Avi: Parašat Šoftim (Deut. 16:18 – 21:9)

V paraše Šoftim, v  V. Knize Mojžíšově, nacházíme i zmínku o prorocích a proroctví. Poslechněme si je: „Kdo by má slova, která bude on (prorok) mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře. V srdci si asi říkáš „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to Hospodin. Opovážlivě mluvil ten člověk sám… (Devarim 18, 19-22).

Z textu vidíme, že prorok si musel být opravdu jistý, že vyřizuje Boží slovo, nic z něj neubrat nebo nepřidat. A navíc, říkat nepříjemné věci není populární, ale ani tomu se opravdový prorok nesměl vyhnout. Své by o tom mohl vyprávět prorok Jonáš, který raději utekl, než by varoval před Božím trestem obyvatele města Ninive. Utíkal ovšem marně. Bůh si ho našel i na moři a milý Jonáš skončil v břiše veliké ryby. Tam pronesl věty, které jsou vyryty na fasádě naší synagogy (v Liberci, pozn.): „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě…“ (Jonáš 2,3)

A tak nakonec Jonáš přece jen mluvil Boží slovo k lidem z Ninive. A kupodivu, oni činili pokání a Bůh od svého rozhodnutí potrestat je – ustoupil. Byl tedy Jonáš falešným prorokem? Jím pronesené proroctví o zničení Ninive se přece nevyplnilo! Však to taky Jonáše pořádně dožralo a tak mu musel Bůh připomenout, že by neměl myslel na svoji zhrzenost, ale na všechny ty zachráněné lidi… Falešným prorokem ale Jonáš opravdu nebyl, právě naopak!

My bychom občas taky přivítali jasné Boží slovo k nám, zvlášť když se zmítáme v nějaké nejistotě. Ale uměli bychom v tom případě zareagovat na tvrdou řeč vůči nám tak jednoznačně a s takovou pokorou, jako lidé z Ninive? Nejsem si jistý. Ale jsme už v jiné situaci. Od zboření druhého Chrámu nemáme proroky. Jak nás učí tradice, proroctví přešlo do rukou prosťáčků a dětí. Znamená to, že už nám Bůh nesděluje svoji vůli bezprostředně. Ale taky že už nemusíme hledat nějaká další zjevení, protože Tóra obsahuje všechno, co máme vědět. Známý je příběh z Talmudu, kdy měl rabi Eliezer spor s jinými učenci a byl si svou pravdou tak jistý, že se obrátil přímo k Pánu Bohu, aby dal Své „razítko“ na jeho verzi pravdy. A skutečně, po několika zázracích se dokonce ozval i hlas z nebes, který se Eliezera zastal. Rabi Jehošua k tomu ovšem jen suše poznamenal: Jednou byla dána Tóra lidem na zemi, hlas z nebes neposloucháme, ten už jako argument nefunguje. Teď je na nás, abychom o ní přemýšleli a neposlouchali hlas z nebes jako nějaké orákulum. Tenhle příběh je známý i ve formě anekdoty : Když proti Eliezerovi stáli tři oponenti, tak i s hlasem z nebes bylo pro něj skóre stále nepříznivé - 2 : 3.

Je jasné, že velká odpovědnost teď už neleží na prorocích jako kdysi, ale na každém z nás. Nevíme, co nás v budoucnosti čeká. Jestli je to například ten pravý nebo ta pravá,s kým se vydáváme na společnou cestu životem? Nebo jestli tenhle politik, co slibuje na všechny strany, jak s ním bude dobře, nemyslí ve skutečnosti jenom na svoje dobro a svůj prospěch a je populární právě jen proto, že je obyčejný populista? Falešní proroci byli jistě taky velice příjemní lidé, opravdu oblíbení, však taky říkali jen to, co lidé chtěli slyšet. Takhle by to bez problémů a rád vyřídil i prorok Jonáš. To by ale pak byl falešným prorokem! Samozřejmě, že čas rozsoudí i to, čí postoje byly jen účelové na cestě vzhůru k moci. Pro nás to ale může být později nepříjemné probuzení a ztracený čas, který mohl vést lepší cestou. Existuje tedy pro nás dnes nějaké vodítko, abychom se nenechali obelhávat takovými falešnými proroky? Ano, je to právě Tóra. A tou varovnou, červenou blikačkou je tu verš ze začátku naší paraši, kde se mluví o soudcích: „Spravedlnost, spravedlnost vyhledávej!“ (Devarim 16,20) To znamená spravedlnost pro všechny, ne jenom - opatřit si z výšin moci tu správně nakloněnou „spravedlnost“ sám pro sebe! Reb Simcha Bunem z Pšischy vysvětluje, že slovo „spravedlnost“ se tu v Tóře neopakuje náhodně, ale má nás upozornit na to, že v tom usilování o spravedlnost je třeba se tou spravedlností také sám řídit. Že není možné dosáhnout dobra prostředky, které dobrem nejsou. Tak je to jednoduché. Nebo opravdu potřebujeme slyšet hlas z nebes, abychom si tak prostou věc uvědomili?