O šábesové plotně

Slíbila jsem článek s tipy na používání "šábesové plotny", tedy elektrického ohřívače, který umožňuje si dopřát teplý sobotní oběd nebo udržet vaši večeři teplou, než dorazíte ze synagogy.
Možností, jak udržet jídlo teplé je samozřejmě víc. Dřív se nosily hrnce k pekaři (a ženy v pátek večer nechodily do synagogy), s rozšířením plynových sporáků ženy začaly používat tzv. blech (tenkou kovovou plotnu, kterou přikryly hořáky stažené na minimum, nikomu jejich použití nedoporučuji, lidí, kteří kvůli tomu vyhořeli, nebo dokonce uhořeli, je mnoho a stále se takové případy objevují!) nebo pomalý hrnec nebo třeba troubu. Ale elektrický ohřívač, alias plata, je vynikající vynález, který se dá, krom jiného, připojit na časový spínač. Co je na používání ohřívače skvělé je, že na něj odložíte hrnec a dál se nestaráte. Prostě pohoda.
Chtěla bych hned na začátek podotknout, že já se držím těch nejmírnějších pravidel pro ohřev pokrmů o šabatu. V ortodoxii se vedou diskuze, zda je možné plata připojit na časový spínač nebo ne, zda je možné ohřívat kapaliny nebo ne a za jakých okolností a zda musí být kastrol celou dobu položený na ohřívací plotně nebo ne. Ten, kdo se drží přísných pravidel se musí spokojit s tím, že bude o šabatu konzumovat pouze šoulet, dafinu a několik málo dalších pokrmů, které bez větší úhony přežijí 8-12 hodin kontinuálního ohřevu.
Co se ohřevu kapalin týče, držím se názoru, že je možné kapaliny (třeba polévku) ohřívat, a to i takové, které jsou studené (t.j. vyndané z ledničky), za předpokladu, že nedojde k varu. To by se na elektrickém ohřívači stát nemělo, protože má nastavený termostat tak, aby ohříval na teplotu nižší než je 100 °C.

Takže, já připojuji ohřívací plotnu na elektrický spínač, který ji sepne podle toho, kdy potřebuju mít jídlo ohřáté. To samozřejmě vyžaduje jisté plánování, ale dá se to odhadnout (je třeba odhadnout nejen začátek, ale i dobu trvání oběda/večeře, zvlášť když servírujete předkrm a nebo ohříváte i dezert, třeba horký jablečný kompot, mňam) a pak přidáte půlhodinku jako rezervu. Obvykle spínač naprogramuji tak, aby zapnul plotnu cca hodinu předem, pokud ohřívám menší objemy, nebo jídla, která se ohřívají snadno, pokud ohřívám polévku nebo nějaké větší množství jídla, počítám alespoň hodinu a půl, spíš dvě (nesnáším vlažnou polévku!). Elektrický spínač lze sehnat v jakémkoliv elektru nebo třeba v Ikea a stojí pár korun. Všechno samozřejmě ohřívám přiklopené pokličkou nebo, nemám-li poklici, přikryté alobalem (to ovšem není moc ekologické). Na ohřívací plotnu nedávám nic v keramických nebo skleněných nádobách, asi by to přežily, ale nemám chuť si kazit šábes, kdyby náhodou nevydržely...Co se hrnců a pánví týče-čím větší dno, tím větší plocha kontaktu s plotnou a tím lepší ohřev.
Hrnce, které jsou určené na večeři dávám na ohřívač před odchodem do synagogy, ty určené na oběd vyndám dopoledne (před odchodem do synagogy nebo nejpozději kolem 10.hodiny). Nedoporučuji ohřívat ten samý pokrm dvakrát, přeci jen, hrnec stráví nějakou dobu při pokojové teplotě a nemáme přesné údaje o teplotě pokrmu v průběhu ohřevu, takže pokud jsou nějaké zbytky, tak je sice dojíme (přece bych to nevyhodila!), ale až druhý den, kdy je na sporáku ohřeju poněkud důkladněji.

Z podstaty věci je zřejmé, že není možné v sobotu v poledne servírovat steaky, volská oka nebo nějaké jiné minutky. Je potřeba servírovat jídla, která už byla důkladně uvařená a zhruba hodinový až dvouhodinový ohřev jim neublíží.

Předkrmy-obvykle servíruji studené předkrmy, takže není co ohřívat. Ale už jsem zkoušela jako předkrm sušené švestky, které se vyválí v tymiánu, zavinou do košer slaniny, propíchnou párátkem a osmahnou na pánvi a ty lze pak zabalit do alobalu a na plotně přihřát.

Polévky-jak je zmíněno výš, u polévek je potřeba počítat s delším časem na prohřátí celého objemu. Macesové knedlíčky kupodivu ohřevem nijak netrpí.

Přílohy-ohřívat brambory, rýži nebo těstoviny zvlášť není úplně snadné, protože se vám obvykle přichytí. Rýži je dobré nerozvařit, na plotně pak dojde, brambory buď omastit a ohřívat v jedné vrstvě a nebo rovnou hodit do hrnce/pánve s hlavním jídlem a ohřívat společně (jen trochu nasáknou omáčkou/omastkem). Nebo místo brambor použít jako přílohu bramborový kugl, ten snáší ohřev dobře. Těstovinám je lepší se vyhnout, pokud je k nějakému jídlu fakt potřebujete (jako je třeba Kohout na víně podle slečny Kosher style), vyberte si nějaké pevnější-buď špecle nebo nějaké robustnější těstoviny ze semoliny (třeba něco takového), uvařte je na skus a po slití je promíchejte s trochou oleje, ohřívejte v jedné vrstvě, třeba na plechu přikrytém alobalem. Přichytí se, ale zůstanou jedlé, zvlášť pokud je nebudete ohřívat příliš dlouho. Se špagetami bych to nezkoušela. Knedlíky lze bez problémů napařovat s použitím napařovacího sítka (i když voda v hrnci nebude vřít, určité množství páry vznikne a ta knedlíky ohřeje). Zelí se ohřívá bez problémů, špenát nedělám, ale mělo by to být stejné. I smaženou cibulku lze ohřát, pokud ji necháme v oleji (při dlouhém ohřevu má ale tendenci dál hnědnout).

Hlavní jídla-je dobré, pokud mají alespoň trochu omáčky nebo omastku, díky kterým se dobře prohřejí a nepřilepí se na dno hrnce. Veškeré guláše, hovězí po burgundsku, výše zmíněný kohout (kuře) na víně, čočkový dhál s masem i bez masa (já do něj často používám maso z vývaru), ale i pečené kuře nebo kachna s trochou omastku, parmentier z drůbežího nebo hovězího masa (bez parmazánu, pochopitelně), lasagne (dělám tyhle vegetariánské a neobtěžuju se je rolovat), jehněčí na víně s česnekem...ale taky třeba pilaf s masem (třeba ten, co je v kuchařce Jeruzalém) nebo můj domácí recept na bulgur s merguezami (merguez jsou klobásky z hovězího masa, eventuálně s přídavkem skopového, původem ze severní Afriky. O jejich dostupnosti v ČR mi není nic známo, ale tipla bych si, že v halal verzi by je mohli mít v nějakém arabském obchodě (pro ty, kdo jedí v košer stylu). Ale merguez lze v receptu nahradit i třeba vařeným obraným kuřecím masem nebo třeba mletým hovězím, jen je třeba si pak víc vyhrát s kořením.
V hlubokém talíři nechám nabobtnat bulgur (ve vodě), v pánvi osmažím cibulku do zlatovat, klidně může být na půlkolečka a můžeme ji nechat i trochu zkaramelizovat. Merguez nakrájím na kolečka o tloušťce maximálně 1cm, přihodím do pánve a nechám pořádně opéct. Pak tam šoupnu lžičku harissy (chilli pasty s římským kmínem a česnekem), promíchám, přidám nabobtnalý bulgur, olivy (nejlepší jsou takové ty černé, trochu sušené, ale funguje to i s jinými) a sušená rajčata nakrájená na kousky), promíchám a stáhnu z plotny a přiklopím pokličkou. Často tohle jíme v sobotu v poledne, když jsem neměla v pátek moc času na vaření. Ohřívá se to překvapivě dobře.

Dezerty-v zimě přijde vhod horký kompot, ale jde ohřát i nudlový kugl. Nikdy jsem nezkoušela ohřívat dezerty, které obsahují mléko (třeba rýžový pudink, nebo nějaké sladké kaše), takže netuším, co to může udělat, ale tipla bych si, že to bude mít tendenci se přichytávat na dno, možná by se to dalo ohřívat  na "vodní lázni"?

Tak nevím, jestli jsem něco zapomněla, pokud máte nějaké konkrétní dotazy, sem s nimi!

P.S. to používání vařeného kuřecího masa vyplývá z toho, že kupuji celé chlazené kuře, které pak doma naporcuji a mám skelet na polévku. A často, místo toho abych obrané maso nechala v polévce, ho použiju, i s trochou vývaru do nějakého dalšího jídla. K šetrnosti jsem byla doma vedená a i kdyby ne, při ceně košer bio kuřat je třeba využít všechno :-)

Avi: Parašat Ree (Deut. 11:26-16:17)

Parašat Ree v V.Knize Mojžíšově je opět další Mojžíšovou výzvou k lidu před vstupem do zaslíbené země. A najdeme tam i tenhle příkaz: „Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země“ (Devarim 16,3). Dnešní draša nebude o vzácnosti, kterou je svoboda, ani o tom, jak je dobré nezapomínat, jak zlé bylo otroctví. Bude o víře a jejím uplatnění v životě, a také o našem vlastním úsilí.

Ty velké divy a zázraky, které se tenkrát při vyjití z Egypta odehrávaly před očima davu svědků, máme naštěstí alespoň zapsány v Tóře. Protože Bůh tyto věci neopakuje v každé generaci a velká část odpovědnosti za náš život a za svět se přesouvá do našich rukou, do rukou člověka. On si má tyto věci připomínat tak, aby je měl na mysli i na očích. Proto si o nich čteme každý den, ráno i večer, při modlitbě. Na očích máme mezuzu, které se dotýkáme, atd. Z jednoduchého světa přímé zkušenosti s Bohem se dostáváme k víře. Víra je tak i přenesená zkušenost našich předků. Nejsme ani v současnosti ztraceni ve světě bez Boha. I dnes můžeme zažít jak lásku, tak i bázeň před Bohem. A může nám to otevřít oči, tak jako kdysi Mojžíšovi, který pak zajíkavým hlasem sděloval ostatním: „ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají.“

Z těchto velkých divů, zázraků a Boží péče se má člověk naučit rozeznávat i skryté zázraky, které jsou základem celé Tóry - tak to alespoň vidí Ramban. A takový je i základ pravé emuna - víry. Dalším hebrejským pojmem v této oblasti je bitachon - je to určitá jistota, která z víry pramení, její praktická aplikace. Bitachon nemůže existovat bez emuna, tak jako ovoce nemůže vyrůst beze stromu. A tak je ovoce důkazem stromu, ze kterého vyrostlo, zatímco existence stromu není sama o sobě důkazem ovoce. Tak o těchto věcech mluví Ramban. Jen slovně, verbálně vyjádřená víra je takovým stromem bez ovoce. Nestačí, aby člověk prostě řekl, že má víru. Takový člověk musí cítit, že je Stvořitel vědomě zapleten do jeho každodenních záležitostí a podle toho má i jednat. Pravý boteach je ten, kdo věří, že je to Bůh a ne jeho hištadlut= jeho úsilí, které je skutečným Zdrojem každé jeho potřeby. Díky tomu opravdový bitachon ví, co znamená opravdový pokoj, životní vyrovnanost.

Kam až takový přístup může dojít, se můžeme doslechnout v jednom  židovském vtipu: Dcera jednoho bohatého židovského magnáta si domů přivede svého nápadníka, chudého,zbožného chasida, se kterým plánuje svatbu. Ustaraný miliardář si vezme adepta ženitby stranou a začne ho pečlivě zpovídat. „Čímpak se živíte, mladý pane?“- „Studuji Tóru, Talmud, a Hašem, dobrý Bůh se o mě stará“. „Aha, no a kdepak chcete s naší dcerou bydlet?“ „To ještě nevím, ale Hašem, dobrý Bůh se o nás jistě postará.“ „Hmm, a jak vlastně chcete uživit ženu, rodinu?“- Chasid se bezelstně usměje a znovu odpoví: „ Nedělám si starosti, Hašem, náš dobrý Bůh se o nás postará.“ Boháč vyletí z křesla, opustí místnost a pak vedle , když už se trochu vydýchá, říká manželce: „Je to fakt jouda, nepraktický člověk, darmo mluvit. Má snad jedinou kladnou vlastnost: považuje mě za Pána Boha.“

To je samozřejmě vtip, který má na mušce určitou jednostrannost, spolehnutí se bez jakéhokoliv vlastního úsilí. Druhý příklad z té oblasti bitachon (důvěřivého spolehnutí, jistoty), jsem si vzal z jednoho midraše, který se týká Josefa HaCadika, spravedlivého Josefa. V midraši se píše: „Blaze muži, který doufá v Hospodina“ – to se vztahuje k žalářovanému Josefovi, a dále je tam citován Žalm 40,5: „k nadutým (arogantním) se neobrací“ – protože Josef řekl nejvyššímu číšníkovi: „Pamatuj si mě… a zmiň se o mně (faraonovi)“ (Berešit 40,14), a díky tomu byly dva roky přidány k jeho (vězeňskému pobytu) (Berešit Raba 89,3). Midraš na jednu stranu Josefa chválí za jeho důvěru k Bohu a na druhou stranu Josefa kritizuje za to, že věnoval svoji důvěru spíše tomu „arogantnímu“, než Jedinému Bohu. Josef interpretoval sny dvou komorníků, se kterými byl ve vězení. Potom, co předpověděl propuštění nejvyššího číšníka, požádal ho Josef, že až bude propuštěn, má se ten vrchní číšník o něm zmínit faraonovi. A jak čteme v Tóře, nestalo se to. „Nejvyšší číšník si však na Josefa nevzpomněl; zapomněl na něho.“ (Šemot 40,23) Zdá se to jako tvrdý trest, každý by se snažil dostat z vězení, zvlášť když je v něm na základě falešného obvinění. Vysvětlením tu je, že Josef už byl na takové duchovní úrovni a člověkem takové víry, že tenhle jeho hištadlut- tato jeho snaha- byla naopak potrestána.

Co si z toho všeho vzít ? Máme vědomě pěstovat svoji víru, připomínat si všechny Boží divy a naučit se je hledat i ve svém životě. Aby ta naše víra nebyla jen prázdným prohlášením, ale aby naplňovala celý náš život. Máme být aktivní, aby naše spolehnutí se na Boha nebyla jen zastřená lenost, pohodlnost. A nakonec: naše snaha, to naše vlastní úsilí- hištadlut- by mělo být stejně čisté, jako naše víra.

Židovské kuchařky-aneb zase jeden blog o jídle

Už minulý týden jsem si stěžovala na nedostatek inspirace z vedra a od té doby se to nijak nezlepšilo, takže se opět uchýlím k tématu jídla a vaření, jako vždycky, když nejsem schopná vyplodit nic zásadnějšího.
Dneska tedy o kuchařských knihách.

Miluju kuchařky, ale velmi zřídka podle nich vařím. Respektive, tak nějak se přidržuju receptu a improvizuju buď se surovinami, nebo kořením nebo postupem (zejména, je-li podezřele pracný). Jediná kuchařka, kde se receptu opravdu snažím držet je Jeruzalém Yotama Ottolenghiho a Samiho Tamimiho. Tuhle kuchařku všem vřele doporučuju, i když ne všechny recepty jsou košer (pokud chcete vařit košer, nastudujte si nejdříve příslušná pravidla a přeskočte nebo upravte nekošer recepty). Je to skvělá ukázka izraelské kuchyně a takhle v létě úplný poklad. Pokud jste dosud neměli rádi lilek, tak tady se ho naučíte připravovat tak, že bude chutnat i těm, kdo jsou k zelenině velmi podezíraví. Rybí karbanátky v rajčatové omáčce připravuji naveliko, nakládaný citrón se nám zabydlel v lednici a pasta z řepy a pasta z dýně tvoří nedílnou součást našeho zimního jídelníčku (snažíme se jíst sezóně). Knihu mi dal můj táta a já si ještě objednala od Yotama Ottolenghiho další kuchařku zaměřenou na pokrmy ze zeleniny (Hojnost). Jediný problém s Ottolenghim jsou některé suroviny, hlavně koření. V Praze se dá asi sehnat leccos, v menších městech je to trochu potíž, je potřeba obejít obchody se zdravou výživou eventuálně krámek lokálního Araba, pokud se v daném městě nějaký vyskytuje. Ani tady ve Štrasburku jsem zatím nesehnala všechno.
V létě je vůbec mnohem lepší vařit spíš sefardskou kuchyni než tu aškenázskou. Dalším dobrým zdrojem sefardských receptů je Claudia Roden, jejíž kuchařka vyšla i v češtině. Recepty jsou z celého světa, takže vedle gefilte fiš najdete recept na salát z lilků a paprik, šoulet i dafinu (dafina je sefardská obdoba šouletu-prostě dlouho ohřívané jídlo na sobotu).
Česká klasika je kuchařka Magdy Saxlové a Karla Sýse, já mám verzi z levných knih, ale vyšla i nová verze. Netuším, jak moc se od sebe liší, ale určitě v ní lze najít recepty na českou židovskou klasiku. Třeba šoulet s husím masem. Jen teda nevím, kde se dá v Čechách sehnat košer husa, ani tady v Alsasku se nedá koupit, jen kachna a ani ta není k dispozici vždycky, ale aspoň něco. Každopádně, konzumovat šoulet v tomhle vedru je hazard se zdravím, ale v zimě...mňam! Koho zajímá strava českých židů, musí si nutně přečíst i knihu Ruth Bondyové Boží hody, nenajde tam sice recepty, ale zato spoustu zajímavých informací ze života a stolování českých židů v průběhu staletí.
Alsaskou kuchařku požívám celkem vzácně (a přes svůj název obsahuje nejen tradiční alsaské recepty, ale i recepty ze severní Afriky, protože už od šedesátých let přišlo do Francie mnoho židů z Maroka, Alžírska a Tuniska). Pro mne jsou nejzajímavější informace o tom, jaká jsou tradiční sváteční alsaská jídla.
A ani poslední kuchařku, kterou jsem dostala jako svatební dar, neotevírám příliš často, její výhodou jsou fotopostupy na některé komplikovanější recepty a taktéž slušná zásoba izraelských a sefardských receptů, byť samozřejmě obsahuje i ty aškenázské. Ačkoliv by tato kuchařka měla být košer, už jsem autorku přistihla, jak v jednom receptu dává smetanu do těsta a pak ho nadívá masem...
Trochu váhám nad tím, zda se objednat knihu Millenial Kosher, kterou napsala autorka blogu BusyInBrooklyn, její recepty jsou nápadité, ale používá poměrně často maso, takže nakonec asi zůstanu jen u občasné inspirace na jejím blogu.

A kromě židovských kuchařek mám i Vaňkovu trilogii, která sice není košer, ale spousta receptů se dá snadno v košer proměnit a navíc perfektně vysvětluje postup. Jeho recept na Baeckeoffe je výborný, stačí jen vyměnit druhy masa tak, aby to bylo košer...

No, tak jsem se virtuálně namlsala a doufám, že se brzy ochladí a budu zase psát o něčem jiném...

Avi: Parašat Ekev (Deut. 7:12-11:25)

V dnešní paraše Ekev můžeme nalézt úryvek, který se stal součástí naší nejdůležitější, každodenní modlitby : Šema, Jisrael = Slyš, Izraeli. Konkrétně její druhou část, která začíná slovy: „Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší…“ (Devarim 11, 13). A následuje množství požehnání, však je znáte, vždycky znovu je čteme.

Proč se v této naší velké modlitbě zdůrazňuje slyšení, a ne například přímé vidění, nebo ta emoční stránka člověka- jeho srdce? Odpověď nacházíme v poslední, třetí části této modlitby , kde se mluví o cicit (třásních na modlitebním šálu) jako o připomínce Božích přikázání: „budete si (tak) připomínat všechny Hospodinovy příkazy a budete je konat a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima, jimiž se necháváte svádět.“ (Bemidbar 15, 39).

Oči , kterýma se necháváme svádět, mají tu nejdelší historii. Vzpomeňte si jenom na Adama a Evu: „Žena viděla, že je ten strom dobrý k snědku, že je požitkem pro oči…“ (Berešit 3,6).  Adam jakoby v tom byl nevinně, ale znáte lidi… Jako v tom vtipu: Adam sedí s Evou v ráji, uprostřed té božské přírody, drží se za ruce a sledují jeden z prvních, úžasných západů slunce. Eva se k Adamovi přitulí a něžně se optá: „Opravdu mě miluješ?“ „A koho jinýho?“ odpoví Adam… Zkuste si představit, že by v ráji nebyla jen jedna Eva- Chava achat, ale že by tam byly i Chava šnija, Chava šlišit, reviit, atd. Adam by nejspíš pokukoval po ostatních, a kdo ví, jak by se potom přepisovaly první kapitoly Tóry. Ale i bez tohoto fantazírování si docela určitě umíme představit, že nás naše oči a zjitřené city mohou zavést tak daleko, že nám pak nezbývá než jen nevěřícně zírat a oči nám zůstanou tak akorát pro pláč.

Baal HaTurim poznamenává, že slovo „la-ejnajim“ je zmíněno jen čtyřikrát ve všech Písmech: Kromě už zmíněného verše v Berešit, kde oči zavedly Adama a Evu, ještě v I. Samuelově 16,7, kde se píše: „Člověk se dívá na to, co má před očima“ (v protikladu k : Hospodin však hledí na srdce); v knize Kazatel 11,7: „Sladké je světlo a příjemné očím“; a nakonec ještě v Přísloví 10,26: „Jako ocet zubům a kouř očím, tak je lenoch těm, kteří ho posílají.“ A Baal HaTurim vidí společné téma v těchto čtyřech rozptýlených verších: Adamovy oči zbloudily díky tomu vnějšímu, povrchnímu „vzhledu“ něčeho, který se zdál být něčím „dobrým a lákavým“. Zpočátku to „svítící“, zářící ovoce vypadalo jako „sladké a příjemné“. Až si nakonec Adam uvědomil, že jeho oči byly oslepeny „kouřem“ podvodu.

I když si člověk bláhově myslí, že je fakt docela dobrý a bezchybný, a Adam bez hříchu skutečně byl, pak hřích přichází zvenčí . A oči, ten žádostivý pohled, jsou tím prvním, vstřícným krokem k němu.

Jako takový protijed proti hříchu nám byla dána Tóra. Na poušti ještě byli Izraelci zásobováni celou řadou zázraků, které mohli vidět na vlastní oči. Pak už si museli vystačit jen s Tórou, museli ji slyšet a poslechnout. Šema Jisrael - slyš Izraeli, Hospodin, je náš Bůh, Hospodin je jeden! Často se přemítá nad tím, že jiné velké civilizace v dějinách (Egypťané, Babyloňané, Peršané) zmizely a jsou pouhou minulostí. A připomíná se i to, jak Židé kolikrát museli utíkat, ale vždycky se snažili zachránit Tóru, ten pergamenový svitek, který byl pro jejich život tím nejpodstatnějším, Božím sdělením pro ně. A tak se to dá i obrátit: Tóra zachránila Židy a židovství jako takové, i s jeho univerzálními hodnotami. Jenom pokud se Židé Tóře odcizí, pokud jim bude lhostejná, zaniknou v  dalších generacích v tom asimilačním procesu jako jakékoliv jiné velké civilizace… Stali bychom se tak tím pověstným poslem, který cestou zapomněl, co má vyřídit.

Až se zase budeme modlit Šema, uvědomme si, že tím zachováváme to úžasné, tisícileté poselství. A je dobrým zvykem při vyslovování prvního verše Šema zavřít, nebo si zakrýt oči. Abychom se nenechali rozptýlit svýma očima a mohli se plně soustředit na to, co máme slyšet a poslechnout.

Krátce o požehnáních

Nějak v tom vedru nezvládám myslet, natož psát, tak dnes jen krátce.
Určitě vám neušlo, že v pátek 27.7. bylo zatmění Měsíce. I my se po šabatové večeři vydali na procházku do blízkého parkum abychom se na tenhle vzácný jev podívali. V židovství existuje nepřeberná řada různých požehnání pro nejrůznější příležitosti-od činností běžných, jako je jídlo nebo po použití toalety (fakt!), přes méně běžném jako když se poprvé vezmeme na sebe nové oblečení nebo potkáme přítelem kterého jsme neviděli víc jak měsíc (požehnání pro tuto příležitost je 'mechaje hametim' tedy 'který oživuješ mrtvé' to stejné požehnáním které zakončuje druhé požehnání Amidy) až po vzácná, jako když potkáme velkého židovského učence, významného nežidovského učence (třeba nositele Nobelovy ceny) nebo při spatření divů přírody.
Takže než jsme s Elim vyrazili do parku, podívali jsme se do siduru, jak zní požehnání pro neobvyklé přírodní úkazy ('ose maase berešit') a po spatření zatmnělého Měsíce jsme ho odříkali. No a v pondělí jsem ještě za účelem napsání tohoto blogu googlila a zjistila jsem, že při zatmění Slunce a Měsíce se tohle požehnání neříká, protože jsou to jevy považované za špatné znamení! Člověk se má pořád co učit...

Avi: Parašat Vaetchanan (Deut. 3:23- 7:11)

Tato paraša je v pořadí druhou v V. Knize Mojžíšově – Devarim. Devarim je takovou závěrečnou řečí Mojžíšovou, shrnutím toho, co chce lidu sdělit předtím než zemře. Proto je i taková naléhavá a přímočará, není čas na kudrlinky. Není to tak, jako v tom židovské vtipu, kdy u lože umírajícího starého, moudrého rabína v úctě stojí jeho žáci a s napětím čekají na jeho poslední slova. A on nakonec řekne: „Všechno je jinak.“ Tak to se tady rozhodně neděje. Každé Mojžíšovo slovo se dá tesat do kamene.

Já jsem si z toho všeho, co obsahuje tato paraša, vybral tento verš : „Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“ (Devarim 4,39) Je to něco podobného jako známé Šma Jisrael - prohlášení o Boží jedinosti a jedinečnosti. Tady mě zaujalo to-„ poznej dnes a vezmi si k srdci“. Jsou to dvě věci, dva přístupy. Dva přístupy k Tóře, ve které Bůh zjevil svoji vůli. Jeden je takový akademický, studijní a druhý vede k uplatňování poznaných věcí, ke změně života podle těchto přikázání, k činění. Jednoduše řečeno- to, že si vůbec člověk pustí ta studovaná přikázání k tělu.

Tyto dva přístupy se střetly v minulosti dost ostře mezi chasidy a mitnagdim- jejich odpůrci ve východní Evropě. Mitnagdim a později i maskilim vyčítali, jistě oprávněně, chasidům jejich povrchní vzdělání. Báli se, aby tito venkovští nadšenci opět nepodlehli kouzlu nějakého falešného mesiáše, jak se to už předtím několikrát stalo. Neučený nemůže být zbožný – to by si mohli nechat vyšít na prapor. Učenost je jistě fajn, člověk se dozvídá spoustu věcí, může o nich spekulovat a tříbit svoji mysl, rozšiřovat si obzory.

Takhle jsem se v ješivě nedávno dozvěděl, jaké je vlastně to spojení mezi Židy a česnekem. V rámci vyučování o Mišnajot Nedarim (což je mišna, která se věnuje slibům) jsem se dozvěděl, že když někdo složil neder= slib, že si na nějaký čas zakazuje mít užitek od těch, kteří odpočívají o šabatu, že se to týká jak od samotných Židů, tak i od mužů z Kútu. O nich se píše v 17. kapitole Druhé Královské. Proč jsou ale extra zmiňováni i mužové z Kútu, když regulérně konvertovali? Byli prostě nespolehliví, jak je v knize jasně naznačeno. A Talmud doplňuje, že když se vracel lid s Ezdrášem z vyhnanství, tak oni nechtěli respektovat nařízení miderabanan – od rabínů. A je zmíněno i jedno konkrétní: jíst česnek v pátek večer. A proč česnek a proč v pátek večer ? Česnek byl považován za afrodisiakum a jak známo, o šabatu měl muž potěšit svoji manželku. A mužové z Kútu sice jedli česnek, ale ne proto, aby respektovali nařízení miderabanan, ale jen proto, že jim chutnal…

Takže je pěkné znát i takové podrobnosti, to jistě každý uzná. A člověk může studovat celý život a stále je co studovat. Z toho uvedeného verše se rozhodně drželi toho – POZNEJ. Z toho chasidského pohledu bylo jasné, jakým způsobem se chtějí zaměřit oni. O maskilim zcela správně tvrdili, že se snaží o intelektuální pochopení naprosto všeho. Sebe samotné nazývali chasidé ovdim, ti, co pracují. Jejich hlavním cílem byla práce na sobě – zlepšení se v myšlení, slovech a skutcích. Reb Šalom Ber z Lubaviče k tomu později dodal: „Rozdíl mezi maskil a oved je ten, že u prvního z nich je výchozím bodem jeho rozum, a od něj začíná pracovat, aby se jeho vlastní avoda (prací) zušlechtil tak, aby byl v souladu s tím, co studoval. Oved začíná se svými úkoly avoda –BERE SI K SRDCI -, to znamená praktikuje, a teprve pak se snaží učit, aby uměl vysvětlit svoje jednání v akademických termínech.

Není zkrátka možné jedno od druhého oddělit, to vidíme, všechno se to doplňuje a ti nejzdatnější z obou táborů se nutně setkávají na půli cesty . My DNES můžeme jen závidět oběma těm kdysi znesvářeným stranám a z odstupu si vzít to nejlepší z obou jejich tradic a učení. A z jejich zaujetí. Vždyť i díky nim můžeme lépe porozumět dnešnímu verši: „ Proto poznej DNES a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“ (Devarim 4,3)

Proč se postít na Tiša be-Av?

Dneska se drží odložený půst Tiša be-Av (9.Av). Odložený proto, že dneska je už 10.Av a 9.Av byl včera. Jenže včera byl také šabat a jediný půst, který se drží o šabatu je ten na Jom Kipur, všechny ostatní se odkládají na nejbližší vhodné datum.
Půst na Tiša be-Av je těžký, určitě těžší než na Jom Kipur. Je delší, protože slunce zapadá později (tady končí půst ve 22:07, v Paříži ve 22:31 (!) a v Praze 21:40. O Jom Kipuru máte co dělat celý den, protože bohoslužba probíhá buď úplně non-stop nebo jen s krátkou odpolední pauzou. A navíc je o Tiša be-Av obvykle dost horko (i když letos hrozí, že bude horko i o Jom Kipuru, protože připadá už 19:září).

Ale není to jen ta praktická stránka věci, která činí půst na Tiša be-Av komplikovaným. Ta hlavní otázka je, proč truchlit za Chrám a konec chrámové (t.j. obětní) bohoslužby, když mnoho z nás po obnovení obětí nijak netouží? Zničení Chrámu byla katastrofa, ale jen díky této katastrofě se zrodil rabínský judaismus jak ho známe dnes. I Maimonides ve svém díle More nevuchim (Průvodce zbloudilých) uvádí, že obětní bohoslužba byl jen způsob jak lid odstavit od modloslužby, protože tehdy všechny národy takovou formu uctívání praktikovaly a židé by nedokázali jen tak z ničeho nic přejít na čistě duchovní službu (na druhou stranu je třeba uvést, že ve svém díle Mišne Tora Maimonides kodifikuje i halachot týkající se právě obětní chrámové bohoslužby, které dřívější kodifikátoři Tur a Rif zdvořile ignorovali a zaměřili se pouze na aplikovatelnou halachu).

Jedna z odpovědí může být, že zničení obou Chrámů byla katastrofa nejen kvůli zániku obětní bohoslužby, ale i kvůli těm desítkám tisíc židů, kteří byli buď zabiti, vyhnáni nebo odvlečeni do otroctví. Tu zkázu Jeremiáš ve svém Pláči popisuje velmi barvitě. Navíc na Tiša be-Av připadají i další katastrofy-porážka povstání Bar Kochby, vyhnání židů z Anglie, vyhnání ze Španělska...

Část moderních ortodoxních rabínů (třeba rabi Abraham Isaac Kook) také učí, že dnes sice nepotřebujeme obětní bohoslužbu, protože je pro nás tento způsob uctívání Nejvyššího přežitek, ale že to neznamená, že bychom neměli toužit po obnovení Chrámu jako fyzické stavby. Že Chrám a obětní bohoslužba nejsou totéž. Na jednu stranu s nimi souhlasím, na druhou stranu se obávám, že v okamžiku znovuvybudování Chrámu skupina těch, kdo na obětní bohoslužbě trvá, obsadí Chrám a začne oběti praktikovat. Koneckonců každý rok před Pesachem v Jeruzalémě jedna praštěná skupinka trénuje korban Pesach pod dohledem policie a veterinářů. A totéž platí o Machon HaMikdaš (Chrámovém institutu).

Možná, že to, co potřebujeme není fyzický Chrám, ale myšlenkový, jak píše ve svém velmi povedeném článku rabi Natan Lopez Cardozo.

Každopádně, pokud se dnes postíte, z jakéhokoliv důvodu, pak vám přeji snadný půst. COM KAL!