V naší dnešní paraše Mišpatim ve II.
Knize Mojžíšově= knize Šemot, nás
zarazí hned první přikázání, nebo spíš jeho téma: „Když koupíš hebrejského
otroka…“ (Šemot 21,2) Je nám jasné,
že v té době nebylo otroctví něčím zvláštním, ale přece jen- hebrejského
otroka? I když se hned objevují omezení, že nejpozději sedmého roku dostane
otrok svobodu, stejně je na pováženou, že ty řekněme občanské zákony Tóry
začínají právě u židovského otroka. Musí se tedy hned dodat,že takového člověka
do otroctví prodával bejt din= soud,
protože ten člověk předtím někoho okradl a nebyl schopen své oběti splatit
dluh.
Tóra
nás učí, že každý Žid je pro Hospodina něčím jako drahocenným dítětem. Pokud
syn něco ukradne, nebo se dopustí jiného zločinu, jeho rodiče to nepopírají.
Ale taky hledají všechny možnosti, aby mu pomohli napravit jeho cesty. Ve
společnosti, pokud někdo něco ukradne a nemůže to nahradit, může jít do vězení.
Ale co se stane pak? Je tam přinucen žít společně s lidmi ze spodiny
společnosti a bude jimi ovlivněn. Když nakonec vyjde ven a je bez prostředků,
snadno se ke své zlodějně zase vrátí.
Přístup Tóry je jiný. Zloděj se prodává židovské rodině, kde se může
naučit správnému přístupu k životu. Pokud je ženatý, musí jeho pán
zajistit jeho manželku a děti. Pokud má jeho pán jen jeden polštář, pak je to
otrok, který ho má mít k dispozici. A když skončí jeho otroctví, musí mu
jeho pán poskytnout dar, aby nebyl bez peněz, když začíná žít znovu život jako
svobodný člověk. Zloděj tak i v době soudu nad sebou cítí milující ruku
Nejvyššího Pána, Hospodina.
Trest
je ale i dostatečně tvrdý pro zloděje. Jak se píše dále, když zloděj ukradl a
pak zabil nebo prodal ovci nebo býka: „Zaplatí za býka pěti kusy skotu a čtyřmi
kusy bravu za jehně.“ (Šemot 21,37) A Gemara vysvětluje, že ten snížený počet
náhrady u ovcí je proto, že zloděj ty ovce nesl na svých bedrech, tak aby
netrpěl rozpaky až příliš. (Bava Kama
79b) Postoj běžné společnosti je velice odlišný: „Kdo se má starat o jeho
rozpaky! Kdo se ho prosil, aby kradl?“ Ale jak říká rabín Jákov Neiman:
„Svatý, ať je požehnán, miluje každého Žida bezpodmínečnou láskou a proto je znepokojen i rozpaky zlodějů, přestože oni
porušují příkaz Tóry, aby nekradli. A Žid by měl napodobovat jednání svého
Stvořitele, projevovat upřímnou lásku a starost o každou ztracenou nešama = duši svého bližního… Síla lásky může přitáhnout
zpátky i tu nejvzdálenější duši k jeho Pánu v Nebesích.
Jak je
taky možné takovou lásku projevit, o tom je příběh na závěr. Jako mladý muž byl
rabín Moše Soloveitchik z Curychu označen Chazonem Iš jako „gavra raba“, veliká osobnost Tóry. Když první skupina přeživších
z Buchenwaldu dorazila do Švýcarska po holokaustu, rabi Moše neztrácel čas
a chtěl je hned navštívit. Švýcarské úřady mu řekly, že během prvních několika
dní nebudou do tábora propuštěných povoleny žádné návštěvy. Rabín Moše, kterému
tehdy bylo dvacet let, odmítl přijmout to, co podlě něj představovalo bezcitný
postoj k utrpení, které tyto zlomené duše musely prožít. Dva dny tak stál
u vchodu do tábora a čekal na povolení ke vstupu. Nakonec, třetího dne, když už
byli strážní unaveni vytrvalostí toho
mladého muže, pustili ho dovnitř.
Když
se tam ocitl tváří v tvář vyzáblým přeživším, kteří nebyli ničím víc než
živými kostrami, nenabídl jim slova povzbuzení. Nemohl. Pohled na tyto zmučené duše ho obral o jeho
schopnost projevu. Místo toho jen vyřikl a nebyl schopen zastavit příliv slz. A
když ti přeživší viděli, že je to Žid, který nesnese to, co museli vydržet, ale
cítil jejich bolest tak hmatatelným způsobem, vyvolalo to emoce, kterými se i
oni aspoň částečně zbavovali utrpení nad tak nepopsatelnými ztrátami. I oni
začali plakat a společně pociťovali určitou útěchu, úlevu.
A pak
rabi Moše udělal něco jiného. Otevřel sefer
Tora, kterou vzal s sebou a četl z ní příslušnou parašu toho týdne. I po mnoha letech si jeden z těch
přeživších dobře vzpomínal na obrovský dopad, jaký to tenkrát mělo na něj i na
ostatní přeživší.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire