V dnešní parašat Truma,
ve II. Knize Mojžíšově, se
můžeme dočíst i o výrobě vybavení pro ten přenosný Chrám- Miškan, se kterým chodili Izraelci po poušti. A mluví se tam i o
schránce- áronu. Z vrchní strany byl áron- archa zakryta víkem a
zase tu jsou všechny podrobnosti
popsány: „Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba
konce příkrovu.“ (Šemot 25,18) A
taky: „Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou
zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na
příkrov.“ (Šemot 25,20)
Archa
sloužila jako úkryt, schránka pro luchot
= desky, na nichž bylo zapsáno Aseret
HaDibrot- Deset výroků – Desatero. A tak ten áron symbolizoval pouto židovského lidu k Hospodinu-
prostřednictvím Tóry, která nám byla dána jako naše věčné dědictví. Cherubové na víku áronu měli dětské tváře. Prý to bylo proto, že když byla dána Tóra,
děti všech generací sloužily jako ručitelé.
Hospodin totiž před darováním
Tory vyzval Izrael, aby přivedli dobré garanty, kteří by ručili za to, že budou
Tóru dodržovat, a teprve pak že jim ji dá. Židé neuspěli ani když
navrhovali Abraháma, Izáka, Jákoba a třeba i proroky budoucích generací. Teprve když řekli, že jejich děti budou
jejich zárukou, Hospodin to uznal za
dostatečně dobrou záruku a Tóru jim dal.
Rabín
Elijahu Lopian vysvětluje, že funkce dětí jako garantů znamená, že se otcové a
matky Izraele zavázali vychovávat své děti od raného mládí k přijetí života Tóry a přikázání. A rabi
Lopian dodává, že když jsou děti takto vychovávány, mají pak zase často kladný
vliv na své rodiče, kteří se zase posilují díky nim- když je pozorují, jak
dychtivě hltají Tóru a dodržují micvot- přikázání. A nedávno jsem četl takový příběh, který to
pěkně ilustruje.
Jména
v tom příběhu nejsou důležitá, ale nějak našim hrdinům říkat musíme.
Takže: Ariel a Šulamit byli mladí lidé,
kteří žili naprosto světský život, náboženství pro ně nic neznamenalo. Ariel
byl dokonce vychováván v silně protináboženské rodině. Šulamit pocházela z
tradiční marocké domácnosti a tak měla příležitost dodržovat některá přikázání,
třeba zapalování svíček o šabatu. Ale v
době jejich svatby Arielův otec řekl mladému páru : „Koupím vám dům se vším, co
tam budete potřebovat, ale nesmíte tam umístit mezuzu na dveře.“ Mladý pár s
tím bez námitek souhlasil.
Postupně se jim narodili syn a dcera.
Pak Šulamit zemřela její matka a ona držela smutek- šiva a pak se příští měsíc pokusila dodržovat určitá
přikázání, která byla praktikována v domě jejích rodičů. Jiskra v její nešama
= duši byla zase zažehnuta. Brzy nato se jim doma ozval telefon. Tenkrát
probíhala v Izraeli akce Hnutí baal tšuva, které touto cestou nabízelo
náboženskou výchovu dětem. Šulamit by se tomu nebránila, ale Ariel byl rázně
proti. Teprve až když měl jít malý Ami do první třídy, Šulamit si postavila
hlavu a měla ke svému manželovi vášnivou řeč: „Nedovolím, aby náš syn vyrostl
bez znalosti toho, co to znamená být Židem!“ Ariel nakonec ustoupil a Ami byl
zapsán do místní náboženské školy. Další rok se v jejich rodině prakticky nic
nezměnilo. Ami byl ve škole šťastný a zdálo se, že i jeho rodiče jsou
spokojení, že budou i nadále žít svůj nenáboženský život.
Pak se
ale Ami začal učit číst hebrejský alef-bet
a učitel jim přinesl do třídy sidur. Vykládal jim o modlitbách běžných i
svátečních, například o kiduši pro šabat. Malý Ami to z domova vůbec
neznal a tak se musel ptát i na to, co je kiduš. A učitel mu trpělivě
vysvětloval, co je kiduš, jak vypadá šabatový stůl s chalou,
pohárem vína, rybou a dalšími dobrotami. Ami byl nadšený. „Až přijdu domů,
požádám svého tátu, aby dnes večer řekl kiduš!“
Na
konci vyučování šel Ami za učitelem se svým sidurem a požádal ho, ať mu
označí stránku, na které se
objevuje kiduš. Ten večer Ariel jako vždy sledoval televizi. Ami k němu přistoupil se svým sidurem
a řekl: „Aba, otče, potřebuji, abys udělal kiduš.“ Ariel naštvaně odtrhnul oči od obrazovky a
rozzlobeně křikl na svou ženu: „Říkal jsem ti, že se to stane! A je to tady!“ A následovala prudká hádka mezi manžellem a manželkou. Smutný chlapec tiše
opustil místnost. Teprve potom, co skončilo jejich dohadování, si Ariel a
Šulamit uvědomili, že tam Ami není. Šli ho hledat, a když ho našli, tak oba
strnuli.
Malý
Ami stál na židli u kuchyňského dřezu, v ruce držel plastový kelímek, naplněný
vodou. Na pultu vedle něj byl otevřený sidur- jediný sidur v
domě. Ami byl uprostřed recitace kiduše.
A četl s velikým nasazením, jak nejlépe uměl. Rodiče tam stáli jako
zkamenělí. „Pojďme vypnout televizi“, řekl Ariel potichu, „ten hluk ruší jeho
sladký hlas...“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire