Dnes bych se chtěl v několika
bodech zastavit u jednotlivých událostí této paraši. Snad
nám každé to zastavení něco řekne.
Zastávka první: Lot. Do Sodomy se
vydali Boží poslové. Lot, který byl synem Abrahamova bratra, se
jich tam ujal a pozval je jako hosty do svého domu. Muži ze Sodomy
se k nim večer snažili násilím vniknout, aby jeho hosty
„poznali“, což je v tomto případě kulantní vyjádření
pro zvrácený sex. Lot nebyl o mnoho lepší, než místní
obyvatelé. Snažil se jim raději nabídnout své dcery k tomuto
účelu. Snad chtěl pouze zachránit svoji reputaci jako člověka
pohostinného a na vlastní dcery přitom nebral ohled. Roky,
strávené v Sodomě, se na něm zřejmě podepsaly… Kdyby
nezasáhla vyšší moc, kdo ví, jak by to všechno dopadlo.
Zastávka druhá: Lotovy dcery. Ty
si zřejmě po zkáze Sodomy myslely, že je nejspíš celý svět
zničený a jejich otec je posledním mužem na planetě. A tak ho
opojily vínem a obě se s ním „poznaly“. Obě pak také po
čase porodily syny, kteří se stali praotci rodu Moábců a
Amónovců. Tóra říká, že se to stalo tak, že o tom Lot ani
nevěděl, o čemž Raši dost pochybuje. V každém případě
ty dcery chtěly v mimořádné situaci zachránit pokračování
rodu. Přestože se jedná o krvesmilstvo, Tóra je v tomto
výjimečném případě neodsuzuje. Jejich matku naopak Pán Bůh
trestal za zdánlivě menší prohřešek tak, že se změnila na
solný sloup. Ale u ní zřejmě nebyla trestána samotná
neposlušnost, jako spíš to, že se nedokázala odtrhnout od
minulosti, zkažené zlem. Jejím dcerám šlo, bez ohledu na
okolnosti, o budoucnost a ne minulost. Z jejich
potomstva byla později i Moabitka Rút, nebo například manželka
krále Šalomouna…
Zastávka třetí: Sára. Od trpké
minulosti se zřejmě nedokázala odtrhnout ani Sára, když
jízlivým, posměšným smíchem zareagovala na Boží oznámení,
že má na stará kolena porodit syna. Jeden z komentátorů
k tomu má takovou nakvašenou poznámku, že prostě měla jen
říci: Aby se tak stalo, amen! Další si ale všímá jiné věci, hleďme: smích, první smích v Tóře. Můžeme se trochu
směle dopustit úvahy, že snad pro ten její smích jí Pán Bůh
odpustil její malověrnost. V židovském humoru se přece mísí
tragédie a uvolňující smích, který odbourává stísněnost a
znovu pozvedává. Malý příklad: „Ty, Hugo, podívej se na tu
naši kropenatou slepici, je nějaká smutná, neuděláme polívku?“
„No, když myslíš, že ji to rozveselí…“ Anebo: „Pane
Kohn, představěj si, dnes v noci se mi zdálo o
jejich ženě!“ „Co říkala?“ „Nic.“ „Á, tak to
nebyla moje žena…“
A tak si komentátoři dali práci,
aby z toho aspoň Abraham vyšel bez poskvrnky. Když byl Izák
prvním synem tak dlouho neplodné Sáry, tak jeho narození nebylo
jen splněním Božího slibu, ale i odměnou pro Abrahama za jeho
šlechetnost. Neboť z předcházející kapitoly se dozvídáme,
že „se modlil Abraham k Bohu a Bůh uzdravil Abímeleka i
jeho ženu a jeho otrokyně, takže (opět) rodily“
(Berešit 20,7) . Talmud učí, že kdo se modlí za to,
aby druhý dostal něco, co on sám potřebuje, toho prosba je
dopředu splněna. Modlitba Abrahama za potomky pro Abímeleka byla
odměněna narozením jeho syna Izáka. To jméno Izák vychází ze
slova, které vyjadřuje smích. Komentátoři se ohrazují proti
tomu, aby ten Sářin uštěpačný smích měl něco společného
s tímto jménem. Navrhují místo toho, že to bylo právě na
počest Abrahamova radostného smíchu. Pravda, taky bych se smál,
kdyby se mi ve sto letech narodil syn. Ale o tom jeho smíchu se dá
pochybovat. Zatímco o smíchu Sáry se můžeme v Tóře
dočíst, ten Abrahamův si můžeme, i když oprávněně, pouze
domýšlet.
Shrnutí: Jakoby se tu v naší
paraše sešlo několik podstatných principů. Jedním z nich
je to porovnání Abrahama a Lota. Zatímco Lot chtěl zachránit jen
své hosty a to ještě tak ubohým způsobem, Abraham chtěl
zachránit celé město, i když s ním neměl nic společného.
Lot by klidně předhodil své děti, Abraham byl připraven
přesvědčit samotného Boha, že svým verdiktem Sodomě křivdí.
Ale svět se samozřejmě nedá zachránit proti vůli světa. Chyběl
tam ten potřebný minjan deseti spravedlivých. U Sáry a
Lotovy ženy jsme viděli tu spoutanost s minulostí, která
jakoby nešla překročit. Na rozdíl od Lotových dcer, které
hleděly dopředu a přestože to udělaly po svém, Bůh je
nepotrestal, naopak- požehnal jim. To, co nesmíme ztratit, je
naděje. Málokdy se nás sejde celý, poctivý minjan, a tak se pak
s Pánem Bohem dohadujeme, že i tak to stojí za to. Ale
stojíme odhodlaně na svém místě a když je nám těžko,
zasmějeme se tomu. Zvlášť, když si můžeme přečíst, že „
Abrahamovi bylo sto let, když se mu narodil syn Izák. Tu Sára
řekla: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje
každý, kdo o tom uslyší !“ (Berešit 21,5-6)
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire