Avi: Parašat Emor (Vajikra 21,1 – 24,23)

  Z dnešního čtení v paraše Emor jsem si vybral jeden nenápadný verš, ze kterého díky rabínským výkladům vyrostl pořádný, košatý strom. Poslechněme si ten verš: „Hospodin řekl Mojžíšovi: Mluv ke kněžím, Áronovcům, a řekni jim: Žádný kněz se neposkvrní při někom mrtvém ze svého lidu“ (Vajikra 21,1) Tóra tu používá zdvojení jednoho slovesa- mluv a řekni, „emor“  a „ vaamarta“. To je přece nadbytečné. Pro nadbytečnost existuje krásné cizí slovo – redundantní.  To se nám s manželkou zalíbilo, když jsme poslouchali jednu „intelektuálku“, která ráda používala cizí termíny a vůbec nejraději slovíčko redundantní. Když jsme pak někdy potkali někoho podobného, stačilo na sebe mrknout a začali jsme hrát takovou hru, že nejpozději v každé druhé větě jsme museli použít to kouzelné slovíčko- redundantní, nadbytečný.

  V Tóře ale není nic redundantního, zbytečně dvakrát zopakovaného. Raši se k tomu taky vyjádřil. Podle něj jde o varování dospělých kvůli mladým. (Raši k Jevamot 114a). Podle pšatu, toho prostého, nejjednoduššího významu, kterým byl Raši vyhlášený, nás Tóra podle něj učí, že dospělý kohen- kněz musí zajistit, aby se mladí kohanim, kteří ještě za sebou nemají bar micva, nestali tame    (rituálně nečistými) tím, že přijdou do styku s mrtvolou. No, tohle téma se dá vyčíst v druhé půlce verše.

  Ale rabín Moše Feinstein se podivuje nad tím, že z toho verše Raši vyvodil ty dospělé a děti, vždyť to emor i vaamarta se tam vztahují k dospělému knězi a na děti tam nenarazíte. Rabín Moše tak nabídl základní vysvětlení:

  Jde tu o chinuch, výchovu. Zdá se, že Tóra varuje ohledně chinuchu synů a dcer. Je nesmyslné říkat dětem, aby dělali, co mají dělat ohledně micvot= přikázání, pokud ty děti neuvidí, že i pro jejich rodiče je micva něčím vzácným. Pokud dítě slyší svého otce, jak říká: „Je to pro nás obtížné dodržovat šabat a jom tov, ale nemáme jinou možnost, než složit tento test.“, tak to děti nenaučí ničemu pozitivnímu. Děti by mohly říci: „No, my nemáme to duchovní odhodlání našich rodičů, tak nazdar…“ Dítě by mělo od svých rodičů slyšet: „Dodržování micvot pro nás není žádnou zkouškou – Tóra a micvot jsou náš život. Tak moc je nám to všechno vzácné!“ To je správný chinuch. Ta slova emor a vaamarta jsou zaměřena na dospělé. Musí se opravdu naučit ta přikázání- a musí se je taky naučit milovat. Potom budou i jejich děti milovat micvot.  Mluví se jako o historickém faktu, že v Americe počátkem 20. století mnoho dětí z židovských ortodoxních, imigrantských rodin opustilo cestu Tóry. Rabi Moše prohlásil, že hlavní příčinou této smutné skutečnosti byl postoj rodičů. Ano, test dodržování šabatu byl obtížný. Většina obchodů byla zavřena v neděli, ale otevřena v sobotu. A pokud zaměstnanec zůstal doma na šábes, dostával pak po neděli často „růžový lístek“, což znamenalo jediné- výpověď a dotyčný si musel hledat práci jinde.

  Zatímco někteří v tom testu neuspěli a šli pracovat o šábesu, mnozí zase naopak. Ale z těch, co odmítli dělat kompromis ohledně dodržování šábesu, se zase vytvořily dvě odlišné skupiny. Někteří přišli domů a řekli svým dětem: „ojvej, jak je těžké být Židem – ale co můžeme dělat? Jsme Židé a o šábesu Židé nepracují.“ Děti těchto rodičů vyrostly s pocitem, že judaismus je břemeno a mnoho z nich se pak v dospělosti toho břemene prostě zbavilo.

  A pak byli rodiče, kteří se vrátili domů a řekli: „Děti, dnes mě vyhodili z práce, protože jsem odmítl pracovat o šábesu. Jak jsem šťastný. Dostal jsem příležitost něco obětovat pro náš svatý šabat. Neprodal bych ho za žádné peníze! A řeknu vám něco: jsme drahé děti  Hašem, který nás nikdy neopustí. Pomůže nám najít způsob, jak podpořit naši rodinu, aniž bychom museli pracovat během svatého šabatu.“ A děti těchto rodičů zůstaly Židy Tóry a milovaly Hospodina i jeho přikázání.

  Jeden známý vyprávěl rabínovi Feiferovi: znal jsem muže, který měl velice neobvyklou výzdobu v suce.  Ten muž žil v Americe někde kolem roku 1900 a velice těžko si vydělával na živobytí. Trvalo strašně dlouho, než si našel dlouhodobé zaměstnání. Po mnoho měsíců to byla práce jen na týden- do prvního šábesu, který poctivě dodržoval a tak dostal výpověď. Jeho to ale nesrazilo a domů se vracel ve stále stejně  dobré náladě. Když se přiblížil svátek Sukot, s dětmi postavil suku. Pak jim řekl: „A teď si suku vyzdobíme těmi nejkrásnějšími ozdobami, jaké jsem kdy viděl.“

  Za okamžik se vrátil i se svou ženou a nesli malou krabici. Když se kolem nich děti seběhly, otevřel krabici a ukázal jim hromadu růžových lístků. „Děti, když je člověk v Americe propuštěný z práce, dostane tenhle růžový list, kterým se mu to dává na vědomí. A v téhle krabici mám všechny ty krásné lístky, které jsem obdržel, ze všech těch zaměstnání, odkud mě vyhodili kvůli dodržování šábesu. „Každý z těch lístků považuji za vyznamenání, za medaili za svou lásku k Hospodinu a jeho svatému šabatu. Nemohl bych vymyslet nic lepšího ke zkrášlení naší suky. Pojďte mi pomoci ty medaile rozvěsit…“

  A o tom je i dnešní draša:  každá výchova, která má mít smysl, začíná u rodičů- u jejich příkladu lásky k Bohu, důvěře a spolehnutí se na něj. Aby se od nás děti mohly naučit i znát i milovat.