Avi: Parašat Korach (Bemidbar 16,1 – 18,32)

   V knize Bemidbar  ( = na poušti) a zvláště v naší paraše Korach se kupí problémy. Špehové se vrací ze zaslíbené země a až na výjimky nesou špatné zprávy. Svoboda už není tak atraktivním zbožím a vzpomíná se na pivo v Egyptě za korunu a sedmdesát halířů. Ke všemu je tu spor o prestiž. Korach přitáhne k Mojžíšovi a Áronovi s partou nabroušených chlapíků. Je jich rovnou 250 a upírají svým vůdcům jejich výjimečné postavení. Brzy zapomněli, že díky Mojžíšovi a Áronovi, a jejich úzkému vztahu k Hospodinu, mohli zažít vysvobození z otroctví a všechny ty úžasné zázraky…

  Hned v prvním verši se píše, že: „Korach vzal…“ ty muže, které zbuntoval proti Mojžíšovi a Áronovi. V knize Přísloví král Šalomoun říká: „Kdo usilovně hledá dobro, hledá Boží zaslíbení, kdežto kdo se pídí po zlu, toho zlo postihne.“ (Mišlej -Přísloví 11,27) To znamená, že ten, kdo se modlí, aby se všechno dařilo jeho příteli, plní Boží vůli. O tom naši moudří řekli: Pokud se někdo modlí za něco     pro svého přítele, a on to také potřebuje, jeho potřeba bude splněna jako první, přednostně.

  Vůdce své generace se má modlit za celou generaci, jak říkali naši moudří : Pokud někdo nešťastnou náhodou zabil někoho jiného, musí zůstat v jednom z těch svatých, útočištných měst až do té doby, než zemře kohen gadol – velekněz. Protože se asi ten kohen gadol dost nemodlil, aby k takovému náhodnému zabití nedošlo, a teď si tedy přeje jeho smrt ten, kdo by chtěl opustit útočištné město.

  Král David se taky modlil za Izrael, jak říká verš: „Já, když byli nemocní, jsem chodil v rouchu žíněném.“(Žalmy -Tehilim 35,13) Ano, tak se chová skutečný vůdce národa.

  V midraších jsem ještě v této souvislosti našel pěkné varování před bohatstvím a špatnými manželkami. Když někdo vyhledává neštěstí pro jiné, neštěstí na něj přijde jako na prvního. Jak říká král Šalomoun: „Kdo doufá ve své bohatství, padne.“ (Mišlej- 11,28) Pokud se spoléhá na své bohatství a plánuje s ním zlé pro ostatní, padne i se svým bohatstvím, jak říká verš : „Je zlý neduh,, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží.“ (Kohelet - Kazatel 5,12). Někdy to bohatství člověku přináší zlo, protože pak je díky němu ztracen v tomto i příštím světě. Ve sbírce midrašů Cena urena se také píše:  Zjistili jsme, že na světě byli dva mimořádně bohatí muži. Jeden z nich by Žid a jeden Amálekita. Korach byl Žid, Haman Amálekita a oba byli připraveni o oba světy. To se jim stalo proto, že poslouchali své manželky. Byla to Hamanova manželka, která navrhla, aby postavili šibenici, na kterou pověsí Mordechaje a nakonec na ní byl oběšen sám Haman. A také Korach poslouchal svoji ženu, když ho popichovala proti Mojžíšovi, a pak přišel i jeho pád.

  Když přišel Korach ze svatostánku, jeho žena se ho zeptala: „“ Copak tě dnes zase Mojžíš naučil?“ Korach odpověděl: „Učil nás na téma talitu a cicit – třásní. Jak má být na talitu modrá nit.“ Jeho žena řekla: „Víš co, udělám talit celý z modrých nití, schválně, co ti na to ten chytrák poví.“ Stejným způsobem se snažili zesměšnit Mojžíše, když se ho ptali na mezuzu: „Má být mezuza umístěna i na veřejích domu, v němž je plno svitků Tóry? Vždyť v mezuze je jen malý oddílek Tóry?“ Odpověď Mojžíše zněla ano a ti chytrolíni se popadali za břicho. Bylo to pouhé provokování a ne touha plnit co nejlíp Boží přikázání.

  Na něco takového by člověk musel mít  Boží trpělivost. Když se v takovém počtu postavili Mojžíšovi, čteme tam: „Když to Mojžíš uslyšel, padl na tvář.“ (16,4) Mojžíš padl na tvář, protože to byl už jejich čtvrtý hřích. Po hříchu zlatého telete se Mojžíš modlil, a když reptali proti Bohu, modlil se, a když se vrátili vyzvědači, znovu se modlil. Když ale Korach promluvil, Mojžíš se začal bát a pomyslel si: „To je počtvrté; zřejmě Bůh mé modlitby nepřijímá.“

  Zajímavý postřeh k tomu má i Ramban: Proč padl na tvář jen Mojžíš a ne taky Áron? - Protože Áron se nechtěl zapojit do konfliktu. A jsme u toho, co chci dneska zdůraznit: nelze vždycky zůstat stranou, i když zrovna nejsme ti, kdo si ve střetech libují. Proto se také judaismus neztotožňuje s pacifismem. Pacifismu je protivný každý konflikt, odmítá každé zabíjení , takže rezignuje i na obranu nevinného člověka, když tato obrana vyžaduje zabití agresora. Víme, kam takové ustupování vedlo před II. světovou válkou. Nic nebylo Hitlerovi dost, každý ústupek jen posiloval jeho chuť k další agresi. Kdo z normálních lidí by chtěl válku a násilí, proto je pacifismus vždycky tak líbivý. Naivitu pacifismu nejlépe vystihuje vyjádření ikony pacifismu, Mahátmy Gándhího, po Křišťálové noci v roce 1938. Gándhí tenkrát radil německým Židům: Jsem si jistý, že nejvíce kamenných německých srdcí ustoupí, pokud jen Židé přijmou pravidla nereagování na násilí… Kam to vedlo, všichni víme. Ve skutečnosti je pacifismus, tváří v tvář opravdovému zlu naprosto bezmocný, neúčinný a v podstatě garantuje to, že zlo může jednat a vraždit nevinné a zranitelné lidi zcela beztrestně. Paradoxně se tak pacifismus místo překonání zla stává jeho spojencem, i když neúmyslným.

  To spojení s pacifismem jsem vybral úmyslně. Sám opravdu nesnáším konflikty a vyhrocené situace. Někdy je ale potřeba vystoupit ze své komfortní zóny, aktivně vystoupit proti zlu, proti různým diktátorům, kteří i dnes ukrajují území okolních států, kašlou na lidská práva… Jsou hodnoty, kvůli kterým stojí za to jasně vystoupit ze stínu a zariskovat, že reflektor toho zlého zamíří na nás. To jsou chvíle, kdy nesmíme ztratit svou tvář, aby jiní na svou tvář nemuseli padnout.