Avi: Parašat Ree (Deut. 11:26-16:17)

Parašat Ree v V.Knize Mojžíšově je opět další Mojžíšovou výzvou k lidu před vstupem do zaslíbené země. A najdeme tam i tenhle příkaz: „Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země“ (Devarim 16,3). Dnešní draša nebude o vzácnosti, kterou je svoboda, ani o tom, jak je dobré nezapomínat, jak zlé bylo otroctví. Bude o víře a jejím uplatnění v životě, a také o našem vlastním úsilí.

Ty velké divy a zázraky, které se tenkrát při vyjití z Egypta odehrávaly před očima davu svědků, máme naštěstí alespoň zapsány v Tóře. Protože Bůh tyto věci neopakuje v každé generaci a velká část odpovědnosti za náš život a za svět se přesouvá do našich rukou, do rukou člověka. On si má tyto věci připomínat tak, aby je měl na mysli i na očích. Proto si o nich čteme každý den, ráno i večer, při modlitbě. Na očích máme mezuzu, které se dotýkáme, atd. Z jednoduchého světa přímé zkušenosti s Bohem se dostáváme k víře. Víra je tak i přenesená zkušenost našich předků. Nejsme ani v současnosti ztraceni ve světě bez Boha. I dnes můžeme zažít jak lásku, tak i bázeň před Bohem. A může nám to otevřít oči, tak jako kdysi Mojžíšovi, který pak zajíkavým hlasem sděloval ostatním: „ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají.“

Z těchto velkých divů, zázraků a Boží péče se má člověk naučit rozeznávat i skryté zázraky, které jsou základem celé Tóry - tak to alespoň vidí Ramban. A takový je i základ pravé emuna - víry. Dalším hebrejským pojmem v této oblasti je bitachon - je to určitá jistota, která z víry pramení, její praktická aplikace. Bitachon nemůže existovat bez emuna, tak jako ovoce nemůže vyrůst beze stromu. A tak je ovoce důkazem stromu, ze kterého vyrostlo, zatímco existence stromu není sama o sobě důkazem ovoce. Tak o těchto věcech mluví Ramban. Jen slovně, verbálně vyjádřená víra je takovým stromem bez ovoce. Nestačí, aby člověk prostě řekl, že má víru. Takový člověk musí cítit, že je Stvořitel vědomě zapleten do jeho každodenních záležitostí a podle toho má i jednat. Pravý boteach je ten, kdo věří, že je to Bůh a ne jeho hištadlut= jeho úsilí, které je skutečným Zdrojem každé jeho potřeby. Díky tomu opravdový bitachon ví, co znamená opravdový pokoj, životní vyrovnanost.

Kam až takový přístup může dojít, se můžeme doslechnout v jednom  židovském vtipu: Dcera jednoho bohatého židovského magnáta si domů přivede svého nápadníka, chudého,zbožného chasida, se kterým plánuje svatbu. Ustaraný miliardář si vezme adepta ženitby stranou a začne ho pečlivě zpovídat. „Čímpak se živíte, mladý pane?“- „Studuji Tóru, Talmud, a Hašem, dobrý Bůh se o mě stará“. „Aha, no a kdepak chcete s naší dcerou bydlet?“ „To ještě nevím, ale Hašem, dobrý Bůh se o nás jistě postará.“ „Hmm, a jak vlastně chcete uživit ženu, rodinu?“- Chasid se bezelstně usměje a znovu odpoví: „ Nedělám si starosti, Hašem, náš dobrý Bůh se o nás postará.“ Boháč vyletí z křesla, opustí místnost a pak vedle , když už se trochu vydýchá, říká manželce: „Je to fakt jouda, nepraktický člověk, darmo mluvit. Má snad jedinou kladnou vlastnost: považuje mě za Pána Boha.“

To je samozřejmě vtip, který má na mušce určitou jednostrannost, spolehnutí se bez jakéhokoliv vlastního úsilí. Druhý příklad z té oblasti bitachon (důvěřivého spolehnutí, jistoty), jsem si vzal z jednoho midraše, který se týká Josefa HaCadika, spravedlivého Josefa. V midraši se píše: „Blaze muži, který doufá v Hospodina“ – to se vztahuje k žalářovanému Josefovi, a dále je tam citován Žalm 40,5: „k nadutým (arogantním) se neobrací“ – protože Josef řekl nejvyššímu číšníkovi: „Pamatuj si mě… a zmiň se o mně (faraonovi)“ (Berešit 40,14), a díky tomu byly dva roky přidány k jeho (vězeňskému pobytu) (Berešit Raba 89,3). Midraš na jednu stranu Josefa chválí za jeho důvěru k Bohu a na druhou stranu Josefa kritizuje za to, že věnoval svoji důvěru spíše tomu „arogantnímu“, než Jedinému Bohu. Josef interpretoval sny dvou komorníků, se kterými byl ve vězení. Potom, co předpověděl propuštění nejvyššího číšníka, požádal ho Josef, že až bude propuštěn, má se ten vrchní číšník o něm zmínit faraonovi. A jak čteme v Tóře, nestalo se to. „Nejvyšší číšník si však na Josefa nevzpomněl; zapomněl na něho.“ (Šemot 40,23) Zdá se to jako tvrdý trest, každý by se snažil dostat z vězení, zvlášť když je v něm na základě falešného obvinění. Vysvětlením tu je, že Josef už byl na takové duchovní úrovni a člověkem takové víry, že tenhle jeho hištadlut- tato jeho snaha- byla naopak potrestána.

Co si z toho všeho vzít ? Máme vědomě pěstovat svoji víru, připomínat si všechny Boží divy a naučit se je hledat i ve svém životě. Aby ta naše víra nebyla jen prázdným prohlášením, ale aby naplňovala celý náš život. Máme být aktivní, aby naše spolehnutí se na Boha nebyla jen zastřená lenost, pohodlnost. A nakonec: naše snaha, to naše vlastní úsilí- hištadlut- by mělo být stejně čisté, jako naše víra.