Ne zcela dobrovolný, ale i tak celkem povedený, výlet do Grenoblu

Minulý týden jsem byla od pondělí do pátku v Grenoblu, kde jsme měli workshop a meeting evropského projektu, do kterého je naše firma zapojená. Workshop vedli umělci, kteří měli pracovat na budoucím užití technologií, které tam různé firmy zapojené do projektu přivezly. Role nás "expertů" (haha) byla umělcům poradit a nastínit limity, které naše technologie, které vyvíjíme, mají. Nedá se říct, že bych se přes týden předřela, takže jsem měla možnost si alespoň trochu prohlédnout město a vyjet lanovkou na Bastillu (to není ta pařížská) a vidět další kousek Francie. Jsem tady už 4 roky a zatím jsem skoro nevytáhla paty z Alsaska...

Na rozdíl od Štrasburku jsem v Grenoblu nepotkala jednoho jediného "viditelného" žida. Ne, že by snad v Grenoblu žádní židé nebyli, ale je jich málo a ještě méně je těch, kteří jsou na první pohled rozeznatelní. Trochu se mi stýskalo po našem štrasburském "štetlu". Židé z Grenoblu, respektive jejich konzistorní rabín (existuje tu i malá liberální komunita), se ale nedávno proslavila po celé Francii. Rabi Nissim Sultan (ano, fakt se ten rabín jmenuje Sultan, u sefardských židů to není nic překvapujícího, znám paní, jejíž hebrejské jméno je Sultana) v podstatě exkomunikoval muže, který odmítal dát své ženě get-rozvodový list. Při náboženském rozvodu totiž žena tahá za výrazně kratší konec špagátu, protože pokud jí muž nedá get, tak se nemůže znovu vdát a pokud by měla nějaké děti, aniž by se vdala (a nebo jen po civilní svatbě), její děti jsou mamzerim. Zatímco u mužových případných potomků nic takového nehrozí. Je veřejným tajemstvím, že tato nerovnováha vede často k finančnímu vydírání ženy, která musí obětovat hodně, aby mohla znovu začít žít. Někdy se vydání getu vleče dlouhé roky (i desetiletí, v ojedinělých případech). Rabi Sultan se rozhodl ženy zastat a po vzoru některých amerických a izraelských komunit se rozhodl zveřejnit jméno dotyčného a navíc zakázal, aby byl počítán do minjanu, nebo se podílel na službách Chevra kadiša (jejímž je členem), dokud get nevydá. Taková akce byla dosud ve Francii naprosto neslýchaná, ale vrchní rabín Korsia rabiho Sultana podržel. Akce zdá se přinesla ovoce. Rabi Sultan je skutečně dost progresivní, o šabatu během židovsko-křesťanského setkání (tedy mimo vlastní synagogu) vyvolal ženu k Tóře a také vedl svatební obřad spolu s rabínkou Delphine Horvilleur, prostě se spolu dohodli, jak vést obřad, aby se genderová vyváženost nažrala a halacha zůstala celá (jeden ze snoubenců pocházel z komunity rabiho Sultana a druhý z komunity rabínky Horvilleur). Kdyby takových rabínů byla plná konzistoř (jako ještě tak do 70.let 20.století byla, v roce 1846 dokonce konzistoř vydala oběžník, podle kterého měli rabíni přestat pátrat u svateb a pohřbů po tom, zda je dotyčný nebo dotyčná židem po matce nebo po otci, podle vrchního rabinátu té doby stačilo, aby byl žid jeden z rodičů a dotyčná osoba se sama za žida považovala. Oběžník je stále k dohledání v archivech konzistoře, to jsou věci!), tak by se liberální židovství ve Francii zdaleka tak nerozvinulo, pokud vůbec. Jenže hlavní proud konzistorních rabínů se rozhodl utahovat šrouby...

Ale zpátky k workshopu. Celé se to točilo samozřejmě kolem globálního oteplování, obnovitelných zdrojů energie a tak. Samozřejmě zazněly hlasy, že hlavní je, aby se na snižování emisí a odpadů podílely státy a průmysl, ale já věřím, že je potřeba, abychom každý začal sám u sebe a udělali, co je v našich silách. Jasně, jestli týdně vyhodím dva igeliťáky nebo deset, jestli pojedu autem jednou týdně nebo každý den, nehraje v globálním pohledu naprosto žádnou roli. Jenže i tohle nic se sečte s dalším nic, tak to časem přinese nějaký výsledek. A hlavně, lidé, kteří sami dělají, co mohou, budou mnohem efektivněji tlačit na vládu svého státu, aby se konečně také angažovala, než ti, kterým je to tak nějak fuk. A tak jsem se rozhodla, že je na čase, abychom naše třídění odpadu doma posunuli na další level a snažili se toho odpadu vyprodukovat co nejméně...

Avi: Parašat Lech Lecha (Gen. 12:1–17:27)

V parašat Lech Lecha se před námi odehrává příběh Abrama, ze kterého se stal Abraham. Hned na začátku Boží hlas oslovuje Abrama: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Berešit 12,1) Následují pak veliké Boží sliby. A Abram se vydává na cestu. Píšu tuto drašu v době jen krátce po volbách, tak mám v dobré paměti všechny ty sliby politiků o tom, jak nám právě s nimi bude líp, jen když svůj hlas hodíme právě jim. Většinou to pak vypadá tak, že je líp především jim samotným…

Abram byl ovšem v jiné situaci. Nikdo po něm nechtěl, aby pouze hodil do urny svůj hlas a tím měl splněno. O ostatní už se postará (nebo taky ne) někdo jiný, komu dal svou důvěru. Tak jednoduché to Abram neměl. Naopak. Chce se po něm, aby se sbalil a odešel ze své země, z místa svého bydliště a dokonce i od své rodiny. A má se vydat kam? Ani to Abram neví. Já bych s tím měl problém, ale Abram se vydává na cestu. Jak to vlastně je s tím – slyšet Boží hlas, a pak ho i poslechnout?

Před Abramem slyšeli Boží hlas Adam, i Kain a Noe. Ale to bylo ještě v době před potopou. Tenkrát to asi bylo všechno dost jinačí než teď a Boží hlas byl nejspíš součástí běžné reality, stejně jako další znamení Boží Přítomnosti. Už po potopě Bůh ukázal Noemovi při uzavírání smlouvy duhu, jako viditelné znamení Jeho slibu a Jeho Slávy. Skoro jako kdyby už neměl jistotu, že už jen pouhý hlas bude stačit – přestože ten hlas Noe znal. Jak to bylo dál nevíme, až do momentu, kdy tento hlas oslovuje Abrama a říká mu: „Odejdi…“ A Abram jde, přestože nevidí žádné zázraky, žádnou duhu, burácení hromu, nic. Uvěřil jen tomu hlasu, jako první. Zase mě hned napadá ta naše základní modlitba a vyznání: Šma Jisrael = Slyš Izraeli …

Umíme si to vůbec představit? Abram odchází ze svého známého prostředí , vydává se na dalekou cestu, jejíž cíl vůbec nezná. Doprovázela ho jen Sáraj, což prý v archaické hebrejštině znamená knížecí dcera, princeznička. A v rabínské interpretaci se to ještě upřesňuje na „moje princezna“. A s nimi se na cestu vydává jen pár věrných - duše, které získali v Cháranu. A hlas.

On sám netušil, kudy ho ta cesta povede. Vešel nejprve do Kenaanu, odkud ho hlad vyhnal do Egypta. A pak se zase vracel a tehdy s ním Bůh uzavřel smlouvu, ve které dal tuto zemi jemu a jeho potomkům do věčného vlastnictví. To všechno dobře známe. Zajímavý detail přináší talmudická interpretace ke konstatování, že Abram, vracející se z Egypta, „postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan“ (Berešit 13,3). Znamená to, jak čteme v traktátu Arachim (16b), že se Abram vracel z Egypta tou samou cestou, kterou se tam vydal. Neboť kdyby je minul, vynechal ta místa dřívějších zastávek, jejich obyvatelé, jeho někdejší hostitelé by si mohli pomyslet, že s nimi předtím nebyl dost spokojený. Další výklad to vysvětluje taky tak, že bylo známo, že Abram v Egyptě zbohatl a tak se znovu zastavil, aby nevznikl dojem, že teď už jejich příliš skromným pohostinstvím pohrdá. A praktický Raši zase myslí na to, že jel tou samou cestou, aby splatil své dřívější dluhy. To všechno by samozřejmě sloužilo Abramovi ke cti.

Abram nevěděl, jaká země ho čeká na konci jeho cesty. Ale nevěděl ani to, že on i jeho žena se na této cestě stanou jinými lidmi. Tóra, která byla zamýšlena jako dar pro celé lidstvo, měla být přijata pouze Abramem a jeho potomky. A jen díky nim se stala dostupnou pro všechny. Když s ním Pán Bůh uzavřel smlouvu, dal mu místo jména Abram jméno Abraham „otec hlučícího davu pronárodů“ (Berešit 17,5). Národů – tedy nejenom Židů. Konvertité, když přijímají hebrejské jméno, k němu připojují „ben Abraham“ = syn Abrahamův. A ta „moje princeznička“, čili Sáraj se stala Sárou, princeznou nás všech, neboť, jak si o ní můžeme přečíst „ stane se matkou pronárodů“ (Berešit 17,15 -16).

Takže když se tenkrát vydávali Abram a Sáraj na cestu, vedeni pouze hlasem, netušili, že společně s nimi se vydává na cestu v podstatě celé lidstvo. A i my se učíme touto cestou jít.

Avi: Parašat Noach (Berešit 6:9 – 11:32)

Parašat Noach vypráví všem, i těm, kdo Tóru nebo Bibli nikdy nevzali do ruky, opravdu hodně známý příběh. Noe je Pánem Bohem vyzván ke stavbě archy, ve které se má on se svojí rodinou a také zástupci zvířat zachránit před ničivou potopou. Ta dřevěná archa je terčem všech možných kreslených vtipů, určitě si sami na některý vzpomenete. Například: jak se Noe rozlobeně kouká přes palubu na dvojici datlů, kteří svěřepě tlučou svými zobáky do boku archy, která už se houpe na rozbouřených vodách, a dělají v ní díry. Nebo: jak do archy dopravují bobry- svázané ve svěrací kazajce a přes jejich tlamičky jsou připevněné kryty jako ve filmu Mlčení jehňátek. Ono je to všechno tak mile vtipné, že nám snadno může ujít podstata příběhu.

A ta zní: Proč byl u všech všudy ze všech lidí na světě vybraný právě Noe? To už opravdu nikdo jiný, lepší, nebo přinejmenším stejně dobrý jako on, opravdu nebyl? A copak být synem spravedlivého samo o sobě fakticky zaručuje nějakou ctnost? Vždyť si můžeme připomenout příběh, který následoval po potopě. Vypráví se v něm, že se Noe opil a usnul nahý ve svém stanu. Do něj vstoupil jeho syn Chám, otec Kenaanův, a šel to hned s gustem vyslepičit svým bratrům, Šémovi a Jefetovi. Ti zachovali synovskou úctu a s odvrácenou tváří šli, a otce zakryli. Po vystřízlivění Noe svého syna Cháma proklel. Tak. Takže tato rodina pro nás má být vzorem morálky?

Co říká Tora? Podle ní byl Noe „muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení“ (Berešit 6,9). Existují dvě interpretace tohoto verše. Běžně se má za to, že tento výrok a to, že si Bůh Noeho vybral, znamená jediné - je to dostatečný důkaz o Noemově dokonalé spravedlnosti. Raši se ale zamýšlí nad tím, že když Tóra dodává k tomu výroku ještě omezující vysvětlení „ve svém pokolení“, tak to klidně mohlo být tak, že Noe mohl být považován za spravedlivého pouze díky té obecné zkaženosti vůkol. Že kdyby žil v době Abraháma, nijak by nevyčníval, nebudil by pozornost jako něco zvláštního. Takže, jinými slovy, nemusí nás zrovna překvapovat nebo pobuřovat ty nechutné poklesky Noeho a jeho syna Cháma, ale mělo by nás vyděsit pomyšlení, že když byli vybráni takoví, jak asi vypadal zbytek?

A to víme dost přesně z následujících veršů: „země však byla před Bohem zkažená a plná násilí. Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu“ (Berešit 6,11-12). Tóra popisuje jistý logický vývoj zla: nejdříve lidé hřešili skrytě, takže jejich hříchy viděl pouze Bůh. A když zjistili, že je za ty skryté hříchy nepotkal trest, začali hřešit i veřejně. Jeden z midrašů uvádí, že se všeobecně šířila drobná krádež, kterou už nikdo ani netrestal. Rabín Samson Hirsch, významný učenec 19. století, se zamýšlel nad tím, že takový otevřeně tolerovaný přestupek, i když drobný, je zvlášť škodlivý, protože ničí jak svědomí, tak i víru v právo. Je známý příklad z New Yorku. Tam už se nad takovým stavem nikdo nepozastavoval a ve skutečnosti už panovalo přesvědčení, že se s tou realitou „drobné kriminality“ nedá nic dělat. A pak do své funkce nastoupil nový starosta, který se s tím nehodlal smířit. Začal právě od těch „malých“ věcí. Netolerovalo se pak ani odhození papírku na zem. Výsledkem bylo neuvěřitelné snížení kriminality o desítky procent. Možná je v této souvislosti dobrá i úvaha o micvot, jak jsou všechny stejně důležité a stejně významně ovlivňují nás samotné i naše okolí. O době Noemově platí, že v Božích očích byla zkažená celá země. Kniha Zohar učí, že pro Boha je člověk centrem stvořeného světa a právě on tvoří jeho podstatu. No, je to ohromná pocta, stejně jako ohromná zodpovědnost.

To je tedy to pozadí, na kterém vystupuje Noe a jeví se jako člověk spravedlivý. Zasloužil si tedy takové ocenění? Čteme o něm v prvním verši naší paraši: „Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení. Noe chodil s Bohem. A Noe zplodil tři syny…“ ( Berešit 6,9 -10). Potomstvem spravedlivého, jak říká Raši, jsou jeho dobré skutky, protože ty po něm zůstanou. Tam, kde jiní hřešili, skrytě i veřejně, byl Noe poctivý. Nikdy se nedozvíme, co to doopravdy znamenalo. Možná, že byl jen o něco málo lepší, než bylo v té době běžné a možná to od něj ani nevyžadovalo žádné zvláštní morální hrdinství. Ale ani nám se ale nechce příliš vystupovat z řady, být pro ostatní tím vysmívaným „svatouškem“ . Ale přece právě tenhle rozdíl, takhle nastavená laťka, byla tím podstaným, co zachránilo jeho i jeho rodinu a všechna ta zvířata.

Na nás záleží, jestli budeme chtít být jiní, jesli se dobrovolně necháme omezit přikázáními, i když tak třeba budeme ostatním připadat směšní. Víme, že nejsme dokonalí, podle Rašiho nebyl dokonalý ani Noe, asi by si ho v době Abrahámově opravdu nikdo ani nepovšimnul. Jenže: nebýt Noeho, nikdy by v dalších generacích nepovstal ani Abrahám…

Birkat hamazon

Jednou ze základních židovských dovedností, kromě recitace Šma Jisrael, je schopnost odříkat požehnání po jídle, alias birkat ha-mazon, alias benč. Jak moc je tohle užitečná dovednost člověk zjistí ve chvíli, kdy se začne trochu socializovat a zjistím že benč ovládají i lidém do kterých by to nikdy neřekl a kteří nejsou známi svou zbožností. Ve Francii jsem potkala nemálo těch, kdo do synagogy chodí jen o Jom Kipur, ale benč odříkají skoro zpamětim protože chodili do židovského skauta a tam s kamarády soutěžili, kdo ho dokáže oddrmolit rychleji.

Birkat ha-mazon je požehnáním které se odříkává po každém jídlem během kterého jsme jedli chléb řalespoň 1 kezajit, t.j. velikost olivy, leč definice olivy se různí, prostě kousek chleba). V rámci požehnání totiž citujeme Tóru (Deut. 8:10) "veachalta, vesavata uverachta et Adonaj Elohecha al haarec hatova ašer natan lach" "když se najíš a budeš syt, budeš chválit Hospodina za dobrou zemi, kterou ti dal" a rabíni v Talmudu vyvodili, že najíst se a být syt nutně znamená jíst chléb. V té době to tak nepochybně bylo. Dnes se vedou debaty o tom, zda by nebylo správné odříkávat birkat po každém větším jídle, bez ohledu na to, zda jsme jedli či nejedli chléb. A také, co mají dělat lidé s celiakií, jejichž bezlepkový chléb se často nekvalifikuje jako chléb podle halachy?

Takže jak na to? Tady najdete tradiční verzi Birkat hamazon s pouze několika málo úpravami. První úprava se týká zimunu-zimun se říká, pokud jsou u stolu 3 a více osob, které dosáhly náboženské dospělosti. V ortodoxii se vedou vášnivé spory o to, zda tři ženy mohou tvořit zimun a smíšený zimun (muži+ženy) není obvykle povolen. Vzhledem k tomu, že podle Talmudu jsou ženy povinny odříkávat Birkat hamazon (na rozdíl od Šema Jisrael), měly by mít i možnost tvořit zimun. Pokud nevíte, jak to má se zimunem a započítáváním žen váš hostitel, který vám nabídl, abyste vedli benč, je lepší se zeptat, než urazit hostitelku tím, že ji do zimunu nezapočítáte. Každopádně, v ortodoxní verzi zimunu říkáme "Rabotaj nevarech", tedy "Pánové, požehnejme!" V progresívním (liberálním/reformním a konzervativním) judaismu máme rovnost pohlaví a proto spíše zvolíme variantu "Chaveraj nevarech", tedy "Přátelé, požehnejme!". Existují i gendrově vyvážené varianty, kde se říká "Pánové, dámy...atd", ale nechtěla jsem to zbytečně komplikovat.

Druhá úprava spočívá v přidání pramatek Sáry, Rivky, Ráchel a Ley, když vyjmenováváme praotce. Obecně používám termín "avotejnu" jako předkové (tak to uvádí i sidur, který používám-Or chadaš) a jména pramatek přidávám jen, jsou-li praotcové vyjmenováváni. V textu Birkat hamazon jsem je uvedla v závorce.
Výčet jednotlivých požehnáním která začínají slovem "Harachaman" není ani zdaleka vyčerpávající, uvedla jsem pouze ty běžně užívané. Někdo přidává požehnání za zemi, ve které žijeme a za stát Izrael, někdo za ty, kdo jsou v nesnázích...kdo ovládá hebrejštinu, může být v tomto bodě velmi tvůrčí. Jste-li host, je rozhodně na místě říct příslušný harachaman, i když benč nevedete, a vyjádřit tak poděkování svému hostiteli.
V liberálním židovství občas zkracujeme nebo modifikujeme poslední odstavec požehnání z ideologických důvodů-jednak kvůli zmínce o Mesiáši a druhak kvůli citátu z žalmů (37:25)-"byl jsem mladík a teď jsem starý a nikdy jsem neviděl spravedlivého strádat a jeho děti prosit o chleba" ("Naar hajiti..."), který řekněme neodpovídá našim reálným zkušenostem, zvlášť po šoa. Ale na druhou stranu, tenhle verš neodpovídal realitě ani když byl napsán...jeho význam není nutně deskriptivní (tedy popisný), ale spíš preskriptivní (jak by to mělo být). Proto nevidím důvod ho v požehnání cenzurovat.

Birkat hamazon, který jsem dala na web neobsahuje český překlad, ten zájemci najdou v siduru Adir bamarom a nebo Zichron David Jisrael, v siduru Hegjon Lev není zahrnut, ale když se v Bejt Simcha poptáte, možná vám nějakou verzi s překladem najdou.

A na závěr poslední praktická poznámka-jak se ten text naučit? Je to jako se vším-pravidelně opakovat. Pokud budete systematicky říkat Birkat hamazon po každém jídle, ke kterému si dáte chleba, nebo alespoň jednou denně, do měsíce ho budete odříkávat jako když bičem mrská (navíc s melodií lezou slova do hlavy o dost rychleji) a budete zaváhat jen u vsuvek, které se tak často neříkají. Jsou lidé, kteří říkají Birkat hamazon jen o šabatu a svátcích, tedy po slavnostním jídle. V takovém případě vám hladké zvládnutí textu bude trvat trochu déle. Každopádně to není nic, co by se nedalo naučit a je fajn se moct zapojit do požehnání po jídle, ať už budete stolovat kdekoliv-v Čechách, v zahraničí, s přáteli ortodoxními i liberálními...

P.S. kdyby se vám podařilo sehnat nějaký benčer-tedy malý sešitek s Birkat hamazon a dalšími požehnáními, jako je kiduš a eventuálně i s nějakými šabatovými písněmi (zmirot), chraňte si ho jako oko v hlavě, v ČR je to nedostatkové zboží...v angličtině doporučuji tenhle, my používáme jeho francouzský překlad a jsme s ním nadmíru spokojeni...

Co se chystá na blogu

Svátky jsou bohužel a nebo bohudík za námi (záleží na vašem úhlu pohledu, já mám na Simchat Tora vždycky takový smíšený pocit, na jednu stranu jsem ráda, že máme ten maraton za sebou, a na druhou mi je líto, že to končí a další opravdový svátek je až za půl roku Pesach, Chanuku nepočítám, protože to není opravdový jom tov a musí se chodit do práce).
Letos bych ráda rozšířila tu praktickou stránku tohoto blogu (když už se jmenuje žid v praxi, že...) a přidala melodie na birkat ha-mazon, kabalat šabat, třeba i nějaké šabatové zmirot, konečně dát dohromady seznam knížek, co stojí za přečtení (předem upozorňuji, že budou hlavně v angličtině) a tak podobně. Tím letos myslím zhruba do konce února, pak mám termín a uvidíme, jak často zvládnu psát potom (doufám, že zvládnu!). Všechny příspěvky "trvalejšího charakteru" šoupnu do sloupce v pravo, aby byly snadno k nalezení a nemuseli jste se k nim složitě proklikávat, ale na blogu vždycky upozorním, pokud tam něco přibyde.
Původně jsem chtěla publikovat birkat ha-mazon už tento týden, ale nestihla jsem dodělat transliteraci a verzi pro tisk, tak snad to dám do příští neděle dohromady.
Šavua tov!

Avi: Parašat Berešit (Berešit 1:1- 6:8)

Musím přiznat, že mám první Knihu Mojžíšovu – Sefer Berešit - snad opravdu nejraději ze všech. Je plná děje a i když je notoricky známá, stále znovu inspiruje. A to i v oblasti vtipů. Jeden takový jsem si nedávno vyluštil v křížovce. Na obrázku tam stojí Adam s Evou, evidentně už po hříchu, protože oba už mají intimní partie zakryté fíkovým listem. Adam má v ruce další fíkový list a podává ho Evě s tímto komentářem: „Tak, tady máš. A doufám, že už si nebudeš stěžovat, že chodíš pořád v jednom.“

Myslím, že je to takový správný úvod k našemu tématu. Jak můžeme číst v naší paraše po jejich prvním selhání: „Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.“ (Berešit 3,7) Co to je - fíkový list podle Tóry, co fík nebo fíkovník symbolizuje? Existuje mnoho domněnek v tradici ústní Tóry, že právě fíkovník byl tím stromem poznání dobra a zla. A rabínská literatura je přesvědčená, že tak, jak byl fíkovník stromem poznání dobra a zla, teď se nachází poznání dobra a zla v Tóře. Fíkovník je tedy symbolem Tóry, jejíž podstatou je opozice dobra a zla. Ústní Tóra popisuje to, čím je fíkovník výjimečný : protože nepřináší úrodu najednou, během krátké doby sklizně, ale ty fíky na něm dozrávají neustále, průběžně, od května až do konce října. Ta sklizeň tedy probíhá postupně a důsledně. Je to podobné tomu, že není možné dosáhnout vědění z Tóry během krátké doby, ale je třeba ji studovat po částech, pravidelně, po celý život (Bemidbar Raba 12,9). Talmud (Eruvin 54 a,b) přidává ještě jiné přirovnání: kdykoliv přijdete k fíkovníku, vždycky na něm naleznete zralé plody. Stejně tak každé čtení Tóry umožňuje nalezení duchovního pokrmu. Midraš Jalkut Šimoni pak konstatuje, že každé ovoce má nějakou část, která se jíst nedá, pecku nebo slupku. Ale fíky, ty je možné sníst celé. Podobně jako u Tóry, kdy je každá část důležitá.

Před snědením ovoce v rajské zahradě si člověk neuvědomoval kategorie dobra a zla. Měl jisté intelektuální schopnosti a svobodnou vůli (byl stvořen podle Boží podstaty), ale ještě si neuvědomoval konflikt dobra a zla, který symbolizuje ten rozpor mezi životem a smrtí. V tomhle detailu se tedy člověk nelišil od zvířat, která se řídí instinkty, nežijí vědomě svoje životy, ani nemají nějakou abstraktní koncepci smrti. Cenou za tohle nové poznání dobra a zla je tedy především získání vědomí vlastního života i vlastní smrti.

Snědení ovoce ze stromu poznání dobra a zla, přestože je Bůh varoval, vyvedlo člověka ze stavu nevědomosti o vlastní sexualitě a zbavilo ho pocitu nesmrtelnosti. Bylo to přesně tak, jako když každý z nás opouští ráj dětství, kde taky přece neexistuje sex, jako jeden z atributů života, ani si neuvědomujeme smrt. A je to zároveň vstup do dospělého života. To uvědomění si vlastní sexuality bylo důvodem studu z nahoty. Předtím, jak čteme, „člověk a jeho žena byli nazí, ale nestyděli se“ (Berešit 2,25). Žádné jiné živé bytosti se neoblékají a nezakrývají svou nahotu tak jako člověk. A pouze dítě se také nestydí. V té první reakci člověk sáhl po listu stromu,který byl nejblíž, ze kterého utrhnul zakázané ovoce, aby svou nahotu zakryl. Fíkový strom „jim nabídl první krok k duchovnímu obrození prostřednictvím listů k zakrytí nahoty“ (Sanhedrin 70 a-b). Jak je to s Tórou a fíkovým listem?

Tóra se vztahuje nejen k dobru a zlu, ale také k pojmu „svatosti“ (keduša). Dobro a zlo se týká jednání vůči druhým lidem, což je základem etiky, moráky. Svatost se týká jednání člověka vůči Bohu. Keduša je jedním ze základních aspektů lidství, kterým se odlišujeme od zvířat. Je to opanování toho, co je pro člověka biologicky přirozené- ve jménu toho, co člověka posvěcuje a povznáší. Nahota je přirozená, ale je popřením posvěcení. Proč?

Protože posvěcení vyžaduje kontrolu instinktů, tedy i silného sexuálního pudu. Kontrolu, ale ne zavržení. Nahota symbolizuje sex. Její zakrytí zase opak- lidskou sebekontrolu, schopnost opanovat instinkt. Zakrytí nahoty fíkovým listem je tedy ve shodě s Tórou, symbolickým vstupem na cestu keduši - odtržením od nevinnosti světa, který se řídí jen pouhým pudem a vstupem do světa lidské odpovědnosti za svoje jednání. I my jsme postaveni , se svojí svobodnou vůli, před stejné dilema: poslechnout Boží zákaz nebo ho překročit.

Není to volání po zahalení žen od hlavy po paty, jak to vyžadují ty nejradikálnější proudy různých náboženství, včetně toho našeho. Ne. Ale jistá přiměřenost je pro kedušu jistě rozumná. Každý Adam by té své Evě měl pořídit takové pěkné fíkové listy, aby se v nich cítila dobře a nechodila v jednom. :) Ale taky kdyby se dnešní Adam pohyboval jen uprostřed žen, dokonale zahalených a najednou by spatřil ženu, ne zrovna tak puritánsky zabalenou, nezměnil by se ve zvíře? Pořád je ta zlatá, střední cesta tou nejlepší.

A na závěr: ta historie poznání dobra a zla, volby a neposlušnosti, uvědomění si vlastní smrtelnosti, postřehnutí vlastní nahoty – čili vyhnání z ráje dětství, se opakuje v každém člověku. Magid z Mezriče učil, že Tóra je věčná a nadčasová. A člověk že je mikrokosmem a že historie Tóry existuje také přímo v něm.

Avi: Sukot – zman simchatenu – čas naší radosti

Naši moudří říkají, že verš z Písně písní 2,6: „ Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá“ se vztahuje k právě probíhajícím svátkům. „Jeho levice je pod mou hlavou“ k době mezi Roš ha-šana a Jom kipur, a druhá část, „Jeho pravice mě objímá“ se vztahuje na dobu Sukot, až po Simchat Tora.

Sukot patří mezi tři poutní svátky. Prvním z nich je Pesach, kterému se říká díky vyjití z Egypta: zman cherutejnu- čas naší svobody, pak je Šavuot, který je nazýván zman Toratejnu- čas darování Tóry, kdy jsme po vysvobození přijali i jistou odpovědnost. Posledním poutním svátkem je Sukot – zman simchatejnu – čas naší radosti. „Budete se radovat“, jak si můžete přečíst například v Knize Vajikra, 23. kapitole. Proto se v těchto dnech čtou i žalmy 113 – 118. Tyto žalmy jsou nejlepším vyjádřením naší chvály Bohu.

Asi znáte ty věci, které jsou se svátkem Sukot nejvíce spojovány – pobývání v provizorním přístřešku suky a 4 druhy. O obojím něco málo řeknu. Ty čtyři druhy, kterými jsou etrog – což je jistý druh citrusového plodu, pak lulav – to je palmový list, 3 větvičky hadasim – myrty a dvě větévky aravot – vrby, se musí vzít dohromady, po požehnání s nimi pohybovat do šesti směrů, jako požehnání světu, a následujících sedm dní pobývat v suce a radovat se. Je to na připomenutí, aby i příští generace věděly, jakým provizorním, nezajištěným způsobem žili Izraelité potom, co opustili Egypt.

Nechci se příliš zabývat halachou, která určité podmínky o tom, jak má suka vypadat, formuluje. Tak jen zhruba ty nejpodstatnější. Má to být podobné jako stany Izraelitů, ale vždycky to musí být obydlí ne- trvalé, provizorní, takže několik stěn a střecha tvořená spíš z větví, ne z celistvého materiálu, protože skrze ni musí být vidět nebe. Nemá být příliš vysoká, protože máme být v jejím stínu. Člověk má v suce dělat to, co obvykle doma dělá – jíst, spát, studovat. Pochopitelně když jsou nepříjemné povětrnostní nebo teplotní podmínky, tak ji člověk může opustit, je to přece jen čas naší radosti a ne utrpení.

Vraťme se ke čtyřem druhům. Etrog se vybírá co nejkrásnější, což souvisí s tzv. hidur micva – krášlením micvy. Naši moudří říkají, že lulav symbolizuje páteř člověka, etrog jeho srdce, hadasim oči a aravot rty člověka. To všechno má vyjadřovat celistvost člověka. Když má člověk tyto věci v pořádku, jsou dobré, může i dobře sloužit Bohu.

Ty čtyři druhy zároveň symbolizují určitý celek Jisraele. Etrog, ten citrusový plod – má svoji chuť i vůni. Chuť symbolizuje nauku Tóry, vůně zase dobré skutky člověka – spravedlivého člověka, který se učí Tóře a dělá dobré skutky. Lulav – palmová ratolest – dává plody, ale nemá vůni – to je člověk, který se učí Tóře, ale nemá to přitom vliv na jeho skutky. Hadasim – myrta – má vůni, ale ne plody – člověk, který má dobré skutky, ale jeho studium není hluboké. Aravot – vrbové větvičky – nemají ani vůni, ani plod – to je člověk, který bohužel nemá ani Tóru, ani dobré skutky. Ale co se děje o Sukot ? Všechny tyto druhy dáváme dohromady, jde o sjednocení! Existovat v tomto světě znamená uvědomovat si, že každý má na tomto světě své místo, ať je na jakékoliv duchovní úrovni. Nebudu se nad nikým ošklíbat, ale přát mu pokoj. Pojďme se povznést nad osobní nevraživosti a posuzování, protože ty čtyři druhy také reprezentují svaté čtyřpísmenné Jméno Boží, které se má sjednotit, na to se judaismus soustřeďuje.

V suce pobýváme sedm dní. Je to zase číselná symbolika. Ta sedmička představuje celek našeho života tady na zemi. Člověk se narodí, nějakou dobu tu žije, a zemře. Naše existence je tu časově omezená. Mnoho našich bludů nebo špatných vlastností má svůj původ v tom, že si myslíme, že tu budeme navždy, stále. S člověkem je to ale jinak! On má hledět nahoru, skrze chatrnou střechu suky, na to, co je za naší existencí – vírou v Boha. Aby „příští pokolení věděly“ – to jsou ty sloupy slávy, které obklopovaly Izraelity, když opustili Egypt. My hledáme často bezpečí v nesprávném směru. Naše existence nemusí být chaotická. Jistě jsou lidé, se kterými jsem raději, s jinými méně rád, ale uvědomme si, přinejmenším v suce, když máme v rukou všechny čtyři druhy, že se máme sami zdokonalit, a že se můžeme báječně zdokonalit také SPOLEČNĚ s ostatními lidmi. Máme hledět vertikálně, nahoru, na ty hvězdy, máme vědět, že střecha symbolizuje víru v Boha. Vzpomeňte si na známý žalm 23., který píše i o projití údolím stínu smrti - až budeme stát ve stínu suky. To je ta naděje, to je ta víra, kterou suka symbolizuje. Když člověk rozumí svému místě ve světě, ví, kde je jeho bezpečí, o koho se opírá, pak je tu zman simchatejnu – čas naší radosti. Ty všechny naše věci, domy, které si budujeme, ty naše „jistoty“ jsou nicotné. Těch sedm dní, kdy žijeme v provizoriu, má sloužit k tomu, abychom při pohledu nahoru nalezli jednotu jak v sobě a tak i s druhými lidmi.

Dalším zvláštním zvykem v suce je vítat každý den jednoho hosta. První den vítáme milovaného Abraháma, druhý den – Izáka, kterého obdivujeme za to, jak se nechal svázat na oltáři, i když v té době nebyl malým dítětem, ale dospělým mužem! Třetího dne vítáme dokonalého Jákoba, dokonalého v jeho víře, čtvrtý den Mojžíše, věrného pastýře. Pátý den vítáme nejvyššího kohena, Mojžíšova bratra Árona, šestého dne Josefa cadika, sedmý den krále Davida, pomazaného krále. Z toho vítání v suce vyplývá ohromná lekce pro každého člověka. Každý má být otevřený k tomu druhému. Vítat druhého tak, jako Abrahám okamžitě každého vítal. Říkalo se o něm, že jeho dům měl dveře na všechny strany, aby lidé mohli kdykoli vejít do jeho domu.

Druhým zvykem během svátku Sukot je čtení z Kohelet, knihy Kazatel. Tam se jako mantra objevuje stále dokola slovo hevel, které se často překládá jako marnost. Vzpomeňte si i na známou dvojici biblických bratří, Kain a Hevel. Hevel znamená výdech, páru, která se v okamžiku rozplyne. Když si dáte tu práci, a dočtete tuto knihu do konce, tak zjistíte, že ona není nějakou rezignací, v žádném případě. I ta marnost by se dala spíš přeložit nějakými citoslovci, jak říká rabín Pečarič: oj, oj, vavoj, čas plyne, všechno to tak letí... Ať chceme nebo ne, není tu naše existence na zemi trvalá, ale časově omezená. Suka nám to připomíná. Máme si uvědomit, co, nebo spíše KDO je tou skálou, ke které se můžeme upnout. Život může a má mít smysl. Svátek Sukot by měl být naplněný radostí. Na konci knihy Kazatel čteme: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej“. To je celá moudrost. Když to pochopíme, uvědomíme si, jaká je naše odpovědnost vůči nám samým, druhým lidem, celému světu i vůči Bohu. Pak už nejsme jako Kain, který se stal bezcílným tulákem po světě. My známe směr, je to ta vertikálnost, když hledíme přes chatrnou stříšku naší suky ke svému Stvořiteli. Pak přichází i radost z porozumění, i život pak může být snadnější. Jak říká kniha Kazatel: „neboť to je celý člověk“ !