Díky
proměnlivosti židovského kalendáře nás dnes čekají opět dvě spojená čtení,
tentokrát parašot Acharej Mot a Kedošim. Já jsem si vybral
verš, který je prakticky přesně v polovině Tóry. Ale je i svým významem
centrálním sdělením. Tady je: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nebudeš mít
zášť vůči nim, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem
Hospodin.“ (Vajikra 18,19)
Nejprve k první části verše: ta zvláštní, neutuchající zášť a
vzájemná nenávist prý byla příčinou pádu II. Chrámu. Já bych tomu klidně i
věřil. Vždycky si tak nějak snáz pamatujeme, co nám kdo provedl, jak se o nás
vyjádřil, jak se nás dotkl. A to i když
to máme jen z doslechu, takže kdoví. Na tohle máme paměť vždycky výbornou.
Ale co s tím, jak se s takovou záští vypořádat a jak se nemstít,
kdyby se taková možnost naskytla? Mám pro vás pěkný příběh právě na tohle
téma.
Tepliker rav, rabi Samson Aharon Polansky, byl rabínem jeruzalémského
Beit Jisrael před nějakými šedesáti lety.
Chodili za ním největší gaonim příští generace, aby se u něj učili
přístupu ke všem možným tématům halachy. Rav žil v naprosté chudobě, pro
sebe nepotřeboval nic. Přesto byl velmi citlivý k potřebám druhých. On
osobně sbíral a vydával velké množství peněz na cedaku.
Jednou
se jeho vnuk díval, jak rav sedí u stolu a dává peníze do obálek, které pak
rozdával chudým rodinám. Vnuk věděl, kolik peněz bylo vloženo do každé obálky.
A všiml si, že do všech obálek putovalo stejné množství peněz- s výjimkou
jedné, do které bylo vloženo dvakrát tolik peněz, než do ostatních. Nedalo mu to a zeptal se: „Dědečku, proč je
v téhle obálce dvojnásobek?“
Rav
odpověděl: „Žil jsem v Rusku během první světové války. Když válka
skončila a já se vrátil do svého
rodného města, byl jsem úplně bez peněz. A tento muž, kerému je určena tahle
obálka, byl gabaj cedaka ve městě.
Každý týden rozdával chudým peníze, ale z nějakého zvláštního důvodu mi
nikdy nic nedal… A teď se naše role obrátily. Já rozdávám cedaka a on je v nouzi. Víš, vždycky si dělám starosti, abych
vůči němu, někde hluboko v sobě, necítil zášť. Abych se proti tomu
pojistil, vynakládám zvláštní úsilí, abych k němu byl opravdu laskavý a
proto mu taky dávám větší částku peněz z toho, co dokážu získat …
Druhá
část verše není vynálezem jiných, pozdějších náboženství. Opravdu tu stojí:
„…a budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ I k této části verše mám malou ilustraci
příběhem. Machnovke rebe z Bnei Brak, rabín Avraham Twersky, byl cadik,
který byl opravdu přkladný v lásce- v ahavat Jisrael.
Když
se někdo přistěhoval do Bnei Brak a přišel se pomodlit do Machnovke beit midraš o šábesu, mohl si být jistý
chováním rebeho. Když si popřáli „git šabos“, rebe si hned uvědomil, že je mu
ta tvář neznámá. A dotyčný si mohl být jistý, že ho rebe pozve k sobě na seuda, na šábesovou hostinu.
Rebe
žil po celá desetiletí v komunistickém Rusku, kde šíření Tóry a dodržování
micvot bylo kriminalizováno. A když odmítl vládní požadavek, aby sloužil
jako státní rabín, což bylo postavení, ve kterém by se stal jen loutkou režimu, byl okamžitě poslán do
pracovního tábora na Sibiř. Tam po
celá léta neměl tefilin, neměl žádné
knihy, ani žádný kontakt s jinými
Židy.
Když
byl nakonec propuštěn a později dostal povolení emigrovat do Izraele, nadšení
jeho, ani jeho chasidů, neznalo mezí.
Otevřeli beit midraš, ve které
byl jejich milovanou autoritou a postavili mu tam čestné křeslo vlevo od aron hakodeš. On ale proti tamním zvyklostem otočil to
křeslo čelem ke shromáždění. Když se ho na to potom ptali, odpověděl jim:
„Během těch dlouhých let na Sibiři jsem neviděl žádnou židovskou tvář. A teď, baruch Hašem, bych se měl zbavit toho
potěšení, vidět židovské tváře, teď, když jsem svobodný?“
Nemáme
za sebou drsné zkušenosti sibiřských lágrů, ale zažíváme určité odloučení, když
se nemůžeme naživo setkávat o šábesu v synagoze. Tak ať mezitím roste naše
touha vidět se navzájem, užít si našeho společenství v lásce a potěšení, bez jakékoli zášti.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire