Avi: ŠABAT CHOL HAMOED Pesach 2020

  Tento šabat je zvláštní, je šabatem uprostřed dní svátku Pesach, a proto se i právě k  němu vztahuje.  Při šabatu vždycky vítáme královnu šabat, jejímž snoubencem je Izrael. A při svátku Pesach je to jaksi zdvojeno, protože se čte kniha Šir HaŠirim, Píseň písní. A to taky není pouhá milostná poezie, ale vždycky byla chápána jako alegorie vztahu – lásky – mezi Bohem a Izraelem.

  A ta láska se projevila i v historii, Pesach je historickým svátkem, kdy oslavujeme vysvobození, exodus Izraelců z Egypta. A jedním z přikázání, která se vztahují k tomuto svátku je, že „v každé generaci, a každý den, musí Žid vidět sebe sama, jako by měl být ten den vysvobozen z Egypta“.  Z takového příkazu se dá ale vyčíst i to, že ta svoboda vlastně nevyhrála jednou provždy a pro všechny. Svoboda se musí střežit. Každý den a každé prostředí, v němž se pohybujeme, má svůj ekvivalent „Egypta“, který může naši svobodu narušit. A co nejvíc ohrožuje naši svobodu, to je naše vlastní mysl, pohodlnost, nebo přesvědčení, že my jsme se nenarodili k tomu, abychom se nějak vážně zabývali náboženským životem. Chybí nám víra.

  A teď máme příkaz, který se týká naší představivosti. Máme zapojit svoji paměť a představivost, abychom byli schopní se spojit s událostí z minulosti, a tím ji znovu emocionálně prožít, tak jako v době té události. Protože jenom fyzicky jsme svázaní s časem a prostorem. Naše mysl může cestovat bez omezení, a čím duchovnější budeme, tím intenzivněji budeme zažívat to poselství vysvobození ,a čerpat z něj inspiraci.

  Vzpomínka je duchovní úspěch. V komentáři k verši z knihy Ester (9,28) rabíni říkají, že jakmile si budeme tyto dny připomínat, tak že se zároveň  znovu a znovu opakují i v Nebesích. A ta Boží shovívavost a laskavost, která přinesla zázraky v minulosti, se tou naší vděčnou vzpomínkou zase znovu probouzí. To je krásná myšlenka. A Izraelci byli vysvobozeni k tomu, aby potom mohli jako svobodní lidé obdržet Tóru, a s ní i odpovědnost. Tóra pak přináší harmonii, a člověk může díky ní prožít vyrovnaný a smysluplný život.

  Jedním z nejvýznamnějších poučení ze svátku  Pesach je to, že věci se mohou, a to i krátkém čase, naprosto změnit. Tóra i rabíni nám detailně popisují rozsah zotročení Izraelců v Egyptě, a duchovní úpadek, do kterého klesli. Oni byli otroky v zemi, z níž nebylo úniku. Byli zotročeni faraonem, který se koupal v krvi židovských dětí. Byli opuštění, zlomení na těle i na duchu nejnižším druhem nucené práce. A pak, najednou, byla všechna síla  farona rozbita, veškerý lid osvobozen, a národ, který ještě nedávno otročil, opouští zemi „s nataženou paží“ a „s velkým bohatstvím“. A jejich duchovní osvobození bylo stejně dramatické. Říká se, že v pohanském Egyptě upadli až do čtyřicátédeváté fáze nečistoty – modlářství, a pak  úplný obrat, viděli Boha, jak se jim zjevil ve Své slávě. Jen pár týdnů    po té bídě stáli pod horou Sinaj, a slyšeli, jak ne nějaký prostředník, ale Bůh říká každému z nich: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Když si to člověk uvědomí, tak se až zachvěje.

  Ano, věci se mohou změnit. Čím to? Jednou z podstatných věcí  ohledně vyjití z Egypta je demonstrace VÍRY lidí v Boží prozřetelnost. Zkuste si představit všechny ty okolnosti: celý národ, muži, ženy a děti, v tak ohromném počtu opouští fungující a prosperující zemi (i když v ní neměli dobré postavení), zemi, jejíž pohanské hodnoty pro ně nic neznamenají, a pouští se na dlouhou a nebezpečnou cestu, bez zajištění, zato s absolutním spolehnutím se na Boží slovo, zprostředkované Mojžíšem. A navíc, nevydali se známou a kratší cestou přes zemi Pelištejců, která, ačkoliv s sebou nesla riziko války, byla i tak mnohem atraktivnější, než vyhlídky na překračování obrovské a pusté pouště. Ve válce existuje šance na vítězství, a i při porážce je šance na útěk; ale v poušti, bez jídla a vody, příroda žádnou šanci k přežití nedává. Přesto šli touto cestou, bez ohledu na běžný rozum, s důvěrou v Boží slovo. Ta skutečnost je ještě pozoruhodnější. Izraelci strávili 210 let v Egyptě, v rozvinuté zemědělské zemi, kde byla nedůvěra ke kočovnému životu, kde byla půda úrodná, a zavlažovaná Nilem bez ohledu na rozmary klimatu. Oni opustili veškeré zabezpečení, a šli. Projevili víru, poslechli Boží hlas, a i když se to zdálo nemožné, byli vysvobozeni, získali Tóru, stali se vyvoleným lidem a dosáhli i zaslíbené země.

  Z toho vyplývá ohromná naděje. Bez ohledu na to, v jakém stavu se teď právě nacházím já, nebo celá naše obec na žebříčku dokonalosti, denně přichází  při modlitbě Šema, a speciálně při svátku Pesach, připomínka vysvobození z Egypta, tak abychom usilovali o svobodu, odvážně („s nataženou paží“), s naprostým odevzdáním ( „s velkým bohatstvím“), abychom se stali , jak se píše, „královstvím kněží a národem svatým“ tím, že přijímáme život Tóry „jako za dnů našeho vysvobození z Egypta“. Zoufalství patří pouze k těm, kdo vidí jen lidskýma očima, ne k těm, kdo se umí dívat očima víry.  I to je poselství svátku Pesach a naše naděje i dnes.