Avi: Parašat Vajece (Berešit 28,10 – 32,3)

  V dnešní paraše Vajece se opět vrátíme ke známé události. Jákob je  víceméně na útěku před rozhněvaným bratrem Ezauem, který přišel o své prvorozenství. Na příkaz svého otce Izáka se vydává  hledat svou ženu v Rovinách aramských.  Čteme: „Jákob vyšel  z Berševy a šel do Cháranu. Narazil však na jedno místo, a protože zapadlo slunce, přenocoval tam.“ (Berešit  28,10-11) Co následovalo, jistě dobře víte. Zdálo se mu v noci, že andělé vystupují  a sestupují po žebříku až do nebes a dostalo se mu požehnání od Hospodina. Existuje samozřejmě  spousta skvělých výkladů k tzn. Jákobovu žebříku, o mnohých jsme už mluvili. Já bych se dnes chtěl soustředit na věci zdánlivě okrajové.

  První věcí v textu je neobvyklý termín „vajifga“ – narazil, potkal (jedno místo). Tím místem byla hora Moria, místo budoucího Chrámu v Jeruzalémě.  Tradice dokonce mluví o zázračně rychlém setkání s touto horou, a jako o druhém zázraku se mluví o tom, že slunce zapadlo neobyčejně brzy, takže přímo tam Jákob přenocovat prostě musel.

  Čím si Jákob takový sen zasloužil? Naši moudří říkají, že zbožný Jákob už byl na své cestě tak daleko, jako je daleko Cháran. Ale i když už byl vlastně v cíli své cesty, řekl si: „Je možné, že jsem prošel kolem místa, kde se modlili moji předkové a nemodlil jsem se tam?“ A vrátil se až do Bét-elu. (Raši k 28,17, Chulin 91b). A pak se děly věci… Člověk někdy pádí a chtěl by stíhat všechny své věci a zapomíná přitom na ty podstatné, duchovní základy všeho ostatního. Někdy je nutné se zastavit,  a dokonce se třeba i notný kus cesty vrátit, aby člověk zase našel sám sebe, vnímal a taky využil duchovní inspiraci.

  Druhou věcí, kterou chci zmínit, je ta samotná tma, ve které se to odehrávalo: „Přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo… a na tom místě ulehl. Měl sen…“  Mešech Chochma poznamenává, že z našich tří praotců – patriarchů, měl nebeskou vizi, která by se odehrávala v noci, pouze Jákob. Jákob se chystal opustit Erec Jisrael, měl jít do cizí země. A protože byl Jákob zcela oddaný službě Hospodinu, dostalo se mu ujištění, že ta Šechina- Boží Přítomnost, bude s ním i v těch „temných“ dobách, kdy bude mimo tu úžasnou atmosféru Erec Jisrael.

  To je poselství, které tu postřehl  Mešech Chochma pro židovský galut, vyhnanství.  Ale je to možné chápat i daleko šířeji. Všude tam, kde nám obrazně řečeno přestane slunko svítit a situace bude nejasná, nebo přímo temná, můžeme si zasloužit, tak jako Jákob, aby byla Šechina  i s námi. I v těch nejtěžších chvílích nás může ta naše židovská víra povznést nad naše osobní utrpení a připoutat nás blíže k Hospodinu.

  Dočetl jsem se o krásném příkladu tohoto přístupu. Rabín Jákob Bender vyprávěl, že rodič jednoho z jeho žáků byl postižen takovou oslabující nemocí, která ovlivňovala celý jeho organismus. Jeho ruce byly slaboučké, jeho řeč pomalá a jeho zrak a sluch už také zdaleka nebyly tím, co dříve. Člověk mohl tak nějak se smutným povzdechem nad ním odříkat refua šlema. Nemoc ale neumenšila ducha toho muže. A on se rozhodl, že se musí připravit na tu možnost, že v dalším průběhu nemoci přijde i o zrak a sluch. Jak se ale na takovou věc připravit? Copak se to dá? Ten chlapík si usmyslel, že se pokusí zapamatovat si části Tóry zpaměti, aby se pak mohl učit a těšit se z těchto věci aspoň ve svém srdci. Nezůstal jen u toho. Navzdory své slabosti a obtížím si zapamatoval všechny mišny z talmudického traktátu Berachot. S velikým nadšením pak slavil se svým synem sijum, oslavu zakončení další části svého studia nad mišnajot Roš Hašana. Jeho tvář zářila nepopsatelnou radostí.  Ten muž mohl propadnout depresím a zůstat už úplně apatický, vzhledem k tak neradostným vyhlídkám. Místo toho je šťastný a odhodlaný využít každou částečku svých oslabených schopností, aby sloužil svému Stvořiteli a těšil se z Jeho moudrosti.

  Myslím, že ty dnešní dvě zmíněné věci spolu souvisí. Pokud je člověk vnímavý k duchovní inspiraci a jedná podle ní, může přijít i tma, která by jiné položila, ale on může zářit světlem Šechiny a být tak i příkladem pro ostatní.