V naší
parašat Vajišlach se odehrává setkání
dvou znesvářených bratří, Jákoba a Ezaua.
A je to i příležitost k tomu povědět si něco o té židovské krvi.
Občas můžeme zažít třeba na internetu
debatu k jakémukoli tématu a kdosi tam řekne: ten, kdo má aspoň kapku
židovské krve, by si měl myslet to či ono.
A podává to tak, jako kdyby právě ta židovská krev měla rozhodovat o způsobu
myšlení a jednání. Že právě ona o něčem důležitém předem rozhoduje… A většinou
pak dojde ke sporu, kdo vlastně je tím nesporným Židem.
Že je
to názor podivný, můžeme zjistit jednoduše. Protože tam, kde judaismus mluví o
„krvi“, uvádí historii Rút, neobyčejně důležitou a plnou podstatných významů.
Rút byla Moabitka. V jejích žilách nebyla ani kapka židovské krve. Byla
kněžnou Moabu, vnučkou Eglona, krále Moabu, který byl vnukem Baláka, vládce
Moabitů v době Mojžíše. Tenhle Balák rozkázal velkému nepříteli Židů,
Bileámovi, aby proklel Židy (Bemidbar
22,6). A Eglon se zase spojil s Amálekity, aby okupoval Izrael 18 let, až do doby, než ho zabil
izraelský předák Ehuda (Soudců 3).
No a
z těchto zapřísáhlých nepřátel Izraele se narodila Rút. A co je ještě
neuvěřitelnější - I přes to, že byla Rút
bez kapky „židovské krve“, ale naopak s plnou nádrží krve nepřátel ve
svých žilách, tak právě ona se stala prabábou Davida, pozdějšího krále
Izraele, otce následujícího krále a stavitele Chrámu v Jeruzalémě-
Šalomouna… A z jejího rodu se má narodit i Mesiáš.
Rút se
stala Židovkou prostřednictvím konverze a ne díky krvi. Sounáležitost se
židovským národem vyplývala z jejího vědomého rozhodnutí. Takhle zní její
proslulá řeč k Noemi- čili její židovské tchýni: „Kamkoli půjdeš, půjdu,
kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem.“
(Rút 1,16).
Na tak
jasném a jednoznačném příkladu Tanach
(Hebrejská Bible) říká tak silně, že už to nemůže být mocnější, že: ne krev
se počítá a je důležitá, ale postoj člověka, jeho rozhodování a činy. Proto je
opačným příkladem v porovnání s Rút – Ezau, starší bratr, dvojče
Jákoba. Přesto, že v jeho žilách kolovala krev rodičů, Izáka a Rebeky,ta
samá jako jako v žilách Jákoba, stal se, díky svému charakteru, jednání a
rozhodnutím- zakladatelem úplně jiného lidu – Edomitů. To by mělo být varováním
pro všechny, kdo se ohánějí „krví“ a ničím dalším se už pochlubit nemohou.
Nadělají jen zlou krev. Měli bychom se všichni věnovat věcem, které dávají
větší smysl. O takovém boji je i zmínka v dnešní paraše. Píše se tam o tom, že Jákob předtím, než se znovu setkal
s Ezauem, zažil opět v noci zvláštní zkušenost. No, zkušenost, tvrdý
boj! Jákob si potřeboval odpočinout před náročným setkáním s Ezauem a
místo toho čteme, že: „ a muž s ním zápolil až do úsvitu“.
Byl to
jistě duchovní boj, po kterém se mu dostalo požehnání. Kdo ale byl ten muž, se
kterým zápolil? Někteří říkají, že to byl anděl Ezaua, Satan. Chofec Chajim vysvětluje, proč takhle útočil
na Jákoba: Když jsou do bitvy zapojeny dvě armády, nezaručí vítězství
v jedné bitvě celkové vítězství, to se pořád může hned druhý den změnit.
Když ale jedna strana zničí zbraně té druhé, válka skončila- je rozhodnuto.
V traktátu Kidušin (30b)
můžeme číst, že Hospodin prohlásil: “stvořil jsem jecer hara (sklon ke
zlému) a stvořil jsem k němu Tóru jako protijed.“ Síla studia Tóry je úžasná.
Jákob strávil spoustu času ve stanech, kde studoval, to mu dávalo tu sílu.
Žádná jiná duchovní zbraň nemá takovou sílu jako studium Tóry.
Satan
proto má zájem, aby se Žid neučil Tóru a když už, tak jen polovičatě, ledabyle.
Slovy Chofec Chajima: jecer hara
nevadí, když se Žid celý den postí, pláče a odříkává liturgické modlitby –
hlavně, že se neučí!“ Každý z těch našich praotců představuje jeden ze
tří sloupů, na nichž stojí svět (Pirkej Avot 1,2) . Abraham symbolizuje chesed- skutky milosrdenství, Izák symbolizuje avoda- modlitbu a bohoslužbu, a Jákob symbolizuje Tóru. Proto se
Satan snažil zničit právě tuto duchovní sílu Jákoba.
Hilel
konstatuje: „Neříkej, budu se učit, až budu mít více času. Možná, že už nikdy
nebudeš mít čas.“ (Pirkej
Avot 2,5). Jedním z triků jecer
hara je přesvědčit člověka, že teď není vhodná chvíle k učení a že
později, až bude větší klid, posadí se k tomu… Hilel nás varuje, že
s takovým přístupem člověk nenajde čas k učení nikdy.
Po
celé generace Židé studovali Tóru s ohromným úsilím a odhodláním a to i
v těch nejméně příhodných podmínkách. Na to bychom měli myslet a
v tom nejlepším na ně navázat, okysličit trochu tu krev…
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire