Někde se asi stala chyba...

Mám pocit, že se někde stala chyba, že mi letošní Purim vlastně protekl mezi prsty. Než jsem se nadála, už byl tady, micvot spojené s Purimem jsem vůbec nezvládla a za pár hodin bude konec. Potřebovala bych nějaké kouzlo, které by mi prodloužilo den, abych mohla stihnout všechno, co je potřeba-ne jen nutné minimum pro základní fungování, ale vše, co je skuečně potřeba. Dokud jsme neměli Šmuliho, nebyl problém chodit do práce a ve zbývajícím čase se postarat o domácnost a židovský "provoz". Teď sice chodím do práce na 80%, ale domů se Šmulim stejně dorazíme zhruba ve čtyři, pokud se ještě cestou nestavíme někde na nákupu, pak honem dát prát prádlo, eventuálně vyndat z pračky to, co se vypralo v mé nepřítomnosti, nakojit, přebalit a alespoň na chviličku si pohrát a je čas začít chystat večeři pro Šmuliho, pro nás, Šmuliho oběd na druhý den (pokud už v mrazáku nic není), nakrmit, vykoupat (to dělá Eli), dát dítě spát, sníst večeři a pak mám tak hodinu na to, abych ještě udělala co je potřeba a ve vzácných okamžicích si třeba i četla. Teď třeba čtení nehrozí, protože v sobou budu číst v synagoze maftir pro šabat Para a to je 22 veršů, které si do soboty musím nacpat do hlavy a když nad tím v devět večer zívám, tak nemám pocit, že by mi něco v paměti uvízlo. A v deset večer padám do postele, jít spát později znamená, že další den budu vyždímaná jako citrón. A to vůbec nemluvím o tom, že se Šmulim ani zdaleka netrávím čas tak, jak bych chtěla a jak by chtěl i on.
Jak to vlastně dělají ostatní ženy? Kde berou čas třeba chodit cvičit? Potřebovala bych to jako sůl. Kde berou židovské matky čas na to, aby pekly hamentašen a splnily micvot spojené s Purimem? Já včera vyrobila jednu velkou hamentašku z kupovaného těsta (pokaždé, když použiju kupované těsto se mě Eli zeptá, zda nechci koupit kuchyňského robota, já ho chápu, taky nejsem z kupovaných těst našená, ale fakt si nejsem jistá, jestli zrovna robot vyřeší můj nedostatek času?), snědli jsme ji k snídani a doufám, že se to dá kvalifikovat jako mište (hostina, no večer jsme měli k večeři čočku se salámem a skleničku vína, to by se možná taky dalo počítat jako mište). Na mišloach manot (posílání porcí) jsem letos totálně zapomněla. Mám na ně ještě od loňska sáčky, ale to je asi tak všechno. Matanot la-evjonim (ary chudým) jsem neudělala přímo spojené s Purimem, ale v posledních dnech jsem poslala peníze na dva různé dobročinné účely a na jednom jsme ještě přislíbili účast, tak alespoň to se snad počítá. Čtení Megily v synagoze bylo z důvodu koronaviru v naší synagoze zrušeno (respektive, Eli je taky pěkně unavený a představa, že se potáhne do synagogy aby tam našel tři čtyři odvážné, ho vedla k tomu, že čtení zrušil. Máme navíc v komunitě hodně starších lidí, pro které je virus přeci jen dost nebezpečný). Eli přečetl Megilu už včera, já dneska ráno v práci. V překladum v počítači. Micvu jsem tím ovšem nesplnila, protože Megila musí být čtena nahlas, dvakrát-večer a ráno, v hebrejštině, ideálně za přítomnosti minjanu. V naší synagoze čteme ve francouzštině, takže co se splnění micvy týče, taky to nefunguje.

"hamentaška"

Takže by mě opravdu zajímalo, jak to dělat jinak, jak to dělají ty, co tohle všechno zvládají. Nebo je to jen chiméra a zvládnout to nejde a je nutné se smířit s tím, že příštích x let před sebou budu valit čím dál větší horu věcí, které bych chtěla dělat, ale nemůžu, protože na to nemám čas? Možná najdu odpověď v knize Danyi Ruttenberg: Nurture the Wow: Finding Spirituality in the Frustration, Boredom, Tears, Poop, Desperation, Wonder, and Radical Amazement of Parenting, kterou mi dal Eli k narozeninám. Teda, až najdu chvíli si ji přečíst...

Poučení pro Pesach-je třeba udělat velmi podrobný plán příprav, jinak hrozí akutní vyhoření.