Avi: Parašat Cav (Vajikra 6,1 – 8,36)

  Pokračujeme ve čtení  III. Knihy Mojžíšovy, knihy Vajikra, která je věnována kněžím v Chrámu a jejich službě. Dnes tam můžeme číst i tenhle verš: „(Kněz)… vyzvedne popel, který zůstal na oltáři po strávené celooběti, a umístí jej vedle oltáře.“ (Vajikra 6,3)

  První chrámovou službou během každého dne byla  „trumat hadešen“ – oddělení popela. Kněz – kohen odebral lopatou popel z mizbeach –  z oltáře a umístil ho na podlahu chrámového nádvoří.

  Rabín Meir  Šapiro z Lublinu to považuje za důležitou symboliku . Když jsou uhlíky pokryty popelem, způsobí to, že se ochladí a nakonec vyhasnou (viz Raši k Šabat 36b). Když se popel odebere, uhlík zůstává horký a může se znovu vznítit.

  Král David (Žalm 37,10) prohlásil: „Veod meat veejn raša“ = „ještě maličko a bude po svévolníkovi“, což moudří interpretují homileticky: v židovské duši je „maličko“- malá jiskra, „veejn raša“, kam nemůže proniknout zlo. Bez ohledu na to, jak daleko Žid zabloudí, vždycky existuje možnost, aby se vrátil na cestu Tóry. V každé židovské duši je svatá jiskra, kterou nelze nikdy uhasit.

  Jako potomci Árona, pokračovali kohanim ve svém dědictví, jak se o tom píše v traktátu Pirkej Avot (1,12 ): „Buď jedním z žáků Árona, miluj mír a usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíže k Tóře.“ To kohenovo odstraňování popela z uhlí na oltáři bylo symbolem toho, jak je možné, aby Žid přitáhl ostatní blíže k Hospodinu tím, že pomůže odstranit „popel“ hříchu, který zakrývá jejich nešama- jejich duši a odhalí tak nezničitelnou jiskru, která je uvnitř skrytá.

  Následuje příběh, který něco takového ilustruje.  Odehrál se- kde jinde, než v Izraeli.

 Chaim usedl na svou postel zcela vyčerpaný. Svatba v Bnei Brak byla krásná, živá a dlouhá. Teď bylo 2.30 hodin ráno a musel být zase vzhůru v 6.30 hodin. Zítřek nebude snadný. Už se chystal na závěrečnou modlitbu dne, když si uvědomil, že se vlastně nemodlil večerní modlibu- Maariv. Jak jen se to mohlo stát? Plánoval si to na svatbě, ale stále se tam nedařilo dát dohromady minjan- potřebný počet deseti zúčastněných. A teď  tedy celý unavený povstal a zase se začal strojit. Chystal se zajít    do jerualémského štýblu Zichron Moše- tam byla naděje, že někoho zastihne i v tak nemožném čase.

  Ale nebyla to právě taková noc. Když tam Chaim přišel, nikde nikdo. Na okamžik byl téměř zoufalý, ale pak ho něco napadlo. Vytáhl svůj mobilní telefon a vytočil číslo nonstop taxislužby. „Jsem v bejt kneset Zichron Moše“, řekl dispečerovi, „a potřebuji devět taxíků – kolik mi jich můžete poslat?“

  Dispečer se nejprve musel ujistit, že mu nevolá nějaký šílenec nebo vtipálek. Teprve potom, co nabyl přesvědčení, že to Chaim myslí skutečně vážně, slíbil mu poslat čtyři taxíky. Chaim tedy začal vytáčet další čísla a za několik minut stálo před štýblem devět taxíků. Řidiči byli všichni světští- nenáboženští Židé. Vystoupili a snažili se zjistit, o co tu jde. Nemuseli čekat dlouho.

  „Prosím, začněme tím, že spustíte tachometry“, požádal je Chaim. „A teď pojďme do synagogy, abychom se mohli pomodlit Arvit společně, jako minjan.“ Nikdo se nezasmál, neušklíbl se, ani si nepostěžoval. Ti, kdo měli po ruce kipu, si ji nasadili na hlavu a Chaim se postaral o zbytek. Tiše a s respektem vstoupili do šulu. Jako Izraelci neměli řidiči žádné potíže se čtením ze siduru. Většina z nich  ale nebyla obeznámena s uspořádáním modlitby, s minjanem, kdy stát nebo zase sedět, kdy se zastavit a čekat na chazana, nebo jak reagovat na kadiš. Chaim jim posloužil jako chazan a vedl celou modlitbu. Když to celé skončilo, měli někteří z mužů v očích slzy.

  Pomalu opuštěli šul. Zdálo se, že všichni bez výjimky si pokoušejí vychutnat a podržet si tento zvláštní okamžik. Chaim vyšel jako první a zkontroloval taxametry, které stále běžly. U každého z nich to dělalo tak 20 dolarů. Chaim otevřel peněženku a pokusil se zaplatit nejbližšímu z řidičů.

  „Adoní – ne…ne! Nic si nevezmu! Já bych měl zaplatit tobě. Je to pro mě zechut (zdroj zásluh), když jsem se k tobě dnes mohl připojit.“ A zamířil k autu.

  Ostatních osm řidičů zareagovalo podobným způsobem. Nikdo z nich nepřijal žádné peníze.

  Ano, v každé židovské duši je svatá jiskra, kterou nelze nikdy uhasit. A tak někdy stačí jen odhrábnout trochu popela...