STUDIUM NA KONZERVATIVNÍ JEŠIVĚ

Teď končí ta rozvláčná vzpomínací část a přichází čas na praktické tipy pro zájemce o letní studijní program.

• Navštivte webovky www.conservativeyeshiva.org. V liště vpravo nahoře je nabídka Programms, vyberte Summer. Zde najdete podrobné informace o třítýdenním studijním programu kombinujícím ulpan a židovská studia. (Ješiva samozřejmě nabízí i jiná, delší studia, ale s nimi zatím zkušenosti nemám.) V tuto chvíli je již znám termín dvou prázdninových turnusů pro rok 2020.
• Pokud nabydete dojmu, že přesně po tom vaše srdce prahne, stačí se přesunout do kolonky Apply a vyplnit vše požadované. Nezapomeňte si zkontrolovat platnost pasu!
• Součástí přihlášky je CV a motivační dopis. V životopise jsem kromě dosaženého vzdělání a aktuálního pracovního zařazení uvedla i zajímavé praxe a úspěchy v mém původním oboru (například praxe v nemocnici v Beer Ševě, studenstká vědecká soutěž). Sice to s židovstvím nesouvisí, ale potvrdí to studijní schopnosti a jistou všestrannost. Vypsala jsem také všechny kurzy s židovskou tematikou a lekce hebrejštiny, které jsem absolvovala,. Nezapomeňte napsat kontakty na 2 osoby, které budou ochotny o vás podat (samozřejmě pozitivní :-) referenci.
• V motivačním dopise doporučuji uvést, kam chodíte na b-hoslužby, na šiury a jak se celkově zapojujete do židovského života. Cokoli děláte zvláštního a prospěšného pro komunitu, s tím se pochlubte. Napiště také, proč chcete studovat daný program a co od toho očekáváte.
• Pro akceptaci korektně vyplněné přihlášky je třeba uhradit poplatek – vloni to bylo 75 dolarů. Samotné studium potom vyjde na dalších cca 1000 dolarů. Když se k tomu připočte cena letenky, ubytování a strava v Izraeli, což je jedna z nejdražších zemí, náklady mohou dosáhnout 50 000 korun. Je dobré na to myslet už v této fázi a ujistit se, že studium nebude po finanční stránce likvidační. Dají se ale získat různá stipendia (hlavně pro studenty VŠ); s tím ale neporadím, vše jsem platila z vlastní kapsy.
• Spodní věková hranice pro účast v programu je 19 let, horní je neomezena. Mimo většinovou studentskou kategorii byly zastoupeny opravdu všechny generace, včetně té prarodičovské. Ať je vám, kolik chce – vyčnívat nebudete! Důležitějším kritériem než věk je otevřená mysl a touha po studiu!
• Rozřazovací test z hebrejštiny doporučuji vyplnit poctivě, bez pomůcek a slovníku. Já se na základě testu ocitla v gimelu a kromě několika pochopitelných nesrovnalostí, kdy každý měl trochu jinou slovní zásobu, odpovídal kurz zcela mé úrovni. Komu to nesedlo, mohl se po první hodině ulpanu přesunout do vyšší či nižší třídy (celkově jich bylo 6 od alef pro ty, co hebrejsky neuměli vůbec, až po hej).
• Co se týče volby odpoledních předmětů – někteří spolužáci migrovali, mně to přišlo jako nesmysl a všechny kurzy jsem poctivě absolvovala od začátku do konce. Ze všech tří mnou vybraných jsem byla uchvácena, vyučující byli bezvadní, výborně připraveni včetně materiálů ke studiu, co nám dali k dispozici, jejich vstřícný přístup nám pomáhal rozvíjet se a přemýšlet nad souvislostmi. Říkala jsem si, že jsem měla štěstí na výběr, jenže po určité době jsem si uvědomila, že bych byla pravděpodobně stejně nadšená z kteréhokoli jiného kurzu. VŠICHNI vyučující byli totiž skvělí! A minimálně stejný díl úspěchu musím přiznat i spolužákům, kteří mě obrovsky inspirovali, rozšiřovali obzory a pomáhali mi.

• Ješiva nezajišťuje ubytování, ani stravu. Nicméně v budově je CHALAVI (tedy mléčná) kuchyňka s ledničkou a mikrovlnkou (během srpna prý proběhl upgrade, tak je možná výbava ještě lepší), erární čaj a káva a několikrát do týdne nakonec i společné jídlo (pizza, grilování...). Přímo naproti ješivě je dobře zásobený a cenově přijatelný supermarket. Hlady neumřete.
• Celá budova ješivy je klimatizovaná. Zmrzlíkům doporučuji svetr, teplé ponožky a šátek na krk. Byla jsem také ráda za kompresní punčochy, protože několikahodinové sezení udělá s nohama ošklivé věci.
• Ješiva leží v centru Jeruzaléma (pozor, nikoli Starého města!) a je dobře dosažitelná pěšky i MHD. Doporučuji co nejdřív koupit RavKav, tedy univerzální zelenou cestovní kartičku. Ta se pořizuje přímo u řidiče v autobuse za tuším 11 šekelů, ale dobíjet ji musíte jinde – např. v označených trafikách nebo (co se mi osvědčilo) v řetězci SuperPharm. Kartička umí i přestupy a v některých autobusech jsou „pípáky“ u každých dveří, takže není potřeba nastupovat jen předními u řidiče.
• Vezla jsem si s sebou několik knih – samozřejmě můj osobní sidur, hebrejsko-český slovník a český překlad Bible 21. V ješivě je bohatá knihovna, ale pouze k prezenčnímu studiu a v drtivé většině psána hebrejsky či anglicky. V celé budově je dostupná velmi dobře funkční wifi síť. Takže příště bych ulevila hmotnosti kufru aspoň na cestu tam (zpět jsem vezla spoustu dalších knih, co jsem si pořídila) a vzala si jen ten (svůj osobní a milovaný) sidur. Jako slovník postačí online morfix a na Tanach a další židovskou literaturu úžasná aplikace Sefaria (ale pozor, ne u všeho je překlad do angličtiny a pokud je, tak jazykem poněkud archaickým a hůře srozumitelným – to mi potvrdil rodilý mluvčí). V tomto je „chytrý“ mobil bezkonkurenční.
• Jak jsem již uvedla, výuka probíhá v angličtině a většina studentů i vyučujících jsou Američani (ješiva byla založena a je z drtivé části financována z US). Nicméně zastoupeni jsou Židé opravdu z celého světa. Hodně mi to vycvičilo uši, protože přízvuků angličtiny a potažmo i hebrejštiny jsem slyšela nespočet. Oba jazyky jsem si také výrazně zlepšila, v podstatě je zahrnut kurz angličtiny jako bonus :-). Velice rychle jsem se přestala bát mluvit – za celou dobu se mi nestalo, že by na mě někdo z rodilých mluvčích koukal spatra, protože jsem řekla něco gramaticky špatně nebo si nemohla vybavit správné slovíčko. Pokud nemáte problém s pasivní angličtinou a židovskou slovní zásobou a jste schopni se účastnit lehkých konverzačních témat, myslím si, že nebudete mít problém. Ale to je asi na zvážení každého, jak „silná“ jeho angličtina je. Nepíšou se žádné eseje ani testy, takže ve finále opravdu záleží na prostém „domluvení se“.

Všem zájemcům přeji hodně štěstí a třeba se se v létě 5780 setkáme v Jeruzalémě!

Rút

Avi: Parašat Vajišlach (Berešit 32,4 – 36,23)

  V naší parašat Vajišlach se odehrává setkání dvou znesvářených bratří, Jákoba a Ezaua.  A je to i příležitost k tomu povědět si něco o té židovské krvi. Občas můžeme zažít třeba na internetu debatu k jakémukoli tématu a kdosi tam řekne: ten, kdo má aspoň kapku židovské krve, by si měl myslet to či ono.  A podává to tak, jako kdyby právě ta židovská krev měla rozhodovat o způsobu myšlení a jednání. Že právě ona o něčem důležitém předem rozhoduje… A většinou pak dojde ke sporu, kdo vlastně je tím nesporným  Židem.

  Že je to názor podivný, můžeme zjistit jednoduše. Protože tam, kde judaismus mluví o „krvi“, uvádí historii Rút, neobyčejně důležitou a plnou podstatných významů. Rút byla Moabitka. V jejích žilách nebyla ani kapka židovské krve. Byla kněžnou Moabu, vnučkou Eglona, krále Moabu, který byl vnukem Baláka, vládce Moabitů v době Mojžíše. Tenhle Balák rozkázal velkému nepříteli Židů, Bileámovi, aby proklel Židy (Bemidbar 22,6). A Eglon se zase spojil s Amálekity, aby okupoval  Izrael 18 let, až do doby, než ho zabil izraelský předák Ehuda (Soudců 3).

  No a z těchto zapřísáhlých nepřátel Izraele se narodila Rút. A co je ještě neuvěřitelnější -  I přes to, že byla Rút bez kapky „židovské krve“, ale naopak s plnou nádrží krve nepřátel ve svých žilách, tak právě ona se stala prabábou Davida, pozdějšího krále Izraele, otce následujícího krále a stavitele Chrámu v Jeruzalémě- Šalomouna… A z jejího rodu se má narodit i Mesiáš.

  Rút se stala Židovkou prostřednictvím konverze a ne díky krvi. Sounáležitost se židovským národem vyplývala z jejího vědomého rozhodnutí. Takhle zní její proslulá řeč k Noemi- čili její židovské tchýni: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem.“ (Rút 1,16).

  Na tak jasném a jednoznačném příkladu Tanach (Hebrejská Bible) říká tak silně, že už to nemůže být mocnější, že: ne krev se počítá a je důležitá, ale postoj člověka, jeho rozhodování a činy. Proto je opačným příkladem v porovnání s Rút – Ezau, starší bratr, dvojče Jákoba. Přesto, že v jeho žilách kolovala krev rodičů, Izáka a Rebeky,ta samá jako jako v žilách Jákoba, stal se, díky svému charakteru, jednání a rozhodnutím- zakladatelem úplně jiného lidu – Edomitů. To by mělo být varováním pro všechny, kdo se ohánějí „krví“ a ničím dalším se už pochlubit nemohou. Nadělají jen zlou krev. Měli bychom se všichni věnovat věcem, které dávají větší smysl. O takovém boji je i zmínka v dnešní paraše. Píše se tam o tom, že Jákob předtím, než se znovu setkal s Ezauem, zažil opět v noci zvláštní zkušenost. No, zkušenost, tvrdý boj! Jákob si potřeboval odpočinout před náročným setkáním s Ezauem a místo toho čteme, že: „ a muž s ním zápolil až do úsvitu“.

  Byl to jistě duchovní boj, po kterém se mu dostalo požehnání. Kdo ale byl ten muž, se kterým zápolil? Někteří říkají, že to byl anděl Ezaua, Satan.  Chofec Chajim vysvětluje, proč takhle útočil na Jákoba: Když jsou do bitvy zapojeny dvě armády, nezaručí vítězství v jedné bitvě celkové vítězství, to se pořád může hned druhý den změnit. Když ale jedna strana zničí zbraně té druhé, válka skončila- je rozhodnuto. V traktátu Kidušin (30b) můžeme číst, že Hospodin prohlásil: “stvořil jsem jecer hara (sklon ke zlému) a stvořil jsem k němu Tóru jako protijed.“ Síla studia Tóry je úžasná. Jákob strávil spoustu času ve stanech, kde studoval, to mu dávalo tu sílu. Žádná jiná duchovní zbraň nemá takovou sílu jako studium Tóry.

  Satan proto má zájem, aby se Žid neučil Tóru a když už, tak jen polovičatě, ledabyle. Slovy Chofec Chajima: jecer hara nevadí, když se Žid celý den postí, pláče a odříkává liturgické modlitby – hlavně, že se neučí!“ Každý z těch našich praotců představuje jeden ze tří sloupů, na nichž stojí svět  (Pirkej Avot 1,2) . Abraham symbolizuje chesed- skutky milosrdenství, Izák symbolizuje avoda- modlitbu a bohoslužbu, a Jákob symbolizuje Tóru. Proto se Satan snažil zničit právě tuto duchovní sílu Jákoba.

  Hilel konstatuje: „Neříkej, budu se učit, až budu mít více času. Možná, že už nikdy nebudeš mít čas.“ (Pirkej Avot 2,5). Jedním z triků jecer hara je přesvědčit člověka, že teď není vhodná chvíle k učení a že později, až bude větší klid, posadí se k tomu… Hilel nás varuje, že s takovým přístupem člověk nenajde čas k učení nikdy.

  Po celé generace Židé studovali Tóru s ohromným úsilím a odhodláním a to i v těch nejméně příhodných podmínkách. Na to bychom měli myslet a v tom nejlepším na ně navázat, okysličit trochu tu krev…