V parašat Lech Lecha se
před námi odehrává příběh Abrama, ze kterého se stal
Abraham. Hned na začátku Boží hlas oslovuje Abrama: „Odejdi
ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do
země, kterou ti ukážu.“ (Berešit 12,1) Následují pak
veliké Boží sliby. A Abram se vydává na cestu. Píšu tuto
drašu v době jen krátce po volbách, tak mám v dobré
paměti všechny ty sliby politiků o tom, jak nám právě s nimi
bude líp, jen když svůj hlas hodíme právě jim. Většinou to
pak vypadá tak, že je líp především jim samotným…
Abram byl ovšem v jiné
situaci. Nikdo po něm nechtěl, aby pouze hodil do urny svůj hlas a
tím měl splněno. O ostatní už se postará (nebo taky ne) někdo
jiný, komu dal svou důvěru. Tak jednoduché to Abram neměl.
Naopak. Chce se po něm, aby se sbalil a odešel ze své země,
z místa svého bydliště a dokonce i od své rodiny. A má se
vydat kam? Ani to Abram neví. Já bych s tím měl problém,
ale Abram se vydává na cestu. Jak to vlastně je s tím –
slyšet Boží hlas, a pak ho i poslechnout?
Před Abramem slyšeli Boží hlas
Adam, i Kain a Noe. Ale to bylo ještě v době před potopou.
Tenkrát to asi bylo všechno dost jinačí než teď a Boží hlas
byl nejspíš součástí běžné reality, stejně jako další
znamení Boží Přítomnosti. Už po potopě Bůh ukázal Noemovi
při uzavírání smlouvy duhu, jako viditelné znamení Jeho slibu
a Jeho Slávy. Skoro jako kdyby už neměl jistotu, že už jen
pouhý hlas bude stačit – přestože ten hlas Noe znal. Jak to
bylo dál nevíme, až do momentu, kdy tento hlas oslovuje Abrama a
říká mu: „Odejdi…“ A Abram jde, přestože nevidí žádné
zázraky, žádnou duhu, burácení hromu, nic. Uvěřil jen tomu
hlasu, jako první. Zase mě hned napadá ta naše základní
modlitba a vyznání: Šma Jisrael = Slyš Izraeli …
Umíme si to vůbec představit?
Abram odchází ze svého známého prostředí , vydává se na
dalekou cestu, jejíž cíl vůbec nezná. Doprovázela ho jen Sáraj,
což prý v archaické hebrejštině znamená knížecí dcera,
princeznička. A v rabínské interpretaci se to ještě
upřesňuje na „moje princezna“. A s nimi se na
cestu vydává jen pár věrných - duše, které získali v Cháranu.
A hlas.
On sám netušil, kudy ho ta cesta
povede. Vešel nejprve do Kenaanu, odkud ho hlad vyhnal
do Egypta. A pak se zase vracel a tehdy s ním Bůh uzavřel
smlouvu, ve které dal tuto zemi jemu a jeho potomkům do věčného
vlastnictví. To všechno dobře známe. Zajímavý detail přináší
talmudická interpretace ke konstatování, že Abram, vracející se
z Egypta, „postupoval po stanovištích od Negebu až
k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho
stan“ (Berešit 13,3). Znamená to, jak čteme v traktátu
Arachim (16b), že se Abram vracel z Egypta tou samou
cestou, kterou se tam vydal. Neboť kdyby je minul, vynechal ta místa
dřívějších zastávek, jejich obyvatelé, jeho někdejší
hostitelé by si mohli pomyslet, že s nimi předtím nebyl dost
spokojený. Další výklad to vysvětluje taky tak, že bylo známo,
že Abram v Egyptě zbohatl a tak se znovu zastavil, aby
nevznikl dojem, že teď už jejich příliš skromným pohostinstvím
pohrdá. A praktický Raši zase myslí na to, že jel tou samou
cestou, aby splatil své dřívější dluhy. To všechno by
samozřejmě sloužilo Abramovi ke cti.
Abram nevěděl, jaká země ho čeká
na konci jeho cesty. Ale nevěděl ani to, že on i jeho žena se
na této cestě stanou jinými lidmi. Tóra, která byla
zamýšlena jako dar pro celé lidstvo, měla být přijata pouze
Abramem a jeho potomky. A jen díky nim se stala dostupnou pro
všechny. Když s ním Pán Bůh uzavřel smlouvu, dal mu místo
jména Abram jméno Abraham „otec hlučícího davu pronárodů“
(Berešit 17,5). Národů – tedy nejenom Židů.
Konvertité, když přijímají hebrejské jméno, k němu
připojují „ben Abraham“ = syn Abrahamův. A ta „moje
princeznička“, čili Sáraj se stala Sárou, princeznou nás
všech, neboť, jak si o ní můžeme přečíst „ stane se matkou
pronárodů“ (Berešit 17,15 -16).
Takže když se tenkrát vydávali
Abram a Sáraj na cestu, vedeni pouze hlasem, netušili, že společně
s nimi se vydává na cestu v podstatě celé lidstvo. A i my se
učíme touto cestou jít.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire